logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Anzio 22. ledna 1944

Letos v lednu uplynulo 60 let od Spojeneckého vylodění u Anzia.

Rozhodnutí padlo na konferenci v Casablance v lednu 1943 (14. --24. ) U Stalingradu tehdy ještě nebylo rozhodnuto, ale bylo už rozhodnuto v Africe, kde se po bitvě u El Alameinu (23. 10. 1942) se dne 4. listopadu 1942 u Buarat al-Husunu definitivně zhroutil německý odpor. Ubohé zbytky Rommelova sboru (ztratil 60 000 mužů) uháněly na západ směrem k Tunisu, kam se Hitler zoufale snažil dopravit letecky nějaké posily. Luftwaffe tu poprvé nasadila velkokapacitní stroje Goliath. Brzy jí měly chybět u obklíčeného Stalingradu, stejně jako tanky Tiger a Ferdinand, které dokázaly do Afriky letecky dopravit. Rommel je úspěšně použil v bitvě o průsmyk Kasserine (14. --22. února 1943). Podařilo se mu tak pozdržet spojení Pattona, postupujícího ze západu, a Montgomeryho, který pro nedostatek pohonných hmot zůstal stát v Marethu. Pattonovy jednotky, respektive pozemní jednotky USA vůbec, tu navíc byly poprvé v opravdovém boji. Rommel jich 2400 zajal, ale byla to jeho labutí píseň. (Poslední zbytky Rommelova sboru se vzdaly v Bizertě a Tunisu 7. května 1943. )

Téhož dne, 14. ledna 1943, Presidium nejvyššího sovětu, mimochodem, schválilo ?nová hodnostní označení v sovětských ozbrojených silách?, ve skutečnosti staré carské ?pogony?.

V Hanfordu v Americe začaly toho dne práce na projektu Manhattan, jež svého praktického výsledku v této válce dosáhly o dva a půl roku později v Hirošimě a Nagasaki.

Casablanka rovněž přiměla generalissima Franca k tajnému souhlasu s přítomností spojeneckých jednotek na španělském území, respektive území tehdejšího Španělského Maroka. Což se dodnes příliš neventilovalo. Francisco byl prostě lišák. V rámci této dohody byli také propuštěni Čechoslováci zadržovaní ve Španělsku v táboře Miranda, respektive promptně předáni Britům v Gibraltaru. K čemuž se váže i příhoda jež bude připojena na závěr.

Rozhodnutí, jež v Casablance padlo -- ovládnout Středomoří ještě než dojde k invasi do Evropy, bylo motivováno mnoha okolnostmi, ale jedna z těch nejdůležitějších byla, že bez zajištění tohoto operačního prostoru (hladký průjezd spojeneckých konvojů) nelze zajistit průběh dodávek pro SSSR, pro válečnou funkci východní fronty nezbytných. Dalším motivem bylo vyřadit z války Hitlerova Spojence, Itálii a přinutit ho, aby vázal své jednotky z východní fronty k ochraně celého dlouhého italského pobřeží. Bez čehož zase nešlo zajistit hladkost vylodění v jižní Francii. Navíc měly tyto operace otestovat i samu techniku vylodění v Normandii.

Kromě dnes už známé decepce podniknuté Brity v cause operace na Sardinii, dokázali Britové rovněž podvést německé zpravodajce podvrženými plány na vylodění v Řecku, takže Hitler dislokoval část svých elitních jednotek i tam.

Patton a Montgomery se úspěšně vylodili na Sicílii (Operace Husky) 10. července 1943, právě ve chvílích, kdy Hitler konferoval s Mussolinim v Rimini. To už byl Stalingrad odbytý a Hitler trval na tom, že Sicílie se musí změnit ve spojenecký Stalingrad, nebo? již zakrátko jeho tajné zbraně zasadí Anglii rozhodující úder a vyřadí ji z války. Říkalo se těm zbraním v rámci propagandy odvetné. Což bylo i bombardování Británie - asi však Adolf Benitovi nesdělil, že záminka k odvetě byla nalezena v bombardování německého Freiburgu v roce 1940, kterou provedla sama Luftwaffe.

Leč zpět do roku onoho. Dopadlo to jinak, namísto toho měl plno práce s tím, aby svého Spojence Mussoliniho, 9. září zatčeného vlastními maršály, osvobodil. Itálie sic z války vypadla, ale jako válčiště se ukázala nikoli tím měkkým podbřiškem Hitlerovy říše, za který byla Spojenci pokládána. Eisenhowerovi nakonec nezbylo než odvolat plánovanou výsadkovou operaci v Římě. To se tam už vcelku volně, včetně amerického generála Taylora, pohybovali muži i ženy americké OSS, dokud je, stejně jako celé spojenecké velení, nezaskočilo německé bleskové obsazení země, promptní odzbrojení italské armády a osvobození Mussoliniho. (12. 9. 1943).

Dne 17. srpna překročili Spojenci Messinskou úžinu, 8. září se vylodili u Salerna. Téhož dne Itálie kapitulovala. (Na ohlášenou kapitulaci málem doplatila americká VI. armáda, která se vyloďovala s myšlenkou, že vlastně o nic nejde, protože Itálie už se vzdala, ale narazila na pobřeží na SS divisi Hermann Goering a útočící Stuky dokázaly nadělat mezi nezkušenými jednotkami důkladnou paseku. Například zasáhnout a zničit lodě s municí.

Na východním konci italské boty v Tarantu seskočila britská 1. výsadková divise (její částí byly polské jednotky). Maršál Kesserling, přezdívaný Usměvavý Alfred, ale na to byl zřejmě připraven. Spojenecký postup se zastavil na Gustavově linii v Apeninách severně od Neapole 8. října. Jedním z mála kladných výsledků bylo získání letecké základny ve Foggii (východní pobřeží Itálie) odkud bylo možné snadněji zásobovat Tita a také třeba bombardovat Ploesti. Jinak se ovšem boje v Itálii vůbec nepodobaly nějaké procházce na slunci. Ukázaly se vůbec těmi nejtvrdšími, které museli Spojenci na evropském kontinentě podstoupit.

Jedním z nejdůležitějších bodů, kde se nedařilo Gustavovu linii v cestě na Řím prolomit, bylo Cassino. Na dominujícím vršku tam stojí nad hlavní silnicí spojující Řím s Neapolí benediktinský klášter založený už roku 529 a dostavěný ve 14. století. Spojenci se domnívali, že tvoří německý opěrný bod, ale jak se ukázalo, neměli pravdu, byli tam jen pozorovatelé. Což mimochodem k řízení palby na spojenecké posice docela stačilo. Historický význam kláštera a ohled na italské city bránil jeho leteckému zničení. Proto došlo 22. ledna 1944 k vylodění u Anzia (spíše však u městečka Nettuno opodál), pouhých šedesát kilometrů od italského hlavního města. V pokusu Gustavovu linii prostě obejít.

Střední tank M4 Sherman vyjíždí z vyloďovacího člunu pro tanky (LST) během vylodění u Anzia

Vylodění

?Doufal jsem, že vyskočíme na pobřeží jako divoká kočka,, ale zůstali jsme tam jak na mělčině přizemněná velryba,?

charakterisoval později akci u Anzia Winston Churchill.

Vylodění za Gustavovou linií samozřejmě předcházela důkladná letecká příprava (21 000 vzletů) a podle vyhodnocení snímků byla většina cest a mostů vedoucích k Anziu nenapravitelně poškozena. Jako většina spojeneckých plánů v Italii, i tento vycházel z falešné premisy. Podle původního plánu se měly invasní jednotky, dříve než dorazí německé zálohy, dostat těch šedesát kilometrů přes albánské vršky k Římu nejpozději do dvou týdnů.

Invasi (22. ledna 1944) ke vší smůle nepřálo ani počasí, spojenecké letectvo nebylo schopno zasáhnout, případně invasní pláže pod nízkou oblačností vůbec najít. Zasáhnout byla kupodivu schopna Luftwaffe, co horšího v těsném sousedství byla celá německá dělostřelecká divise a po cestách a mostech, jejichž zničení bylo jen kamuflováno, se bleskurychle přisunuly další zálohy.

Spojenecké jednotky, v děrách naplněných deš?ovou vodou, zůstaly uvězněny v prostoru vylodění po čtyři měsíce. Hutný díl tohoto neúspěchu je dosud přičítán americkému generálmajoru Lucasovi, protože nevyužil momentu překvapení, ale zastavil postup dokud nebude upevněno a zajištěno předmostí. Po měsíci, 23. února ho vystřídal generálporučík Truscott, ale to už se na situaci nedalo nic změnit. Změna přišla až po proražení Gustavovy linie americkou Pátou a britskou 8. armádou 11. května 1944. Němci sice podnikli několik protiútoků a pokusili se zahnat Američany do moře, ale naštěstí nedokázali překonat palebnou sílu námořního dělostřelectva a byli vždy zastaveni. Americké ztráty v Anziu činily 10 956 mužů. (Pro srovnání, v Normandii 10 944). Americká VI. armáda posléze opravdu 23. května 1944 vyrazila od Anzia k útoku a dorazila do Říma 5. června. Jenže osvobození města, jistě nikoli nevýznamného, už zcela zastínila právě provedená invase v Normandii.

Máme-li najít na této zbytečné operaci (ani v nejmenším nepřekrývající hrdinství těch, kdo se jí účastnili) cosi positivního, pak je to zkušenost. Využil ji generál MacArthur v Koreji, jehož síly OSN se v září až říjnu 1950 nezdržovaly pokusy prorazit komunistické sevření Pusanského perimetru, ale v sérii výsadkových operací mezi 16. zářím až 24. říjnem 1950 zaútočily vysoko na severu poloostrova a zatlačily nepřítele až na čínské hranice. MacArthurovy zpravodajské služby arci? nebyly tak prošpikovány sovětskými špiony, jako v době války služby britské.

 

Cassino

Město se jmenuje pouze tak, třebaže jsme si je ve své historické paměti spojili se slovem Monte, což je hora a klášter, které ho učinily světově proslulým až během II. světové.

Generál Patton si byl v severní Africe vědom toho, že se pohybuje v oblasti Punských válek, ale obyčejnému GI to tam nepřipomínalo nic. Itálie byla v tomhle jiná. Nebo? Itálie je vlastně jedno velké museum a prakticky denně to vojákům stálo na očích, v podobě všech těch civilisací, počínaje řeckou dávno před Kristem, které se o to zasloužily. Takže i v Cassinu samozřejmě naleznete zbytky aquaductu, amphiteatru i lázní, to vše z I. století př. Kristem.

Tady se v prosinci 1943, na Kesserlingově Gustavově linii, beznadějně zastavil spojenecký postup. Nebyl to jen nepřítel, ale hlavně všudypřítomné bláto a počasí znemožňující uplatnit leteckou převahu. Ta ostatně na italském válčišti nebyla tak vysoká, jako nad Francií.

Před Cassinem takhle beznadějně uvízly jednotky polské Andersovy armády a britské (2. novozélandské) divise generála Freyberga. Po neúspěchu vylodění u Anzia nakonec Spojenci rozhodli klášter bombardovat; opakujme, že věřili, že jde o německý opěrný bod, právě pod ním prochází dodnes hlavní silnice na Řím (dnes E-45) i její neplacená paralelka I-6, a 14. února 1944 to provedli. Generál Freyberg podmínil další útočné akce bombardováním kláštera. Téhož dne, 14. února 1944, stejně jako v různých počtech před tím i potom, 240 německých letadel útočilo na Londýn a Sověti mezi 6. až 16. únorem denně bombardovali Helsinky. Spojenci zase denně Německo, při náletech jen US 8. letecká armáda nasadila na denní nálety 3300 letadel a do 22. února jich 226 ztratila a přišla o 2600 letců. V průměru kolem 540 britských letadel bombardovala každou noc cíle v Německu.

Generál Freyberg současně s náletem zahájil za mohutné dělostřelecké podpory (754 hlavně) útok. Trval pět dnů a byl neúspěšný. Brity po něm vystřídala americká V. armáda se sborem Svobodných Francouzů, což byla v tomto případě Cizinecká legie. Ta útočila, stejně neúspěšně o měsíc později, 15. března a znovu 24. března, aniž prorazila německou obranu. Byla opětně vystřídáni Poláky a Novozélanďany.

Mezitím se od vylodění na Sicílii odehrálo i spousta jiných věcí, které měly na výsledek války určitě větší vliv, než to zbytečné zarputilé zápolení o Cassino. Švédsko třeba zastavilo do Německa vývoz kuličkových ložisek, Španělsko dodávky wolframu a stáhlo z východní fronty fronty svou Modrou divisi; po jejím návratu vypovědělo ze země německý vojenský personál a 3. února 1944 vyhlásilo neutralitu. (Výměnou přestali Spojenci blokovat dodávky pohonných hmot.) Norové zničili zásoby těžké vody směřující do Německa.

President Beneš podepsal v Moskvě, proti britské vůli, naši smlouvu o spojenectví a poválečné spolupráci, Itálie se změnila v republiku a do vlády národní jednoty byly přizvání komunisté. Zasedl tam Togliatti, díky sovětskému agentu uvnitř britské tajné služby Klugmannovi se dočkal svého uznání namísto jugoslávské královské exilové vlády a britské podpory Tito.

Pokud jde o Itálii, tam 8. května britské a americké síly zahájily ofensivu, Cizinecká legie jako prvá prorazila Gustavovu linii 11. května. Poláci a Novozélanďané pak u Monte Cassina obešli město a prorazili na sever, ale teprve 18. května město i ruiny kláštera obsadili. Právě toho dne Hitler povolil postupné stažení německých jednotek v Itálii na Gótskou linii v severní Itálii, kde to vydržely až do 9. dubna 1945.

Klášter, zničený už v létech 577 a 589 dvakrát Langobardy a roku 1349 Saracény, byl v létech 1954 až 1964 podle původního projektu poslední přestavby ze 17. století a se štědrou podporou všemožných amerických nadací, zcela obnoven. (Všechny významnější památky z něj němečtí Fallschirmjägeři ještě před bombardováním naštěstí stačili odvézt). Navíc má dnes klimatisaci a centrální vytápění.

Když nepočítáme oběti na životech, které si bojování vyžádalo mezi civilním obyvatelstvem, stálo tohle místo celkem přes 36 000 lidských životů.

Američané už v Cassinu žádní pohřbeni nejsou, většina byla převezena do Států, malý zbytek, o jejichž ostatky rodiny neprojevily zájem, na hřbitov u Anzia. Zůstal jen památník.

Hřbitov Francouzské Cizinecké legie měl původně 4600 hrobů, ale dnes už jich má jen 3414, protože padlí Francouzi byli převezeni do vlasti.

Italský vojenský hřbitov má 975 hrobů, padlí pochází z obou stran fronty. Také 4265 příslušníků britských jednotek zde spí svůj věčný sen.

20 035 Němců podle beadeckeru, 20 086 podle nápisu na hřbitově. Nalezli jsme i hroby s datem narození 1926, bylo jim tedy roku 1943--44 celých sedmnáct a osmnáct let.

Snad nejtragičtější pocity však musíme mít při návštěvě polského válečného hřbitova v Cassinu vybudovaného polskými exulanty. (Počet pohřbených je udávám od 1056 -- italský beadecker -- až po 1400 ve francouzském Michelinu.) Roku 1970 zde byl podle svého přání pohřben i generál Anders a bývalý polní kaplan polských jednotek, arcibiskup Gawklina. Oba zemřeli v exilu. Tito vojáci byli v ohni od prvého dne války roku 1939. Přeživší vítězové se do ?osvobozeného Polska? nikdy nesměli vrátit. Jejich účast ve válce byla navíc i vymazána z historie. Zkuste si jméno Anders nalézt v kterémkoli našem naučném slovníku, včetně těch vyšlých po roce 1989. A to Tobruk hájili Čechoslováci právě ve svazku této armády. Taktéž v Lybii naleznete, pokud o to budete stát, kromě polského a britského i Československý válečný hřbitov.

Nu, takže zbývá ten příběh z tábora Miranda, aneb i lekce o tom, jak je důležité ovládat cizí jazyky. Což dosud uniká například našim občanům zákonodárcům a jiným ústavním činitelům, včetně personálu diplomatického. Všiml si a v interview v příloze LN světu sdělil, například pan velvyslanec Vondra.

V Mirandě byl držen i jistý tehdy pouhý kapitán, Alois Š. To jméno bude dnes spíše známo u historie popravy Reinharda Heydricha. Neb to byl jeho byt kde přespával a na jehož ?papíry? dokonce žil, ačkoli kapitán už byl dávno z okupované země venku, jeden z našich parašutistů. Paní Šedová a její dvouletá dcera to pak zaplatily životem v Mauthausenu.

Kapitán Š. , důstojník Moravcovy služby, sic úspěšně prchal z nacisty obsazené Evropy, ale štěstí ho opustilo právě ve Španělsku a tak skončil v táboře Miranda. To ještě orgány Generalissima Franca (svět měl tehdy tři, kromě Franca ještě Stalina a Čankajška) spolupracovaly otevřeně s Hitlerem a tak se do Mirandy jednoho dne dostavili úředníci pražského Gestapa a v osazenstvu si vybraly 12 Čechoslováků po nichž silně toužili. Š. mezi nimi pochopitelně nechyběl.

Stalo se, že do už k odvozu nastoupené dvanáctce a čekajících úředníků Gestapa opodál, přišlo stahování vlajky. Což je dodnes ve Španělsku obřad. Vcelku pochopitelný, vlajka je symbolem země a budiž i prokazována čest. Kdysi se tak dělo i u nás.

Š. pochopitelně uměl německy, co by jinak u Moravcovy služby pohledával a za půldruhého roku v Mirandě stihl ovládnout i španělštinu. I stalo se, že si úředníci Gestapa krátili čas poznámkami na Španěly a pro Španělsko nelichotivými. Pochopitelně německy. Inu, bylo o čem. Země byla po skončené občanské válce v mizerném stavu a stav válečný v okolní Evropě k jejímu povznesení věru přispěti nemohl. Stráže tábora si například pro výkon služby musily navzájem půjčovat boty. Jejich uniformy nebyl rovněž bezvadné. A dokonce i ta stahovaná vlajka byla zvetšelá.

Š. ty poznámky nad onu mizérii povznesených nadlidí, díky své jazykové znalosti dokázal přeložit do španělštiny a sdělit Španělům. Následkem čehož orgány Generalissima Franca úředníkům pražského Gestapa jednak nabili mordy a z tábora vyhodili, za druhé jim pak nepředaly vězně. O cosi později pak - a třeba k tomu přispěla i tato příhoda, Čechoslováky odvezli před brány Gibraltaru a předali Britům.

Díky tomu Š. přežil. Nebo? po něm později silně toužily, to už byl plukovník, zas orgány StB, uchýlil se roku 1948 do světa kam na něj nedosáhly a pilně se snažil škodit jim, tak jako se o to snažil za války v případě nacistů.

Těsně před smrtí ho president republiky povýšil ho hodnosti generála a jako takový v Kalifornii také nedávno zemřel.

 
Datum: 24. 08. 2007 20:57:54 Autor: Auiam
Předmět: Anzio
Jeste nez odjedu z Evropy, pojedem se tam podivat. Generalu Andersovi od Tebe predam svicku.
Datum: 24. 03. 2008 10:39:38 Autor: pavel
Předmět: výborný článek
tyto osudy, např. čechoslováků jsou neznámé. Fakt dobrý.
Datum: 24. 03. 2010 13:41:00 Autor: Kobyla
Předmět: menší nesrovnalost.
Beneš nebyl při podpisu smlouvy se SSSR prezidentem ČSR,ale jen soukromá osoba i když byl brity trpěn co by budoucí prezident-navrátilec.
Datum: 24. 03. 2010 14:38:11 Autor: Daniel
Předmět: ad nesrovnalost
Velká Británie (a SSSR) plně uznaly československou vládu v exilu 18. července 1941. Beneš tedy smlouvu podepsal jako prezident. Se soukromou osobou by se Stalin asi nebavil.
Datum: 28. 03. 2010 21:04:57 Autor: K.Bartošík
Předmět: Úhel pohledu
Beneš jako prezident ČR 5.10.1938 abdikoval a odešel do exilu. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i prezidenta u všech spojeneckých států. Beneš opět vykonával funkci československého prezidenta, ale v exilu. V okupovaném Československu vykonával prezidentskou funkci zatím Emil Hácha.
Datum: 28. 03. 2010 21:39:40 Autor: Wittman
Předmět: Anzio
Proto se za války říkalo, že nejparacovitější národ v Evropě jsou Němci, protože z jedním volem zorali celou Evropu. Nejlínější jsou Italové, protože my jim tam vozíme uhlí a angličani jím zatápějí a nejposlušnější jsou Češi, protože poslouchaji dva presidenty, jednoho ve dne z Prahy a druhého v noci z Londýna
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.