Depravace

Feuilleton, který jistě nebyl míněn jako oslava dnešního výročí narození císaře Františka Josefa I (18. 8. 1830)

Měli jsme doma fotografii našeho tatínka když mu bylo sedmnáct a zrovna ho odvedli do první světové války. Moc mu to tam slušelo. Měl rakouskou uniformu, na nohou lesknoucí se bagančata a lýtka v ovinovačkách. A vyjevený, skoro dětský obličej. Vedle něj stála falešná palma a stojící otec měl ruku položenou na opěradle vyřezávané židle.

Tatínka pak odvezli na Piavu, kde prý byly strašlivé bitvy. Vojáčci museli v blátě tahat děla a všelijaké jiné válečnické harampádí, ale nejhorší prý byl hlad. Jedli žáby a všelijaká jiná stvoření, pokud je našli. Nakonec se tatínek namíchnul, že má hladu dost a utekl. Z Piavy na Moravu je to dost daleko, ale povedlo se mu to, nevím jak to zvládnul, ale zvládnul to. Potom se schovával doma u rodičů. Ty jsem znala a tatínkovu máti, tedy svou babičku neměla ráda, neb se zachoval tatínkův zoufalý lístek polní pošty z té Piavy, kde je tatínek prosí, aby mu aspoň napsali.

Od těch časů uplynulo už skoro 90 let, ta první válka už je dávnou minulostí a jsou lidé, kteří s velikým sentimentem vzpomínají na Františka Josefa I. a jeho mohutné licousy jako na čas, kdy na světě ještě existovala nevinnost.

Náš tatínek nebyl ani hrdina a dokonce ani vlastenec. Byl krejčí vyučený ve Vídni a náš staříček ? jeho tatínek vzpomínal jak to bylo za Rakouska všecko lepší, houska s párkem byla za pět krejcarů. Jak snadno šlo těch pět krejcarů vydělat, to nevzpomínal. Moc mi to připomíná plky všech těch, kteří tvrdí, že u nás to taky bývalo za bolševika lepší.

Leč můj manžel a jiní jemu podobní kriminálníci si to nemyslí. Tedy, že to bylo lepší za bolševika a nemyslí asi ani, že to bylo lepší za Rakouska. Jeho velký koníčkem jsou války neb je z důstojnické rodiny a byl k tomu doma naprogramován. Že je třeba být hrdina a vlastenec. Jeho tatínek z oné války neutekl, ale ačkoli byl zámožný a měl někde na Volze vlastní parník s vlastní cikánskou kapelou, dobrovolně se do ní přihlásil a zůstával v ní jako legionář i poté co ho při té příležitosti několikrát prostříleli skrz naskrz.

Tudíž i k posedlostem mého muže patří válečné hřbitovy, nacházející se vždy poblíže těch míst kde se zrovna psaly dějiny, tedy bitevní pole. Takže jsme třeba už několikrát byli u Kreščaku, kde toho bohdá nebylo aby král český z boje utíkal a náš král Jan tam tedy padl a míval v tom městečku i pomník, který nechala postavit roku 1905 obec pražská za peníze z veřejné sbírky. Z té sbírky zůstal manželovi po předcích děkovný list za 30 zlatých, jež na ten pomník nějaký jeho předek tenkrát věnoval. Ale pomník už tam není, ačkoli býval ještě docela nedávno. Kreščak je sice město, ale maličké, velmi maličké. Takže jsme se na radnici, jež je na náměstí Jana Lucemburského, pídili kam se poděl a bavili se s jednou slečnou, která pořád chtěla vědět, o pomník jakého krále, že to vlastně máme zájem. Tak jsme jí řekli, že toho, co ho má její úřad na adrese. Ale vůbec nepochopila oč se nám jedná, ačkoli to nebyla blondýna a ostatně jí končila pracovní doba a musela jít na oběd.

Ač Jan Lucemburský byl fascinující a fanatický bojovník (co nás taky chtěl dostat do Evropy a nepovedlo se mu to) srdce mi jeho smrt neutrhne. Pohnutí veškeré žádné.

Horší pocity mám, když jsem vlečena na Normandské pláže a hned za nimi je pár čtverečních kilometrů válečných hřbitovů, kde na pomníčcích čtu jména kluků, který tenkrát bylo 18, či 19 let. Nic o Francii nevěděli,ani vědět nepotřebovali, neb jejich předkové dali Evropě sbohem právě proto, aby od ní a jejich válek a jiné mizérie měli pokoj. Ani jim dneska nikdo není nějak zvlášť vděčný, že tam takhle přijeli umřít.

Jezdíme ale hlavně na místa kde jsou pohřbeni bojující Čechoslováci. Nikdy jsem se zatím nedostali na Sibiř ani do Lybie, ale nedávno jsme jeli do Itálie k jezeru do Padovy, kde v té první válce byli Čechoslováci cestou na frontu u jezera di Garda. Piava teče kousek dál na východ. Tady je řeka Adiž a v Dolomitech pak schované město Rovereto, kde se tenkrát těm Čechoslovákům, kteří to bojování přežili, rozdílely medaile.

Čeští legionáři hledí údolím Adiže k Roveretu

Z jezera di Garda jsem utrpěla šok. Čítám si tak v našich novinách jak si lidé dělají šoufky z Američanů a jejich nedostatku vkusu a kultury prý vůbec, samý Disneyland prý. Jezero di Garda určitě původně bylo krásné místo, ale pokud se k němu chcete dostat tak musíte projít pralesem trpaslíků, plastikových dinosaurů, kolotočů a jiných lidských vymožeností. Bylo nám vysvětleno, že prý se to líbí německým zákazníkům a náš zákazník náš pán. Tihle zákazníci pak jsou prý hlavně ti Němci, co z úsporných důvodů nedojíždějí až k moři.

Když jsem si na ten šok postěžovala své přítelkyni, která se živí průvodcováním cizinců po našich krásách a památkách, tak mi jen řekla, že jsem zřejmě už dlouho nebyla na Karlštejně, to bych prý teprve koukala, co se tam dnes kolem najde. Ten hrad se prý už dá vidět jen z dálky, ale musíte dávat pozor, abyste přitom nespadli do Berounky, nebo vylezete pokáleni.

Naštěstí, když máte těch plastikových dinosaurů a jiných krás civilisace kolem jezera di Garda dost a vyjedete do hor nad ně (jsou všude), kde se odehrávala ta první válka, je tam pusto a prázdno, takže uvidíte i sviště a spousta pozůstatků té války ve formě jeskyň, krytů a zákopů vyhlodaných do skal a taky hřbitovy Němců, Italů, Rusů, Chorvatů, Rumunů, Francouzů, Angličanů, Marokánců a taktéž Čechoslováků.

S Italy jsme komunikovali hlavně posunčinou, jen jednou nám přivolali slečnu, která hovořila i jiným jazykem než italsky. Na rozdíl od Slovinců, kde kousek od hřbitova toho 91. regimentu co se stal slavným díky Haškovi, byla dáma od krav, která mluvila anglicky i německy a vysvětlila nám, že se to naučila ve své škole ve vsi Mojstrana (kam to měla 12 kilometrů) skládající se asi z 18 domů. Taktéž ta o krávy se starající dáma umí na internetu a vůbec asi všechno.

Posunčina s Italy je zábavná neb jsou to milí lidé a strašně se snaží vyhovět a pomoci. V jednom tom městečku v horách takhle můj muž vlezl do radnice, že by tam mohli vědět, kde hledat ten československý hřbitov (jeden z) a neb se můj mužíček strojí jako pobuda a vlastně dost nevěděli co od nich chce, tak mu hned vrazili do ruky formulář žádosti o přiznání sociálních dávek. Ale kde je ten hřbitov, to nevěděli.

Když se to vysvětlilo tak v dalším oddělení toho úřadu s námi zůstali ač zrovna také měli zákonem nařízenou polední přestávku a dlouze hledali v počítači, kde by to asi tak mohlo být a vyšlo jim, že právě v onom Rovereto.

Jelikož mužův tatínek byl ruský legionář, zůstala po něm knihovna legionářské literatury a tam odtud měl mužíček fotografii toho vyznamenávání našich legionářů pod jakousi středověkou věží v Rovereto. Takže jsme tam stejně měli namířeno. Rovereto jsme nalezli, dneska už vypadá určitě jinak a věž je schovaná mezi věžáky, ale nakonec jsme ji nalezli a při té příležitosti zjistili, že patří k pevnosti v níž je museum právě té prvé války. Hezky vybavené a mužíček se tam rozplýval hned za branou nad vystavenými výrobky naší škodovky.

Což mne nechávalo chladnou, ale uvnitř to bylo horší. Strašné. Bylo tam plno dokumentárních fotografií pobitých vojáčků, stejných jako byl můj tatínek na té staré fotografii. Pokud jde o Čechoslováky pak ti oběšení, neb se provinili tím, že se dali k těm legionářům a Rakušáci je zajali, když jim došla munice. Byl tam také velikánský portrét císaře Františka Josefa I. v červeném sametovém rouchu s řádem zlatého rouna na krku a v růžových bačkůrkách. Měl ty své proslavené licousy, modré nevinné oči a mile se usmíval.

Kdyby tenkrát byli chytili mého z fronty k tatínkovi a mamince prchajícího tatínka, tak by ho byli třeba taky oběsili, či aspoň zastřelili, za tu zradu císaře pána, za něhož se mu nechtělo mít hlad, jíst žáby a případně umřít.

Takže to bych se nenarodila, nechodila do školy ani na Umprum a neprožila svůj život a naše životy, včetně toho, co třeba nebylo zrovna hezké, či vždy jen příjemné. Ani můj vnuk Ganes, tamhle v Americe by se tudíž nenarodil. Sice si ještě nezvykl na to, že se chodí na nočník a občas si ještě dělá do kalhot, ale už ví, že se nemá kouřit, takže při návštěvě Sea World hodil mému muži zapalovač a nějakému úplně cizímu pánovi fajfku do basénu s mroži.

Což vše jistě zdaleka není všecko z těch věcí, co se v naší rodině udály a budou dít i dál, u všech těch, kteří se ještě narodí.

Celá ta tehdejší válka byla úplně bezdůvodná a nanejvýše se z ní vyklubala potom ta druhá. Což vše se stalo proto a jen a jen proto, že jakýsi dědek v sametovém rouchu a růžových bačkorách se svou kamarilou důležitých dementů měli zato, že by to mohla být docela dobrá zábava a udělá je to ještě slavnější a nepostradatelnější, než se domnívali, že jsou.