logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Dilema hasiče Lustiga

Vzpomínka srpnová

Mám-li říci, kde jsme se seznámili, tedy se tak stalo v Praze a u Pinkasů. Nikoli, že by byl hasič Lustig pivař, a nikoli, že bych byl pivař já. Ale k Pinkasům to bylo blízko z redakce, a bylo tam příjemněji, než s pizdivlky starajícími se o rozkvět duchovních sil a ideologickou úroveň československých ozbrojených sil ve vydavatelství Naše vojsko. Vojenští básníci tam chodívali na pivo, a snad ještě tak prokazovat své sepětí s lidem. Zhusta docházívalo i k ideologickým debatám, odlišným od těch, které pak rozkvétaly na stránkách  vojenského tisku.

Pivo jsem si dával taky, zvláště od té doby, co vojenští básníci přesedlali na vermut, ale zejména jsem si dával specialitu domu, buřta máčeného v octě a s proužky cibule umně zasunutými do zářezů na buřtím těle. Odborně se tomu říkalo akrobat, a vedoucí Hejtmánek za to účtoval tři kačky.

Pepa Lustig jezdil u hasičů, a ačkoli jsme v hostinci nalezli světonázorové sympatie, náš vztah byl ryze obchodní. Vlastnil jsem totiž Felicii, a tento výdobytek socialismu si žádal oprav. Pepa Lustig to lepil dohromady, arciť ze součástek pokradených u hasičů, a já mu platil měsíční paušál dvě stovky.

Když se rozvinul v Československu obrodný proces a socialisté si začali nasazovat lidské tváře, Pepa se nezapojil.

„Nemyslím, že se mě to týká,“ říkával. „Jen ať si papaláši klidně utrhaj prdele a ještě něco k tomu.“

Míval jsem mu to za zlé, ale Pepa nedbal, ale ani vůči mně nezahořkl.

„Četls těch 2000 slov?“ pídil jsem se po názoru příslušníka dělnické třídy.

„Jo,“ odtušil. „Bylo to v novinách. Ale kdyby kvůli tomu nedělal bolševik takovej řev, už bych na to dávno zapomenul.“

Načež mě napomenul, že pivo je na něho, a objednal si od vedoucího Hejtmánka taky akrobata.

„Podívej se na něj,“ podotknul, když jsme byli obslouženi, a ukázal na vrchního pingla. „Víš kdo to je?“

Věděl jsem.

Pingl Hejtmánek Karel býval podplukovníkem, a to bezpečnosti, a to šéfem bezpečnosti československé civilní letecké dopravy. Staral se zejména o to, aby z aerolinek povycházeli všechny zápaďáky a jinou verbež. Pak měl ale smůlu. Přišel na nějaký pašování zlata z republiky, což se nemělo. Nebo mělo? Těžko říct. V tomhle pašování měl prsty nějakej Šling. Než ho soudruzi pověsili, mezi soudruhy velký zvíře.

Velitel bezpečnostních služeb československé letecké dopravy byl samozřejmě taky soudruh, a protože v případě soudruha Šlinga se jednalo taky o soudruha, šel za jiným soudruhem. Tenhle se jmenoval Šváb.

„Hele,“ řekl Švábovi. „Tady se nám pašuje z republiky zlato, a je v tom Šling! Tak nevím co s tím. Smí se to nebo nesmí?“

Soudruh Šváb soudruhu Hejtmánkovi poděkoval, ujistil ho že si váží důvěry, a potřásl mu rukou se slovy:

„Takhle jedná komunista.“

Což asi soudruha Hejtmánka Karla tehdy potěšilo.

Ale jestli se to zlato smí nebo nesmí pašovat, to se tedy nedozvěděl. Jenže podle zákona se přece jen spíš nesmělo. A tak, když zlato putovalo znova a znova, nevydržel to, a šel za soudruhem Slánským.

„Rudlo?“ řekl mu. „Tady se nám pašuje z republiky zlato. Jede v tom Šling a ví o tom už půl roku taky Šváb.“

Taky Rudla mu potřásl rukou, párkrát si kamsi zatelefonoval, Hejtmánkovi dali kafe, a když si na rozloučenou třásli rukou, řekl mu i soudruh Slánský: „Děkuju ti, takhle jedná komunista.“

Hejtmánek šel na Náměstí republiky k čekajícímu tatraplánu, ale nedošel. Cestou ho sbalili.

Hejtmánek měl ovšem ženu, a ta začala Hejtmánka shánět.

Všichni soudruzi měli účast.

„My ho hledáme, soudružko,“ řekli jí. „Ale bojíme se, že ho unesla nějaká západní rozvědka.“

Jenže Karlíka neunesla západní rozvědka. Pochopové, kteří  ho sbalili, podléhali Rudlovi Slánských. A protože Hejtmánek byl mezi policajty vcelku známá figura, báli se ho strčit někam do veřejného kriminálu, a tudíž ho vrazili do trezoru Státní banky, kde měl svůj malej kriminál a mučírnu osobně Rudla Slánských. Teprve asi tak za rok převezli Karlíka na Ruzyň. Jenže to už tam seděl i Rudla Slánských, což ovšem Karlík dlouho nevěděl. Seděl, seděl, a asi tak ve čtyřiapadesátým ho pustili.

Inu, byl rád. Velitelování bezpečnosti u civilního letectva mu už sice nevrátili, ale byl původně typografem, a tak si myslel, že by mohl zase dělat řemeslo.

Jenže nějak nemohl.

Rudla Slánskej byl tehdy ještě zlá svině a nikoli rehabilitovaný soudruh, a Karlík se šel domáhat nějakého práva, jakožto oběť tý zlý svině. Konec konců, znal se přece taky s Bacílkem a opravdu se dostal až k němu.

„Karle, neztěžuj nám to! Prosím tě!“ poprosil ho důvěrně soudruh Bacílek, a Karlík si dal poradit, zvlášť když na přímluvu soudruha Bacílka dostal místo hlídače v Holešovickým přístavu.

Za pár let mu nějakej menší policajt dohodil informaci o tom, že je volný místo kastelána na Karlštějně, a Karel Hejtmánek si tudíž zažádal o kastelánství. A byl shledán kvalifikovaným a začal kastelánovat, prodávat sodovku a jiná občerstvení pro návštěvníky pamětihodnosti.

A když, takhle ve dvaašedesátým, udeřila rehabilitace ukřivděných soudruhů, vydal se taky Karel Hejtmánek na ministerstvo spravedlnosti, že by se jako rád dozvěděl, proč že to byl jako skoro pět let v kriminále.

Pohovořili s ním, vyplnili papíry a slíbili, že se na to podívají.

Podívali se:

„Vždyť vy jste udal soudruhy Šlinka a Švába!“ sdělili mu. „Slánskému! A Šling a Šváb dostali zpátky členství ve straně, a Slánský ne!“

Pro jistotu hned taky kontrola na hradě Karlštejně zjistila kastelánu Hejtmánkovi manko, a šel sedět znova. Čímž z rehabilitace sešlo. Hejtmánek si své odseděl, tentokrát měl dokonce opravdový soud a nebyl rok nikde ve sklepě, ale pěkně na vzduchu, ve stavebním komandě v Růžodole, a když vylezl, sehnala mu Hejtmánková, která se mezitím zavedla jako vedoucí výroby obložených chlebíčků pro Restaurace a jídelny, místo pingla u Pinkasů, ze kterého posléze povyrostl až na místo vedoucího.

„To máš tak“ pravil šofér Lustig. „Je to svině?“ A odpověděl si: „Je, ani to pivo nenalejvá férově. Ale je to mukl?“ A zase si odpověděl: „Taky je. – takže tu máš dilema. A to samý s těma papalášem nahoře. Proč by najednou měli bejt lidský tváře, když byli dvacet let odprdele díry? Přijde na to, kterou tvář myslíš, víš? Co se mne tejká, ať si to vyříděj mezi sebou. Mne se to začne tejkal, až si budu moct zavolit, jestli tam má bejt někdo jinej.“

Když přijeli Rudí bratři, Pepy Lustiga se to přesto tknulo, a v tom zmatku kolem památného vstupu vojsk jsme se pár dní neviděli, a když jsme se už zase viděli, udeřil už listopad. Život šel dál a Felície potřebovala poloosu.

„Zabalej to!“ poučil mě Pepa. „Některý lidi říkaj, že odtáhnou k sedmýmu listopadu, ale to se mi zdá brzy. Já počítám do 25. února.“

„Myslíš Pepo?“ říkával jsem pochybovačně. Mezi vojenskými básníky jsem se už nepohyboval jinde než v hospodě. Z redakce mě totiž vyhodili.

„Nemůžou to udržet, každej je proti nim. A s dělníkama nakonec nehnou, to si uvědomujou!“

Ale život šel dál, Hejtmánek už nepigloval, protože využil uvolnění cestovního ruchu a zmizel i s Hejtmánkovou za kopečky, a Pepu přeřadili na západoněmecký výdobytek techniky, který se na jaře 1969 objevil i u hasičů v Praze, vodní dělo.

„Pepo,“ řekl jsem mu, když jsem se zas jednou viděli. „Není to spíš na demonstrace než na požáry?“

„Ale jo,“ připustil, „jenže k tomu mě nikdo nikdy nedonutí.“

Tehdy jsem seděli déle a družněji, Pepa Lustig měl zrovna třetího syna.

A pak jsem se sešli 22. srpna 1969 na chirurgii ve Vojenské nemocnici v Praze. Já se doplazil tajně, protože jsem dostal do oka slznou raketou a měl jsme utržené obočí, a Pepu tam dovezli, neboť utrpěl pracovní úraz jako řidič vodního děla.

Oba nás ošetřoval doktor Eliáš, zvaný Pucek, na záznamu měl ovšem jenom Pepu, protože i Pucek-Eliáš a já jsme věděli, že za pár dní bude třeba po lidech s natrženým obočím sháňka.

Přišli za Pepou a poručili mu, aby si napumpoval do nádrže vodu, neboť pojede čistit ulice.

Pepa řekl, aby mu vlezli na záda.

Načež mu nějakej kapitán od policajtů přečetl, že je, podle vyhlášky o výjimečném stavu, podepsané soudruhem Dubčekem, povolán a že má pět minut na rozmyšlenou, jináče že se odepření trestá od tří do deseti let.

A tak Pepu donutili, a podle Dubčekem podepsaného výjimečného stavu vyjel řidič Josef Lustig ze Sokolské třídy s vodním dělem, aby vyčistil Václavák od davů, které skandovaly DUBČEK, DUBČEK!

Policajti naštěstí mechaniku vodních děl moc neznali, a tak si Pepa napumpoval jen půl nádrže, místo celý.

Na Václaváku se řetězy policajtů, vojclů a Lidový milice pouštěly do rvaček s davem, ale šlo jim to těžko. Tu a tam sice někoho odstřelili, ale lidi si taky vypracovali techniku, a nejlepším vrhačům dlažebních kostek jen podávali střelivo, a dotyční vrhali. Pamatuju se na kofra, kterýmu vždycky jenom podali kostičku, vydloubnutou z chodníku, do natažený ruky, chlápek si levačkou vzal mušku a mrsk. Patřičném policajt jí dostal pěkně pod okrajem helmy rovnou do ksichtu, a šel k zemi. A jak tak policajti postupovali v řadě, chlápek je kácel po řadě jednoho za druhým jak kuželky. Vždycky jen natáhnul ruku dozadu, aniž se staral o to, kdo mu dělá nabíječe, a jen kostečka spočinula, mrsk, a další policajt ležel. Kdyby se tahle disciplína předváděla na Olympiádě, musil by dostat zlatou.

Do toho přijelo od pomníku vodní dělo a začalo vymetat ulice. Policajti, a zejména milice se hned taky líp cítili, a začali víc střílet. Většinou jen do výkladů, o čemž pak televize večer natočila filmek, kterak kontrarevoluce rabovala, ale na rohu Opletalky to dostal asi dvanáctiletej kluk.

Pro lid to začalo vypadat blbě a policajty dobře, ale jen do chvíle, kdy Pepa dojel na roh Vodičkový, a došla mu voda.

Lid to vyčíhnul a začal dotírat. Kamínky zas pršely, u vodního děla to odneslo přední sklo a museli ho vytlouct, aby Pepa vůbec viděl na cestu. Začal pomalu couvat, a policajti, který už nestačili utéct z dostřelu, se mu schovávali za vozem, protože tam se do nich bylo přecejen horší strefit.

Pak se to stalo.

Zmobilizovaném, nezmobilizovaném, to o Pepovi ten člověk určitě nevěděl, a i kdyby věděl, sotva by dbal. Věci si už tak stály. Kdosi přiběhnul, a cáknul řidiče vodního děla do ksichtu půlcihlovkou. Co horšího, ta půlcihlovka  spadla řidiči Pepovi posléze na koleno pravý nohy, a noha na to zareagovala a přišlápla plyn. A tak Pepa přejel vodním dělem devatenáct policajtů z těch, co se u schovávali za vozidlem.

Než jsem šel z ambulance ve vojenské nemocnici domů, byl už Pepa na pokoji, a zastavil jsem se u něj, tentokrát vůbec ne kvůli Feldě.

„Nemůžeš to mít tomu člověku, co ti to udělal, za zlý,“ snažil jsem se navázat debatu.

„Ale kdež,“ mávl vesele rukou a snažil se usmát, a taky to vesele říct, ačkoli měl různě zadrátovanou hubu a nohu na kladce. „Nebejt toho chlápka, tak jsem devatenáct těch kurev nikdy nepřejel. A představ si, že dva maj v prdeli páteř. A až do smrti bych žil v dilema!“

„Ale jakýpak dilema, na to teď přece jeden nemá čas.“

„Ba ne, kamaráde,“ nesouhlasil.

„Máš Pepo tři děti,…“

Ale nenechal mě domluvit:

„To je právě to!“ Ukázal si prstem na prsa. „Žil bych s tím, že fotr od tří kluků se nechal zesrabit, a ještě pomáhal zesrabit svět i pro ty děti, a zůstal bych to těm kurvám krvavejm úplně dlužnej.“ Odmlčel se. „Viděls toho kluka, co zastřelili na rohu Opletalky?“

„Viděl, Pepo,“ povídám.

„Tak na tom esenbákovi, co střílel, na tom jsem zabrzdil!“

Doplazil jsem se domů.

Přišel jeden známej, taky vyhozenej, ale z jiný redakce, a začal vykládat, kdo všecko už je zavřenej.

Pustili jsem si televizi. Dávali tam zvláštní pořad o tom, že kontrarevoluce neprošla a socialismus je zachráněnej. Taky tam ukázali Pepu Lustiga – jako hrdinu třídního boje a oběť zhovadilosti třídních nepřátel. Reportérka Dvořáčková zaníceně vykládala posluchačům, že soudruh nemůže pro svá zranění sám hovořit. Kamera ho brala a posteli v ÚVN v záběru přes kladku a s dráty kolem huby. Měl zavřené oči.

(1978)

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa