logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Druhá bitva o Okinawu

Integrace americké a japonské armády II

V 82denní bitvě v dubnu-červnu 1945 zahynulo přes 200 000 Japonců, převážně civilistů, a 12 000 US vojáků. Okinawa, „klíč k Tichomoří“, Washingtonu posloužila jako „letadlová loď“ za války ve Vietnamu (k témuž účelu posloužily i US základny na Filipínách), a US „letadlové lodě“, ze kterých US jednotky vyrážejí do ciziny (Iráku, Afghánistánu) představuje i dnešních asi 30 zdejších US základen. Druhá bitva o Okinawu mezi Goliášem („US strategických národních zájmů“) a Davidem („lokálním egoismem“) skončila koncem května 2010 opětovným vítězstvím Washingtonu, kdy premiér Hatojama ustoupil US tlaku, a souhlasil s dalším setrváním US armády na tomto chudém subtropickém ostrově, tj. potvrdil platnost dohody s Washingtonem z roku 2006, že se US letecká základna Futenma do roku 2014 přestěhuje z blízkosti města Ginowan pravděpodobně na US základnu Camp Schwab (Hatojama na tiskovce uvedl, že se „jiné místo teprve hledá“) do odlehlejšího města Nago u zálivu Henoko, kde ji však rovněž místních 40 000 obyvatel nechce. Již v roce 97 a v lednu 2010 její přestěhování do Henoko zamítli v referendu, třebaže Washington místním slíbil tučné subvence (které spolykají místní lobbistické průmyslové svazy) z důvodů hluku a znečištění ovzduší (základna Camp Schwab se bude muset podstatně rozšířit), navíc ekologové tvrdí, že v zálivu zničí zdejší korálové útesy. Nicméně, obyvatelé Okinawy mohou být rádi, že neskončili jako obyvatelé ostrova Diego Garcia, jižně od Malediv, kteří byli v letech 1968–73 násilně vystěhováni, aby zde Washington mohl vybudovat svoji strategickou základnu pro Indický oceán. Obyvatelé Okinawy se pravidelně proti US základnám bouřili, zejména levicoví aktivisté a pacifisté organizovali v 50. letech demonstrace proti konfiskaci půdy (US základny zabírají 20 % Okinawy), v 60. letech demonstrovali proti válce ve Vietnamu, zatímco v roce 1970 „lidové“ bouře v Koza proti US základně Kadena vyvolali samotní US vojáci, kteří se zde dopouštěli rozličné trestné činnosti (zejména desítky znásilnění ročně), chráněni svoji exteritorialitou. Celonárodní vlna bouří proti US základnám na Okinawě se zvedla v roce 1995, když tři US vojáci znásilnili 12letou dívku, takže v roce 1996 se Tokio s Washingtonem dohodlo, že leteckou základnu Futenma, exoticky umístěnou přímo ve středu města Ginowan, přemístí do odlehlejší části ostrova. Avšak ani po 14 letech se Tokiu nepovedlo „přemluvit“ obyvatele Nago, aby s tímto přesunem souhlasili. V rámci dohody z roku 2006, která počítá s celkovým přeskupením US vojenských sil na Okinawě (např. 8 000 námořníků + jejich rodiny bude do roku 2011 přesunuto na US ostrov Guam), převážnou část nákladů na přemístění základny (26 mld dolarů) ponese Japonsko. Okinawa, kde je umístěno 65 % z 53 000 US vojáků v Japonsku, se stala Achillovou patou Hatojamy (pro odchod Washingtonu z Okinawy je asi 80 % Japonců, Sociálně demokratická strana hrozila odchodem z koalice, nebude-li smlouva z roku 2006 vypovězena), zatímco Washington zabil dvě mouchy jednou ranou – zůstal na Okinawě a zbavil se nepříjemně protiamerického Hatojamy, jenž vzápětí po oznámení „japonské prohry“ odstoupil z funkce jak premiéra, tak předsedy své strany. Hatojama měl tři možnosti: oddalovat svoje rozhodnutí až do senátních voleb, a doufat, že v nich získá většinu, čímž by netrpělivý Washington ještě více popudil, rozlítit Washington natrvalo a smlouvu vypovědět, nebo najít kompromis. Hatojama se nejprve rozhodl Washington rozlítit, takže koncem prosince 2009 vytáhl na světlo boží tajné US-japonské dohody o skladování US jaderných zbraní na japonském území (viz Integrace US a japonské armády dokončena). Podle první z nich z roku 1951 směli Američané v případě nutnosti a s japonským souhlasem jaderné zbraně z japonského území jen použít, podle posledních z nich z 21. 11. 1969 (Nixon + premiér Eisaku Sato za války ve Vietnamu) je mohli na japonském území i skladovat. Japonský parlament se po zveřejnění této informace „vrhl“ na japonské ministerstvo zahraničí jako na hlavního viníka, jehož představitelé komicky tvrdili, že „dohody nikdy neviděli, protože je měl mezi svými osobními spisy schované premiér Sato“. Navíc japonská média tvrdila, že ministerstvo zahraničí drtivou část kompromitujícího materiálu kolem těchto tajných dohod zničilo již v roce 2001. Japonská média zmínila i incident z prosince 1965, když US útočný letoun A-4E s jadernou zbraní na palubě při cestě z Vietnamu do přístavu Jokohama sklouzl z paluby letadlové lodě Ticonderoga do moře a zmizel i se svým jaderným nákladem v 5 000metrové hloubce zhruba 100 km východně od Okinawy, o čemž se svět dozvěděl až v roce 1981.

Třebaže toto „psychodrama“ rozpoutané kolem Okinawy ani v nejmenším neohrozilo US-japonskou spolupráci, přesto znamená výrazný posun v US-japonských vztazích: dřívější spory byly ekonomického rázu, kdy si Washington stěžoval na „příliš aktivní“ obchodní bilanci Tokia a na nesnadný přístup US výrobků na japonský domácí trh. Dnešní spory plápolají již v citlivější sféře vojenské spolupráce. Washington si vrásky nedělá, a souhlasí s „mediálním“ snižováním svých vojáků v Japonsku s tím, že výzbroj zbylých jednotek bude významně modernizována (viz US radar v článku Integrace), a spolupráce s japonskou armádou (resp. jednotkami sebeobrany), jak uvádí vzájemná dohoda z 29. 10. 2005, bude ještě více prohloubena, tj. budou rozšířeny „pravomoce“ japonské armády, která bude společně s US armádou zasahovat při „preventivních“ akcích v případě ohrožení bezpečnosti Japonska, či v případě vojenského konfliktu v blízkosti Japonska, např. na Tchaj-wanu. Tato dohoda o intenzívnější spolupráci byla dojednána v únoru 2005 a vyvolala „poprask“ v řadách japonské opozice, která ji nazvala porušením US-japonské bezpečnostní smlouvy z roku 1960, která omezuje zásahy japonských obranných sil jen na oblast Dálného východu, kdežto na základě vojenské dohody z 29. 10 2005 bude japonská armáda intervenovat po boku US armády v podstatě kdekoliv. 20.–21. 11. 2005 navštívil Japonsko i Putin, jenž zde podepsal významné hospodářské dohody, a to o výstavbě 4 100 km dlouhého ropovodu ze střední Sibiře do tichomořského přístavu Nachodka (naproti Japonsku), a dohodu o tom, že Japonsko bude kupovat 1,5 mil. barelů ropy denně, což sníží japonskou závislost na blízkovýchodní ropě o 15 %. Výstavba ropovodu měla začít v roce 2006 a bude stát zhruba 16 mld dolarů. Tuto částku z větší rovněž uhradí Japonsko, které o ruskou ropu bojuje s Pekingem, kam rovněž má ropa proudit přes Skovorodino. Japonské průmyslové kruhy se od druhého zvolení Putina prezidentem v roce 2004 začaly v Rusku významně angažovat, např. Toyota zde vyrábí 50 000 vozidel ročně, a v roce 2005 obchodní obrat mezi oběma státy dosáhl 10 mld dolarů, takže Kurilské ostrovy Japonsku pomalu ale jistě mizí v dáli. Spor o čtyři Kurilské ostrovy byl při návštěvě tabu. Moskva je od roku 1956 ochotna navrátit Japonsku dva z okupovaných ostrovů, ale ne všechny čtyři, jak požaduje Tokio. Putinovo stanovisko v otázce okupovaných Kuril je ještě tvrdší, a prohlašuje, že ruská okupace jižních Kuril je v souladu s mezinárodním právem, a tak to navždy zůstane (třebaže na územní požadavky Číny bez problémů přikývl). Putin tvrdí, že bolševici v srpnu 1945 vstoupili do války proti Japonsku mj. z toho důvodu, „že Roosevelt na konferenci v Jaltě v únoru 1945 Stalinovi  tyto ostrovy, které carské Rusko v roce 1855 postoupilo Tokiu, »navrátil«“.

 
Datum: 30. 04. 2011 23:02:42 Autor: Robert
Předmět: Hm,
proč mi z toho jenom kouká propaganda,jako sláma z bot?
Datum: 01. 05. 2011 06:43:36 Autor: Michal
Předmět: to Robert
Roberte, není Ti rotumět. Napřed musíš vystřízlivět.
Datum: 24. 10. 2015 19:54:47 Autor: tomáš
Předmět: aha
prominte že se do toho pletu ale neni to nic pro male deti jdete spát
Datum: 24. 10. 2015 21:34:57 Autor: QF17
Předmět: Komu patří Kurily?
Je mnoho sporů o vlastnictví určitého území na souši či o ostrovy. Poslední válku o ostrovy Falklandy-Malvíny svedla Argentiny s Anglií. Argentiny to má ostrovům podstatně blíže, ale tady dokonale platí pravidlo co je na dosah neznamená, že je mé. Anglie naprosto dokonale obhájila vlastnictví ostrovů. Velice podobná situace je mezi současným Ruskem a Japonskem. Určit s jistotou, který z obou národů na ostrovy přišel jako první, jednoznačně nelze. Každá strana má své argumenty a dívá se na problém z jiného úhlu. Dá se říci, že Japonci se pravděpodobně z důvodu geografické blízkosti dostali na dané území dříve, nejsou však o tom žádné historické zápisy. Naproti tomu Rusové své objevitelské cesty podrobně dokumentovali. Z jejich zdrojů, které se nezmiňují o žádných Japoncích na ostrovech, se ale nedá nic usuzovat. Ruské osídlení na ostrovech nebylo tak husté, šlo spíše o jednotlivé expedice, které se s japonskými mohly lehce minout. Rusům však nelze upřít prvenství v důkladném zmapování ostrovů. Opět stejná situace .... paní Andrea mlží a její proamerikanismus je zjevný :-)
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.

Výročí: 20. 5. 1938 V reakci na zhoršení mezinárodní situace byl do zbraně povolán první ročník záloh Československé branné moci (tzv. 1. československá mobilizace). Pohlednice z května 1938.


Recenze týdne

MEMORIÁL ZE SVATÉ HELENY

Starší titul, ale stojí za připomenutí