K budování a obraně vlastni připraven

Anekdota z let padesátých

Mnoho slov a novinového papíru bylo v souvislosti s návratem Jana Třísky na pražské jeviště spotřebováno, byť to nebylo jeviště Kapličky nad Vltavou, kam by právem patřil (ale tam jsme si nepouštěli ani Destinovou, co taky s někým komu narostla křídla v cizině), ale Král Lear na Hradčanech. Nicméně dovolím si připomenout největší výkon, či jeden z největších výkonů tohoto pana herce z dob, kdy ještě byl pouhým hereckým pulcem, a jenž si zasluhuje nebýt zapomenut. Činím tak navzdory vědomí, že zkušenost je nesdělitelná.

Bylo to za onoho času, jak neuvěřitelné, kdy o existenci nějakého Elvise u nás snad dosud nikdo nevěděl a i v jeho zemi ho tehdy znalo jen pár lidí. Dokonce pár let před tím, než byla doba natolik příznivá, že na prvém poúnorovém Majálesu (roku 1956) mohla zaznít hesla jako: ?Ještě jeden Čepička, máme vojnu od malička? (bez následků, neb Čepičkův tchán Kléma už byl pod drnem a teplý ministr nebyl mezi ostatními členy ÚV populární), zatímco slogan věnovaný tehdejšímu ministru školství: ?Dejte nám Kahudu, dáme mu přes hubu? už za pouhou studentskou recesi považován nebyl. Však většina těch křiklounů byla odhalena (díky uvědomělým kolegům jejichž jména nám zachoval dodnes Cibulka) a po zásluze potrestána. A to tehdy ještě hlupáci také hulákali: ?Hesla řveme s klidem, SNB jde s lidem.?

Byla to doba, kdy se na ideologii ještě dbalo. Takže v Praze se třeba nesměl promítat ani ten černobílý Hamlet s Laurencem Olivierem a příslušníci bývalých vykořisťovatelských tříd a jimi svedení jedinci tříd nevykořisťovatelských na něj jezdili vláčkem do Radotína, Kostelce nad Černými lesy a jiných obcí. Samozřejmě, že v Praze nesměl hrát ani Karel Vlach a zcela v propadlišti dějin zmizel třeba orchestr Zdenka Bartáka. Na Letné se teprve začínal tyčit největší Stalinův pomník na světě, ale vyšetřovatelé v Hradčanském domečku i jinde už si osvojili methody jak přimět ty, kdož kuli pikle proti budování vlasti, aby došli k názoru, že nejlepší je se přiznat. V odborné terminologii těchto specialistů se tomu říkalo telecí bečení, či rajský protlak, neb drcení varlat se jaksi nehodilo uvádět. Krom těch kdož kuli pikle pak naše literární fronta, dosud neprošlá složitým vnitřním vývojem k lidským tvářím, nadšeně a s velikou srandou plnila své úkoly bojem proti literárnímu braku Foglarů, Čapků a jiných, odhalováním špatnosti trampingu, pásků (slovo chuligán bylo uvedeno do češtiny až 11. listopadu 1957) i kaceřováním těch, kdož brzdí náš vývoj a zapříčiňují nedostatek potravin, třeba krmením koní chlebem. Když jim zbylo trochu času, vyrazili na sběr mandelinky bramborové, neb jim bylo jasné, že mandelinka a brabenci jsou Trumanovi spojenci.

Mezi vysokoškolské předměty pak patřila Vojenská příprava, k čemuž patřičná mládež dělnickou třídou uvolněná ke studiu vybavena i zvláštními odznaky, cvilinkovými mundury a flintami vz. 24 s provrtaným závěrem a ucpanou hlavní. Nikoli už obuví, takže například dívky z UMPRUM se tam dostavovaly záměrně na vysokých podpatcích. Což vojenskou přípravu vyučující důstojníky přivádělo k mrtvici a hulákání. Hulákání ostatně patřilo k základním prvkům této vědy. Kam dívky vyrážely? Tam kam všichni ostatní. Konalo se v sobotu na pražském Pohořelci, kamž soustředěni všichni studující škol uměleckého směru. (Díky čemuž jsme mohli o třicet let později identifikovat v americkém Carmelu by the Sea flétnistku Pražských Madrigalistů a zapříčinit bolehlav ideologický a díky poskytnutému alkoholu i faktický, na Madrigalisty dohlížejícímu očku).

Pochopitelně, v rámci zvyšování bojeschopnosti bylo nutné budoucí záložní důstojníky (a důstojnice, vojenská příprava byla povinná i pro dívky) připravovat i theoreticky. Oné předmětné soboty došlo na husitskou vojenskou taktiku. Přednášející důstojník ČSLA se zřejmě doma nepřipravoval a tudíž přitáhl jakousi brožuru Bojové přípravy, z níž občas cosi přečetl. K jeho smůle v tom byla otištěna i frontispic Kroniky Václava  Hájka z Libočan z níž čerpáno a to ve své původní podobě, kdy se v češtině ještě J psalo jako G. Tudíž Václav Hágek z Libočan. A ke všemu ta ilustrace byla celostránková a písmena tudíž patřičně velká. Takže přednášející začal hovořit o oné taktice, tak jak ji známe z kroniky Václava Hágka, zmiňoval se o tom, co víme od Václava Hágka, případně o čemž se můžeme právě ze spisu Hágkova poučit.

Což budilo při každém použití stále větší veselost studentů a s každým dalším výbuchem smíchu i větší nervositu a nevrlost  přednášejícího. Ten se pochopitelně nemohl zbavit pocitu, že jeho autorita a tím i autorita celé Československé lidové armády je ohrožena. Posléze rasantně přerušil výklad: ?Rád bych věděl, čemu se tak smějete? No tak, já se taky rád zasměju!?

I přihlásil se student Jan Tříska a pravil:

?Soudruhu majore, ono se neříká Václav Hágek, ale Václav Hájek.?

Což majora rozběsnilo.

?Víte přece o kom mluvím, takže je úplně jedno, jestli řeknu Václav Hágek, nebo Václav  Hájek.?

Na což student, jemuž to pálilo, odvětil:

?Ale to by také mohlo být jedno, jestli vám budeme říkat soudruhu majore, nebo soudruhu magore.?

(Ilustrační foto z filmu Obecná škola)