Nedělní ráno

Co mě tak napadá, když se muž dívá na televizi...

Každou neděli ráno se můj muž v TV dívá na dokumenty z Druhé světové války. V podstatě se ty jednotlivé bitvy promítají opakovaně, x-krát Stalingradská bitva, anebo D-Day, kde vždycky ti samí Angláni otevírají rampu svého LVT a vybíhají do Arromanches a na pláži Omany se převalují mrtvá americká těla ve vlnách příboje.

Tuhle neděli přišla na řadu série těch nejdůležitějších událostí té války, takže znovu Stalingrad, Guadal Canal, D-Day a také Iwo Jima. Což je hlavně ta skupina amerických vojáků, známe z poštovních známek i památníku ve Washington D.C., která v průběhu bitvy nad Iwo Jimou vztyčuje americkou vlajku. Milovníci blue grass jako já, to ještě mohou znát od Johny Cashe, z té písničky o whisky drinking indiánovi kmene Pima, který u toho byl, vydal se tam nahoru ve skupině těch 250, co se k tomu odhodlali a měl to štěstí, že byl taky jeden z těch 27, který se odtamtud vrátili.

Jinak jsou ty záběry v TV samozřejmě z hraného filmu, v těch 250 tehdy žádní filmaři nebyli, natož aby tam tehdy točili na barvu.

Já story té války nějak opakovaně nasávat nepotřebuji, ty filmy mne moc nebaví a tak mne to jen přivádí ke vzpomínkám na mé americké studenty. Dva z nich měli otce, kteří se té bitvy účastnili a když v ní byli, tak slíbili Všemohoucímu, že když to přežijí, stanou se misionáři. No, a přežili to a byli z nich misionáři.

Jedna ta studentka se jmenovala Gail a přišla k nám do školy rovnou z brazilského pralesa, kde její tatínek převychovával místní indiány. Což není nijak jednoduché, například proto, že ti indiáni mají mnoho různých jazyků k nimž jim pochopitelně chybí učebnice i jazykovědci, jakož i anglické slovníky a anglicky taktéž sami nemluví. Ti indiáni.

Tatínek Gail musel být talent, neb se mnohé ty jazyky sám od sebe naučil, či je lépe řečeno rozluštil a sepsal. Nýbrž měl děti, které si hrály s indiánskýma dětičkama a ty mu s tím pomohly. Neb děti se nějak učí jazyky samy od sebe, bez gramatiky a šprtání slovíček. Tu metodu myslím dosud nikdo neprozkoumal, neb je asi málo vědecká a lingvisti to mají rádi složité. Musí předem vědět, co je sloveso, a že sloveso je verb a podobně, aby to nebylo tak jednoduché a studenti se museli víc učit a vážit si svých profesorů.

Gail si přinesla z pralesa mnoho zvláštních zvyků. Nemohla například sedět v lavici a tak pořád chodila po třídě a za chůze vyráběla šípy, luky a jiné drobné zbraně. Materiál si brala z ozdobných keřů u školy. Ostatní studenti jí brali tak jak byla, protože s ní byla sranda a já jsem si na to jako pedagožka také zvykla. Ačkoli někteří kolegové mi říkali, že oni by jí zkrotili a to by se na to podívali, aby je neposlechla a kdyby ne, tak by ji prostě vyhodili.

Jenže díky těm svým podivným a nijak vědecky nezpracovaným metodám z pralesa Gail češtinu lehounce zvládla. Gramatické testy složené vědecky hlavně do systému vybéř správnou odpověď z A, B, C nebo D, řešila metodou en-ten-tyky dva špalíky a procházela je také. Třeba měla jen štěstí. Mezitím si vždycky ještě do konce zkoušky vyrobila pár oštěpů.

Když zjistila, že mám migrénu jako její matka, moc mne litovala neb její máti se mnohokrát díky migréně přiotrávila, když v zoufalství z toho bolehlavu a blivnosti snědla veškeré prášky jež měla v pralese po ruce. A místní indiánský medicinman na to taky nic neměl, neb indiáni migrénu neznají.

Po roce Gail vykonala zkoušky a ze školy odešla za dalšími úkoly ve službě světového imperialismu. Taktéž se stihla někde a nějak naučit k angličtině a brasilské portugalštině, ještě navíc francouzsky. Pracovala pak na americké embassy v Paříži. Čeština jí však zřejmě i tam byla k čemusi dobrá, neb se v té Paříži provdala za Čechoameričana a mají spolu hodně dětí, kterým jistě i nadále vyrábí ty své drobné zbraně.

Můj druhý misionářský synek se jmenoval Ritchi a jeho tatínek byl přímo jeden z těch, co tam ten prapor tehdy zvedal a jak Ritchi už svou existencí dokazoval, taktéž jeden z těch 27, co se z toho vršku vrátili, podobně jako ten indián z kmene Pima, dolů živí. Ten šel hlásat víru na Aljašku a lingvistické těžkosti tam žádné neměl.

Ritchie byl seriosní hoch, po třídě nepochodoval, ale seděl pokojně na svém místě v rohu. Nicméně měl rovněž problémy. Jedna naše kolegyně, která se na svou práci tuze nehodila, nebyla schopná zapamatovat si jeho jméno, ba dokonce si ho ani přečíst z jeho jmenovky na hrudi a vyvolávala ho a oslovovala vždycky jen jako: ?Ten tam v rohu.? Což ho uráželo neb měl jméno jednoduché a nakonec si na ni za pár měsíců podal stížnost, čili grievance. Ono to možná bylo tím, že někteří kurážnější studenti chytali tuhle svou vyučující o přestávce na chodbě za ňadra a tudíž si jejich jména pamatovala.

V té sérii významných bitev dnes ráno samozřejmě nechyběl ani Stalingrad a to mi zase připomenulo jednoho mého vzdáleného příbuzného, svého řemesla obyčejného lékárníka, taktéž nadšeného lyžaře, ale v té bitvě německého plukovníka. Když už to bylo zlé a nějaká německá pomocná armáda byla jen asi šedesát kilometrů daleko, tak se rozhodl, že se zachrání i když to Hitler nechce. Namazal a nasadil si lyže a ještě s nějakým kamarádem se vydali na cestu. Byl z města Freiburgu, kde je u Černého lesa a Rýna trochu jiná zima než na Volze a asi si namazal blbý vosk. Už o něm nikdo nikdy nic neslyšel.

Tohle mi připomínají filmy, kterými si můj muž krášlí nedělní rána.