Predestinace podplukovníka Mejčka

Jak souvisí výslovnost anglického "th" s Velkou Sametovou? Poučte se... :-)

Výslovnost anglického th činí těm nikoli do tohoto jazykového prostředí narozeným potíže. Navzdory tomu nás "kursil", pokud jde o správnou anglickou výslovnost, pan profesor Jordán. Původně Bulhar jména neznámého, ale nyní Jordán místními akademickými tituly ověnčený. Jinak majestátní dvoumetrové postavy a podle vlastního vyjádření za dosud neamerického mládí boxer těžké váhy. V čemž si nezadal s bývalým tajemníkem generála Gajdy, za svobodna Višněvským, v Americe Wilsonem.

Pokud jde o th, jemu potíže nedělalo, přinejmenším ne takové, abychom to dokázali poznat my kursenci. Nás se pak pokusil uvést na správnou cestu výrazným napomenutím, že th není žádný problém, stačí položit špičku jazyka mezi rty. Bohužel mu u toho osud ztropil léčku a jazyk mu uklouzl, takže namísto slova lips (rty) vyslovil tits. Což jsou v americké angličtině cecky, pokud to nevíte. Což zase jsou jak známo slovíčka, jež si cizinec osvojuje jako prvá. Jedna kapitánka filipinské pobřežní stráže, jež se tam kursila s námi, se začervenala a její služebně mladší kolega to dotvrdil výrokem: "Maybe I can do it for her." - Třeba bych to pro ni mohl udělat já.

Od pradávných časů pak ouřadové úřadu přistěhovaleckého, v době kdy do Ameriky jezdil komu se zachtělo, příchozí zapisovali podle toho, co jim ten jazyk neovládající přistěhovalec dokázal vybreptat. Pokud uměl psát a dokázal to napsat, jméno zůstalo zachováno a tak se dodnes třeba v chicagském, či sanlouiském telefonním seznamu zachovala česká jména, jichž se jejich majitelé ve vlasti stihli zbavit. Třeba pan Hovinko.Tak se také zachovalo jméno jistých Machků, kteří zapustili své nové kořeny v Texasu roku 1842. Zachované jméno ovšem zdaleka nezachovává svou verbální formu. V tomto případě už proto, že české ch je pro Američana cosi jako pro nás to zpropadené th. Z Machka se tudíž stal Mejček. Nic zvláštního. Ve slévárně Danly Machine Corporation (pan Danly byl Žid z Oděsy) jsme svůj chléb s máslem (a to dost tlustě namazaným) dobývali v patřičném provozu tři. Jistý Karel Čapek (ten, co o něm napsal svou knížku pan Lévy), Jaroslav Hašek a já. Což se měnilo na Charlie Cejpek a Jerry Hejsek. Já na tom byl jako Bínis celkem dobře. Jen pokladní v bance volila raději Benee.

Ten Machek, s nímž jsem se seznámil o řadu let později, se narodil v městečku Machek v Texasu, založeném jeho předky. (Jak to tam vyslovovali nevím, svého času byla čeština, či dokonce jako moravština, po angličtině a španělštině třetím jazykem státu Texas. Třeba to vyslovovali správně.) Protože uměl z domova také německy, zahučel na závěr Druhé světové, když dosáhl vojenského věku, Joe Machek (Mejček) k armádní zpravodajské službě a v jejích řadách to vydržel až do počátku let šedesátých. Pak se s ní jako podplukovník rozloučil, ale od vojny ho to tak docela neodvedlo. Poválečné Německo si zákonem zakázalo výrobu vojáčků a válečných hraček všeho druhu a tak se bez práce ocitla i druhdy slavná výroba vojáčků cínových v Postupimi. Podplukovník Machek si tu fabriku v Německu bez budoucnosti, respektive jen její ochrannou známku, koupil. Zde nutno dodat, že výroba takového vojáčka není, pokud jde o odlitek, žádná věda. Zvlášť se vymačkávají tělíčka a zvlášť hlavičky z přilbami. Extra se taktéž vyrábí šavličky, flintičky, kopí a jiné nářadí. Také nutno podotknout, že se nejedná o nějaké vojáčky, s nimiž dítka vedou válku na pískovišti, ale miniatury. Cenný předmět z ní pak dělá omalování.

Joe vyráběl ozbrojence od Punských válek až po obě světové a využiti byli třeba v bitevních scénách filmu Richard III. Což by si měl kromě jako obvykle excelujícího Laurence Oliviera vzácný čtenář (patřičného věku) snad pamatovat. Navíc, tak jako ženy bez ohledu na výkyvy ekonomiky budou vždy nakupovat kosmetiku, určití muži budou zase nakupovat mašinky a vojáčky.

Nijak levná záležitost to nebyla, v době kdy hamburger koštoval 90 centů byl nejlevnější vojáček za 7 dollarů a ti vybavenější, třeba normanští rytíři, se blížili díky koni ke stovce. Česky, na rozdíl od například farmářů v Iowě, kde se tak na farmách dosud mluvilo i v osmé generaci, Joe sice rozuměl, ale moc neuměl. Ovládal jen základní fráze jako držková polífka, jakse maš, dobryden celyden, a podobně.

Seznámili jsme se ad vocem rusko-japonské války. To mu přišla jakási objednávka na ozbrojené sbory právě z tohoto střetnutí. Sešli jsme se v autodílně kamaráda Gusty (zde hrál rozhodně větší roli než jeho krajanství jeho um na vozidla a kvalita práce). Sešli jsme se náhodou. Já s hondou, Joe s mercedesem. Slovo dalo slovo, požádal mne o nějakou literaturu, kde by se daly najít patřičné ilustrace. Což jsem vykonal a navíc ho ukecal, aby do svého nabídkového katalogu zařadil i předválečnou československou armádu, ačkoli jsme pro přilby, ta slavná vajíčka, museli vyrobit novou formu. O cosi lehčí to bylo se sadou Hradní stráž presidenta Masaryka, kde použity, tak jak tomu bylo, uniformy ruské, francouzské a italské z Prvé světové. Třebaže naše armáda na Rusi už používala uniformy, v nichž dojela domů, a ty tak docela ruské nebyly. Bráškové si je šili z látky dodané krajany z USA na Sibiři sami. Ty původní ruské už totiž stihli dotrhat. Pozná se to podle čepice, mimochodem.

Dodávala se - ta sada - v krabici s průhledným víkem. Skvostně označené jednak tehdejším velkým státním znakem a taktéž Masarykovou presidentskou standartou, fotkou Hradčan s touto stráží u Matyášovy brány a mapou Republiky. Bylo to bratru za 70 bucků. Historii tohoto státního znaku a jeho odborný výklad jež byly k sadě připojeny, poskytl z Vídně pan Karel Schwarzenberg. Objednávky se nehrnuly, dodejme.

Joe mi však příliš nenadával, neb se u něj začala projevovat "cesta ke kořenům". Jež tehdy v USA zapříčinila uvědomění Afroameričanů víc než Martin Luther King. Přinejmenším většina z těch, jež jsme znali osobně, mi dala po poučení TV seriálem najevo, že babička byla princezna a dědeček král.

U Joea to vzalo podobu za drahé peníze objednaného chodského kroje z Tuzexu a taktéž koupí dud. Vzhledem k cenám v Tuzexu si je neopatřil tam, ale ve skotské prodejně v Carmelu by the Sea. Jaký je rozdíl mezi skotskými a chodskými dudy nevím. Prý ale je.

Za což vše jsem asi částečně mohl já, neb jsem mu krapánek času před tím daroval odkudsi darovanou a na video přetočenou kopii našeho filmu Strakonický dudák. Dudáckou kapelu jsme měli v místě právě jen skotskou. Joe si nejprve najal učitele a potom se dále učil a naučil hrát na ten nástroj právě tam. Když vypučela Charta 77, litoval, že chartisté nemají žádné uniformy, ale vyrobili jsme s jeho podporou trička s portrétem Václava Havla, kterým na oltář vlasti přispěla má žena, a nápisem HAVEL. Úspěch měla zejména na kongresu PENu, kdež si o jedno (ale proboha diskrétně) řekl i delegát NDR pan Kaufmann. Odevzdal jsem mu ho (diskrétně) na hajzlu. Ta trička, bylo jich 500, nám pochopitelně nikdo nenatiskl zdarma, poznamenejme, aniž jsme je zdarma jako základní materiál získali.

Když roku 1989 nakonec, hned po pádu Zdi v Berlíně, čas oponou trhl i v Praze, Joe už vysoko přes šedesátku se právě stal otcem nejnovějšího dítka jež pokřtěno Václav, česky tedy Václava neb to byla holčička. V angličtině je to naštěstí jedno. Taktéž už měl delší čas zaplacenou cestu do Peru, kamž si chtěl ještě jednou zajet, než ho omezí staroba. Jak jsem se později dozvěděl a mohl ověřit z dokumentárních fotografií i videa, 1. leden 1990, co počátek nové éry, oslavil na Machu Pichu v chodském kroji, kde zahrál o půlnoci na dudy Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská.Vida ho, Američana z městečka Machek v Texasu.

Což by mohl být konec vyprávění. Jenže není. Jeden ten set Hradní stráže presidenta Masaryka mi Joe svěřil, jako dárek pro Havla. V květnu 1990 už se mi nepodařilo k Havlovi proniknout, dostal se tam jen kamarád Frank Marlow, neb vezl asi 30 tisíc dollarů, které jsem hned v lednu začal vybírat, ale teprve když poznamenal, že si tedy ty peníze, jestli pan president nemá čas, zase odveze. Byl jsem u toho, když Frank z hotelu Juliš právě tohle řekl do telefonu. Ale dárek pro pana presidenta jsem poctivě odevzdal. Třebaže na Hradě už se blblo s těmi uniformami cirkusu Kludský. Dal jsem ho Evě Kantůrkové, kterou tam pouštěli i bez 30 000 dollarů. Spolu s připomínkou, že Joe Machek by měl dostat dopis, že dárek byl odevzdán. Jenže na Hradě měli viditelně jiné starosti a tak mu nikdy žádný dopis nedošel a Joe žil a docela nedávno umřel v přesvědčení, že jsem ty vojáčky někde zašantročil.

Když na to myslím, nezapomínám v angličtině při slovech s th posunout špičku jazyka mezi rty. A přemýšlím, kde je asi konec té dobře vypadající filipínské kapitánky a nakolik to nadšení z nové československé svobody asi podplukovníku Joe Machkovi vydrželo než umřel.