logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

SOVĚTSKÝ SVAZ MU DAL VŠECHNO MIMO SVOBODY

Aneb o jednom slavném útěku.

Pilot Dne 6. září 1997 uplynulo od té chvíle plných dvacet let. Neuvěřitelná doba. Výročí proběhlo bez oslav a přece znamenalo předěl. Až do 6. září 1977 se život Viktora Ivanoviče Bělenka v rámci SSSR mohl podobat pohádce. Jen členové Politbyra na tom byli lépe než piloti elitních útvarů MIG-25. Navíc byl Viktor modelovou ukázkou nového sovětského člověka. Časopis přinesl dvakrát jeho snímek na titulní straně. Muž stoprocentně proletářského původu, nikdy nevystavený lákadlům Západu. Dělník v továrně, potom elitní důstojník. Nikdy neměl nic společného s disentem, nikdy nedal najevo sebemenší projev nesouhlasu se systémem. Kromě pravidelných lékařských prohlídek podroboval se každý týden také ještě psychologickým testům. Komunistická propaganda přičetla jeho úlet do Japonska navigačnímu omylu a potom ovšem temným silám, případně působení drog, pod jejichž vlivem prohlásil, že si přeje zůstat na Západě. Bělenkův útěk však byl výsledkem procesu svobodného myšlení člověka, který se nedal ovládnou obecnou lží. Sovětský lékař, či vědec v té době pracoval za 130 rublíků měsíčně. Učitelé za sto. Základní Bělenkův základní plat činil 300, ale nezahrnovalo to žádné náklady na potraviny. Piloti měli zajištěno zdarma teplé jídlo čtyřikrát denně a sedm dní v týdnu. Přičemž pro ně nebylo, jako všude jinde v SSSR, maso a zelenina trvale nedostatkovým zbožím. Dokonce měl i v sovětských poměrech vždy zajištěn vlastní, jen svůj byt s koupelnou a čtyřicet pět dnů dovolené ročně. Lety Aeroflotu kamkoli po SSSR zdarma. Odchod do důchodu dosahujícího dvou třetin platu ve čtyřiceti letech, zaručena špičková lékařská péče, ošacení a obuv zdarma. K tomu všemu navíc obrovská prestiž. Bělenko byl jeden z nejlepších stihačů, přešel k této letce na vlastní žádost z funkce vedoucího instruktora pilotního učiliště v Armaviru. MIG 25 Tento stroj dělal Američanům už pár let velké starosti. Patřil ke zbraním, které si Moskva hlídala nejpřísněji. Tak přísně, že se dokonce nesměl používat ani jeho název, ale jen krycí označení: výrobek 84. Upravený model bez výzbroje dosáhl v roce 1967 světového rychlostního rekordu 2981 km za hodinu. Roku 1973 jiný stroj kroužil ve výšce 36 240 metrů, dole pod ním se právě odbývalo poslední válečné střetnutí na Středním východě. Yom Kippur. Phantomy F-4, tehdy nejvýkonnější americké stroje ve službě, se ho pokusily sestřelit, ale ačkoli pilotovány zkušenými piloty a vybaveny raketami, nesvedly to. Zcela beztrestně snímkoval pro Araby. Od té doby kroužívaly občas tyto stroje nad celým Středomořím. Kvůli MIGu byly dokonce, by» na krátký čas, pozastaveny i lety amerického průzkumného stroje SR-71 podél sovětských hranic. (Později došlo k setkání MIGu-25 a SR-71, ale neozbrojený americký stroj se svou rychlostí přes 3 000 km v hodině vždy unikl ohrožení). Americký ministr vzdušných sil R. C. Seamans označil MIG-25 za pravděpodobně nejlepší vojenské letadlo na světě. Ministr obrany J. R. Schlesinger varoval, že jeho výroba vyvolá změny v západní vojenské strategii obrany. Satelity zjistily, že ve službě je asi 400 strojů, ale prakticky nebylo o tomto letadle nic známo. Spojené státy vyvinuly zvláštní satelitní program, který měl hlídat právě FOXBAT, kódové jméno, jehož se na západě MIGu-25 dostalo. Tento systém ale měl přijít do služby až někdy koncem roku 1978 a plně funkční mohl být pravděpodobně až v roce 1980. Washington Ve Washingtonu v pondělí 6. září 1976 byl v Americe, jako každé prvé pondělí v září, Svátek práce. Šestatřicetiletý Steven Steiner nastoupil toho dne službu v dozorčím středisku State Departmentu, místnost 7516, v 00,01 místního času. Dal si z ledničky jogurt a colu bez cukru. První záznam učinil v 00. 47, ministr Kissinger se cestou do Curychu dožadoval informací o jakémsi africkém problému. Protože Kissinger byl na cestách, připravoval se Steiner na rušnou službu. Středisko s ním muselo být ve styku 24 hodin denně. Do toho zazvonil přesně 01. 35 zvláštní telefon napojený na NOIWON (National Operations and Inteligence Watch Officers Network - národní sí» operačních a zpravodajských důstojníků). Tohle byl tísňový signál signalisující cosi výjimečného. Shodné telefony v tu chvíli zvonily v Bílém Domě, Pentagonu, CIA v Langley a Národní bezpečnostní agentury NSA ve Fort Meade ve státě Maryland. Mužský hlas jim všem oznámil: Noiwon vyhlašuje poplach. Na základě předběžného hlášení naší Páté letecké armády máme za to, že na letišti v Hakodate v severním Japonsku přistálo v 00. 50 washingtonského času sovětské letadlo MIG-25. Další dvě zprávy v 01. 49 a 02. 06 dodaly několik mlhavých detailů, ale nespecifikovaly, zda pilot přistál úmyslně či nouzově. První opravdu konkrétní informaci o tom, že pilot vyskočil z letadla a zahájil palbu z pistole, nedodala o pár minut později žádná z vojenských organizací, ale agentura France Presse. Teprve ve 04. 30 došla informace, že pilot Viktor Ivanovič Bělenko sdělil zástupcům ministerstva zahraničí, že migem přiletěl do Japonska úmyslně a žádá o politický asyl ve Spojených státech. Spojené státy měly Foxbat a jeho pilota k tomu. Steiner zvedl telefon a bez ohledu na ranní hodinu zavolal poradce ministra zahraničí Sonnenfelda, ředitele Institutu pro vztah k mediím Fredericka Browna, pracovníky Oddělení State Departmentu pro Dálný východ, úředníky velvyslanectví v Japonsku a SSSR, Úřadu pro lidská práva, Přistěhovaleckého úřadu, a odkabeloval zvláštní zprávu i pro samotného Kissingera. O sedm let dříve totiž USA potkala ostuda. Dne 23. listopadu 1970 sovětský námořník, Litevec Kudirka, přeskočil ze sovětské rybářské lodi na palubu člunu americké pobřežní stráže. Stalo se v amerických výsostných vodách blíže Martha's Vineyard blíže Bostonu. Na rozkaz kontradmirála z Bostonu však Američané v naprostém rozporu s tradicemi amerického námořnictva dovolili šesti Rusům vstoupit na svou palubu, na místě, dosud na americké palubě, Kudírku zmlátit a odvléci ho zpět na svou loď. Kontraadmirál byl sice později potrestán a propuštěn, byla přijata opatření, aby se podobný incident nemohl opakovat, ale nikdo nemohl zaručit, že tak jako Kudirka nenarazí také Bělenko na jakéhosi blbce. V poledne evropského času dostihli novináři v Paříži Kissingera. "Spojené státy poskytnou Bělenkovi asyl," odpověděl jim. "Pokud ne, berte to tak, že jsem byl přehlasován. " V té chvíli už ale o asylu rozhodl, ačkoli ve Washingtonu bylo teprve po šesté ráno, sám president Ford. Bude poskytnut, jakmile o něj Bělenko požádá písemně. Moskva - Tokio Okamžitě po Bělenkově přistání sovětské velvyslanectví v Tokiu prohlásilo, že Sovětský svaz má nezadatelné právo chránit svá vojenská tajemství a MIG-25 je přece tajný vojenský letoun. Japonci ho proto musí vrátit a nesmí nikomu dovolit, aby se k němu přiblížil. Nu a způsobem jako by se jednalo o nějaký sovětský satelit a nikoli Japonsko, také prohlásili, že vrácen musí být i pilot a udělení asylu nebude Sovětský svaz tolerovat. Protestů byla později celá série, v jednom případě i čtyři za jediný den. Navíc začala sovětská letadla kroužit zcela bezostyšně kolem Japonska a sovětské námořnictvo houfněji na otevřeném moři zajímalo japonské rybáře a zavíralo je do sovětských věznic. Ještě 6. září večer se objevil na letišti v Hakodate muž, který se představil jako námořník sovětské obchodní lodi, který si přišel promluvit s krajanem Bělenkem. Hned druhý den zase člověk vystupující jako šéf agentury TASS v doprovodu dvou zaměstnanců Aeroflotu, kteří mají za úkol odvézt letadlo. Potřebují zjistit míru poškození podvozku a objednat náhradní díly. Rádi by si také udělali nějaké snímky. "Bohužel, letoun je pod kontrolou policie," odvětil jim správce letiště. O den později se tento team objevil u ředitele Hakodaiské policie. Jenže to už tiskový mluvčí Bílého Domu poskytl prohlášení o udělení asylu. A obdobné prohlášení vydal i State Department. To vyvolalo v Moskvě další vlnu zuřivosti. Sověti tvrdili, že Bělenko přistál nouzově a obvinili Japonce z únosu, fysického násilí a dalších neodpustitelných prostředků, kterých použili ke zlomení Bělenkova odporu. Dokonce i po osobní konfrontaci Bělenka s důstojníkem KGB označil mluvčí sovětského velvyslanectví Šišajev tuto schůzku za hanebnou frašku japonské vlády a tvrdil, že Bělenko nemohl pod vlivem drog na žádné otázky odpovídat a seděl tam jako panák. Bělenko svůj útěk pečlivě a delší dobu plánoval. Svůj let nemohl uskutečnit dřív, dokud nebudou splněny dvě podmínky. Letadlo bude plné paliva a bude dobré počasí. Ke cvičným letům ovšem MIG nikdy nečerpal plné nádrže. Nebyl schopen s nimi bezpečně přistát. S plnými nádržemi startovaly posádky jen k pronásledování SR-71 anebo k výcviku v odpalování střel. Palubní vysílačka byla naladěná pouze na frekvence, na nichž se mohli domluvit mezi sebou anebo se základnou. To mu znemožňovalo požádat Japonce o doprovod a sdělit své úmysly, až se ocitne v japonském prostoru. Letiště tudíž bude nucen najít sám. Vybral si vojenské letiště Čitose na ostrově Hokkaido. Anglicky ani japonsky neuměl a připravil si tedy na kus papíru podle anglicko-ruského slovníku pár slov v angličtině. Rusky ta věta měla znít: Ihned se spojte s představitelem americké tajné služby. Urychleně ukryjte letadlo a dejte ho střežit. Nikoho k němu nepouštějte. Byl to, až do chvíle než byl nalezen ruský tlumočník, pramen pozdějšího japonského děsu. Bělenko totiž ve skutečnosti napsal: Rychle volat americký tajná služba. Letadlo být kamufláž. Nikdo nebýt dovolen přiblížit. Japonci si při překladu do svého jazyka toto sdělení vyložili jako varování, že letadlo je zaminováno, nedotýkejte se ho. Bělenko nepřistál v Čitose, ale na civilním letišti Hakodate. Pochopitelný navigační omyl, nejprve unikal nízkým letem nad mořem s vypnutými přístroji, později v mracích, ze kterých vypadl nad Hakodate v necelých 300 metrech výšky. Dokázal se vyhnout srážce se startujícím Boeningem 727, ale pak musel přistávat v nebezpečně ostrém úhlu rychlostí přes 400 km za hodinu. I s vypuštěným brzdicím padákem a při usilovném brzdění (přední pneumatika praskla) přejel runway o 250 metrů, srazil sloup elektrického vedení a zastavil pár metrů od obrovské věžové antény těsně za plotem dálnice. Na dálnici zastavovala auta a někteří řidiči fotografovali. Bělenko reagoval impulsivně, v duchu dlouholetého drilu. Otevřel kabinu, strh si kyslíkovou masku, vylezl na křídlo a začal křičet: "Tohle nesmíte, to je supertajné letadlo. Fotografovat je zakázáno. Přestaňte!" A protože se pochopitelně nemohl domluvit, vytáhl pistoli a vystřelil pro výstrahu do vzduchu. Právě tuto okolnost Moskva později používala jako důkaz o Bělenkově únosu. Z Viktorovy strany to bylo pouhé nepochopení zaviněné odlišností obou kultur. I později v USA, když s teamem lidí vyrazili na nákup civilního oděvu (v Japonsku se na skoro dvoumetrového Bělenka civil nesehnal), prostě odmítal uvěřit, že Sears, Macy's, či Marshall & Field nejsou vládní prodejny a v duchu své kultury logicky měl za to, že mu Američané lhou. Měl i své logické vysvětlení. Když to nejsou vládní prodejny, jak to, že je tu tolik zboží a tak málo zákazníků. . . Jinak bylo to střílení i zdrojem dalších potíží. Použití střelné zbraně je v Japonsku vážným zločinem a Bělenko musel ještě před odletem do USA k soudu. K letadlu přijely tři automobily, zastavily mimo dostřel pistole a k letadlu přicházeli tři muži s bílým praporem. Gestikulací ukázali Bělenkovi, že má pistoli schovat zpátky do pouzdra. Teprve potom přistoupili blíž a velice lámanou ruštinou se domluvili, že jim pistoli i nůž odevzdá, odvezli ho k řediteli letiště. Tomu odevzdal své anglické věty a čekalo se na tlumočníka. Když se dostavil, celý rozhovor byl nahráván, jeho první otázka zněla. "Vysvětlete co se stalo. Ztratil jste orientaci?" "Ne. Přiletěl jsem úmyslně a žádám o politický asyl ve Spojených státech. Zakryjte letadlo, postavte kolem stráže a spojte se s Američany. " Potom navrhl, aby vzali z letounu jeho padák a kombinézu a hodili je do moře, aby si Rusové mysleli, že to byla nehoda. V Hakodate ho osprchovali a převlékli do kimona (smrděl jim). Také mu dali najíst, ale odmítli mu dát pivo. (To už Moskva během hodiny rozjela svou akci včetně obvinění z použití drog. ) Ještě týž den večer se dostavil úředník japonského ministerstva zahraničních věcí. Slíbil mu, že nebude vydán do SSSR. Následujícího dne museli v Hakodate uniknout hordě novinářů a odletěli do Tokia, kde byl představen prvnímu Američanovi (temné síly), který mu sdělil, že president USA vyhověl jeho žádosti o politický asyl. Ale před odletem do USA musel ještě k soudu a noc strávil v cele. (Bylo to také v celém Tokiu to nejbezpečnější místo. ) Cela zůstala celou noc otevřená a k večeři donesené z restaurace měl tentokrát i pivo. Dostal také dvě ruské knížky. Solženicyna a Conquestův Velký teror. Jinak byl obviněn ze čtyř zločinů. 1. Narušil vzdušný prostor. 2. Vnikl do země bez platného visa. 3. Byl ozbrojen. 4. Vystřelil. "Co můžete uvést na svou obhajobu?" "Opravdu jsem se těchto zločinů dopustil. " "Proč jste nepožádal o visa?" "Protože by mne zastřelili. " "Proč jste byl ozbrojen?" "Pistole patřila do mého vybavení. Bez pistole jsem nesměl odstartovat. " "Proč jste z ní vystřelil?" "Bál jsem se, aby dav, který se cpal k letadlu něco nepoškodil. Něco, co má pro ostatní svět velkou cenu. " "Jste ochoten podepsat přiznání, že jste se dopustil uvedených činů?" "Ano. " "Soud má za to, že okolnosti případu jsou natolik mimořádné, že nevyžadují trest. " Když byly požadavky úředního šimla uspokojeny, podal soudce Bělenkovi ruku a požádal tlumočníka, aby mu přeložil přání všeho dobrého a mnoho štěstí. Před odletem do Států ho Japonci ještě požádali, aby se setkal se zástupci Sovětského svazu a vyvrátil osobně jejich obvinění z únosu. "Co se stane když odmítnu?" "Nic. Řekneme Rusům, že s nimi nechcete mluvit a ochráníme vás dokud neodletíte. " "Vůbec se mi do toho nechce, ale udělám to. " Ke konfrontaci došlo téhož odpoledne v budově japonského ministerstva zahraničních věcí. Důstojník KGB krytý funkcí prvního tajemníka vyslanectví spustil ještě dříve než si poručík stačil sednout. "Jsem úředník sovětského velvyslanectví a musím vám říci, že máte podporu všech svých soudruhů. Sovětská vláda a všichni ostatní vědí, že to, co se stalo nebyla vaše chyba. Víme, že jste v Japonsku nepřistál úmyslně, že jste ztratil orientaci a byl k přistání přinucen. Víme, že Japonci vás zavřeli do vězení a omámili drogami. Ale i kdybyste náhodou udělal chybu, a my víme, že se tak nestalo, mohu vás ujistit jménem nejvyšších autorit země, že se vám nic nestane a že vám už odpustili. Přišel jsem, abych vás dostal zpátky ke kamarádům, vaší milující ženě a synovi, vašim příbuzným. (Předložil dokonce Viktorovi dopisy otce, matky i tety. Výkon hodný KGB. Žili v Donbasu na Sibiři i Dálném východě. Matku neviděl dvacet sedm let, otce a tetu devět. ) Tehdy poručík Bělenko vstal, odmítl dopisy převzít a řekl: "Letěl jsem do Japonska dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí. Nikdo mne k ničemu nenutil a nedostal jsem žádné drogy. Na základě své vlastní iniciativy jsem požádal o politický asyl ve Spojených státech. Dál nemám o čem bych s vámi mluvil. Odcházím. " "Zrádče," zaječek kágébák. "Zrádče, ty dobře víš, co děláme s takovými jako ty. Jednou tě dostaneme. Dostaneme tě!" Později se Bělenko setkal, už v USA v budově americké ministerstva zahraničí, se sovětskými zástupci znovu a byl tam dokonce prohlédnut i sovětským lékařem. Byla mu samozřejmě zaručena beztrestnost, místo zkušebného pilota atd. Nabídli mu další fotografie rodiny a dopisy. Odmítl je převzít. Ještě později ministr Gromyko osobně požádal o Bělenkovo vydání presidenta Forda, s tvrzením, že se jedná o obyčejného zloděje. . . . . . Téže noci odletěl Viktor Bělenko normální linkou Northwest Orient z Tokia do Los Angeles. Vzhledem k hordám novinářů na ně Boening 747 čekal až na prahu startovací dráhy. V reservovaném prvním patře letounu na něj čekali tři Američané. Směl navštívit i pilotní kabinu a nemohl uvěřit tomu, že tak ohromné letadlo pilotují jen tři lidé. (Potěmkinovy vesnice, mají ostatní členy posádky někde schované, vysvětlil své tehdejší pocity později). Co byl MIG-25 Letadlo Japonci opravdu za 67 dnů vrátili. Než k tomu došlo, bylo rozebráno na součástky a vrátilo se v bednách. Pentagon sice letadlo chtěl, ale State Department, z obavy komplikací při jednání s Moskvou k tomu nesvolil. Chtěli rovněž ušetřit Japonce dalších sovětských pirátských akcí. Moskva ovšem zašla ve svých výhrůžkách příliš daleko a donutila tak Japonce k zaujetí rozhodnější a obranné posice. Japonský ministr zahraničí prohlásil. "Sovětský svaz patří k těm zemím, kde řádí úřední šiml a vyrábí protestní deklarace na běžícím pásu. Ale měl by v tom případě pohlídat, co dělají jeho vojáci. Je to jakoby vlezli do sousedovy zahrady a ani se neobtěžovali říci bú. " Los Angeles Times shrnul tehdy události takto: Problém se sovětskými úřady tkví v tom, že odmítají cokoli vyslechnut. Kopou kolem sebe, křičí a modrají v obličeji, a tak chtějí dostat zpátky tu svou slavnou a přísně utajenou stíhačku MIG-25, kterou unesl z Ruska jeden nesvéprávný pilot. Naproti tomu japonský ministr zahraničí se celou tu dobu pokouší klidně a logicky vysvětlit, že letadlo ještě nemohou vrátit, protože ho potřebují jako důkaz trestného činu, který spočívá v narušení japonského vzdušného prostoru oním sovětským pilotem, jehož trestem bude letenka v jednom směru do USA - a nikdo a» netvrdí, že by si ho nezasloužil. Důkazní materiál trestného činu jako je tento evidentně vyžaduje velmi pečlivého prozkoumání, možná dokonce za asistence odborníků z dalších zemí. Koneckonců, kdo ví, co onen pilot mohl tajně ukrýt na palubě letadla? Možná malou konservu kaviáru v elektronickém zařízení? Nebo snad litr vodky schovaný v trupu? A což jestli to nebyly jedna nebo dvě ukradené balalajky, skladované v motorech stíhačky? Jediný způsob jak to zjistit je rozebrat letadlo do poslední součástky, podobně jako to provedli policisté s pašeráckým autem ve filmu Francouzská spojka. Zájmy zákona jsou pochopitelně prvořadé. Nám to připadá tak prosté a zcela logické. Ovšem, že to Sověti nedokáží pochopit, je záhada. Zkusme si, my dnes a tady, ostatně představit situaci opačně. Dejme tomu, že by americký F-4 Phantom tehdy přistál v Praze. Dostali by Američané to letadlo zpátky? MIG 25 Dvaadvacet tun. Skoro čtrnáct tun paliva, 500 litrů etylalkoholové chladicí směsi. Šípová křídla, dvojité ocasní plochy, dva ohromné motory tvořící většinu letadla a pilotní kabina skoro pět metrů od země. Prototyp byl vyroben roku 1964 a sériová výroba začala roku 1968. Roku 1969 se v něm zabil velitel sovětské protivzdušné obrany a výroba byla na čas zastavena, ale byla obnovena roku 1971. Bělenkův stroj byl vyroben roku 1976, představoval tedy tehdy nejnovější model s tehdy nejvyšší dosaženou sovětskou technologií. Nejprve bylo zapotřebí odstranit nálože, kterými byl každý vyrobený stroj opatřen pro případ havárie mimo sovětské území. Měly za účel zničit radarový a palebný systém, automatického pilota a elektronické zařízení. Ovšem, letoun nebyl vyroben z titanu, ale obyčejné oceli. Sváry a nýty jsou provedeny s velkou nedbalostí, rádio dosud nikoli vybavené transistory, ale elektronkami. Vyplynulo však to, že sovětští konstruktéři netrvali na kvalitě tam, kde nebyla nezbytně nutná. Letoun rezavěl, ale dosahoval větší výšky a rychlosti než kterékoli tehdy běžné vojenské letadlo a při nižších výrobních nákladech než jeho západní protějšky. Západ se však hluboce mýlil při hodnocení schopností MIGu 25 podle naměřené rychlosti 3,2 macha a v operační výšce 24 000 metrů při přeletech nad Středomořím. Jenže tyto rychlosti byly zaznamenány u strojů, které po přistání v Egyptě šly okamžitě do šrotu se zničenými motory. Operační radius pouhých 300 kilometrů, maximální dolet bez doplněných nádrží jen 900 kilometrů. Výkonný radar byl sice schopen na zemi zabít králíka v okruhu jednoho kilometru, ale ve vzduchu nezachycoval žádné cíle pokud nedosáhly výšky 500 metrů. Letoun neměl skoro žádnou manévrovací schopnost. S plnými nádržemi nebyl schopen manévru vykazujícího větší přetížení než 2,2 g. Letoun byl konstruován za jediným účelem. Aby vystartoval jako raketa na americké výškové bombardéry B 70. Jenže po sestřelení U-2 1. května 1960, Američané přehodnotili svou strategii, program B-70 zrušili a výrobu bombardéru zastavili. Sověti však z byrokratických příčin vlastních jejich systému ve vývoji a výrobě pokračovali. Nicméně MIG-25 udělil západu tvrdou lekci. Sověti to dokázali bez miliardových finančních nákladů, nikoli se špičkovou technologií, geniálním využitím dostupných materiálů. Trčící nýty byly pouze v částech kde obtékání vzduchu nezpůsobovalo odpor a zvyšovaly pevnost konstrukce. Konkluse Bělenko osobně ovšem dal Americe a Západu mnohem víc, než jen příležitost k ukončení nekonečných úvah o kvalitách sovětského letectva. Na bojovém simulátoru se "utkal" v kabinách naprogramovaných jako MIG-17, MIG-21, MIG-23 a konečně i jako MIG-25, s americkými F-4, F-14, F-15 a F-16. Ten americký simulátor byl ovšem naprogramován pro MIG-25 na rychlost 3,2 macha, protože zařízení bylo zkonstruováno ještě před jeho úletem z SSSR. S migem 17 a 21 dokázal "sestřelit" ve spodních výškách několik F-4, ale s třiadvacítkou i pětadvacítkou byl sám "sestřelen". Shromažďování informací, které Bělenko mohl poskytnout trvalo přibližně pět měsíců. Vedoucím teamu byl generál Keegan. Ten je pak uzavřel následovně: "Hodnota toho, co nám Bělenko poskytl a co nám ukázal je tak velká, že ji nelze v dolarech vůbec vyčíslit. Lidé Spojených států a celého Západu budou mít vůči němu stálý dluh. Vyrostl v kruté a nemilosrdné společnosti. Jako voják žil, bez ohledu na svou výjimečnou posici, v morální džungli. Přes to všechno z ní vyvázl jako jeden z nejlepších mladých lidí, které jsem kdy poznal, čestný, statečný a spoléhající se sám na sebe. Byl bych velmi rád, kdyby se mohl stát pilotem amerického letectva nebo námořnictva." Co ještě? Satelitní program k hlídání Migů 25 byl zrušen. Po Bělenkově letu byl zbytečný. Podle amerického zákona každému, kdo ušetří eráru peníze, náleží z této částky desetiprocentní odměna. Jakési nálezné. Program měl stát 183 milionů dolarů. © Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Atlantský val 1944.

Atlantský val 1944.


Recenze týdne

V pekle nebeských výšin

Kapitán Haškova regimentu Ludvík Purm (1885-1953)