Ta válka, co jsme tenkrát vyhráli

Úvaha k 60. výročí konce 2. světové války

Ta válka, co jsme tenkrát vyhráli, skončila před šedesáti léty a já bych chtěl nejprve vzpomenout jedné československé ženy, která k tomu přispěla. Bah, vlastně nanicovatě, jen tím, že jí usekli hlavu za vcelku nic víc a nic méně, než právě za to, že se prohlásila československou ženou. To k námitkám, že přece žádní Čechoslováci nejsou a vlastně nikdy nebyli.

To děvče se jmenovalo Marie Vančurová. Nevyrovnalo se s realitou německého národního a dělnického socialismu, jakož tedy Nového evropského řádu. Ačkoli nebyla příslušnicí buržoasie, případně příslušnice jiné vykořisťovatelské třídy, a dokonce ani Židovka, případně bolševička. To poslední je nutno zdůraznit vzhledem k tomu, že mezi srpnem 1939 až 22. červnem 1941 jsme se -- a to i z ilegálních tiskovin KSČ dočítali, že mezi socialismem z Moskvy a tím z Berlína nacházíme shodu. Zajisté zejména v odporu k mezinárodní plutokracii a angloamerickému imperialismu. (McDonald tehdy ještě neexistoval). A máme se zejména varovat toho, dát se vyprovokovat k pocitům nenávisti k německému dělníku v uniformě.

Naši komunisté v britském exilu hrdě a nesmlouvavě odmítli nastoupit do řad těch, kteří s nášivkou Czechoslovakia na ramenech prostě ?nemysleli politicky?, dali se vyprovokovat a nebrali v úvahu kdo je v té uniformě Wehrmachtu, Luftwaffe, SS, či jakékoli jiné, ale cíle za něž se tito dělníci v uniformě brali. Navíc tak ti k Czechoslovakia se hlásící pošetilci konali v době, kdy to těm německým dělníkův v uniformě jak se zdálo vychází a je úplný nerozum stavět se nevyhnutelnému toku dějin do cesty... (Cosi na ten způsob jsme samozřejmě slyšeli po 21. srpnu 1968 a slyšíme nynčko, skrze nevyhnutelnost EU). Vrchní náš Quisling, Emmanuel Moravec to specifikoval v jednom ze svých projevů do slov, že národy prostě přestanou jezdit v autech značky demokracie.

Předmětná Marie Vančurová, které zde vzpomínáno, se nachomýtla (jinak se to ani nazvat nedá) k organisaci útěku protektorátního ministra Feierabenda, a tak stanula před (jak jinak) než Německým lidovým soudem, kterému předsedal jistý Dr. Otto Thierack. Týž, jemuž pro správné německé dělnické a národní smýšlení později (1944) svěřen i soud nad Němci, kteří se pokusili 20. července 1944 odstranit Hitlera; nedožil se, soudce z vůle lidu, konce německého dělnického a národního socialismu, neb ho, jistě nevhodně a to přímo v soudní síni při výkonu profese, těsně před koncem oné války, zabila britská bomba. Ano, vhodná ilustrace k nevinným obětem jež Německo přineslo a o nichž začínáme hutně slýchat. Těsně před koncem války, kdy (dozvídáme se nyní) to vlastně byl zločin ještě to ubohé Německo bombardovat. Ačkoli zřejmě bylo docela v pořádku, že skoro až do konce oné války (naposled 25. března 1945, tedy i v době kdy se s osudem potkaly letos tolik vzpomínané Drážďany) létaly V-1 i V-2 na Londýn, Antverpy, Lutych, Brusel a další města. Kdež si vybíraly oběti zajisté jen vinné.

Tak; zpět k Marii Vančurové. Její účast na aktivitách nepřátelských Říši byla opravdu marginální. Nejspíše tak hodící se pod pozdější komunistický § 40, přezdívaný věděl, ale nepověděl. Platného rovněž ve spojení s odchodem do zahraničí k němuž přidáváno adjektivum ilegální, či bez souhlasu orgánů státu, shodně s tou érou socialismu německého a dělnického, jakož i národního, a dávno po válce, našimi Thieracky.

Její účast byla tak marginální, že i obávaný a strašlivý muž neochvějné spravedlnosti nového řádu, Otto Thierack, považoval za nutné optat se jí, zda se toho účastnila za peníze, či v sexuální závislosti na svém milenci -- což byl další ze spiklenců. Dalo by se říci, že muž Thierack jí zde podával záchranné lano. Ale Marie Vančurová zpečetila svůj osud, neb předsedovi lidového soudu, onoho jménem německého lidu rozhodujících soudu, Thierackovi, odpověděla:

?Já jsem chtěla, aby zase byla Československá republika.?

Psal se červen 1942. Německý dělník v uniformě se blížil k Volze, Kavkazu i Suezu. Luftwaffe bombardovala Brity až v Sýrii a v Británii se teprve formovala americká letecká armáda, jež pak měla spolu s RAF Německu předvést, že vypouštět bomby, jakož i prohlášení o vymazání Anglie z mapy skrze bombardování, se nemusí vyplatit.

V únoru 1943 pak spolu s Marií Vančurovou, za úsilí o to, aby zase byla Československá republika, pod sekeru odešli a byli sťati: Ctibor Träger, Ing. František Kožnar, Dr. Vlastimil Roháček, Karel Richter, Josef Konopa, Ing. Karel Maixner, Jaroslav Dvořák, Josef Fořt, Josef Nohavica, alois Rejholec, Josef Dlouhý, Arch. Vladimír Grégr, Josef Svačina, Dr. Vladimír Hora a Jaroslav Vrňata.

Provinili se pomocí k útěku jednomu ministrovi; jeho podpis pak nesly československé bankovky až do ?reformy? roku 1953, ačli ministrem, exilovým a bankovky chystajícím, už v Londýně být přestal a nedlouho po únoru roku 1948 mu bylo znovu prchat.

Takže ta válka se vedla o to, pokud jde o nás, aby zase byla Československá republika. A byla. Jenže nikoli už ta o jakou šlo například Marii Vančurové a všem těm s nášivkou Czechoslovakia. Odnesli to spolu s ní také třeba Balti i oni Ukrajinci (e tutti quanti) kterým Hitler, jehož režim nepoznali, nepřipadal tak hrozný jako Stalin, jehož režim poznali. Jak známo, při pohledu z Pekla vypadá očistec jako Ráj.

Pokud nejde jen o nás, ale o ty, kteří na se vzali břímě onoho boje, pak se ta válka vedla zejména proto, zda bude i nadále platit a fungovat ona civilisace v níž umíme existovat, anebo bude nahrazena poměry civilisaci vzdálenými. K čemuž přibrán a hlavně vyzbrojen i vybaven i Strýček Stalin. V rámci čehož pak pomýšleno i na to, že komunisty nám jejich selhání z let 1939 až 1941 snad poučilo a napravilo a přikloní se k penátům obecně uznávaným.

O tom kdy vlastně nastal konec oné války (kterou jsme vyhráli) se všichni její participanté jaksi dodnes nedohodli. Byla by zajisté skončila i bez Pražského povstání, stejně jako by svého konce došla i bez Slovenského národního povstání a četných dalších akcích tohoto druhu, včítaje v to i useknutou hlavu Marie Vančurové a jejích druhů. Jenže byli (tenkrát) na světě lidé vyznávající mezi hodnotami pro něž stojí za to být na světě i hodnotu přesvědčení. Mezi něž patřilo i to, že Stalin nešel do války s Hitlerem ze své vůle a nevedl ji jen proto, aby svět zbavil Hitlera a jeho režimu, ale zejména proto, aby tam mohl zavést ten svůj. Zajisté, sovětské vojáky umírající v té válce to bolelo stejně jako to bolí jiné. Věřili zajisté nejen ve svůj boj, ale také v to, že se komunistický režim z této války poučí i o lepších věcech než je komunismus. O neochvějném vývoji SSSR k demokracii ostatně přesvědčoval presidenta Roosevelta i náš Dr. Edvard Beneš. Znám však na hřbitově hrdinů na pražských Olšanech (tam od roku 1989 i památník Vlasovců a nikdy a nikde nevzpomínaný válečný hřbitov britský) i hrob v němž pohřben rudoarmějec Poljakov, odstřelený NKVD za pokus nenavrátit se do SSSR 12. července 1945.

Pokud jde o mne, pamatuji pražský 5. květem 1945 i následující dny, byť jako dítko devítileté. Ledacos z těch vzpomínek by šlo vtělit do karikatury s jakou to popsal ve Zbabělcích Josef Škvorecký, kdyby u toho nebyli nikoli příliš karikaturní mrtví. Včetně těch Vlasovců, ale i členů jakési ukrajinské brigády SS (sídlící ve Francouzském gymnasiu v Dejvicích) kteří zastavili SS divisi Hitlerjugend (sídlící hned vedle v Masarykových kolejích) táhnoucí pacifikovat Hanspaulku. Ano, i skupinka sestřelených britských letců se nám tam tehdy mihla a také to nebrali jako karikaturu, ani cosi vlastně už zbytečného, neb válka tak jako tak končí. Nebral to tak ani můj otec, páčící zpod bedny, v níž skladovali své nářadí zaměstnanci i během války udržovaného parku, pistoli steyer a pistoli breretta.

Nebral to tak vlastně nikdo. Poučit jsem se ovšem mohl, neb dva moji spolužáci se ještě na počátku května 1945 psali Rötch a Kolisch, ale když jsme v říjnu opět nastupovali do školy, už jenom Reč a Koliš. V republice, pravda, sic dosud Československé, ale bez Země podkarpatoruské. V naději, že to pro nás snad obětováním Podkarpatské Rusi skončilo.

Marii Vančurové se prostě chtělo za cosi umřít, tak jako tolika jiným, kteří se Říši snažili ublížit víc a časem se jim to i vedlo. Jenže nevím o nikom, komu se pak chtělo umírat za ČSSR, případně ČSFR. Notně si, počítám, také počkáme, že někdo bude umírat před popravčí četou s výkřikem: ?Ať žije Evropská unie!?