Ten skutečný den hanby, 21. VIII. 1969

Vzpomínka na 1. výročí invaze vojsk Varšavského paktu

Moje osobní vzpomínka prvého pookupačního 21. srpna a jeho zběsilosti a vděčnost spojená s tímto datem patří navíc například lékařům chirurgického oddělení pražské ÚVN, kteří mně (a všem dalším), ošetřili utržená zranění, aniž nás s ohledem na možný postih po policejní kontrole zanesli do záznamu.

Vzpomínka z nejlepších patří tehdejšímu šéfovi vojenského kolegia Generální prokuratury dru Milanu Richterovi, který ač už žádný mladík, se aktivně a srdnatě účastnil boje s jednotkami milicí v ulici 28. října a ustupoval kolem Betlémské kaple a Městské knihovny až do zmíněné ÚVN.

Vzpomenuto budiž i řidičů pražských hasičů, kteří byli pod pohrůžkou okamžitého zatčení v případě odmítnutí, mobilisováni k obsluze vodních děl, ale kteří úmyslně nenaplnili jejich nádrže na plný stav, díky čemuž mohli demonstranti jeden z těch dnů odrazit prvotní útok komunistických pretoriánských gard na Václaváku u Opletalovy ulice, když voda došla. Napsal jsem o jednom z nich povídku. Dilema hasiče Lustiga. Tam na rohu Opletalky, kde se odehrála její předloha, byl jeden mrtvý, zastřelený asi dvanáctiletý chlapec.

Vzpomenuto konečně budiž i ?mého osobního? prokurátora Městského soudu v Praze, dra Svobody, který mne o dva roky dříve (tedy 1967) soudil za podvracení. Potkal nás v průchodu mezi Konviktskou a Betlemským náměstím ? popatřil na mou rozbitou hlavu a podivil se: ?Vy jste ještě tady?? Což mne konečně přivedlo na myšlenku ?tady? už nebýt.

Vzpomenuto budiž krejčího Oděvní tvorby na Jungmannově náměstí číslo 1, který si dovolil z okna do ulice 28. října zavolat na ozbrojence: ?Nestydíte se, to jste Češi !? Pro kterého si pak šest těch ozbrojenců došlo do dílny. Šest mladých a zdravých mužů kolbami samopalů systematicky a promyšleně zřídilo vysloveně starého a navíc tělesně postiženého člověka. Vzpomenuto budiž i zoufalství, prostupující nás v okamžicích, kdy jsme pro něj nemohli nic udělat. Podařilo se mi zamknout ten dům, a tak ho snad neodvlekli.

Za vzpomínku snad také stojí to, že vojákům základní služby povolaným k asistenci z Benešova, munice původně vydána byla, ale když se soudruhům rozleželo, vůči komu by ji mohli také použít, byla jim před Prahou opět odebrána. Také tanků, které se propadly do výkopů Metra.

Podobně jako události ?hokejového týdne? byly srpnové události připraveny předem a vyprovokovány. Prvý střet s policií pamatuji už 18. srpna 1969. Do tehdejší restaurace Pelikán na Příkopech vletěly oknem slzné bomby, a když hosté až do té chvíle pokojně sedící u oběda, začali pochopitelně restauraci opouštět, venku se na ně vrhla policie, tedy SNB.

Nemyslím však, že to byla záležitost běžných příslušníků SNB. Na autě jsem tehdy vozil obří nápis NEMÁM JE RÁD. Při každé cestě do města (bydlil jsem v Bohnicích) jsem vždy byl několikrát kontrolován, a všechny hlídky, které tak konaly, byť konaly jak jim přikázáno, včetně prohlídky zavazadlového prostoru, ten slogan komentovaly slovy: MY TAKY NE.

Zcela mimochodem. Ten baráček v Bohnicích mi potom bolševik ukradl a dodnes zůstává ukraden. Neboť máme kontinuitu legality, a to té bolševické se všemi atributy. K nimž nutně patří i to, že mravní pád vedoucích sil země, které dokumentuje 21. srpen 1969, není vzpomínán. Jeho scénář při plánovaném opačném resultátu se soudruzi ostatně pokusili zopakovat v listopadu 1989, tam ovšem musil mrtvého dodat figurant StB. Nemohli vědět, jak to vlastně dopadne. Jak figura ukazuje, v rámci kontinuity legality, prošli by jim i mrví skuteční. Taktéž vzpomenutých mravních pádů vzývaných celebrit máme v rámci té kontinuity legality stále poskrovnu. Kdyby snad náhodou mělo dojít k jakémusi soudnímu vyrovnání, zajisté, že nás nositelé kontinuity přesvědčí, že demonstranti proti režimu nelegálnímu a zavržení hodnému, a tehdy navíc dosazenému okupační vojenskou mocí, v srpnu 1969 nevyjadřovali svůj odpor k němu , ošklivci jedni, přiměřenými prostředky. Zatím co prostředky, kterých používala ta nelegální moc byly, jak nám Státní zastupitelství a nezávislé bolševikem prosáklé soudy potvrdí, vždy přiměřené, že ano?

Psáno 21. VIII. 1999