VZPOMÍNKA NA SOUDRUHA VALENTINA

Příběh teroristy Azeva

Ta aféra vzrušovala náš svět ještě přes světovou válkou, jména toho první, a mnohé události ji zatlačily do pozadí. Muži jako Lenin, Hitler a Stalin pak vytvořili nové rozměry pro vše, co přinejmenším náš svět činilo tímto světem. Leč nové rozměry ani v nejmenším neznamená, že rozměry lepší, či snesitelnější, podobně jako stará pravda nemusí být svým opakem jenom proto, že je stará,. Podlost vždy zůstává podlostí a nelze za ní učinit tlustou čáru. Dne 9. února 1909 měly New York Times na úvodní straně tento titulek: Policie i Rudí shodně na honu za Azeffem. Článek pak pravil cosi o tom, že je jen otázkou času, kdo ho dostane první. Plným jménem se ten člověk správně jmenoval Jevno Fischelevič Azev, byl nejvýznamnějším teroristou své doby a byl také nejlepším agentem carské Ochrany (u nás jsme si zvykli říkat tomu Ochranka). Ve své době se, a právě z policejních zdrojů, těšil příjmu rovnajícím se dnešním Kč 135 000, či chcete-li US$ 5000 měsíčně, plus náklady. Narodil se roku 1869 ve vsi Lyskovo v dnešním Bělorusku. Zemřel v posteli v Berlíně roku 1918, dodejme, nebo? o napětí, kdo ho vlastně dohonil, zde nejde. Ani rudí, ani policie ho nedostali. A to po něm na straně rudých osobně pátral i Karl Liebknecht. (Mihne se tu i Kony Zilliacus, jméno, které pak později padá u nás při procesech padesátých let). Roku 1874 se rodina odstěhovala, na zvláštní povolení, Židé se v Rusku bez něčeho takového stěhovat do centrálního Ruska nesměli, do Rostova na Donu, kde maturoval roku 1890 na místním gymnasiu a nějaký čas pracoval jako reportér pro místní list Donská včela. Už na gymnasiu se stal obdivovatelem "vědeckého socialismu Marxe a Engelse". Reportérství zřejmě moc nevynášelo a Azeva živilo hlavně komisionářství. Na jaře 1892 prodal pro kohosi náklad másla, nespokojil se s komisí, ale ponechal si peníze a odcestoval z carského útlaku do Německa, kde se dal zapsat na universitu v Karsruhe, organizoval Sociální demokraty a navazoval pro ně kontakty zpět do Ruska. (Ministr Stolypin musel později na causu Azev odpovídat na parlamentní interpelace, a tvrdil, že už roku 1892 byl Azev policejním agentem). Nicméně, policejní archivy zachovaly dva jeho dopisy z dubna 1893, do Petrohradu na velitelství ochrany a do Rostova, na velitelství četnictva. Nabízí své služby, jmenuje své ruské kolegy a jejich revoluční aktivitu v Německu a spojení do Ruska. Jeho služby jsou akceptovány, a honorovány, hned v létě 1893 se účastní Mezinárodního sjezdu Sociální demokracie, ale vzápětí je úkolován na ruskou stranu Sociálních revolucionářů. Tam na sebe na sjezdu v Bernu upozorní výzvou k boji. Ti carští psi musí platit za své hříchy… zaujme místo v ÚV, stane se jako soudruh Valentin šéfem bojové frakce ÚV strany, a pilně organizuje atentáty na ty carské psy… Je tak úspěšný, že je mu posléze podřízen i sám Savinkov. V Německu dosáhne titul elektroinženýra, policie mu opatřuje místo u Moskevské elektrárenské společnosti, a tak zároveň i vhodné krytí pro služební cesty po Rusku i Evropě. Buduje si posici u policie jako úspěšný agent, a buduje si posici ve straně jako úspěšný organisátor násilí. Mezi jeho obě?mi jsou ministr Pleve, velkokníže Sergej, a desítky dalších, nicméně ku zvýšení zásluh "zachrání cara". Organizuje v Rusku i bankovní loupeže k financování strany. Teroristy k vykonání rozsudku strany osobně najímá a připravuje k "revolučnímu úkolu", cynicky je zrazuje a posílá do vězení nebo na popraviště. Nicméně stranu si bez soudruha Valentina nelze představit. Také policejní šéfové si ho jako úspěšného agenta předávají, nebo? i práce policie by bez něj byla nepředstavitelná. Konkluse je jasná. Všecko toto špiclování, všecky ty vraždy de facto organizovala policie, obě?mi se nezřídka stávají lidé v ruské vládě přející si její moc omezit a postavit pod jakousi kontrolu. Čím více atentátů, čím více násilí, tím větší důležitost policie, tím větší rozpočet a moc, tím menší naděje na demokratisaci Ruska. Každý úspěšný atentát značí změny v policejním aparátu, tudíž povýšení kohosi kdo právě po tom touží, a čísi pád. Každý odhalený zase větší prestiž a moc náčelnickou, ne-li povýšení. Azev sám při tom také nepřišel zkrátka, pro rodinu staví vilu v Itálii a další na Rivieře, má pro ni i rozsáhlý byt v Paříži, a pilně cestuje. Po odhalení o které se zaslouží jeden novinář a jeden policejní šéf, kterého pomáhal sesadit, jeho rodina mizí v USA, Azev s milenkou Hedy dva roky cestuje v Řecku, Egyptě a Itálii, nejrůznějších pasů má dostatek, pod jménem Neumayer se posléze usazuje v Berlíně, kde investuje tehdejších DM 100 000 na burse (dnešních US$ 400 000) a zařizuje si šestipokojový byt. Zchudne, když po vypuknutí války německá vláda zmrazí ruská konta, a rubl už nikdy nebude tím, čím byl před tím. Posléze ho, jako potencionálního ruského agenta, zavřou, a vypustí až po Brestlitevském míru. Takhle to ve zkratce vypráví T. E. Rubenstein v dokumentu COMRADE VALENTIN (Harcour Brace & Co.). Proč to vyprávět dnes a proč vzpomínat? Nemáme svých starostí dost? Inu, snad proto, že revolucionáři a policejní agenti pracovali nejenom v tomto případě ruku v ruce. Protože se zde točily peníze, a velmi velké peníze, jejichž zdroje dnes, po devadesáti letech už nejsou tak záhadné jako tehdy, stejně jako překvapivé (tehdy) změny na vládních postech. A protože to byla ruská policie, které v oboru agent provokatér dosáhla světového primátu, a zajisté že ji ta tradice neopustila ani později. A protože to všecko začalo jen drobnou zlodějinou másla, nad kterou policie pro jiné zásluhy zamhouřila oči. Také proto, že i my máme dosud policii centrálně organisovanou a až příliš mnoho našich revolucionářů, spisovatelů a umělců všeho druhu považovalo za vhodné převařit se v estébáckém kotli a krýt své máslo na hlavě spoluprací s policií, a svou spolupráci s policií svou ilegalitou. Protože se nám říká, že za tím vším nutno udělat tlustou čáru, nebo? ti všichni už teď budou hodní, a k čertu s nějakou zachovalostí, bezúhonností a takovými těmi věcmi, jde-li o budování nového státu. Jenže ona čistá společnost nejde vybudovat se špinavýma rukama. Takže nechte už těch keců, soudruzi ! © Militaria, Elka Press