ZKÁZA BITEVNÍ LODI VIRIBUS UNITIS

Neslavná historie slavného bitevníku - trochu jinak.

Zvětšit...

S rozkoší, kalenou neradostností manželky, jsem o mnoho let později prolézal nejrůznější opevnění chránící přístav San Francisco, nastavěná tam nejprve Španěly (potažmo Mexikány) a pak Američany. Jsou imposantní. Také tím, že se z nich ani jedinkrát nevystřelilo.Obdobně na tom byl rakouský dreadnought Viribus Unitis, pýcha to námořní moci rakousko-uherské, podobně jako Szent István. Viribus Unitis ovšem stavěla Škodovka a Vítkovice, zatímco Szent Istvána maďarský Czepel, který to zdaleka tak dobře neuměl. Takže ho při pouhém přesunu z Puly do Kotoru, 10. června 1917, potopila jediným torpédem italská torpédovka.

Viribus Unitis, nazvaný podle hesla stařičkého mocnáře, šel ke dnu také, ale až po válce, kdy ho Italové pro jistotu potopili v přístavu, aby ho náhodou nezdědila Jugoslávie. Což prý bylo přání mladičkého mocnáře Karla.Nicméně, ačkoli euforie plastických modelů byla dosud v nedohlednu, po Rakousku nám toho zůstalo přemnoho, a kdesi ve vile roku 1945 čerstvého ministra národní obrany generála Svobody, také více jak dvoumetrový detailní model této byvší Rakousko-Uherské námořní pýchy. Zřejmě měl tento tajný člen KSČ, jak neprozřetelně přiznal o více jak dvacet let později, jiné starosti. Takže jsme z jedné svačiny s "bratrem generálem", byl totiž legionář a otec ho tak tituloval, právě tak jako bratr ministr jeho, s bráchou tuto obří a těžkou loď odnášeli. Legionáři totiž byli většinou Sokolové a oslovení bratře si mezi sebou u svých jednotek kdysi zavedli.Pršelo, a když jsme se s tím na Špejchaře cpali do třiadvacítky, tramce nějak nefungovala isolace, dreadnought byl zřejmě také dobrý vodič. Když jsem vzal za mosazné držadlo, dostal jsem příšernou pecku, která mne složila na nástupiště.Dreadnoughty byly největší válečné lodě, tohle byl také největší a nejtěžší model, který jsem kdy v životě měl v ruce. Však ho také vyrobila přímo Škodovka. Vlastně to nebyl jen tak nějaký model, ale dokonalá, ale miniatura v měřítku 1:24. Na palubě byli i miniaturní cínoví námořníci. Sám jsem to ani neunesl. Naštěstí se ke generálovi chodilo se starším bráchou, rodinného a později v Sokole známého jména Budula. Získal je v mládí svou žravostí, dávno před mým zrodem, jako Budulínek. Když povyrostl zdrobnělina se přestala hodit.Pokud jde o váhu zmíněné bitevní lodi. Podobný pocit bezmoci jsem pak už zažil jen jednou, když se mi opěrná nožička Harley Davidsona zabořila v Maxově do bláta, takže motocykl se složil na bok, a já ho nedokázal sám postavit. A to jsem byl sportovec, cestující právě na Lučanský pohár. Plavecké závody v Lučanech proslulé zejména a tím, že místní bazén neměl nikdy víc jak devět Celsia. Plavaly se tam tudíž krátké tratě a štafety.Měli jsme dar za cosi nádherného a generálu Svobodovi jím u nás mnohonásobně stoupla i tak dost velká prestiž. Zcela jiný názor měla naše matka."Co s tím klumprem?" přivítala nás, když jsme upocení to monstrum dovlekli z Hadovky domů. Na monstrum opravdu v bytě místo nebylo. Měřilo to více jak dva metry a vážilo přes dvacet kil. Paluba se dala odejmout a pod ní se skrýval parní stroj pohánějící čtyři hezké mosazné lodní šrouby. Říkalo se tehdy. Dnes nám to jazykovědci opravili na vrtule. Inu, i jazykovědci chtí mít másla na svém chlebíčku co nejvíc, a tak přemýšlí.Klump byl tudíž odklizen do sklepa. Občas jsem ho za pomoci "kluků co spolu chodíme" jak praví Karel Poláček, vyvlekl na dvorek a dával obdivovat.Pravá chvíle bitevní lodi však přišla v Hoře Sv. Šebestiána. Sokolu Praha Dejvice II. dal k disposici na přesun tamto generál Boček mému otci, armádního Studebackera. Řidičem byl Venca Pásek. Toho jsem obdivoval skoro stejně jako generála Svobodu, s jehož jednotkami ostatně přišel. Mluvil trochu divně česky. Teprve o mnoho let později, jsem se měl dozvědět, že je to zběh z Rudé armády osvoboditelky, který si kdesi v Karpatech, raněný vzal papíry jakéhosi padlého Čechoslováka. Ale o už je jiná historie. Byl to až ten druhý tábor v Šebestiánu roku 1947 a městys už byl bez Němců. Dorostenci tábořili u jezera, tehdy ještě v lesích, ve stanech, taktéž dodaných MNO u rašelinového jezírka asi tři kilometry od obce. Dorostenky a žactvo, kam jsem patřil, v košikářské škole ve městě. Kdo Viribus Unitis dovlekl až k jezeru už nevím, ale jednoho slunného dne byl spuštěn, do kotle parního stroje nalita voda, pod kotel zastrčena vata namočená v lihu a zapálena. Vata posléze zaměněna kostkami suchého lihu zděděného ještě po Wehrmachtu, ale cosi bylo špatně. Bitevní loď se ani nepohnula. Což mrzelo. Vždycky to znamenalo odnímat palubu, tedy vlastně celou nástavbu a potom ji zase stejně lopotně upevňovat.Bratr Budula usoudil, že parní stroj nemá dost velký tlak, ačkoli voda v něm vřela. Usoudil také, že ke zvýšení tlaku bude dobré dolít ho něčím těkavějším, než je voda. Byl už gymnasista, sextán, a měl chemii.Návrh byl realisován a do kotle dolit ether. Potom zase hezky uzavřen, podstrčena další kostka lihu, zapálena a paluba upevněna. Stáli jsme na hrázi a pozorovali loď. Chvíli se nedělo nic, potom se začala otřásat a kolem ní se rozbíhala kola rozechvělé vody. Tlak tedy jakýsi už byl. Bratr Budula usoudil, že šrouby vězí na mrtvém bodě, sestoupil do vody a jeden z nich posunul prstem.Měl pravdu. Bitevní loď se prudce rozjela. O vodním lyžování jsem tehdy nevěděl nic, ale dnes si myslím, že by byla schopná vodního lyžaře utáhnout. Vyrazila s půlmetrovou vlnou a v mírném pravém oblouku. Nepříliš daleko. Urazila nějakých dvacet metrů, když zazněl ohlušující výbuch, vyrazil několikametrový sloup vody, kolem hlav nám zasvištěli cínoví námořníčci, na hladině ještě okamžik zůstala její příď a bitevní lodi nebylo.Takže někdejší pýcha rakousko-uherské námořní moci spočívá dodnes kdesi v tom jezírku, které se na rozdíl od okolních lesů zachovalo. Horu Sv. Šebestiána jsem navštívil roku 1955, a dokud mne tam, tábořícího u jezírka pohraničníci nesbalili, pokoušel jsem se marně zbytky bitevní lodi najít. U jezírka tehdy ještě stála táborová latrina, kterou tam vybudoval taky dvojnásobný bratr, protože do Sokola chodil i jeho mladší bráška, dorostenec Kratochvíle. V Sokole byla takových dvojnásobných bratrů celá kupa. Čadové, Kalouši, Stránští. Její zbytky a skákací prkno na stavidle, jsem tam nalezl ještě i roku 1960, a dokonce, ačkoli od obzoru k obzoru už nestojí jediný strom, i roku 1991. To už se cesta k jezírku změnila díky odtahovákům, které ty vymřelé lesy odvážely a zničili odvodnění v bažinu. Nemít jeepa, nikdy bych se odtamtud nedostal. Hora Sv. Šebestiána se mezitím změnila v jeden z příhraničních hanbinců a rozkvétá.O generálovi Svobodovi už si z mnoha důvodů myslíme cosi jiného než v roce 1945. Nicméně. Představte si, že z mnoha legionářských hřbitovů rozsetých po Rusku, se zachoval ten ve Vladivostoku. Dokonce tam stojí i legionářský pomník Čechoslovackim gerojom. Snad proto, že je částí britského válečného hřbitova. Podobně jako na tom pražském britském hřbitově na Olšanech, je tam i kaple a v ní pamětní kniha.Pokud vás osud zanese do Vladivostoku, navštivte to místo a nahlédněte do ní. S datem roku 1975 tam naleznete i zápis s podpisem Ludvík Svoboda. Na co asi myslel, když o místo už jako komunistický ex-president (a člen ÚV KSČ) navštívil, ačkoli jistě nemusel? Na zavřeného legionáře Bočka, popraveného Píku a desítky dalších brášků, kterým se bolševismus pomstil za strach, který mu tehdy dávno přivodili, nebo jen na to, že rodná země jim žádný pomník nevybudovala? ? Militaria, Elka Press