Znovu v Americe

Autor oblíbených úvodníků líčí své imprese z poslední návštěvy své druhé domoviny.

Bezpečnostní opatření na letišti v Los Angeles dávají tušit, že Amerika si momentálně nedělá srandu. Všecko sic funguje jak má, ale protože příjezd soukromých vozidel je omezen prohlídkami, doletěvší cestující je dopraven kyvadlovým autobusem až do Northridge. Což však vcelku shledává pohodlnější, než se trmácet po skoro trvale přeplněné dálnici 405 sám. Autobus to stihne rychleji, neb má k disposici svůj pruh. Navíc odpadá po třinácti hodinách v letadle lopota se zavazadlem. Ta jsou promptně po vyzvednutí a udání cíle dopravena přímo do autobusu.

Množství amerických vlajek na automobilech kolem, většinou vlajících na vtipně upravených žerdičkách na okně, pak zase dává vědět o počtu lidí, kteří se ke své zemi a jejím zájmům i problémům hlásí. Nebo? tato vlajkosláva není úlitbou domovním důvěrníkům kontrolujícím jakési zdobení oken, ale svobodným vyjádřením vlastního pocitu.

Reaganova knihovna leží v Simi Valley a dostanete se do ní po dálnici 118, jinak taktéž Reaganově. Patří k americké tradici, že presidenti země po sobě zanechávají knihovny a tamtéž také dary, kterých se jim co hlavě státu dostalo. (Tradici se jak známo pokusil narušit jako správný levičák Bill Clinton, usoudivší, že co je jeho je jeho a nikomu do toho nic není.) Určitou částí této knihovny je tedy i sbírka těch darů, stejně jako prodejna memorabilií, ale jinak si tam máte možnost poslechnout, případně promítnout na počítači záznamy zlomných jednání Reaganova kabinetu a tudíž i připomenout svou vlastní minulost těch chvil. Oné doby svádějící až do Reaganova příchodu k beznaději. Je to už víc jak dvacet let, ale bylo to? Bylo.

Co bylo?

Dvojciferná nezaměstnanost i dvojciferná inflace vládla Carterovou Amerikou. Říše zla zdála se být na cestě nezadržitelného vzestupu a dynamika její globální totality nezastavitelná. Říše zla nejen okupovala Československo, což francouzský státník pojmenoval v duchu mnichovské tradice své země jen malou dopravní nehodou na cestě historie a roku 1981 už ani nevzpomínanou, ale vtrhla i do Afganistanu. Prosovětské režimy volně operovaly v samém sousedství USA, Nikaragui i San Salvadoru. Afrikou se proháněli v nájmu Moskvy kubánští ozbrojenci. Člověk maně přemýšlel o tom kam mu bude při tomhle vývoji dáno dále prchat. Přes padesátka rukojmích bylo drženo v Teheranu, jejich osvobození vázáno na vydání šáha, zvaného u nás Rezavé Pohlaví. (Docela o málo dříve vyznamenaného v Praze Husákem Řádem Bílého lva.) Bylo všecko tohle? Inu bylo, milánkové, a za to, že už není, vděčíme právě Americe a onomu hollywoodskému cowboyovi. Osobnosti vyskytnuvší se co genius loci v pravý čas a na pravém místě.

Když se ruka k ruce vine

Prvým signálem toho, že věci budou za Reagana jinak, byl problém drog v amerických ozbrojených silách. Až do té chvíle jakoby neřešitelný a pro mé pocity, že tato armáda by měla hájit a uhájit zbývající část svobodného světa, to bylo k uzoufání.

Nová administrativa zavedla zkoušky moče, zjištění drogy vedlo k automatickému propuštěné z armády beze cti. Do dvou týdnů bylo po problému.

Shodou okolností Reaganova roku jedna 1981 (12. dubna) také poprvé vzletěl člunek (shuttle) Columbia. Tehdy přistával v Kalifornii na základně Vandenberg a tak jsme ho mohli při přeletu poloostrova Monterey pozorovat pouhým okem.

Letos, po časné snídani u Denny´s v San Clemente mi, ledva nastartuji, zapnuté rádio ve voze oznamuje, že s Columbií přistávající na Floridě bylo ztraceno spojení a než dojedu do nedalekého Carlsbadu, je už jasné, že to špatně skončilo. Jenže od samého počátku bylo jasné, že lidská cesta do kosmu si vyžádá oběti a je vlastně zázrak, že jich bylo až dosud tak málo. Vzpomeňme, kolik obětí si vyžádaly lidské cesty při objevování naší zeměkoule. Kolik si jich ostatně vyžaduje denně i naše pouhé automobilové přemis?ování se.

V Carlsbadu už jsou vlajky na polovině žerdě.

Jak jsme nezbohatli

Poprvé jsem v tomhle Carlsbadu bylo roku 1972. Bylo to nicotné městečko s populací kolem 7 000 duší, naprosto opuštěnými plážemi a rybářskými domečky k mání za zhruba 7000 dollarů. Takže jsme byli v pokušení nějaký si opatřit. Jenže proč? Co tady?

Nejvýstavnější a nápadná byla tehdy jakási skoro kopie Dienzenhoferovy vinohradské vily Amerika, s naprosto falešnou pamětní deskou, tvrdící, že právě zde sepsal Dvořák svou Novosvětskou. Svědectví, nehledě na jméno obce, o jakémsi našem zapadlém vlastenci, řekl bych. Letos tu stavbu ve spleti nové zástavby, jednosměrek a průjezdných komunikací města prý už padesátitisícového, marně hledám. Pár těch starých rybářských domečků dosud stojí, ale jsou bratru za milion. Jo, tehdy to koupit, výskali bychom si dnes. Leč znáte zajisté ono přísloví o kdyby, jež vylučuje existenci rybníků.

Po pláži pobíhají davy propadlé návykovému joggingu a teploměr ukazuje 80 Fahrenheita, což je zhruba 26 našeho Celsia. Surfaři v neoprenu posedávají u svých prkének a očekávají nastávající příliv, po trati za námi se za mohutného varovného houkání šine směrem k Los Angeles vlaková souprava Metrolink a čas už pokročil natolik, že vnuk bude vzhůru a nastává tudíž moment jeho vyzvednutí.

A co vše by málem nebylo

Po Reaganově zvolení se jistý student v kalifornském Berkeley (jeden z 22 000 tamtéž studujících) na protest oběsil. Inu, jistě správná snaha vykonat cosi svět ohromujícího. Media Reaganovi rozhodně nenakloněná, neopomenula hned po volbách zaznamenat. Tak jako celých sedm minut celonárodních zpráv, dostal jakýsi protest jiných 178 studentů tamtéž, zatím co zřejmá spokojenost těch 21 821 studentů už nezaznamenány. Inu, naše milé české TV letos zas neopomenou vzpomenout kohokoli, kdo nazve amerického presidenta blbcem, či ho přirovná k Hitlerovi. A Francie nás zase přesvědčila, že k nějakému posunu mentality od dob Mnichova rozhodně nedošlo.

Reagan byl v úřadě teprve 69 dnů, když se do něho 30. března 1981 trefil atentátník Hinckley. (Tento atentátník však nechtěl ohromit svět, nikoli, jen jednu filmovou herečku. Namísto v kriminále končí v blázinci.) Těžce zraněn je presidentův tiskový tajemník Brady, člen jeho ochranky McCarthy a policista Delahanty. Když Reagana dopraví do nemocnice, neodpustí si poznámku k lékařům: „Doufám, že jste všichni republikáni.“ (Defektor náš, Josef Frolík mi toho večera volá a dává vědět, že za Reaganovo zdraví dal sloužit mši. Nezmíněno, ani po roce 1989, že tento uprchlý estébácký major, který svou defekcí bolševiku víc než důkladně zasolil, byl horlivým katolíkem.)

President atentát přežil a tak může vyhlásit (29. července) svoji daňovou reformu. Počínaje rokem 1982 snižuje se berní útisk občana USA o skoro 38 miliard ročně. Miliard, které tudíž může občan utratit jinde a jež rozhýbou americké hospodářství do nejtrvalejší epochy prosperity v historii země. O pár dnů později president čelí (3. srpna) ilegální stávce pozemního personálu letové kontroly, nespokojených s příjmem pouhých $ 37 000 ročně. Naprostá většina 13 000 stávkujících odmítne uposlechnout presidentovy výzvy k opětnému nástupu do práce. Takže je 5. srpna propouští a nahrazuje armádou. Amerika, respektive její letecká doprava se, ač tak předpovídáno, nezhroutí. Reaganovi tato stávka vaz nezlámala. Ostatně i nebožtík J. F. Kennedy, se musel roku 1960 podobně vypořádat se stávkou ocelářů.

V září toho roku se poprvé v dějinách země stává na presidentův návrh členkou Nejvyššího soudu USA žena, Sandra O´Conor.

Na podzim uspořádá president setkání se zástupci minoritního tisku. Mezi pozvanými nechybí ani exilové Americké listy a president tudíž dostává i list vězněných československých disidentů. Nechybí tam samozřejmě Václav Havel a na seznamu jsou i manželé Tominovi. Odevzdává vydavatel Frank Švehla, roku 1968, mimochodem, během Havlovy návštěvy v USA jeho hostitel a pečovatel. -- to všecko odnesl čas ?

To všecko odnesl čas

Když jsou manželé Tominovi vypuštěni z československé basy a nakonec vyjedou do svobodného světa, ochotného navíc postarat se i o jejich chléb s máslem, čemu se věnují? Hned prvý den se připojí k londýnským protestům proto Reaganovým raketám. To president ohlásil, že v odpověď na v Evropě (například v Československu) už rozmístěné rachejtle sovětské, plánuje rozmístění amerických Pershingů. I náš exulant Kavan-Kato, tehdy pilně protestuje. Ty sovětské zřejmě nikomu nevadí. (Nejméně jistě Moskvě). Dokonce se vynoří heslo, že je lépe být rudý než mrtvý. Prostě odboj a odpor ke zlu a násilí, až do podkroví.

V Německu Luděk Pachman na oplátku prosovětským levičákům vymyslí a rozjede akci Růže. Americkým vojákům, díky jejichž přítomnosti je západní část Německa i zbytku Evropy nepodlehnuvší žádné „malé dopravní nehodě na cestě historie“ dosud svobodná, se chodí odevzdávat do amerických kasáren kytky.

Zlomný moment

Zlomný moment, od něhož se začal odpočítávat konec Říše zla, však nastal a díky tomu, že Reagan byl Reagan a byl presidentem právě on, 14. října 1983, kdy Moskva poprvé musela ustoupit na ostrově Grenada. (Ačkoli jakýsi přitroublý hlasatel moskevské TV tehdy světu oznámil, že USA se dopustily invase do španělského města Granady.) K čemu měla Grenada Moskvě posloužit budiž dokumentováno například tím, že tam pro populaci ostrova čítající 86 000 duší už bylo uskladněno víc jak 100 000 čs. pušek vz. 52. Jakož samozřejmě i další pomoc tábora míru tohoto vrhu. Imperialisté ústy Reaganovými prostě dali vědět, že jsou sice pro mír, ale nehodlají v zájmu toho moskevského páchat sebevraždu. A říše, kde slovy básníka „vládne muž s čelem sedláka“ poprvé od roku 1945 couvla.

Co čas zase přinesl

Reprisu pořvávání o Hollywoodském cowboyovi, padající tentokrát na hlavu Bushe juniora, protesty proti válce v nichž jako vždy ve svém antiamerikanismu vede Francie, jež svou touhu po míru tak nádherně a s tak nádhernými výsledky, osvědčila už roku 1938 v Mnichově. Jak nevzpomenout, že nejvíc toho tehdy o míru ještě před Stalinem a Brežněvem namluvil jistý Hitler. A proč zapomenout na to, že tyto protesty pronášené díky USA dosud francouzsky a nikoli německy, či rusky, nejspíše naplňují dohody ruského koncernu Lukoil s Francií, neb pohledávky na využití momentálním režimem zanedbaných ropných polí v Iráku jen těžko asi bude chtít naplnit nějaký režim po Saddamovi. Saddama Husseina (jen vzhůru děti Francie) tudíž nutno zachovat. Francouzská vojenská akce na Pobřeží slonoviny, dodejme tu, kupodivu žádné schválení OSN nepotřebovala.

Leč ještě když jsem před třiceti plus léty svého amerického rozumu nabíral, vždy mne při těch cestách americkým prostorem bez hranic nějak napadalo a ducha dodávalo, že tato země je nepřekonatelná. V příkladech jež dala světu, a jaký šílenec a nevzdělanec musil být Hitler i Stalin a jsou a budou všichni ostatní, když se domnívají, že ji mohou zmoci. Tuto krystalickou podobu naší civilisace našich životních hodnot, zemi svobody a zemi práce... Pánové V+W byli členové komunistického Devětsilu a přece to právě takhle napsali, a dokonce ještě dříve než na americký kontinent vložili nohu svou. V písničce Kolumbovo vejce, se kromě formulace o zemi svobody a zemi práce rovněž praví:

Zde končí středověká éra, / Evropský dnešek je tu včera. / Co se vypůjčí, to se vrací /Ameriko, vra? nám civilisaci !

Zatím se však půjdeme podívat, co je nového ve sbírkách pana Getty. Jedním z hezkých příkladů toho jak symbiosa svobody a práce, dělají funkční civilisaci. O jejíž navrácení se Amerika na moji duši snaží. Například srovnání francouzských záchodů v létech šedesátých a dnes přináší poznání nakolik se už i Francie u Ameriky poučila.

Pokud jde o záchody. Nakolik úspěšně jste se mohli pokusit vyčurat kdekoli u československé Benziny ještě na počátku roku 1990 a dovedete si dnes představit kdekoli u nás čerpadlo bez záchodu?

Tak za to, že už nedovedete, také právě může globalisace, vyvolaná snahou vyrovnat se Americe. Snad to vše vzniklo z poznání, že dávné indiánské civilisace předkolumbovské Ameriky, jak dosvědčuje město Aztec v Novém Mexiku, vyhynuly na nedostatek záchodů. V Aztecu naleznete hliněný kolektivní dům se zásobárnami, kuchyněmi halami pro shromáždění, obřadními síněmi a dokonce i vtipně vymyšleným větráním a přívodem vody, žel bez záchodů. Když bylo okolí zaneřáděno, národ se stěhoval jinam. V tomto případě NM ještě dávno před příchodem prvého bílého muže.

Prozatím se však dosud ani Louvre, ani londýnská Tate, nemluvě o našich stáncích umění spravovaných panem Knížákem, nevyrovná tomu, co pro Američany, ale i jiné, kdož tam trefí, dal postavit pan Getty.

Případ Getty

J.Paul Getty se narodil roku 1892 a zemřel 1976. Rodina stihla zbohatnout po roce 1902, po objevení ropných polí v Oklahomě a roku 1916 přiřadila se už do skupiny multimiliardářů. Svůj prvý obraz si J.P.Getty koupil v Berlíně na aukci za celých $ 1100, roku 1931. Krajinku Jan van Guyena.

Tak jako ostatní američtí multimilionáři, obrátil svůj majetek jehož poctivě nabyl, pan Getty k prospěchu veřejnosti. Posléze nechal (kromě jiného) nad Los Angeles za pozemcích jež sám zakoupil a za své peníze, vybudovat obří galerii. Auto necháte na podzemním parkovišti kde vám úředníci města L.A. účtují za parkování 5 bucků (galerie nic a nemá z toho nic) a pohodlná lanovka na způsob té Petřínské (sama o sobě unikátní) vás půvabnou křivkou vyveze na kopec, kde si pak můžete vybrat od řeckého sochařství po francouzské impresionisty, bibliofilie, či nábytek, rukopisy či jen umělecké předměty od starověku až po naše časy, to vše spolu s překladem do devíti jazyků. Vše zdarma, účelně uspořádané a navíc s krátkým přehledem dějin své doby a použitých technik.

Nikdy nechybí ani nějaká dočasná výstava, tentokrát to byla o době krize let třicátých, zejména fotografie Dorothey Lange z roku 1936.

Filantropie pana Gettyho a jeho nápaditost jak seznámit s plody kultury a civilisace i ty, jež o ní nikdy nenapadne přemýšlet, se zde ovšem nevyčerpala. O kus dál, na filmově proslavené Malibu Beach, nechal postavit přesnou kopii jedné z římských vil z Pompejí. S tak velkou péčí o detail, že dokonce nechal v Itálii otevřít dávno zaniklé lomy na mramor z nichž se ty původní Pompeje stavěly a z Itálie ho sem dovézt.

Ty zaniklé Pompeje lze zajisté navštívit (i když ne zdarma) leč jen trudno si v onom našedlém stále jen suchém pohřebišti, představit formu života, jaká tam existovala před jejich zánikem. Což vše naplňuje ta květy, zelení a zurčící vodou naplněná kopie v Kalifornii.

I zde vše samozřejmě zdarma, jen město si žádá své za parkoviště a je dobré zajistit si ho telefonicky předem, neb se místa na parkování, jako vždy když ho potřebujeme, nedostává. Přes týden až do čtyř odpoledne, platí to ostatně i o Gettyho museu.

Což zas neplatí, tedy problém s parkováním, jen pro Ameriku, ačkoli je to jedna z těch věcí v nichž Amerika svět ovlivnila. To co se předvádí zde, a nemyslím ohledně parkování, je jen v USA možné. Představme si totéž v našich poměrech. Ten počet komisí určujících jak má pan Getty (Ford, Guggenheim, Rockefeller, Hearst, Melon, Vanderbild, etc.) své peníze utratit, jaké budovy postavit, jaké obrazy a jiná díla nakoupit, kterak je vystavit a vůbec vše, co s tím spojeno. Jaká příležitost pro zástupy všech možných Knížáků a jiných samozvaných věrozvěstů, vždy ochotných utrácet peníze, jež nepomáhali vydělat.

Gettyho museum je jedním z pomníků báječnosti Ameriky. Byrokratická zpustlost snažící se ovládnout svět a připravující nás o pocit svobody dnes a denně, tam zatím pronikla jen díky městskému úřadu City of Los Angeles na parkoviště, postavená mimochodem rovněž za peníze pana Gettyho. Poplatek si však vybírá město.Všechny vozy parkují v chládku, zde samou matkou přírodou jako u těch Aztéků, perfektně klimatisovaného podzemí, takže nelezete do automobilu jako sluncem rozpálené výhně přímo pece ohnivé. Tak jako v galerie nahoře na kopci, těšící se všude stropnímu přirozenému osvětlení regulovaném automaticky proti slunečnímu svitu.Vzorně vybudované a ošetřované zahrady lákající k posezení i meditaci a kavárny se sedmerem druhů kávy patří k samozřejmostem. Nejenom kávy americké, jež Evropany děsí, ale i druhů italských a jihoamerických.

Lesní gotika

Vytvořil jsem si, jako každý, své úlitby. Své priority. Patří mezi ně vždy když to je možné i návštěva Sequoia National Forest a Grand Canyon. Obří sekvoje sice nerostou jen tam nahoře na Sierra, naleznete je i na sever od San Francisca v nížině. Právě tady je fotografoval už před více jak stoletím náš Kořenský a dosud tam můžete automobilem projet tunelem ve stromě, kterým on projížděl ještě kočárem. Daří se jim všude, kam dosahují slané mořské mlhy Pacifiku. Jenže Galerie Titánů nad S.F. je z jižní Kalifornie podstatně dál. Horská Sierra má v případě Sequoia zase tu nevýhodu, že se nachází až ve výšce přes 7000 stop (tedy výše než 2000 metrů) a na zimu bývá uzavřena. Po pravdě řečeno příchod letošní zimy nás tam se ženou zastihl v říjnu 2002 a jen o vlásek jsme jí unikli hlemýždím tempem za sněžným pluhem ve vánici, panující až někam pár mil před Saroyanovo Fresno.

Z Monterey (tady u moře je +26 Celsia) se tudíž snažím telefonem u Highway Patrol zjistit, zda není náhodou Sequoia otevřená. Prý zatím je, pokud se počasí nezmění, ale i když se nezmění, doporučují mi, abych se tím směrem vydal, prý je to tam hezké i dole.

Což sice vím, ale návštěva velkých stromů je pro mne cosi jako bohoslužba. Takže se těch zhruba 180 mílí rozhodnu risknout a jak se ukáže, počasí je na mé straně.

Silnice 156, kterou jsme se kdysi do Kalifornie stěhovali, už je dnes čtyřproudá a zcela mimo ni leží Casa de Fruta, kde farmáři z okolí prodávají svou produkci, a kde Čech pan Svoboda u svého čerpadla firmy Chevron kdysi postavil dětskou úzkokolejnou železnici jež ho přežila, neb dosud naplňuje společenskou potřebu dítek, jakož i dětskou nostalgii otců a dědečků. Nynčko tam přibyl, zjiš?uji, nový uměle postavený tunel, jakož i pár set metrů kolejí.

Silnice 156 vede kolem rozsáhlé konstrukce Nádrže Sv. Ludvíka (San Louis Reservoir) přehradního komplexu kolem něhož jsem odněkud někam už projel v minulosti nejméně stokrát, ale nikdy si, poháněn spěchem, nenalezl čas zastavit se tam. Tentokrát tak činím a nelituji. Na vrcholu průsmyku Pacheco je umístěna pamětní deska připomínající poručíka Gabriela Moraga (mexické armády) který tu byl za naši civilisaci 21. června roku 1806 prvý. Desku mu tu ovšem umístili, na této později dostavníkové zastávce z westernů i Limonádového Joe známé Wells Fargo, Američané roku 1969.

Opět mne napadá totéž, co mne napadalo od časů, když jsem tu kdysi dávno projel podruhé a nepoznával dost ten kraj, pře?atý nedaleko odtud, mezi Hollisterem a San Juan Batista, oním známým zemětřasným příkopem sv. Ondřeje, který čas od času dává pocítit svou sílu celé Kalifornii. A znovu a znovu tu budují lidé tvrdohlavě své příbytky a snaží se je vymyslit tak, aby zemětřesení odolaly a většinou se jim to i daří.

Tenhle Sv. Ludvík je jedním ze zdrojů vody, jež učinila z vyprahlých plání, ba pouští Kalifornie zemědělský ráj, voda odtud putuje až do víc jak 300 mil vzdáleného Los Angeles. K jeho hladině v časném ránu sestupují rybáři. A co mne napadá? Při pohledu na zeleň pomerančových, broskvových a jiných různých sadů rok od roku postupujících dále do pouště, při pohledu na pole kvetoucích kosatců a karafiátů, lány vinic, vše pod zálivem rozprašovačů v nichž sluneční svit vytváří stovky malých duh, mne napadá to co odjakživa. Jak svobodná práce přetváří přírodu, a stovky těch článků o přetváření přírody socialismem, jež jsem si musil kdysi přečíst a ani jediný, který by se kdy zmínil o tomhle. Pracovat na zvelebení svého okolí a jeho polidštění je prostě natolik americkou tradicí, že psát o tom by bylo považováno za pošetilost. Kdo chce pít víno, či prodávat víno, musí přece vybudovat vinici, tak jako povoláním studnaře je kopat studny. Netřeba jim, Američanům, o tom psát pajány.

Bedlivý pozorovatel si všimne, že každý z těch nových stromů má u sebe čidlo se zalévátkem a jakmile sucho dostoupí nedobrého stupně, zalévátko dodá stromu vláhu. Právě tak je tam i jiné čidlo na teplotu s kapslí umělé mlhy, jež strom ochrání kdyby přišel mráz. Což se občas stane i zde.

Ve Fresnu, jež si právě staví nové letiště je mi díky objížďkám (loni v listopadu tu po nějaké stavbě, přinejmenším na naší trase, ještě nebylo potuchy) způsobeným tou stavbou chvíli bloudit, než se mi podaří vjet na Hwy 180. Po té pak se už díky měsíci lednu, poprvé co pamatuji, liduprázdné silnici šplhat vzhůru. Podél cesty přibývají čísla na cedulích upozorňující na nadmořskou výšku 2000 stop, 3000 stop, 4000 stop, 5000 stop,.. tam už je vjezd do Národního parku. Seniorský věk mi ho zajiš?uje zdarma. Dostávám i obvyklou brožuru s poučením historie parku, historie těch stromů a mapou.

Vozovka je vzorně vyčištěná, třebaže odlehlé části parku i přilehlý King´s Canyon uzavřeny, stojí návštěva za návštěvu. Má, jak zvolna vypočítávám, asi osmadvacátá, ale prvá zimní. Pokud nepočítám tu loňskou s mlhou a vánicí jež nedovolovala dohlédnout na dvacet metrů. Neb počasí je vlídné a slunečné, pouze ze zatáček „stoosmdesátky“ se naskýtá výhled

na mlžno dole pod námi.

Nutně přichází i myšlenka na ty, kdož sem pronikli prví, na všecky kdož jako ten mexický poručík, „otevírali zemi“. Bez automobilu, klimatisace, ledniček, trvalých potravin. Ty v krytých vozech, jež je následovali, hnané nouzí, nevůlí, obecnou miserií, hladem a nesvobodou ve staré Evropě, i ony Steinbeckem zachycené migranty, hnané nouzí doma, když se Amerika teprve učila být Amerikou. Kteří tvoří genius loci a nezničitelnost této země.

Stromy jež tu rostly už v čase kdy Egyp?ané teprve začínali stavět pyramidy, ba už v době kdy teprve vznikalo v Mesopotamii klínové písmo, vznikla a byla vyvrácena Troja i zničen Korint, Řím dal směr naším dějinám zničením Kartága, dávno před tím, než Přemysl Oráč začal potažmo psát naše dějiny a všechny ostatní nás dosud ovlivňující dějiny vůbec. Nemluvě o tom, co pokládáme za podstatné pro naše životy a životy nám blízkých.

Prvým stálým obyvatelem tohoto kraje byl jistý Israel, jehož sroubená bouda tu stojí dodnes. Těžil tu se svým bratrem dříví. Jak ho odtud dopravoval k jakémusi prodeji mne nenapadá. Zřejmě to však dokázal.

Boudu převzala roku 1890, když vznikla myšlenka, že tyto divy přírody je třeba chránit a byly tudíž chráněny, při neexistenci jiných sborů, sborem U.S. kavalerie. Například proti těžbě dřeva od roku 1890 zde nepovolené. Náš Boubín je sice starší (1858) třebaže miniaturní, ale na Šumavě, ač také národním parkem, se jak známo vesele kácí i dnes.

Až roku 1940 se sem stěhují rangeři, nikoli ti texasští, co je známe z TV, nikoli ti zpod zelených baretů, ale prostě sbor federálních hajných. Jenže pro ty už stojí nové zařízení, existuje silnice a bouda se stává jen památečností o počátcích území.

Právě tak přichází, právě v  této chvíli i myšlenka na to, jak pošetilé by bylo myslit si, že lidé, kteří dokázali co dokázali, připustí, aby jejich životy byly ovlivňovány někým jiným.

Jinak je Sequoia právě jen tím čím je, něco na způsob gotického chrámu a přinášející stejné pocity pokory, jako když to takového chrámu či katedrály vstupujeme. Pokud tedy katedrálu nepovažujeme za majetek lidu, či výsledek práce lidu, prostě jen jakousi stavbu, jak se to stalo věru nepožehnaným způsobem u nás. Tento les není jen nějaký majetek, právě tak jako jen nějaký majetek prostě není a být nemůže katedrála.

Zimní čas není pro Sequoia turistickým časem, většinou jsem tu sám, také většina restaurací a obchodů neláká svými zasněženými vchody, funguje však pošta i informační středisko a jedna restaurace. Poslední na odbočce do uzavřeného King´s Canyonu. Podél silnice však fungují všecky veřejné záchodky, kterými na potřeby turistovy pamatováno. Neb jsme v Americe.

Jsem rád, že mi bylo dopřáno účastnit se této velebnosti i v čase zimním, který se mi ji zdá umocňovat. Neb bezbrannost a nicotnost člověka ve svém středu věru velmi zdůrazňuje.

Velký kaňon

Poprvé jsme se na Grand Canyon (jižní okraj) vypravili roku 1972 a ve zbytcích nádraží rostly mezi kolejemi už dvacetimetrové borovice, ačkoli místní železnice došla svého konce pro nezájem publika teprve roku 1966. Grand Canyonu to zajisté na velebnosti až úděsné nijak neubíralo, ale vláčky mám odjakživa rád a tak jsem, i když s pocitem, že tak činím marně, dvaciášem přispěl jakýmsi nadšencům, tehdy podle mého názoru předstírajícím, že ty prachy ze mne vyráží na obnovu železnice.

Zajisté, že se to jen za tu moji dvacku nepořídilo, ale od roku 1991 už železnice, nadšenci provozovaná, na lince z města Williams opět funguje a těší se obecné oblibě. Ušetří vám nějakých šedesát mil jízdy vozem a poznáte i nefalšované pohodlí a opateru jinde už v minulost dávno zapadlých Pullmanů. Občas prohání se zde v zájmu koloritu dosud i parní mašina (kvůli požárům zásadně jen v zimě). Parní mašina však zatím svou obdivuhodnou lepost vystavuje jen ve Williams na nádraží a provoz v tomto turisty nikoli oblíbeném ročním období obstarává lacinější elektrodiesel. I tak potěší pomyšlení, že jsem se právě o tohle svojí dvackou před jednatřiceti léty rovněž zasloužil. Vidět své peníze prostě „pracovat“ má smysl. Však také všude po Americe, jedná-li se o veřejný projekt naleznete ceduli, že se tu staví za váš peníz. Už Karel Čapek psal o tom, že lidé by raději a spokojeněji platili berně, kdyby věděli jak jsou jejich peníze používány. Což se o Americe, na rozdíl od České republiky říci dá. Kdyby si tu nějaká vláda například dovolila vybrat daně na dálnice a použít je na cosi jiného (což se konalo a koná u nás) se zlou by se potázala a dlouho by nevládla. Tohle prostě slušná vláda nesmí. Jenže dálniční daň se ve většině států USA připočítává k ceně PHM. Což mi připadá spravedlivé. Ti kdož jezdí více, více také zaplatí.

Směřuji na jižní okraj z Las Vegas (tam jsou noclehy levnější než v Arizoně, či Kalifornii) a před Hoover Dam, druhdy největší na světě do Arizony a ke Canyonu. Obecnou láci Nevady používám ještě na snídani (vejce na špeku, opečené strouhané brambory, topinky a káva, to vše za 99 centů). Při přejezdu Hoover Dam, dnes už osmnácté, ale až do šedesátých let nejvyšší přehradě na světě (221 metrů, hned za ní je pro zajímavost přehrada Dvořák --místně Dworshak v Idahu s 219 metry) poznávám, že 11. září Ameriku změnilo. Dobré tři kilometry před přehradou je kontrolní stanice, vůz je podroben prohlídce a na celém úseku přehrady zákaz zastavení. Značky už dobrých pár mil předem pak upozorňují, že průjezd přes přehradu je zásadně uzavřen pro všecky náklaďáky. Těch přes 34 milionů kubických metrů vody zadržovaných za ní, by při úspěšném útoku na přehradu dokázalo udělat důkladnou paseku.

Dnes občas slýcháme jak pošetilé vlastně je takové přehrady stavět, jenže nevím jaká pošetilost by byla nepostavit tuhle. Přinesla v létech 1927 až 1936 živobytí třem tisícům dělníků (mají tu pomník) kteří ji doslova ukotvili do skály jako horolezci a přinesla život do pouště. Jí vděčí za svůj kypící život Las Vegas (dnes už milion 300 tisíc obyvatel) a za elektřinu a vodu znovu i Los Angeles. Nemluvě o stovkách menších komunit na místech, kde druhdy bývala jen nehostinná pouš?. Místa kde mají dnes lidé své domovy, kde jsou doma. Kde realisují své sny, přivádějí na svět a vychovávají děti a na tomto místě díky vodě přivádí k životu i nikdy tu neusazenou zeleň stromů. Za tu vodu samozřejmě platí, právě tak jako všichni Američané platí i za elektřinu, jíž jak jim vyčítáno spotřebují prý až příliš.

Jenže také si ji vyrábějí, holenkové. Například touhle přehradou. Neshledávám v tom a na tom nic okolní svět urážejícího. Vyrobte si ji také. Protože to nedokážete, či nechcete dokázat, mají jí Američané používat méně?

Grand Canyon

Zůstane zajisté dominantou (jednou z mnoha) USA. Patří ostatně k sedmi divům světa jež nevznikly lidskou rukou. Hned za Vikroriinými vodopády.

Ze severu se k němu přiblížíte jen zřídka a nesnadno, od října do května je pravidelně uzavřen kvůli sněhu. Okraje jsou víc jak 1700 metrů nad mořem. Na jihu o stovku metrů níž, což s posunem k jihu dovoluje udržet ho otevřený celoročně. Příjezd z jihu usnadňuje nepříliš vzdálená dálnice a jak poznamenáno znovu i železnice. (V době turistické sezóny stejně musíte nechat vůz na parkovišti a ke kaňonu se dostáváte jen autobusovým pendlem). Zhruba 350 kilometrů dlouhý, až 28 kilometrů široký a spadající do průměrné hloubi 1300 metrů.

Roku 1972 se za vjezd do parku GC platily čtyři dollary za vůz, dnes to dělá dvacku, ale díky své senioritě jsem tam opět zdarma. Nadmořská výška přináší důkladný mráz, neověřuji, ale cítím na holých částech těla a proklínám se, že mne nenapadlo vzít si sebou šálu, rukavice a čepici. I tak si ovšem dopřeji asi šestikilometrovou procházku po vyhlídkové cestě. Do hotelové lodge se pak vracím klusem a zalézám ke krbu i baru. Jako jeden z těch, kteří tu čekají na denně neopakovatelný západ slunce. Dnes tu není přecpáno.

Zpátky do Los Angeles mne čeká zhruba 600 mil (964 km) jízdy americkým prostorem. Podél prastaré a proslavené Hwy 66 (místy pietně zachované) jež prvá spojila východ a západ USA, silnici po níž kdys ujížděla Steinbeckem v Hroznech hněvu zachycená rodina ze svého vyvráceného osudu oklahomského ku svému osudu kalifornskému. V každém případě to byl osud americký.

Podél dálnice 40 na sebe upozorňují restaurace typu mé oblíbené Denny´s (v těch arizonských a nevadských se dosud smí kouřit) a zastavuji se tudíž v Kingmanu na pozdní steakovou večeři. Obsluhující mládež má takový akcent, že si toho stačím všimnout i přes svou nahluchlost a tak se pídím odkud jsou. Dozvídám se, že z Hercegoviny.

Šetřílek ve mně mne ještě přinutí zastavit se a načerpat si méně zdaněného benzinu arizonského v Havasu, proslaveného také tím, že si tam havasští převezli v Londýně rozebraný a v arizonské poušti znovu sestavený most, k němuž si pak postavili i řeku a kus „starého Londýna“, kdež se můžete potěšit, pokud na to máte čas a náladu i Jackem Rozparovačem a jinými atrakcemi.

Mnoho se událo za těch několik dnů, kdy jsem se oddával americkému prostoru i americkému způsobu života. Například nebyl u nás zvolen žádný president, ale přinejmenším dva kandidáti z těch mně nikoli sympatických se důkladně odkopali svými reakcemi po neúspěchu.

Přemýšlím o tom jak moc se Amerika změnila od časů kdy jsem do ní poprvé vstoupil, a že ty změny byly k mému a tudíž zřejmě i k jejím u prospěchu. Jak široká záda tato země má a kolik je toho schopna unést a unese. Také o tom, že zatím vždy to, co bylo dobré pro Ameriku, bylo dobré i pro Československo a také pro mne. Jak figura ukazuje, pak cesta Amerikou prošlapaná ukázala se zatím vždy také schůdnou pro následující svět. Začalo to tehdy, když otcové zakladatelé usedli a sepsali před více jak dvěma sty léty ten základní princip: Lidé se rodí a zůstávají svobodní. Nic víc, nic méně. Také na tom není co měnit.

Anebo je? Občas asi ano. Na cestě k počátku amerických věcí, amerického způsobu života, který je ideálem jedněch a děsem druhých.

Cestou na letiště ku zpátečnímu letu do zmrzlé Evropy jsem si povšiml bumper stickeru (nálepky na nárazníku) trucku, který nabádal:

Pracuj tvrdě ! Miliony příjemců welfare (sociální podpora) jsou na tobě závislé.

Když president Johnson program welfare roku 1964 zahajoval, měl 180 000 příjemců. Roku 2001 jich statistika uvádí 10 941 000. Sice celá populace naší republiky, ale na 264 milionů Američanů to tak moc těch, kteří problém své svobody i své práce nechávají na bedrech někoho jiného (obávám se, že více než mnozí nikoli z nezbytí, ale z lenosti), to tak moc zas není.