logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Zpráva o životě špionky

Dedikováno Olince

Ta holka, svého jména Milena, byla zejména docela obyčejná ženská. Ze začátku prostě měla smůlu, mimochodem jen součást té smůly, jakou jsme měli všichni, leč dokázala se v ní zori-entovat záviděníhodným způsobem. Ač tedy byla blondýna, a to vyrostlá do podoby, jaké si američtí letci, co všeobecně ozbrojenci oblíbené pin up girl, čili děvče k nalepení, malovali na své bombardéry. V roce 1945, když se osvobozená vlast vymanila z okovů a vykročila na cestu lidově demo-kratického pokroku, jí bylo právě sedmnáct. Dost těžko můžete i od překrásné sedmnáctky chtít, aby to s tím pokrokem brala jako prioritu. Měla své vlastní. Takže když se konečně v září 1945 už směli vrátit do své (osvobozené) vlasti i naši letci z Anglie, vzplála k jednomu z těch, co to dokázali přežít, láskou (všichni byli fešáci, pamatuji jejich přehlídku na Staro-městském) a zalasovala hrdinu jehož nestihla ulovit žádná Britka tak úspěšně, že z toho byla veselka a do vítězného února i dvě dítka. Když utichli váleční běsové musela být budoucnost přece jen dobrá. Chyby lávky. Po vítězství předvoje dělnické třídy (shromážděného tehdy příznačně v baráku u Prašné brány) nastaly pro hrdiny bez bázně a hany potíže, jež se nevyhnuly ani tomu jejímu. Skončil v base. Pro Milenu, dle jejích pozdějších vlastních slov, tím nastal moment okamžiku pravdy. Pravdy na jakou rozhodně postrádala přípravu. Jako dívka z dobré rodiny uměla sluš-ně francouzsky, neb se to tenkrát ještě slušelo, taktéž německy z válečného a okupačního nezbytí; potom už jen hrát na klavír. Věděla však, že je nápadně pohledná ženská, to jí ani rozběsněný bolševik nedokázal sebrat a tak se rozhodla jako taková i jednat; a to za účelem dostat muže z Jáchymova, kde skončil. A podle těch zmíněných vlastních slov to vzala hned od vrátného na vnitru, až se prošoustala (jsme u vlastních slov) do vyšších pater, kde pro mužíčka na rozdíl od toho vrátného už mohli něco udělat. Navíc tu, to vždy zůstane na ženských, když hrdinové blbě skončí, zůstaly ty dvě děti jimž bylo třeba střechy nad hlavou, krmě i oděvu, o kartáčcích na zuby nemluvě; zvlád-nout vystěhování z bytu a jiné, jistě úplně podružné a nehrdinné drobnosti problémů existen-ce. Nabídnutý hladký rozvod, který by jí od toho reakcionáře oddělil, odmítla s odvoláním na děti. Ve skutečnosti však, neb byla slušný člověk, v tom prostě nechtěla muže nechat. Kromě hry na klavír také věděla, že tohle se prostě nedělá. Leč tak to těm hochům z Kachlíkárny ne-vyložila. Ač blondýna, nebyla blbá. Samozřejmě, že věděla, že jedná (a šoustá) se samými hajzlíky, ale žádnou lepší cestu jak dostat muže nazpátek neznala. Pokud vůbec nějaká byla, moc předvoje dělnické třídy ji po-skytovala nejvýše osvědčeným národním umělkyním. No, a to Milena nebyla. Ostatně jí bylo pouhých jedenavacet. Hoši z předvoje všech ostatních předvojů, štít i meč strany, pokroku a jiných takových věcí, leč žádní suchaři a přístupní k hezkým holkám, třebaže zasažených stigmatem nekladného přístupu k lidově demokratickému společenskému řádu, zase měli ku zdůvodnění svých postelových afér jisté preference. Takže jí nejdříve dovolili dělat cizoja-zyčnou písařku v nějakém Centrotexu, Omnipolu, či podobném podniku a zdobit svou pří-tomností a jazykovou erudicí setkání se zahraničními zákazníky. Z čehož pak vyplynul úva-zek agentství; taktéž pak z nich dokázala vyrazit i slušnější byt. Skoro na úrovni toho, z něhož ji po zatčení manžela i s dětmi vystěhovali. Pokud jde o muže, bylo to složitější, ale hoši občas dokázali sehnat pro něj povolenku na mi-mořádný balík (inu byl to za onoho času trochu jiný svět než ten popsaný v Dopisech Olze). I jinak to bylo složité, neb odsouzený prý, sdělovaly orgány převýchovy, nejevil známky úspěš-né převýchovy. Hoši z předvoje byli uznalí, ale krčili rameny nad svou limitací. Dělali vůbec něco? Nedělali? Nedozvíme se. Spíše nedělali, návratem manžela z basy by přece spolupráce této poddané už nebyla zajištěna. Trvalo jim však celých osm měsíců, ?na správu nápravných zařízení nemáme vliv,? to když zas žádala o návštěvu, než jí sdělili, že ten mužský, kvůli kterému se do toho všeho pustila, je už po smrti, neb ho to kdesi v tom Jáchesu zavalilo. Mileně zas nezbylo než s pomyšlením na svoje dva syny, zatnout zuby. Ví někdo o jiném ře-šení? Já ne. To už se naplnil čas desátého výročí ?osvobození? a v Karlových Varech se konala konferen-ce účastníků protinacistického odboje z celé Evropy. Předsedal tomu pan profesor Šnejdárek. Na konferenci přijel také jistý francouzský generál, účastník toho odboje, ale roku 1955 sho-dou okolností šéf francouzské kontrašpionáže. Předmětnou Milenu udělali u příležitosti té konference jeho sekretářkou a tlumočnicí. Francouz a generál, jak očekáváno a plánováno, k ní okamžitě vzplál láskou a Milena, jak úkolována, vše poctivě nahrávala a pak i nahlásila (u vědomí, že jsou i jiné mikrofony) a dala se dále řídit. Klapalo to s účinností dobře namazaného stroje. Že stihla Francouzi dát přečíst i jakýsi lísteček, věděl právě jen on. Pak z toho byla kombinovaná zpravodajská hra, na jejímž konci Milena šťastně a za pomoci československé rozvědky, překročila roku 1959 trasou tím generálem naplánovanou, hranice tábora míru i ráje pracujících. Ocitla se v táboře války a kapitalistického zmaru. Hoši z Kachlíkárny, respektive Křížovnického kláštera, si s ní byli jistí. Jednak se už osvědčila a potom v Praze přece zůstali její dva kluci. Neboť nebyli moc nápadití, použili schéma generála Moravce, který pro své špiony před vál-kou zařídil v Amsterodamu obchod s rukavicemi. Milena si zase takový obchod záhy otevřela v Paříži. Jen kromě rukavic přibrala i další kožené zboží. Francouzský generál měl nádhernou milenku, StB úspěšnou agentku a všichni byli spokojení. Ti v Praze ovšem nevěděli, že Mile-na, když byla s generálem tete a tete, ty své hodné protektory z Prahy shodila. Nikoli jen ně-jakým lístečkem, ale do posledního detailu. Měli za to, když se s nimi vyspala, mají ji na lopatě a bude jejich nástroj. Inu, přece blondýna. Neměli. Za nástroj za účelem odvety za mrt-vého manžela a vše ostatní, co jí vnesli do života, je použila ona. Vše co se dělo, dělo se s ohledem na ty syny v Praze, ale také s vědomím druhého oddělení Sürete, jež v houšti fran-couzských tajných služeb (asi 25) přinejmenším ještě tehdy vybočovalo z řady svou proame-rickou orientací a tak Milena občas do Prahy podhodila i cosi, co potřebovali Amíci. (Ti sa-mozřejmě netušili nic o její identitě.) Roku 1968 byl sice generál už mrtev, ale Sürete na potřeby své agentky nezapomínalo a tak se jí podařilo dostat oba už povyrostlé syny za hranice. To Mileně bylo čtyřicet, ale zůstávala ženou lvicí. Československé rozvědce pak na rozlouče-nou provedla v západním Berlíně pro své francouzské patrony jakousi vyvedenou kulišárnu, přímo taškařici, po níž ?so pár? československých oficírů z naší vojenské mise raději volilo exil, než návrat ku sčítání hříchů i hříšků v Praze. Do Paříže zase naopak, ale až po okupaci, přibyl jeden z jejích pražských protektorů, pan profesor Šnejdárek. (Úspěšně se tam vydával za syna toho stejnojmenného generála ? našeho i francouzského ? kterým nebyl.) Milena v té době už ztratila význam i pro své francouzské spolupracovníky, ale zůstal jí ten obchod s koženým zbožím. Kůže navíc tehdy právě přišla do módy a vedlo se jí. Plavá a přírodní hříva bujných vlasů tvrdých jako dráty, to vše na hlavě s klasickými rysy řecké bohyně nad vznosnou a vzpřímenou šíjí jak od Lidického (případně El Greca) a výškou nepřehlédnutelného poprsí procházejícího Champs Elysée v úrovni obličeje průměrného Francouze. Což přimělo roku 1968 momentálního ctitele a milence, jinak o dvanáct let mlad-šího šéfa firmy dodávající to kožené zboží, aby ji sžírán žárlivostí uháněl celou noc po všech možných pařížských pajzlech. Dokud nás ve tři ráno nevyhmátl v English Pub v rue Dauphi-ne. (Bylo to před obdobím mobilů, nezapomínejme.) Ta výše poprsí nad chodníkem odvisela asi od nejdelších nohou v Evropě. Ostatně i v Africe by ji trumfli nejvýše Masajové. ?Jdi domů Rogere,? přikázala mu Milena; ?Já chci být se svými československými přáteli a bavit se česky. Nemám na tebe náladu. Ráno přijdu.? A Roger šel. Takže jsme zůstali s Milenou přátelé i dávno poté, když už nás osud zavál k našemu štěstí za oceán a své cesty po Evropě pak vždy organisovali právě jen a hlavně kvůli ní, přes Paříž. A tím se stali účastníky i jejího hobby, když už jí bylo padesát, a šedesát a nakonec šedesát sedm, kdy jsme na této její nevinné kratochvíli roku 1995 naposled participovali. Ve tři odpoledne zasedla tato žena lvice na kávu ke stolku na chodníku v Café Opera, a to právě proti novinovému stánku, který tam je na opačné straně chodníku do vozovky. I přichá-zeli muži francouzští nakoupit si tisk a cigára, či co se tak nakupuje, a když se od stánku od-vrátili, museli jí nutně spatřit. Protože nemohli od její leposti odtrhnout zrak, fascinováni krá-čeli s otočenou hlavou, aby o pět metrů dále naráželi, opět hlavně tou hlavou, do sloupu právě tam vhodně umístěného elektrického osvětlení. Když počet těch nabouraných kebulí dosáhl čísla deset, Milena zaplatila a odkráčela domů. Nejvyšší dosažený počet, to než stihla své kafe dopít, byl podle jejího záznamu dvacet tři. Až loni jsme se dozvěděli, že právě u toho stolku v Café Opera ji na sklonku roku 1997 za-stihla rychlá a milosrdná schůzka se smrtí.

 
Datum: 18. 01. 2005 15:03:45 Autor: Jan Brukcius
Předmět: "RE" Zpráva o životě špionky
Tlachání neukojeného grafomana!!
Datum: 23. 02. 2005 11:42:46 Autor: Jaroslav Beran
Předmět: RE: Tlachání...
Tak napište lepší článek, pane Brukciusi. Takovýchto planých kritik - jako je Váš komentář - 'nase*u za hodinu kýbl'.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Tělocvična v Charkově zničená ruským granátem. Duel pokračuje. Ukrajina zvítězí. Foto Karin Govbakh (zasláno).

Tělocvična v Charkově zničená ruským granátem. Duel pokračuje. Ukrajina zvítězí. Foto Karin Govbakh (zasláno).


Recenze týdne

Z Vídně do Paříže

1809–1815