logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Duelantky a šermířky v 19. století

Kapitola z třetího svazku knihy Historie evropských duelů a šermu - vychází 16. 12. 2014.

Zbraň na ochranu cti brali do rukou nejenom gentlemani, ale i gentlewomen, neboli jemné ženy. Příkladů bojechtivých dam (a to nemluvíme o ženách–válečnicích) existuje překvapivě mnoho.

Tapisérie podle obrazu Alonsa Pereze (1854–1914). Idealizovaný námět zpodobňuje šermující dámy v době rokoka.

Postavy žen–duelantek nacházíme tu více, tu méně častěji již nejméně od doby rokoka. K starogermánským soubojům mezi ženou a mužem v druhé polovině minulého tisíciletí samozřejmě už nedocházelo, ledaže by byly vedeny jinými zbraněmi – „polibky, bezvědomím, koketérií… a nehty“, jak praví v příslušné kapitole své knihy Slavné duely Adolph Kohut, regulérní duely mezi dámami nebyly nicméně takovou výjimkou, jak by se nám dnes mohlo zdát. O podobných čestných záležitostech se však veřejnost dověděla jen zřídka, neboť v krajním případě duelu byla u žen motivací výzvy spíše ješitnost než žárlivost a smrtelná nenávist. Takové duelantky se pokud možno stranily veřejnosti a hledaly zadostiučinění v tajnosti, takříkajíc za zavřenými dveřmi.

A také tento znak emancipace – stejně jako pěstování jiných kratochvílí, jako byla jízda na koni, lov, tenis a podobně – byl výsadou vyšších společenských vrstev; přinejmenším žádný doklad o duelu švadlenek nebo pradlen jsme nenalezli. Souviselo to pochopitelně s tím, že ovládání zbraní, ať už palných či chladných, tvořilo odedávna součást vzdělání šlechty či movitých středních vrstev a díky tomu se těmto dovednostem učily i ženy z těchto vrstev. To je také důvodem, proč šerm jako sport ženy provozovaly od samých počátků, což se dá říct o málokterém jiném sportu. Šerm – ať už duelový či sportovní – byla společenská aktivita, jež jako jedna z mála diskriminaci a podceňování žen neznala.

 

Měly by se ženy účastnit duelů?

Madame d’Estoc s úspěchem napodobuje madame de Valsayrie, šermířku a duelistku (tvrdí pařížský korespondent Telegraphu). Na poslední schůzi Ligy pro emancipaci žen navrhla madame d’Estoc bojkot dámy zvané „Séverine“, jejíž článek nedávno přiměl pana Mermeixe bojovat s panem Labruyere. Madame Séverine odsoudilo celé shromáždění žen usilujících o emancipaci, protože nepřijala výzvu autora odhalení… a nesetkala se s ním na poli cti sama a místo toho se nechala zastupovat redaktorem, který za to nesl odpovědnost. Madame d‘Estoc v usnesení navrhla, aby každá žena, která odmítá nést odpovědnost za své vlastní činy a nechá na muži, aby ji zastupoval v její při, byla prohlášena vinnou přiznáním méněcennosti.

Londýnský večerník Pall Mall Gazette, 13. září 1890.

 

Idealizovaná Jean d’Arc na miniatuře z 15. století. Její skutečná podoba není samozřejmě známa.

Moderní duelantky, ženy 19. a 20. století, jakoby se inspirovaly Schillerovou Pannou Orleánskou (1801), a jejím soubojem s Velšanem Montgomerym, kterého dostihla během pronásledování Angličanů. Jana na něj volá: „Chop se čile meče a budeme bojovat o sladkou kořist života“. Montgomery lituje, že vůbec šel do bitvy a rozhodne se ženu Janu uprosit. Zdlouhavá scéna nechává prosebníka vypočítávat rozličné důvody, proč by se nad ním měla vojevůdkyně slitovat (že je bezbranný, že ho doma očekává žena a rodiče, že je zlé zemřít neoplakán v cizině, že za něj bude dáno tučné výkupné) – ale ta se odvolává na své poslání, vnímá všechno z pohledu věčnosti, ba nakonec Montgomeryho poučuje, že smrt není hrozná. Ten se nechává přemluvit, aby bojoval, a po krátkém střetu padne mrtev.

Co Jana při té příležitosti říká, to platí pro všechny duelantky, které se neostýchají uchýlit se k meči nebo k pistoli: „Již před nahou pochvou železa mne jímá hrůza, ale když to je nutné, hned mám sílu a nikdy se nemýlí v chvějící se ruce meč sám, jako by byl živým duchem.“

Jean d’Arc je duchovní předchůdkyní oněch četných duelantek přinejmenším na francouzské půdě. Je sporné, zdali někdy měla duel, ale rozhodně přinejmenším jeden zapříčinila – v 19. století se kvůli článku o její osobě vyzvali pánové Henri Rochefort, francouzský politik, a Paul de Cassagnac, novinář a bonapartista – oba notoričtí duelanté.

Duel žen ve Francii, Illustrated Police News (1886).

O duelech dam v době moderní se veřejnost dozvídala, jak již bylo řečeno, jen zřídka, zpravidla indiskrecí novinářů, kteří byli tehdy jako dnes všude tam, kde došlo k nějakému skandálu.

 

KDE TO VŠECHNO SKONČÍ?

Ve skutečnosti je podrážděná, uražená a žárlivá žena protivník v souboji, kterého nelze přezírat, zejména když se volí zbraně, u nichž záleží na silných nervech a šikovnosti než na tělesné síle.

Stále rostoucí počet ženských soubojů v Paříži, St. Peterburgu, Zurychu a New Yorku dokazuje, že ženská emancipace stále narůstá – bohužel ne v dobrém slova smyslu. Když Alexander Dumas syn za velkého potlesku dokonce části mužů pléduje za volební právo žen, není divu, že jisté excentrické ženy mají ty nejbláznivější nápady a chtějí ve všem napodobovat silné pohlaví, a že dokonce vyzývají na souboj. I když to je šílenství, má to metodu.

Nebude to trvat dlouho a Alexander Dumas syn bude plédovavat i za oprávnění ženských soubojů. Nebo to snad převezme raději trojlístek rváčů – Henri Rochefort, Clemenceau nebo pan de Cassagnac?

Dokud ženy vyzývají jen příslušnice vlastního pohlaví, může to mužský svět ještě jakž takž snášet. Co se ale stane, když něžné dámy nám vrhnou do tváře rukavici, chci říci pistole a meč? Máme se nechat masakrovat kvůli galantnosti anebo zohyzdit ranou růžové nebo napudrované rozkošné obličeje? Hrozné, nanejvýše hrozné!

Naštěstí stále vítězí půvabné ženství a soubojové furie jsou výjimkou.

Adolph Kohut: Das Buch berühmter Duelle, 1888. Přeložil Vladimír Cinke.

 

Stejně jako muži, i dámy se uchylovaly častěji k pistolím, než ke chladným zbraním. Občas jim ve smrtelně nebezpečném záměru zabránili svědci, jako třeba v případě zamýšleného duelu mezi žárlivou tanečnicí a zpěvačkou pařížské opery. Tanečnice jménem Théodore a zpěvačka Beauménil se setkaly v bouloňském lesíku, sekundatkami byly slečna Guimard a Geslin. Obě duelantky byly oblečeny v jezdeckých kostýmech, když na dějiště duelu náhle dorazil „předmět jejich oboustranné vášně“, jejich kolega Rey. Byl to basový zpěvák Opery. Jeho dlouhé a „dojemné“ domlouvání sice nepomohlo, soupeřky spíše rozdráždilo, ale vylákal od dam jejich pistole, údajně aby je prohlédl, načež hodil pistole do blízkého rybníka. Nakonec obě soupeřky přesvědčil, aby se políbily a zůstaly přítelkyněmi…

Jindy byl výsledek sporu žárlivých dam méně bukolický, jako v případě dvou mladičkých dívek, které se kvůli lásce vůči jedinému muži střetly v městečku Dos Agnas nedaleko španělské Valencie. Podmínky pistolového duelu byly tvrdé: první výstřel na dvacet kroků, druhý výstřel na patnáct kroků a třetí na deset. Jak je vidno, žárlící sokyně braly celou záležitost smrtelně vážně; po třetím výstřelu utrpěla jedna z nich vážné zranění, když jí kule prostřelila pravou plíci. Zdali děvče, kterému bylo pouhých osmnáct let, těžké zranění přežilo, náš zdroj neuvádí. Její soupeřce bylo pouhých devatenáct. Zajímavým detailem je skutečnost, že jedna ze čtyř dam, které se ujaly role sekundantů, byla manželkou starosty města a druhá sestřenicí mladíka, o něhož obě krásky bojovaly.

Někdy se sekundanti v obavách o osud svých přátel uchýlili k drobnému podvodu. Takový případ popisuje Baldick, aniž by udával bližší podrobnosti. K duelu došlo v roce 1828 mezi mladou dívkou a garde du corps, který ji podvedl. Dívka jako uražená strana měla právo volby zbraně a zvolila pistole. Došlo k výměně výstřelů, ale bez viditelného výsledku, neboť sekundanti pistole nenabili. „Mladá dáma“, cituje Baldick dobového kronikáře, „která neměla o tomto opatření potuchy, vystřelila první a očekávala výstřel svého protivníka s krajní chladnokrevností, zatímco ten, aby vyzkoušel její odvahu dlouho a pečlivě mířil; potom vystřelil do vzduchu a tak ukončil toto setkání, které bezpochyby vedlo k mnoha dalším, méně nepřátelské povahy.“

Ke krásným ženám, jež se nerozpakovaly sáhnout po zbrani, patřila i irská tanečnice a herečka Marie Dolores Eliza Rosanna Gilbert, známější pod uměleckým jménem Lola Montez. Tato kurtizána měla údajně poměr s Alexandem Dumasem otcem a prokazatelně s bavorským králem Ludvíkem I., který z ní učinil hraběnku z Landsfeldu. Když v Německu vypukla v roce 1848 revoluce, byla nucena uprchnout přes Švýcarsko, Francii a Londýn do Spojených států, kde se vrátila ke své umělecké profesi. Údajně byla zběhlá v zacházení jak s pistolí, tak s kordem. Jednou vyzvala v kalifornském Grass Valley jakéhosi novináře, aby se jí postavil s pistolí v ruce podle všech duelových pravidel. Když to odmítl, švihla ho na veřejné ulici býkovcem. V roce 1845 svědčila v Paříži v procesu s panem Bouvallonem, jenž byl souzen za zabití pana Dujariera v duelu. Ve svém svědectví prohlásila: „Já jsem lepší střelec, než Dujarier; pokud Bouvallonovi šlo pouze o zadostiučinění, klidně bych s ním bojovala sama.“ Dujarier byl její přítel a ve své závěti, napsané před osudovým duelem jí odkázal sto tisíc franků. Zdali se Lola Montez skutečně angažovala v nějakém duelu, není známo.

Lola Montez (1821–1861). Olej Josepha Karla Stielera z roku 1847 pro Galerii krásy Ludvíka I. Bavorského.

Součástí každého řádného duelu měl být protokol, podepsaný svědky. Těch se samozřejmě v příslušné literatuře mnoho nevyskytuje, o to zajímavější je protokol týkající se novodobého duelu dvou dam. Jednalo se o dvě mladičké hrdličky lehčích mravů, které se – jak jinak – ucházely o jediného muže, zámožného hraběte de G. Protože se obě věnovaly sportovní střelbě, rozhodly se vyřešit svůj spor pistolemi. Setkaly se v lesíku Pessac nedaleko Bordeaux, aby svou při „dovedly k hořkému konci“. Domluvená vzdálenost byla dvacet kroků a dámy měly vyměnit každá dva výstřely. Pokud by nebyla žádná zraněna, mělo se pokračovat flerety. O podmínkách duelu vyhotovili čtyři svědci, mládenci z vyšší společnosti, zápis. V den duelu se na místo dostavili v otevřeném kočáře. Prvním výstřelem byla Marie M., uměleckým jménem Henriette de Saint-P., zraněna do boku, načež sekundanti boj přerušili. Tentokrát ruka zákona zasáhla a obě dámičky a čtyři svědci byli na čtrnáct dní uvězněni. Zápis o duelu zněl takto:

Dne 4. května 1868 ve dvě hodiny odpoledne jsme se my podepsaní sešli, abychom prošetřili spor naneštěstí propuknuvší mezi paní Marií P., známou jako Henriette de Saint-P., a paní Aimée R.. Když jsme zjistili, že žádná domluva není možná, rozhodli jsme, že střetnutí se má konat na základě následujících podmínek. Duel bude vybojován pistolemi na dvacet kroků, budou vyměněny dva výstřely, a to 5. května ve dvě hodiny v lesíku Pessac. Shora zmíněné podmínky byly předloženy oběma zúčastněným stranám. Tyto strany podmínky potvrdily a zavázely se, že je budou do všech podrobností dodržovat.

Bordeaux, 4. května 1868.

Svědci                                                          Svědci

Mme. de St.-P.                                             Mme. Aimée R.

Henri de G.                                                 Alfred Huet.

Paul de V.                                                   Paul B.

Edouard de Beaumont: The Sword and Womankind.

Autor konstatuje, že „všichni zúčastněni ještě žijí a proto uvádím jejich jména jen iniciálami“.

 

Duel francouzských dam

Ranní noviny, které daly do oběhu „senzaci“ o duelu mezi dvěma mladými dámami v Cannes, se snaží dodat příběhu vágní zdání pravděpodobnosti a dodávají, že jména bojovnic nemohou být nikdy zveřejněna. Noviny Le Gaulois, které absolutně odmítají tuto kachnu, trefně poznamenávají, že historka o mořském plazu, která byla omílána pořád dokola, je nyní nahrazena duely mezi ženami. Nicméně existují skutečné případy duelů tohoto druhu, ačkoliv jejich výsledek byl zpravidla nekrvavý. Teprve nedávno bylo oznámeno, že madame de Valsayre, vášnivá zastánkyně ženských práv, měla souboj s jednou americkou dámou na belgických hranicích. Před třemi lety měly souboj dvě dámy s ostrými flerety v Bordeaux a zhruba ve stejné době jedna elegantní kráska, známá ze společnosti, která často navštěvovala pařížská divadla v mužském přestrojení, byla uražena jedním „hejskem“, který ji neznal. Poslala mu vyzvání k duelu, jako svědky si vzala dva dragouny, předstírajíc, že je cizinka a nikoho nezná, ale pravdou je, že žádný z jejích přátel nebyl ochoten ujmout se této role. Duel se odehrál v bouloňském lesíku a tato amazonka zranila „hejska“ na zápěstí. Při jiné příležitosti dvě populární herečky měly mít duel s flerety, ale nakonec svou rozepři urovnaly v cukrárně, kde je místo smrtelně nebezpečných zbraní zaujaly „petits-pâtés“ a ovocné koláčky s džemem. Historie zaznamenává v minulosti mnoho duelů mezi Francouzkami. Richelieu byl příčinou rozhořčeného střetnutí mezi komtesou de Polignac a markýzou de Nesles. Madame de Nesles vystřelila první a zasáhla strom. Potom vystřelila ze své zbraně hraběnka a ustřelila své soupeřce ušní lalůček. A pak tu byly ty strašlivé ženské duelistky, madame d′Aubigni, zvaná „la Maupin“, která v sedmnáctém století šla na ples v Palais Royal převlečená za muže, byla uražena a zabila tři muže, jednoho po druhém. „La Maupin“ však měla tu výhodu, že jí šermířské lekce dával její manžel, který byl jedním z nejslavnějších „Prévois d′Armes“ své doby. Nyní se šermu věnuje mnoho slavných Francouzek, byť jenom proto, aby dodaly pružnosti svým šlachám. Madame Sarah Bernhardt občas cvičila střelbu z pistole a šerm fleretem. Madame Abbéma, malířka, dokáže zasáhnout kulkou z pistole stonek růže, aniž by zasáhla listy. Komtesa de Beaumont-Castries je dobrou šermířkou, stejně tak jako markýza de Belboeuf a řada dalších dam, jako například princezna Ghiko.

Pařížský dopisovatel listu London Daily Telegraph, 18. srpna 1888.

Ačkoliv emancipační snahy přivedly na duelová kolbiště vedle mužů také ženy, zaznamenané duely žen nejsou zdaleka tak časté, jako tomu bylo u mužů. Baldick cituje poněkud škodolibé vysvětlení jednoho odborníka na danou problematiku, který měl v 19. století tuto skutečnost vysvětlit „vrozenou ženskou bázlivostí ve vztahu k osobnímu nebezpečí a daleko větší jistotu, že urážky pomstí intrikami a pomluvami, jejichž ostny jsou ostřejší než meče.“ „Laskavější a věrohodnější vysvětlení“ uzavírá Baldick, „jistě spočívá v tom, že mají víc rozumu než opačné pohlaví.“

 Pokračování ve třetím svazku Historie evropských duelů a šermu.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Severní Korea: spořit lze od maličkostí...

Severní Korea: spořit lze od maličkostí...


Recenze týdne

Životní pouť pilota Karla Knaifla

Jeden ze zapomenutých...