logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Duely ve Francii 19. století

Některé pozoruhodné duely z časů Julese Vernea

Nejprve si pro pořádek definujme, co to duel je a jak se liší od synonymního souboje. Souboj může být veden jak mezi dvěma jednotlivci, tak mezi skupinami osob (armádami), naproti tomu duel je kodifikovaným bojem dvou soupeřů za přítomnosti svědků, na základě domnělé či skutečné křivdy. Jako takový je vnímán zhruba od 16. století. Tak to také vidí „bible českých vzdělanců“, tedy Ottův slovník naučný. U hesla Duel je odkaz na heslo Souboj, kde se praví: jde o boj dvou soupeřů zbraněmi smrtícími, uspořádaný úmluvami přede svědky obou stran, sekundanty, … následkem vyzvání na základě urážky na cti. S. má za účel zjednati zbraněmi zadostiučinění uraženému … [konec citátu].

Ve Francii byl duel nejméně od renesance vždy součástí národního folklóru a doba Julese Verna rozhodně nebyla výjimkou. Hlavními duelanty byli vojáci, politici a novináři a samozřejmě studenti. Je jednou ze zvláštností 19. století, že duely ve Francii nejenom nebyly na ústupu, ale přímo vzkvétaly. Přitom Francouzská revoluce spolu se šlechtou gilotinovala i její zvyky a duel patřil k privilegiům této třídy. Nicméně buržoazie si řadu z nich přivlastnila, šlechtu v mnohém napodobovala a nejinak tomu bylo s duely; duelová mánie se tak říkajíc demokratizovala. Francouzská dělnická třída samozřejmě na této demokratizaci nebrala podíl, ale stejně jako v Německu, i ve Francii máme příklad vůdčího socialisty – Jeana Jaurèse –, který se střílel s nacionalistou Paulem Déroulèdem, ačkoliv byl zapřisáhlým odpůrcem duelů. K této demokratizaci nemálo k tomu přispěly napoleonské války. Přestože duely byly tu více tu méně postaveny mimo zákon, autority mhouřily nad delikventy oči a duel zůstal ve Francii běžnou praxí jak řešit i ty nejbanálnější spory až do první světové války. Výjimečně se vyskytl ještě v 60. letech 20. století – o tom si řekneme na konci přednášky.

Jean Jaurèse, foto Nadar

Jaurèsův duel

Robert Ney, jenž ve svém díle popisuje historii duelů ve Francii 19. století, vidí tajemství rozmachu duelů takto: [byl způsoben] pronikáním ustálených zvyklostí a předpokládané cti do nejhlubších vrstev městské buržoasie, kde se mísily s rovnostářstvím a nacionalismem, které v tomto prostředí vzkvétaly.

Účastníci duelů nejenže nebyli podle práva trestáni – a pokud ano, tak velmi mírně – ale například v armádě mohli být důstojníci degradování, pokud výzvu k duelu odmítli. Duely byly dokonce jedním z pilířů vojenské disciplíny. Prostí vojíni, pokud byli přištiženi při hádce, byli donuceni vyřídit si svůj spor flerety, což byla praxe, která měla na svědomí průměrně 50 duelů za rok v jednom regimentu.

Ande Marie Dupin

V roce 1836 byl podniknut pokus s duelovou mánií skoncovat. Hlavní prokurátor monarchie, André-Marie Dupin oznámil, že od nynějška bude duel považován za pokus o vraždu a s viníky bude podle toho nakládáno. Rozsudky se neměly vyhýbat ani popravě, v závislosti na okolnostech a stupni provinění. Zprvu se projevil jakýsi účinek; podle statistiky ministerstva spravedlnosti publikované v roce 1846 bylo v roce 1828 zabito v duelech údajně 29 lidí, v roce 1833 jich mělo být 32. Ale počet oznámených úmrtí v duelu v roce 1839 klesl na šest. Nicméně soudy se na příslušníky šlechty a vyšší střední třídy dívaly stále benevolentně. Podle jednoho pramene projednávaly francouzské soudy v letech 1837–1842 34 případů duelů a obžalované osvobodily v každém případě.

Nicméně patrně největší jednotlivý vliv na vývoj duelů ve Francii Verneovy éry měl hrabě de Chateauvillard, jehož Essai sur le duel, vydaný v roce 1836 byl vlastně kodexem duelových pravidel. Hrabě mimo jiné varuje před právními důsledky usmrcení v duelu a jeho pravidla často posloužila jako neoficiální vodítko právníků během soudních sporů; každopádně měla výrazný vliv na budoucí duelanty. Ačkoliv v době vydání kodexu převládaly duely pistolové, jsou zde obsažena i obsáhlá pravidla pro duel chladnými zbraněmi. Prvořadou povinností sekundantů je zajistit vhodný terén, který má být rovný, bez kamení a kořenů či trávy, jež by mohla být v důsledku ranní rosy kluzká. Postavení duelantů určí los. Zbraně mají být jednotné, nejlépe z jednoho páru, stejné délky, a čepele mají být bez kazu a před bojem je nutné je dezinfikovat. Sokové svlečení do košil prokáží, že nemají žádnou skrytou ochranu; u důstojníků je zvykem, že s chladnou zbraní bojují svlečení do pasu. Podle de Chatauvillarda se mají soupeři postavit tak, aby mezi hroty jejich zbraní byla vzdálenost šedesáti centimetrů, aby tak měli šanci bránit se proti náhlému útoku. Někdy bylo domluveno, že v postavení „na střeh“ budou hroty čepelí zkříženy, ale v takovém případě hrabě radí, aby po povelu Allez, messieurs šermíř rychle udělal dva odsuny, aby se tak vyhnul neblahému překvapení. Sekundanti přihlížejí s masivními holemi v rukou a v případě, že některý z bojovníků uklouzne či zakopne, je odzbrojen nebo zraněn, či zlomí čepel, zvolají „stop“ a nastaví čepelím hole. Tím, že hrabě záměrně dával přednost boji do první krve, a ne na smrt, ubylo fatálních následků duelů.

Dalším jevem, jenž měl značný vliv na podobu duelů, byl ve Francii rozvoj šermu jako sportu. Byla to další ozvěna starých časů a oživení tradičního francouzského umění. Kolem roku 1890 existovalo ve Francii více než sto mistrů šermu jenom v samotné Paříži a šermírny se otevíraly i v mnoha provinčních městech. Šerm se pochopitelně vyučoval i na vojenské akademii a v 60. letech, během panování Napoleona III. jeden komentátor napsal: Stěží existuje v pařížské posádce jediný pluk, který by neměl svého samozvaného duelistu, ať již důstojníka, či vojína.

Historikové duelů mají velký problém s odpovědí na otázku Kolik jich bylo? Co se týče Francie námi sledované doby, Robert Nye velice opatrně přichází s číslem 100 duelů ročně mezi léty 1815 a 1848. Kriminalista Gabriel Tarde v roce 1892 odhaduje, že v 80. letech docházelo ve Francii asi k 60 duelům ročně, Nye však pokládá toto číslo za nízké; soudí, že v období 1875–1900 docházelo ročně ke dvěma až třem stovkám duelů. Tyto počty samozřejmě nemáme možnost nijak ověřit.

Koncem 19. století byl duel ve Francii banální záležitostí – podle jednoho historika bylo až do roku 1914 vybojováno ročně na 500 duelů – ale smrtelné případy byly stále vzácné. Do značné míry to byl výsledek praktik, jež ve svém kodexu předepisoval Chateauvillard a jež nadšeně přejala většina francouzských duelistů. Jedny berlínské noviny k tomu v roce 1901 sarkasticky poznamenaly: Celý svět ví, že duely Francouzů, ať již vybojované s pistolemi, anebo kordy, nepředstavují pro účastníky sebemenší nebezpečí. V protokolech o duelech čteme, že nejhorším výsledkem bývá píchnutí do pravého ukazováčku, anebo desetinu milimetru hluboké zranění prvního palcového kloubu….

Podle jednoho z našich zdrojů absence tragédií během duelů Francouzů je výsledkem vlivu pěti dominantních faktorů: charakter francouzského práva [benevolence]; výběr zbraní [neškodné flerety a otupělé kordy]; publikování duelových protokolů [„zviditelnění se“ protagonistů v novinách]; převaha duelistů mezi novináři a politiky a vzestupná role, jaké se v společnosti těšila francouzská buržoasie.

Ale pojďme si povědět několik konkrétních příkladů „čestných“ afér.

Duel často pomohl vyřešit vleklé spory a dát průchod právu, anebo navrátit část neprávem pohaněnou; v jiných případech ovšem mohl být výsledek zcela opačný a tragická podstata duelů se vleče jejich dějinami jako příslovečná červená nit. Pánové Manuel a Beaumont byli bohatí bankéři a burzovní makléři v Paříži. Paní Manuelová, která byla mladá a krásná, se do Beaumonta zamilovala. Manuela na to poprvé upozornil jeden z těch prohnaných darebáků – anonymní pisatel. Podváděný manžel začal ženu špehovat a brzy se přesvědčil o nejhorším. Okamžitě vyzval Beaumonta k duelu, aféra byla řešena pistolemi a paroháč byl zastřelen. Stalo se tak v Bouloňském lesíku v roce 1821. Před fatálním střetnutím Manuel, který byl čestným mužem, ještě snažně prosil svou nevěrnou ženu, aby Beaumonta opustila.

„Pro dobro našich šesti dětí“ zapřísahal ji zoufalý manžel, „opusť toho proradného chlapa. Pokud už jsi sama ztratila čest, ušetři aspoň naše maličké té poskvrny a ostudy.“ Avšak proradná nevěrnice zůstala k posledním slovům manžela hluchá. Krátce poté, co Beaumont Manuela zabil, svou milenku pochopitelně opustil. Oba bankéři byli vlastníky velkého jmění.

Vedle obvyklých duelových zbraní, pistolí a chladné oceli, docházelo občas k volbě naprosto kuriózní výzbroje. V místě zvaném Maisonfort se 4. září 1843 pohádali dva mládenci, Lenfant a Melfant, během hraní biliáru. Nakonec došli k dohodě, že svůj spor rozhodnou duelem a jako zbraně že jim poslouží kulečníkové koule. Potom losovali o to, komu připadne rudá koule a právo hodit první. Melfant vyhrál rudou kouli a první hod a tak se oba odebrali do zahrady a zaujali dohodnutý rozestup dvanácti kroků. Melfant, jakmile byl vyzván k hodu, provedl několik cviků a přitom svému protivníkovi oznámil, že je zabije první ranou. Potom mrštil slonovinou koulí s vražednou přesností, koule udeřila Lenfanta doprostřed těla a ten padl mrtev k zemi, aniž by pronesl jediné slovo. Přeživší vrhač koulí byl zatčen a souzen pro      vědomou vraždu a odsouzen jako vrah.

Připomíná to jinou na první pohled směšnou zbraň, použitou k duelu, jak ji známe z pamětí generála Marbota; jeho bratr ještě ve škole a tudíž beze zbraně volil pro svůj duel se spolužákem velké kružítko a na utrpěné zranění ve svých šestnácti letech zemřel.

Jakýsi monsieur Pierre Bonaparte se mihl dějinami duelů jako notorický duelant; 24. listopadu 1849 měl duel s panem Rovigem, kterého předtím na veřejnosti zfackoval; oba pánové si to rozdali v Boulognském lesíku šavlemi a Pierre byl poraněn. To mu nebránilo, aby se o dva dny později nestřílel s Adrianem de la Velette, pařížským žurnalistou, a to v lese nedaleko Paříže. Oba vyvázli bez zranění. O dva roky později se Pierre chopil pro změnu kordu a v Boulognském lesíku probodl hraběti Nienkerkovi stehno. O jeho dalších aférách nic nevíme, ale očividně vládl širokou škálou zbraní a nelpěl na stereotypu.

Vedle duelů s tragickým nádechem existovaly případy humorné, anebo vysloveně směšné – a kromě volby bizarních zbraní docházelo i k naprosto bizarním náhodám. K jedné z nich došlo v Paříži v roce 1849. Pánové Aguesseau a Bertholow se stříleli na pistole a kule toho prvního zasáhla a roztříštila hlaveň pistole toho druhého. Podobný případ je zaznamenán i z Anglie z roku 1770. Za bizarní náhody můžeme označit i časté případy, kdy se kule zastavila o knoflík, přezku či tabatěrku v kapse jednoho z duelantů. V jednom z bizarních případů duelů figuruje jistý Francouz jménem Madailan, který svého času vyzval k duelu markýze de Rivard; ten ztratil ve službě vlasti jednu nohu. Starý voják na výzvu reagoval slovy: „Přijímám vaši výzvu s jednou podmínkou – že si uříznete jednu nohu, abychom se mohli střetnout za vyrovnaných podmínek.“ Jak se dalo očekávat, záležitost skončila smíchem a k žádnému boji nedošlo.

K těm méně úsměvným příhodám patří duel dvou Francouzů, kteří se chystali posekat se šavlemi na břehu řeky Seiny. Jeden z nich spatřil člun, blížící se k nim a vykřikl: „Rychle, příteli, rychle, než nás odtrhne policie“. Okamžitě se pustili do sebe a než stačili úředníci vylézt na břeh, byli oba „přátelé“ mrtví. Při jiné příležitosti se jakýsi Pařížan dostal do hádky se dvěma muži a vyzval na duel oba dva. „Cože, jeden proti dvěma?“ smáli se jeho soupeři. „Jasně, copak jste nikdy neviděli bojovat jednoho proti dvěma? Pojďte oba najednou; a navíc se moje jméno objeví v novinách!“ Což se také stalo, a to v rubrice Nekrology. Jak je vidno, skutečnost má daleko k filmům s Jeanem Marais.

Další duel, jenž měl počátek v hádce u kulečníku, se odehrál v Paříži v roce 1852. Pánové Laury a Vieyra se domluvili, že spor vyřeší následujícího dne za svítání v lesíku nedaleko města. Zbraněmi měly být nejprve pistole na dvanáct kroků a potom (pokud nebude nikdo z nich zasažen), budou pokračovat šavlemi. Když však dorazili na místo, bylo rozhodnuto, že duel začne hned jezdeckými šavlemi, protože výstřely z pistolí by mohly přivolat policisty, kteří se zatím marně snažili být oběma duelantům v patách. Duel trval dvacet minut a skončil poté, co byl Vieyra vážně zraněn na prsou. Nejen tento duel svědčí to o tom, že i v době palných zbraní, jejichž použití v duelu často připomínalo frašku, se našli odvážlivci, kteří to mysleli vážně a nebáli se stanout tváří v tvář smrtelnému nebezpečí; myslet si o tom můžeme samozřejmě, co chceme.

K tomu připomeňme slova amerického senátora Henryho Claye, že existuje jen pramálo mužů, kteří pokud mají volit mezi duelem a zničujícím opovržením společnosti v případě odmítnutí, kteří tomuto tlaku dokázali odolat. Přesto i historie duelů zná případy, kdy muži postavení před tuto volbu dokázali projevit tu absolutně největší odvahu – totiž výzvu nepřijmout. Odmítnout výzvu šlo i s humorem. Když byl k duelu vyzván francouzský básník Voiture, odpověděl vyzyvateli: „Hra nemá vyrovnaná pravidla; vy jste velký a já malý; vy umíte bojovat a já nikoliv; vy jste statečný a já nejsem. Avšak pokud mně chcete zabít, ujišťují vás, že se od této chvíle budu považovat za zabitého.“

V říjnu 1883 se v Paříži odehrálo něco zcela odlišného, ale ve svém důsledku stejně účinného. S pistolemi v rukou stáli proti sobě poručík od dragounů a bankéř. Dragounův výstřel zasáhl bankéře do břicha, ale přezka kalhot zabránila vážnému zranění. Nato bankéř vystřelil do vzduchu. Oba gentlemani potom přistoupili k sobě, potřásli si rukama a odebrali se společně vypít láhev šampaňského. Když se poručík zeptal, proč na něj protivník nevystřelil, bankéř odpověděl: „Z čista jasna jsem si uvědomil, že by bylo absurdní úmyslně zastřelit francouzského důstojníka, jehož život patří jeho vlasti.“

Takovou úctu k životu bratra důstojníka rozhodně neměl jeden mladičký poručík, který kvůli jakési malichernosti nutil do duelu penzionovaného plukovníka Breauta. Plukovník výzvy chladnokrevně odmítal, až jej mladíček veřejně označil za zbabělce a dokonce mu dal facku. Plukovník Breaute se tedy poručíkovi postavil s kordem v ruce, zranil jej, dokonce mu strhl z tváře náplast a teď začal on vyzývat mládence k jednomu duelu za druhým, až při pátém duelu nebohému poručíkovi s kamennou tváří oznámil, že tentokrát ho nejen zabije, ale doslova vykuchá. Což také starý plukovník učinil.

Vedle důstojníků se s oblibou bili i žurnalisté, v mnoha případech s neméně tragickými důsledky. Dva novináři-bonapartisté z pařížských listů, Dichard z le Petit Caporal a De Massas z le Combat už delší dobu vedli nenávistnou polemiku, jež nevyhnutelně vedla k duelu. Tentokrát však s úspěchem zasáhla policie a tak hádka opět pokračovala na stránkách novin. Nakonec bylo dohodnuto, že spor musí rozhodnout třetí strana. Pánové Cueno d’Ornano a Paul de Cassagnac, kteří byli povolání jako arbitři, rozhodli, že duel se musí opakovat. A tak oba novináři proti sobě stanuli 3. září 1882 v soukromém parku Nogent u řeky Marny.

Monsieur de Massas okamžitě zaútočil s neobyčejnou vervou na svého protivníka a přivodil mu tři zranění: na hlavě, na rameni a na ruce. Dichard se zoufale vrhl vpřed, probodl Massasovi plíce a ten zavrávoral a padl na záda. Přátelé ihned přispěchali na pomoc, ale doktor konstatoval, že absence krvácení znamená jistou smrt. Vnitřní krvácení udělalo své; Massas se ještě stačil pokřižovat a pak vypustil duši. Byl odnesen do svého sídla v Colombes, nedaleko Paříže, kde jej oplakala vdova se čtyřmi dětmi. Dichard lehká zranění přežil. De Massasovi bylo teprve třiatřicet let. Byl důstojníkem 3. pěšího pluku námořní pěchoty a vyznamenal se během války v roce 1870.

K jiné bitce chladnými zbraněmi došlo 18. května 1883 v lese u Planoise. Krátce po začátku šarvátky uslyšel jeden ze sekundantů výkřik a uviděl jednoho z duelantů padnout na zem. Rychle mu běžel na pomoc, ale zraněný po pár hodinách zemřel. Vítězem duelu byl monsieur Asselin z departmentu Saone a Loire, kde vlastnil rozsáhlé a bohaté panství. Byl jmenován dozorčím nad lovy vysoké zvěře a tak byl oprávněn dohlížet i na sousední pozemky a určovat, která zvěř má být odstřelena. Jeho soupeř, monsieur de Saint Victor – padesátiletý muž bez majetku – byl důstojníkem kyrysníků. Po odchodu z armády přijal nabídku svého bratrance, aby se stal superintendantem na jeho rozsáhlém panství ve stejném departmentu. Ve své funkci s nelibostí nesl Asselinovy lovecké výpravy a honitby, nechal jej špehovat svými podřízenými a když si jeden z nich stěžoval Asselinovi, že tento pán neohlašuje své výpravy předem, tak jak to vyžadoval zákon, došlo mezi oběma pány k výměně nelichotivých dopisů. Spor nakonec skončil vyzváním k duelu.

De Saint Victor jako bývalý důstojník kavalerie volil jako zbraně šavle a vyjádřil naději, „že duel bude mít dobrý konec“. „Má to být duel na život a na smrt?“ ptal se Asselin, který dovedl zacházet s pistolemi a s kordem, ale ne se šavlí, sekundanta. Po kladné odpovědi zvolil taktiku obvyklou v takových případech, jak už známé z legendárního soudního souboje Jarnacova. Okamžitě se na Saint Victora zuřivě vrhl a probodl jej s takovou silou, že zbraň mu prošla vnitřnostmi a páteří a způsobila téměř okamžitou smrt. Jak je vidno, zaútočil bodem, jak je obvyklé u kordu, zatímco bývalý kyrysník patrně čekal útok sekem, jak je to obvyklé u šavle.

„Umírám,“ sténal De Saint Victor; „zavolejte moji ženu a kněze“. Byl odvezen do jednoho domu ve Fragny, bylo posláno pro jeho ženu a ta jej zastihla s posledním výdechem na rtech. Jeho kavaleristický výcvik mu byl k ničemu. Asselin utrpěl jen několik škrábanců na ruce a na tváři.

Mezi významné a barvité osobnosti doby Julese Vernea patřil Albert hrabě de Dion, kromě jiného průkopník motorismu. Dne 9. ledna 1884 způsobil v Paříži rozruch jeho duel s novinářem jménem Scholl. Čtyři roky předtím způsobil rovněž skandál, když ve slavné restauraci Bignon mrštil po panu Schollovi láhev šampaňského a i jinak s ním hrubě nakládal. Byl za to na dva měsíce uvězněn. Po propuštění čekali na hraběte dva sekundanti pana Scholla. Byl okamžitě svolný, ale chtěl se bít v Belgii, ne ve Francii, protože sečtené tresty za duel, s přihlédnutím k předchozímu napadení a ublížení na zdraví by byly příliš vysoké. Pan Scholl naproti tomu do Belgie jet odmítl. Status quo trval až začátku roku 1884, kdy hrabě de Dion vybojoval duel s jistým panem de Bryas. To vyburcovalo pana Scholla k aktivitě stran dávných urážek a tak uveřejnil ve svém listu Evénement sarkastický článek o hraběti, nazvaný Překvapení. Hrabě tento list nikdy nečetl, ale samozřejmě se našel člověk, který jej na článek upozornil. Vznětlivý hrabě zareagoval okamžitě, poslal generála knížete de Bauffremont a komandanta Francheta d’Esperet jako sekundanty, aby požádali na novináři zadostiučinění; ten je poslal za svými sekundanty, jimiž byli pánové Robert Mitchell a Adolphe Tavernier. Jeden z těchto čtyř gentlemanů potom vyprávěl zpravodaji amerického listu Herald, co se zběhlo; odtud naše informace.

Karikatura hraběte de Dion v časopise Vanity Fair (1899)

„Duel se odehrál o polednách nedaleko závodiště v Longchamps. Chtěli jsme, aby se konal v místě pro vážení koní, ale správce závodiště prohlásil, že majitelé žádný duel na svých pozemcích nedovolí. Takže jsme se museli vydat jinam. Konečně jsme zastavili v jedné odloučené a malebné promenádě v Lesíku. Pan Tavernier hodil mincí, abychom rozhodli postavení. Kníže Bauffremont vykřikl „hlava“ a vyhrál. Potom Pan Tavernier hodil mincí znovu kvůli volbě zbraní. Kníže Bauffremont zvolal znovu „hlava“ a znovu vyhrál. Hrabě de Dion si potom zvolil postavení a vybral si vlastní zbraně, nádherný pár kordů s nákladnými ocelovými záštitami zdobenými jeho iniciálami a zlatým reliéfem hraběcí korunky. Pan Tavernier, na kterém jsme ponechali řízení boje, postavil protivníky na jejich místa a zkřížil jejich kordy. Na povel „allez, Messieurs!“ zaujali oba bojovníci postavení en rompant [anrompán]. Načež pan Scholl zuřivě útočil v pravý okamžik správnými body. Hrabě de Dion se po celou dobu nanejvýš ironicky usmíval a kryl Schollovy útoky s dokonale zakončenými, ale poněkud fantastickými akcemi a často svého protivníka mučil tím, že svou zbraně odkláněl do strany a na okamžik se zcela odkrýval. Pan Scholl zaútočil na hruď, hrabě de Dion na břicho. Po uplynutí čtyř minut zastavil pan Tavernier boj, neboť měl dojem, že hrabě de Dion je zraněn na zápěstí; byl to však jen odtržený rukáv de Dionovy košile. Při druhém chodu protivníci skončili rompre a šerm začal nabývat na opravdovosti. Scholl pokračoval energickým výpadem a málem již hrabě de Dion zasáhl, ale ten obratně uskočil a hrot jej o vlásek minul. Boj pokračoval s nevídanou rázností. Scholl nepřestával postupovat vpřed a snažil se hraběte zasáhnout na prsou, načež provedl čistou degagement dans la ligne basse. Hrabě pokaždé odpověděl ripostou v sekondě. Nakonec de Dion Scholla zranil báječnou ripostou du tac au tac na bok. Jeho čepel pronikla soupeři do těla mezi osmým a devátým žebrem. Čepel se ohnula a dvacet centimetrů od hrotu se zlomila; zlomený kus zůstal v ráně. Monsieur Scholl o krok ustoupil a pronesl „Je laisse“. My sekundanti jsme se všichni vrhli s obavami k němu a zjišťovali jsme, jak vážné je zranění. Scholl se usmál a řekl. „Už jsem měl horší zranění, než tohle“; narážel tím na vážné zranění hrudi, které mu uštědřil monsieur Paul de Cassagnac. „To je důsledek toho, že jsem krátkozraký“. Na otázku korespondenta newyorského listu, zdali byl boj opravdový, sekundant odpověděl: „Oni oba dělali všechno pro to, aby se zabili.“ „Došlo k usmíření?“ „Ne, ale před bojem jsme my sekundanti trvali na tom, aby se oba soupeři formálně zavázali k tomu, že tento duel celý spor definitivně ukončí.“ „Je pan Scholl zraněn vážně?“ „Ne, v pět hodin jako obvykle zašel do kavárny Tortoni a potom se odebral do své kanceláře v redakci listu Evénement.“

K fraškovitosti duelů přispívala i opatření, jež měla jakékoliv zranění – snad jen do té příslovečné první kapky krve – zcela vyloučit. U chladných zbraní stačilo k ukončení duelu první banální škrábnutí, jak jsme si řekli. U pistolí bylo nebezpečí zdánlivě větší, ale řešilo se to volbou vzdálenosti tak veliké, že se soupeři sotva viděli, anebo sofistikovaněji: kule se odlévaly do stříbra z rtuti, takže se vypařily ještě před výstřelem a z hlavně vylétl jen neškodný oheň shořeného černého prachu; anebo se použily zmenšené kule, které se v hlavni potácely od stěny ke stěně a vylétly neškodně bůhvíkam. Anebo se použila nepatrná prachová nálož, takže kule neměla šanci k cíli doletět, anebo předimenzovaná nálož způsobila strmou trajektorii kule. Není divu, že ani notoričtí duelanti neměli na svém kontě mnoho obětí.

Jedním z nejznámějších francouzských politiků duelantů byl Georgese Clemenceaua (1841–1929), který své zemi sloužil dvakrát jako premiér. Byl vášnivým šermířem a své politické odpůrce často provokoval k duelu. Vybojoval celkem dvanáct duelů, sedm pistolí a pět kordem. Obě zbraně skvěle ovládal, dával ale přednost kordu. Protože však byl často vyzyvatelem, volbu zbraně měli jeho soupeři, kteří dávali přednost „jistější“ pistoli. V parlamentu se o něm říkalo, že je třeba mít se u něj na pozoru před třemi věcmi: jeho kordem, jeho pistolí a jeho jazykem. Ze všech potyček se zbraní v ruce však pouze jeden duel skončil vážným zraněním jeho soupeře.

Duel Deroulede versus Clemenceau (1892)

Existuje svědectví, že při šermu měl Clemenceau ve zvyku odzbrojit soupeře razantním odrazem sekondou, s úklonou vyčkat, až soupeř zbraň zvedne a potom jej švihl hrotem svého kordu tak, aby způsobil jen nepatrné zranění, „do první krve“, jež záležitost čestně ukončilo. Clemenceauovým učitelem šermu byl proslulý mistr Emile Mérignac; politik u něj bral pravidelné hodiny. Podle svého učitele měl mocnou paži a prsty z ocele a vyrovnal se nejlepším sportovním šermířům Francie. Obzvláštní publicity se dostalo jeho duelu s Paulem Dérouledèm. Příčinou bylo Clemenceauovo spojení s židovským financiérem Cornéliem Herzem, který byl zapleten do skandálu kolem stavby panamského průplavu. Na Clemenceaua padlo podezření z protekcionismu a stal se terčem útoků jak v tisku, tak v parlamentu, kde jej 20. prosince 1892 Paul Dérouledè napadl. Clemenceau jej nazval lhářem a vyzval jej na souboj. Vzhledem ke své pověsti duelanta a výbušné povaze se všeobecně očekávalo, že duel skončí smrtí. Došlo k němu 23. prosince 1892, na vzdálenost 25 kroků. Ačkoliv Clemenceau byl vynikajícím střelcem, všechny tři jeho střely šly daleko mimo cíl. Všeobecně se mělo za to, že minul úmyslně, což si ale nikdo nemyslel o jeho protivníkovi, který minul také.

Vlastně i tato poslední ukázka dokazuje, jak jsme se zmínili na začátku, že velká část duelů ve Francii Julese Vernea byla neškodná. Dobře to shrnují slova, která napsal na začátku kapitoly o fenoménu duelové vášně v roce 1893 britský spisovatel H. Sutherland Edwards (v knize nazvané Old and New Paris). Cituji: Je dobře známá historika o manželce jednoho pařížského novináře, která vystrašená náhlým zmizením svého manžela jej dlouho hledala všude možně a dělala si vážné starosti o jeho osud – dokud jí jeden přítel neřekl, že manžel odjel na venkov, aby se utkal v duelu. Načež paní radostně vykřikla: Díky Bohu, tak potom je v bezpečí!

Na závěr bych se rád zmínil o některých z posledních duelů ve Francii, tentokrát už ne z časů Julese Vernea, a to proto, abych dokumentoval jednak zálibu Francouzů v této v jejich pojetí neškodné kratochvíli, ale ukázal, jak se reálný duel liší od scénického či sportovního. Všechny tyto duely totiž zfilmovány.

V listopadu 1911 se konal duel na ochranu cti Madame Curie. Pierre Mortier psal pro noviny “Gil Blas” a Gustave Tery pro “L’Oeuvre.” Tery Madame Marii Curie ve svých článcích očerňoval (tvrdil, že je to “ctižádostivá Polka, která se kvůli slávě chytla Curieho za šos a teď se dále chytá za ten Langevinův.” Mortier, přítel Madame ‘Curie, jej vyzval k duelu, aby obhájil její čest.

Gustave Tery již vybojoval jeden duel, v ruce 1909, tehdy jej zranil jistý Laurent Tailhade. Ta zkušenost se mu asi vyplatila, protože zranil Mortier na paži.

K dalšímu duelu došlo 26. února 1912 v Neuilly mezi redaktorem listu L’Autorite Paulem de Cassagnacem a Charlesem Maurrasem z L’Action Francais a to v důsledku článku, v němž se M. Maurras vyslovil nelichotivě o Cassagnacovi a jeho bratru Guyovi. Podle N. Y. Times se Maurass pustil do soupeře s vervou, kterou mu vyšší Cassagnac oplácel. V jednu chvíli se zdálo, že Maurass je zasažen do krku, ale naštěstí to odnesl jenom jeho vous, a tak duel pokračoval. Cassagnac potom na jeho zuřivé dotírání reagoval prudkým výpadem, který se nedal krýt a kdyby Maurass nenastavil paži, byl by vážně zraněn do prsou – takhle to odnesla jen ruka.

Z posledních francouzských duelů je patrně nejproslulejší souboj na kordy, k němuž došlo 29. března 1958 v Paříži. Jako obvykle, z přísně utajované soukromé záležitosti se stalo divadlo pro novináře a filmaře. Protagonisty byli baletní impresário, George markýz de Cuevas, v té době 73letý, a o dvacet let mladší Serge Lifar, francouzský tanečník a choreograf. Markýz de Cuevas inscenoval v březnu 1958 v Paříži Lifarův balet Noir et Blanc, což Lifara rozlítilo; trval na tom, že je stále vlastníkem autorským práv baletu a že markýz učinil v jeho choreografii nepřípustné změny. Nato jej markýz na veřejnosti zpolíčkoval. Byl dohodnut kordový duel, duelovými zbraněmi byly naostřené sportovní kordy. Jedním ze sekundantů markýze byl bývalý výsadkář a pravicový politik Jean-Marie Le Pen. Jak je vidno na filmovém záznamu, Lifar zaujal dokonalý šermířský střeh a snažil se o sofistikované šermířské akce. Rozvážný markýz si počkal, až soupeř v pokusu o coupé zdvihne pravačku, a škrábl jej hrotem čepele na předloktí.

Duel markýz de Cuevas versus Serge Lifar (1958)

Patrně poslední „oficiální“ duel ve Francii proběhl o téměř deset let později, 22. dubna 1967. Gaston Deferre, starosta francouzského přístavu Marseilles dvakrát nazval zástupce parlamentní většiny R. Ribièra abruti neboli zhovadilec, tupec. Předseda národního shromáždění se je snažil usmířit, ale marně. Na námitku, že duely jsou nezákonné, Ribière odpověděl: „Čest je nad zákon.“ V duchu francouzské tradice zvolili soupeři k boji kordy. Podařilo se jim setřást policii a střetli se mimo městské hradby v zahradě jakéhosi zpustlého domu. Při druhé výměně Deferre škrábl hrotem Ribièra na paži; krev byla prolita, čest zachráněná, ačkoliv zraněn byl potupený muž. Deník Le Monde věnoval události celé tři sloupce a veřejný žalobce se ani neobtěžoval oba volené zástupce lidu poslat před soud.

Přednáška pro Klub Julese Vernea, Praha 28. 6. 2017

Použitá literatura:

Křížek, Leonid: Historie evropských duelů a šermu III, Mladá fronta, 2015.

McAller, Kevin: Duelling, Princeton University Press, 1994.

Nye, Robert: Honor and the Duel in the Third Republic, Oxford University Press, 1993.

Truman, Benjamin Cummings: The Field of Honor, New York 1884.

 

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Všude samý Babiš... © aTeo

Všude samý Babiš... © aTeo


Recenze týdne

Generál Alexander Cavelié Mercer

Ojedinělé očité svědectví britského důstojníka jízdního dělostřelectva o tažení, bitvě, krajině a lidech.