Ruský Sokol v ČSR ? kozáčtí Sokoli-džigitové

Tématický server
z oboru vojenství

Ruský Sokol v ČSR ? kozáčtí Sokoli-džigitové

„KDE DOMOV MŮJ?“
„??? ?????? ????“

Věnováno:

150. výročí založení Obce Sokolské v Praze (1862)

90. výročí založení Ruského Sokola v Praze (1921)

86. výročí VIII. Všesokolského sletu v Praze (1926)

70. výročí hrdinské smrti Františka Erbena (1942)

Tělesná kultura a sport měly v Rusku podobu aristokratických organizací a spolků, které zde začaly vznikat od roku 1862. Státní úřady však nahlížely na jejich činnost až do počátku 20. století s podezíravostí a nedůvěrou. Jejich podporu tyto organizace získaly vlastně až od roku 1905. Povinná tělesná výchova byla na chlapeckých středních školách pokusně zavedena roku 1862, úředně až roku 1889.

Od tohoto roku také začínají do Ruska přicházet čeští sokolští učitelé tělocviku, kteří zde položili základy nejen sokolskému tělovýchovnému systému, ale i Ruskému Sokolu. Většina z nich působila na vojenských kadetních školách a učilištích, někteří na gymnáziích.

Pro náš záměr je důležitý rok 1909, kdy byla v Petrohradě otevřena Hlavní tělocvičná a šermířská škola pro přípravu armádních důstojníků. Ti zde absolvovali desetiměsíční intenzívní kurz a potom vedli u pluků jednoměsíční kurzy tělocviku. Vedoucím cvičitelem této školy se stal pětatřicetiletý český Sokol FRANTIŠEK ERBEN (27. 11. 1874 – 9. 6. 1942), který přišel do Petrohradu roku 1909 a působil zde až do roku 1914. Pod jeho vedením dosáhla škola vynikající úrovně a na olympiádě ve Stockholmu roku 1912 získala první cenu za vzorné vystoupení svých studentů. F. Erben komponoval jejich cvičební sestavu. Právě jeho zásluhou se stal od roku 1910 sokolský tělocvik základem tělesné přípravy důstojníků a vojáků ruské carské armády. Po I. světové válce se František Erben stal významným činitelem Sokola u nás, autorem řady tělovýchovných skladeb a sestav. Spolupracoval při zakládání Ruské obce Sokolské v ČSR v roce 1921. Pro svou vynikající znalost ruštiny, ruské mentality i osobní styky mezi důstojníky, byl v této oblasti neocenitelným činitelem. Nebyl sám, vedle něho spolupracovali s ruskými sokolskými spolky u nás i mnozí další cvičitelé, kteří své ostruhy získali právě na vojenských školách a gymnáziích v Rusku. Ruský Sokolský svaz měl do bolševické revoluce a do zničení ruského Sokola v roce 1924 více než 12 500 registrovaných členů.

František Erben zemřel dne 9. června 1942 hrdinskou smrtí na popravišti za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

O kozácích z prvních dvou desetiletí XX. století už nebylo možné jednoznačně prohlásit, že patřili k nejméně vzdělané složce ruské armády. Zejména kozáčtí důstojníci byli ve značném počtu absolventy prestižních vojenských učilišti a gymnázií. O vyšších hodnostech to platilo obecně. Tito důstojníci absolvovali většinou i tělesnou výchovu v sokolském metodickém systému a duchu. Řadoví kozáci absolvovali zpravidla jen základní staniční či církevní školy, kam moderní tělesná výchova ještě nepronikla. Ovšem většina kozáků měla za sebou tuhý tělocvik v podobě každodenní práce v zemědělském hospodářství, a to již od útlého věku. Výcvik v jízdě na koni, ovládání šašky, píky, kindžálu, nagajky i palných zbraní bylo naprostou samozřejmostí ve výchově každého mladého kozáka. Málokterý ze staničních kozáků strádal nedostatkem pohybu. Vrcholem jejich „tělovýchovného systému“ pak byla džigitovka. Náročné cviky prováděné na rychle cválajícím koni, střelba na terč ze sedla vstoje, sbírání předmětů ze země, jízda v závěsu jedné nohy ve třmenu hlavou dolů, běh podle koně a nasedání za jízdy, stínání předmětů šaškou z nejrůznějších poloh atd. Džigitovku prováděli kozáci i u nás, nejen v cirkusových manéžích, ale též u příležitosti nejrůznějších sportovních akcí, včetně všesokolských sletů.

Staří ruští Sokolové začali v Praze pracovat již v roce 1920. Jednalo se především o ruské legionáře „Starodružiníky“, ale i bývalé české učitele v Rusku a jejich rodinné příslušníky. Vyvrcholením těchto aktivit bylo založení TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY RUSKÝ SOKOL v Praze dne 16. 1. 1921 (Schváleno Zemskou správou politickou dne 23. 2. 1921). Iniciátory Ruského Sokola byli dr. Nikolaj Jastrebov, profesor Univerzity Karlovy v Praze (1869–1923), bytem Praha-Vinohrady, Vencigova č. 21 a učitel tělocviku Robert Todť, bytem Praha-Dejvice, Nádražní č. 8. Deklarovaným cílem TJ bylo „organizovat pro ruskou kolonii v Praze nepolitické středisko, kde by členové kolonie, hlavně její mládež, dostala tělesnou i duševní výchovu v sokolských zásadách pro budoucí práci v bratrském slovanském Rusku“.

Obecnými cíly Ruského Sokola byly vedle zásadního Mens sana in corpore sano! (Ve zdravém těle zdravý duch!), také lidská a slovanská vzájemnost a láska k vlasti (hodnoty dnes již veskrze neznámé). Současně bylo snahou Ruského Sokola pomoci podle možností a sil celé ruské emigraci v ČSR.

Prvním starostou TJ RS byl již vzpomenutý prof. N. V. Jastrebov, náčelníkem R. Todť, náčelnicí M. Truksová. První tělocvičnou byl gymnastický sál ve škole v Křížovnické ulici. Začínalo se s 18 cvičenci. Dne 17. února 1923 se uskutečnilo první veřejné vystoupení TJ v tělovýchovné akademii Na Františku. V květnu téhož roku se Ruský Sokol stěhoval do komfortní tělocvičny Učitelského ústavu v Panské ulici č. 3.

Československo, zejména Praha se stala centrem Ruského Sokola v zahraničí. Proto se zde také dne 27. 12. 1923 konal I. sjezd ruských sokolských organizací v zahraničí. Současně zde byl založen i časopis Russkij Sokol za graničej, jehož první číslo vyšlo 1. 4. 1924. Redakce sídlila v Praze Na Příkopě č. 12 ve složení prof. I. I. Lappo, R. I. Todť, L. F. Magerovskij a N. M. Kostjučenko.

Na Husův den se 6. 7. 1924 konalo na hoře Vítkově slavné sokolské vystoupení, jehož se účastnil též Ruský Sokol 80 bratry a 9 sestrami. Byla to velká demonstrace sokolského vlastenectví i slovanské vzájemnosti. Velkou výhodou bylo, že podle sokolských stanov měli ruští Sokolové a Sokolky možnost cvičit spolu s ostatními neruskými TJ v jejich tělocvičnách. Je samozřejmé, že ale upřednostňovali cvičení ve vlastní Jednotě.

Pro nás má zvláštní význam TJ Reformního ruského gymnázia v Moravské Třebové. Toto největší gymnázium, jehož základem bylo původní ruské emigrantské gymnázium SOGOR v Istanbulu, mělo pravděpodobně vůbec první kozáckou stanici v ČSR, takže po přesunu do Moravské Třebové zde mladí kozáci již cvičili podle sokolských pravidel. Měli zde ve vlastním táboře slušné tělovýchovné zázemí v podobě velké tělocvičny a několika hřišť. Dne 27. 1. 1924 jejich TJ ve městě poprvé veřejně vystoupila a sklidila při tom velký úspěch. Staří kozáci si na rozdíl od těch mladých příliš neoblíbili evropské kolektivní hry. Již v internačním táboře na ostrově Lemnos odmítali hrát fotbal, který nazývali „takaja busurmanskaja igra“. Mladí kozáci naproti tomu fotbal hráli rádi a Kalmyci, kteří je tradičně doprovázeli, fotbal dokonce milovali a vynikli jako uznávaní hráči v několika pražských fotbalových klubech.

Ve dnech 3. až 6. 7. 1926 se konal VIII. Všesokolský slet pod ideovým heslem „KDE DOMOV MŮJ?“ Řízen byl z nově vybudovaného Tyršova domu na rovněž úplně novém stadionu na Strahově. Účastnilo se ho 143 863 cvičenců a více než 800 000 diváků z celého světa. Účast ruského Sokolstva na tomto sletu je popsána ve zvláštním sletovém vydání drobné publikace Russkij Sokol, Praha, Tyršův dům 1926 (str. 28). Dne 2. 7. v 17 hodin na Strahově vystoupilo v samostatném cvičení 400 členů Ruského Sokola: 200 z Jugoslávie, 100 z Prahy a 85 z Brna. Na závěr cvičení vjelo na cvičiště 60 metrů širokou Bránou borců 20 kozáků Sokolů-džigitů a předvedlo dynamickou džigitovku, která mnohé diváky zdvihla ze sedadel.

Džigit je v turečtině libozvučné označení pro udatného, skvělého jezdce, opravdového rytíře. A těmi kozáčtí Sokolíci nepochybně byli. Pro rychlý cval, v němž se džigitovka provádí, potřebují dráhu nejméně 360 až 400 metrů. V tom jim Strahovský stadion nekladl žádné omezení. V ostrém cvalu předvedli běh při koni, náskok do sedla, závěs jedné nohy ve třmeni hlavou dolů, jízdu ve stoji na koni sólo i skupiny jezdců, vodorovný závěs podle boku koně a jiné akrobacie. Prostě jezdecké umění nejvyššího stupně.

Kozáci se na sletové vystoupení připravovali půl roku a nacvičovali mimo jiné také v Pražské Stromovce. Nepodařilo se mi zatím zjistit, odkud měli koně. Ne každý jezdecký kůň se k džigitovce hodí. Musí být zvyklý na jezdce i na to, co jezdec v jeho sedle či mimo ně dělá. Pronájem takového koně není zajisté levnou záležitostí.

U příležitosti VIII. Všesokolského sletu se ruští Sokoli účastnili manifestačního pochodu Prahou, přijetí u prezidenta republiky T. G. M. na Pražském Hradě a posvěcení vlastního praporu. V Tyršově domě se pak konal III. sjezd delegátů Ruského Sokola v zahraničí. Kanceláře v Tyršově domě byly díky českým Sokolům získány jako reprezentativní sídlo RS spolu s jeho adresou. Právě Tyršův dům se tak symbolicky stal společným sídlem ústředního vedení Československého a Ruského Sokola. Roku 1934, dne 21. ledna, se zde konalo výroční shromáždění na paměť 10. výroční likvidace Ruského Sokola bolševiky. RS v Praze měl v té době již 187 členů: 89 bratrů, 41 sester a 31 dorostenců. V roce 1933 uspořádal 3 velké akademie, 2 slavnostní večery, 4 večerniky, 2 besedy, 7 přednášek a 1 exkurzi. Gymnasté TJ se účastnili všech župních cvičení v pěti pražských sokolských župách. Z toho je patrné, jak byli ruští Sokoli aktivní. Starostou byl ve třicátých letech D. Magerovskij, náčelníkem A. Chitko, náčelnicí P. Indrová, vzdělavatelem D. Věrguň. Nezapomínali na pomoc ostatním emigrantským organizacím, včetně kozáckých, a kladli si tuto pomoc dokonce za jeden z hlavních cílů v pohnutých třicátých letech, kdy se již vyčerpalo štědré finanční přispění ze strany československého státu. Kozáci v sokolovnách na Vyšehradě a ve Vršovicích pořádali svá shromáždění a bály, aniž by TJ museli platit za pronájem jinak poměrně značné sumy.

Ruští Sokoli včetně kozáků se roku 1932 účastnili též IX. Všesokolského sletu a Přeboru slovanského sokolstva, stejně jako manifestačního X. sletu roku 1938 za účasti 2,3 milionu diváků a 348 086 cvičenců, kdy muži po své sestavě složili přísahu věrnosti republice. Kozáci téhož roku nabídli MNO ČSR postavit dobrovolnický kozácký pluk na obranu republiky. Jak se ukázalo, bylo již, bohužel, pozdě a plán systematické genocidy Slovanstva vstoupil do druhé fáze.