Úvaha o japonském meči

...a o různých způsobech, jak jej vnímat

Vážení,

reaguji na žádost pana Křížka, abych se s Vámi podělil o své čerstvé zážitky z pobytu v Japonsku. Jedním z hlavních cílů mé, již šesté cesty do Země vycházejícího slunce bylo navštívit pana So Tsutomu. Tento mečíř vyrobil meč, který mě již od roku 1995 provází na seminářích, přednáškách a nejrůznějších vystoupení. Začněme však od počátku, abyste se dostali „do obrazu“.

Dost možná pro Vás bude překvapující, že právě pan Leonid Křížek již kdysi dávno, aniž to tušil, přispěl svým dílem k tomu, že kráčím právě po této Cestě. Dost možná mu nepřímo oplácím do mne kdysi investovanou energii. Abych mluvil jasně. Někdy v osmdesátých letech jsem si totiž přečetl a uchoval článek pana L. Křížka – Samurajové, který vyšel ve Střelecké revui. A právě zde má své kořeny úvaha o japonském meči. Tímto jsem nepřímo naznačil, že můj pohled na japonský meč je poněkud jiný, než které jste doposud četli. Je to úvaha nad tímto symbolem samurajů z poněkud jiného úhlu. Nebudu se proto držet pouze několika dnů své nedávno skončené návštěvy, přestože po ní mozaika úvah o japonském meči dostala opět o něco konkrétnější, či specifičtější podobu.

Ilustrace Karla M. Tomana ke zmíněnému článku v SR

Na samém počátku mého zájmu byla touha pořídit si katanu, onen symbol samurajů. Když jsem pochopil, že si takovýto originál nebudu schopen koupit, posunul jsem se ve svém snažení jiným směrem. K vlastnímu používání meče, k šermu. Namísto touhy přišla víra. Začal jsem věřit, že mám-li jednou japonský meč vlastnit, musím si ho zasloužit. Tak jsem se snažil. Brzy mi začalo docházet, že pochopit japonský šerm je minimálně na jeden lidský život. Stejně tak tomu bylo s pochopením výroby, či studiem japonského meče. Jednotlivé návštěvy Japonska mi postupně poodkrývaly, co znamená být šermířem a co kovářem či brusičem. Velice brzy mi došlo, že snažit se proniknout do obou oblastí bude nad mé síly. Hlasy, zpočátku toužící po poznání meče, samy nějak utichly a já se plně soustředil na roli člověka, který se učil mečem vládnout. Když se kdysi jeden z mých bývalých žáků iaidó nadchl pro studium meče, ochotně jsem ho představil v Česko-japonské společnosti, která zastřešila jeho aktivity. Těšilo mě, že se mi tak časem naskytne příležitost dovědět se o meči to, co jsem v prvopočátcích hledal a co mě vlastně přivedlo k samurajům, tudíž k lidem. Čas plynul a mě postupně docházelo, že se o meči, který mi můj učitel daroval, v našich podmínkách nic nedovím. Tím více sílila moje touha poznat otce (autora) mého meče. Zásadní posun nastal, když do Prahy přijel pan So Masachika, kovář a syn muže, který stvořil můj meč. A v letošním roce se mé dávné přání stalo skutečností.

Tantó vyrobené panem So Masachika

 Píše se čtvrtek 22. 10. 2009 a již jen minuty mne dělí od setkání.

Zastavte se, počkejte a přečtěte si zatím meče se týkající úryvek z mojí knihy Cesta srdce. Snáze pochopíte, co přijde.

Japonský meč

„Již jste viděl skutečný samurajský meč?“ ptá se mě pan Hirono, majitel firmy na výrobu vybavení pro bojová umění. Aniž čeká na moji odpověď, vede mě do své pracovny.

Následuji ho s předtuchou, která se v zápětí naplňuje.

V jeho rukou se objevuje dlouhý japonský meč – katana.

Pomalu, velice pozvolna vysouvá meč z pochvy a moje oči doslova hltají každý centimetr robustní a krásné čepele. Studená ocel září ve světle modrými paprsky a ostří ve mně vzbuzuje smíšené pocity krásy, magické síly i hrůzy.

Vybavuji si v duchu mečíře, jehož zručné ruce tvořily tento unikát. Byl bezesporu nadaným umělcem a dílna jeho svatyní. V uších mi zní údery kladiva, každé zasyčení vody, do níž je ocel při kalení ponořena. Každý tah mečem po brusu si představuji jako náboženský obřad velké důležitosti. Jaký to byl duch – mistra, nebo ochranitelského boha, který vdechl tomuto meči tak úžasné a děsné kouzlo. Připadá mi, že je něčím víc, než tím, co umění mečířovo z něho učinilo.

Pan Hirono mi meč podává. S obřadnou úctou, respektem a neskrývaným obdivem ho přebírám z jeho rukou a hlavou mi letí spousta myšlenek.

Kolik toho bylo již o japonském meči napsáno, kolik jsem toho slyšel, četl.

Kolik úhlů pohledu na tento umělecký předmět, ale též dokonale funkční zbraň lze vnímat.

V duchu si představuji, jak se asi cítil samuraj, když přebíral takový meč a stával se plnohodnotným členem „elity“ a vládnoucí vrstvy japonské společnosti se všemi právy, ale též povinnostmi vyplývajícími z kodexu bušido.

„Meč jest duší samuraje,“ praví přísloví, které učinilo meč zosobněnou silou a zmužilostí.

Když Mohamed tvrdil, že meč jest klíčem „k nebi a zemi“, vyslovil touto větou japonský cit.

Při pohledu na čepel mi běhá mráz po zádech. Jen těžko se to popisuje, a zřejmě ještě těžší pro dnešního člověka je toto pochopit …

Mé myšlenky opouští pana Hirono a z Himeji se přenáší k panu Jasumiči Ogino do Tokya.

Sedím v pozici seiza a čekám na svého učitele kendó a iaidó.

Přichází s mečem a usedá do stejné pozice proti mně.

Obřadně mi podává meč a já … s hrdlem staženým přebírám vzácný dar.

Jsem cizinec s myšlením Evropana, a přesto na mě tato situace velice silně působí. Cítím, že s tímto darem se upevňuje přátelství, emotivní vazba mezi mnou a mým učitelem.

Opět se mi vybavuje, jak silně musel tento okamžik působit na muže vychované v japonské kultuře a duchu bušido.

Nyní, když píši tyto řádky, rekapituluji všechny své úvahy o japonském meči.

Kolikrát jsem ho tasil a zasouval zpět do pochvy, abych pochopil pohyby, způsob zacházení s ním. Několikrát mě musel říznout, aby mi připomněl, že cílem cvičení s ním nejsou pouze pohyby, nýbrž soustřední, vnitřní klid, ale také, že se učím vládnout skutečnou zbraní a „živou čepelí“.

V uplynulých letech jsem měl mnoho příležitostí přemýšlet o slovech učitelů i meči samotném a velice mě zaujal jeden úhel pohledu. Nikde jsem o něm nečetl, ani mi o něm nikdo neříkal. Prostě jsem k němu dospěl na základě vlastních úvah, ale také díky dotazům žáků a těch, kterým jsem o své „Cestě bojovníka “, Japonsku, bojových uměních i meči samotném povídal.

Dost možná, se vám můj názor bude zdát poněkud divný, historicky nepodložený a proto s ním naložte dle vlastního uvážení. Rozhodně vám ho nechci vnucovat. Je na vás, jak o něm budete přemýšlet a zda doplní vaši mozaiku o japonském meči, Japoncích, Japonsku a jeho kultuře.

Je zcela běžné, že většina z nás vnímá japonský meč jako zbraň, někteří v něm však vidí umělecký předmět. Pro další je zdrojem vědeckého, metalurgického bádání, zatímco obchodník ho vnímá jako dobrý obchodní artikl.

Moje zvídavá, někdy až příliš hloubavá mysl mě však přivedla k pohledu na japonský meč, který bude hodně vzdálen všem, se kterými jsem se nejen já setkal.

Čím déle jsem praktikoval iaidó a kendó, tím více se pro mne meč stával zrcadlem povahy a myšlení Japonců. Tento symbol cti samurajů jakoby odrážel jejich přístup k řešení záležitostí nejen bojových, nýbrž i každodenních.

Podíváme-li se na meč jako takový, zjistíme, že ve své podstatě za celá staletí nezměnil svůj tvar. Stejně je tomu i s japonskou kulturou. Japonci dokázali přijmout mnohé, co zajisté formovalo či obohacovalo kulturu jejich vlastní, avšak nikoli tak, aby připustili její „zotročení“ kulturou jinou.

Zatímco svět procházel řadou vývojových změn promítajících se do všech oblastí, tudíž i do vývoje a vnějších forem ovládání zbraní, Japonci zachovávali své tradice. Snažili se meč i šerm dovést k dokonalosti. Tam, kde se šermíři ve světě učili stále nové styly zacházení s novými druhy chladných zbraní, Japonci obraceli pozornost k člověku. Byl-li dokonalý meč, bylo třeba zušlechťovat toho, kdo jím vládnul. Jedno rčení vážící se k japonským bojovým uměním říká: „Síla svalů je omezená, zatímco síla mysli nemá hranic.“

Od vnějších forem výcviku šermu se Japonci nořili stále hlouběji do nitra člověka. Tam někde v hloubi mysli vznikají reakce na konkrétní situace a rodí se i pohyby meče. Nejen fyzickou, technickou stránku samuraje bylo třeba rozvíjet, ale zejména tu mentální.

Pak již stačilo jen vzít meč a vykonat v daný okamžik, co vykonáno mělo být.

I v tomto konečném aktu však vidíme zásadní rozdíl mezi Evropanem a Japoncem ve spojení s mečem.

Mnoho šavlí používaných v Evropě mělo stejné, nebo velice podobné technické parametry (váha, délka) jako katana.

Jeden zásadní rozdíl tu však byl. Japonský meč je dvouruční, zatímco evropská šavle jednoruční. Co z toho odvozuji?

Japonec se při šermu učil ovládnout své emoce, vyhodnotit situaci (odhadnout soupeřovu vnitřní sílu) a porazit ho nejdříve psychicky – pak, vnitřně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, vložil do seku veškerou svoji fyzickou i psychickou energii. Držení meče obouruč dávalo seku mnohem větší razanci než při použití jedné ruky. Bylo však také zcela jednoznačným vyjádření rozhodnutí, do kterého šermíř vkládal vše, ve snaze rozhodnout situaci teď, tady … a definitivně.

Zamyslíme-li se kupříkladu nad jednáním současného japonského obchodníka, najdeme zde stejné aspekty chování jako u samuraje chystajícího se k boji.

Než se rozhodne „seknout“, japonský obchodník si velice detailně prověří svého „protivníka“. Nepůjde o pouhé prověření obchodních faktů, nýbrž o náročný psychologický test. Mnohem důkladněji, s obrovskou trpělivostí několikrát vyhodnotí danou situaci ze všech možných, pro nás i nemožných úhlů. Bude-li přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, zachová se stejně jako samuraj se svým dvouručním mečem. „Sekne“ a do seku vloží svou duši i tělo. Jen malé procento zůstane pro případ nezdaru.

Možná se vám zdá, že jsem se dostal úplně někam jinam, daleko, daleko od japonského meče.

Říkal jsem však, že můj názor bude dost divný. Je však pouhou úvahou, mým osobním zamyšlením a pohledem na danou problematiku.

Možná jsem teď dokonce zklamal příznivce bojových umění. Věřím však, že ti z vás, kteří již jednali s Japonci „obchodně“, souvislost s japonským mečem a jeho použitím nalezli.

Dost možná, že uvidí japonský meč – „z jiného úhlu“.

Dokážete-li si z mého úhlu pohledu něco vzít, je to jen dobře.

Tolik úryvek z mé knihy. Ale vraťme se zpátky – je konec října 2009…

Setkání a co z něho vzešlo

Pan So Masachika je přesný. V deset nás vyzvedává v hotelu a po krátké cestě zastavuje na prostorném dvorku, před jakousi halou.

Krátce poté již vcházíme do útulné místnosti doslova naplněné vším možným, z čehož na mě dýchá jakási letitá energie. V přítmí místnosti sedí muž pokročilého věku. V tu chvíli mne zdaleka nenapadá, že by to mohl být pan So Tsutomu, muž za kterým jsem přicestoval. Moje nevědomí však trvá pouze několik desítek vteřin. Při šálku čaje představuji Cestu svého meče i své plány. V očích starého pána krátce probleskne dojetí. Stíháme ještě několik společných fotografií a pan So starší nás musí opustit. Je už příliš unaven. Věřím však, že jsem mu udělal radost, když jsem mu až z Čech přivezl svědectví o tom, v jaké kondici je a co vykonává jeden z prvních výrobků jeho mečířské Cesty. Něco mi vnitřně říká, že žádný z jeho mečů, nic takového nedokázal a zdaleka tak nepřispěl k šíření japonské kultury, jako tento meč.

Autor článku 

Následně se mi dostává jedinečné příležitosti shlédnout celou kolekci dlouhých i krátkých mečů, včetně dýk. Užívám si příjemnou atmosféru a vstřícnost našich hostitelů. Než jsme se nadáli, byl čas oběda. A po něm … Pan So se pustil do ukázky výroby meče. Bylo to krátké, přitom vše podstatné říkající vysvětlení. Můj údiv nebral konce a hluboký respekt k tomuto muži se s každým vysvětlením jednotlivých detailů výroby meče prohluboval. Jako bych neposlouchal slova, ale vciťoval se do jeho života. Vzpomínám, jak velký důraz kladl kupříkladu na rozsekání dřevěného uhlí. „Správně naporcovat toto uhlí se učíte několik let. Samozřejmě, že máte při této činnosti možnost stále se dívat, vnímat co dělá mistr, jakou barvu mají plameny a jakou ocel vytažená z výhně. Učíte se vlastně stále.“ Toť stručný výňatek toho co předváděl a mě bylo naprosto jasné, o čem mluví. V tu chvíli se mi vybavila slova jednoho z mých učitelů kendó, když odmítl popisovat detaily jedné z technik. Dívejte se, a učte se. Vy cizinci byste chtěli všechno moc rychle. Rádi byste jen lízali smetanu. Dívejte se a učte se.

Když jsem si uvědomil, jak dlouho se učil a učí mladý pan So od svého otce, jak dlouho jeho otec od svého otce a dalších mistrů, začal se mi podvědomě drát na rty lehký úsměv.

Proč úsměv.

Přišlo mi najednou úsměvné to naše rádoby poznání výroby japonského meče, které je zastoupeno některými odborníky na výrobu těchto mečů u nás, ale i jinde na světě. Jak asi mohou být vnímáni tito lidé a jejich výrobky Japonci. Uvědomil jsem si, proč japonským mečem může být nazýván pouze výrobek vzešlý z japonské rudy, vyrobený v Japonsku, japonským mečířem a vyleštěn japonským brusičem.

A to stále ještě není úplný japonský pohled na meč.

Existuje obrovský rozdíl ve vnímání současných, naprosto dokonalých mečů, a těch, které v sobě nesou ducha doby minulé. Současný meč je vnímán jako dokonalé mistrovské dílo, které ovšem nemá nic společného se samuraji.

Když jsem poslouchal tyto názory, uvědomoval jsem si, jak hluboko se Japonci „dívají“. V tomto pohledu a vnímání meče jsem viděl totéž, co jsem poznal a zažil v kendó. Ono to vlastně platí o mnoha dalších oblastech japonské kultury.

Nutno však podotknout, že stále hovořím o způsobu nahlížení těch lidí, které jsem měl možnost v průběhu dvaceti let osobně poznat. Jsou to vesměs lidé ve vyšším věku, jejichž vnímání i vztah k vlastní kultuře je jiný, než současné generace.

Tak až si někdy budete prohlížet japonský meč, nedívejte se pouze očima. 

Vladimír Hotovec

www.hotovec.cz www.kenyukan.cz

Ilustrace Karla M. Tomana