logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

50 let od zveřejnění Solženicynova Ivana Denisoviče Šuchova

Zapomenutá (nejen) literární senzace.

Kultovní povídka, částečně autobiografická, Jeden den v gulagu* (v kazachstánském Jekibastuzu), původně Jeden den jednoho mukla Šč–854 (číslo pod kterým byl v gulagu veden Solženicyn) poprvé vyšla 18. 11. 1962 ve vlivném a poměrně nezávislém literárním časopise Novyj Mir/Nový svět, kterou Solženicyn napsal již v roce 1959.

* GULAG = ??????? ?????????? ?????????????-???????? ??????? = Hlavní správa nápravně-pracovních táborů

Solženicynovu povídku se souhlasem Chruščova zveřejnil šéfredaktor časopisu básník Alexandr Tvardovskij  (1910–1971), roce 1954 byl po pěti letech v čele redakce zbaven funkce šéfredaktora, když přehorlivě uvěřejňoval články spisovatelů v nemilosti, mj. v roce 1954 zveřejnil Tání (kulturní liberalizace a rehabilitace po smrti Stalina) od Ilji Erenburga, aby do ní byl opětovně v roce 1957 uveden.

Povídku Jeden den Ivana Denisoviče Tvardovskij uveřejnil za naplno rozjeté Chruščovovy destalinizace, za které Chruščov předstíral, že se Stalinovými čistkami neměl nic společného, když po zahájení 22. sjezdu strany bylo 31. 10. 61 nabalzámované Stalinovo tělo, sotvaže padla tma, potají vyneseno z Mauzolea, a pohřbeno pod kremelskou zdí.

Pro ruské vydání však musela být povídka na příkaz Chruščova upravena/zcenzurována, zatímco ve Francii v roce 1973 vyšla v původní Solženicynově verzi. V Praze vyšla v roce 1963 (přeložil Sergej Machonin, 1918–1995).

V témže roce 1962 Tvardovskij zveřejnil i Alexandra Jašina (1913–1968), jenž byl stejně jako Tvardovskij za války válečným dopisovatelem.

Obálka českého vydání z roku 1965

Ivan Denisovič, skromný a důvěřivý rolník, kterého tvrdý život na vesnici naučil si nikdy nestěžovat, byl na základě lživého udání odsouzen ještě za Stalinova života k 10 letům nucených prací v gulagu (všudypřítomnou lží si Strana jistila svoji dominanci, udavačství bylo hlavní stranickou zásadou, a to i mezi rodinnými příslušníky, za Stalina rodinné pouto neznamenalo nic). „Ivan“ vtrhl na sovětský knižní trh jako bomba, některým poprvé odhalil existenci bolševických stalinských gulagů (začaly se budovat ještě za Lenina v roce 1923, jenž k jejich výstavbě dal souhlas), jiným nahlas potvrdil to, co si šeptali po večerech doma při svíčce.

Mnoho čtenářů mělo v gulagu příbuzného, ale o podmínkách v táborech „muklové“ nesměli psát, a po svém případném navrácení o nich do konce svého života nesměli ani mluvit.

Třebaže pracovní lágry byly téměř kolem každého města, bolševické úřady tvrdily, že v nich pracují „nejodpornější zločinci“, což první i druhé generaci homo bolševikus stačilo k tomu, aby se o tyto lágry nezajímala.

Časopis se Solženicynovou povídkou byl v mžiku rozebrán, rozebrán byl i dotisk.

Solženicyn obdržel desetitisíce dopisů bývalých „ muklů“ (ZEKů, zaključonnyj).

Alexandr Solženicyn (1918–2008) jako mladý učitel matematiky dobrovolně odešel na frontu, 2x byl vyznamenaný za statečnost, avšak v únoru 1945 byl zatčen vojenskou policií v Kaliningradu (gen. Nikolaj Vasiljevič Tranin /1898–1964/ mu ještě než jej odvedli, podal ruku, což Solženicyn komentoval jako „nejstatečnější chování, které na frontě zažil“), když mu vojenská cenzura zachytila dopis příteli, v němž kritizoval „Tatíčka“ Stalina.

Za protisovětskou propagandu dostal 10 let (10letý trest dostávali „ štˇastlivci“, kteří nic neprovedli). Celkem Solženicyn strávil po táborech 8 let, propuštěn byl v roce 1953 z tábora Jekibastuz v severovýchodním Kazachstánu, kde byl držen v letech 50–53, ale ještě tři roky po propuštění musel žít v kazachstánském vyhnanství.

V tomto lágru v kazachstánské stepi, cloumané vichry, byli vězněni i kazachstánští intelektuálové, Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Baltové, Poláci, Čečenci, a japonští a němečtí váleční zajatci.

V létě bylo ve stepi nesnesitelné vedro, v zimě mráz mínus 20–40 stupňů Celsia, muklové pracovali každý den za jakéhokoliv mrazu, v dřevěných barácích se netopilo, lidé byli vězněni v hadrech ve kterých byli zatčeni třeba v létě, umírali zde jako mouchy.

Kazachstánce si Solženicyn znepřátelil v roce 90, kdy napsal článek o tom, že sever Kazachstánu patří Rusku (přesto je v Jekibastuzu muzeum zasvěcené Ivanu Denisoviči, ale Solženicyn jej nikdy nenavštívil. V roce 2004 zde filmoval ruský štáb, Solženicyn se ale omluvil, že je nemocný, poslal za sebe svého přítele, který s ním tímto lágrem prošel).

V roce 57 byl Solženicyn rehabilitován a mohl se vrátit do Ruska. Když po „tání“ ve vztazích mezi velmocemi nastala nová doba ledová, byl Solženicyn v roce 1968 za Brežněva vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů a jeho knihy byly staženy ze všech knihoven. Opět rehabilitován byl až Jelcinem.

V roce 1970 byl Andrejem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale kterou si nevyzvedl z obavy, že by mu bolševické úřady nedovolily vrátit se do Ruska.

Když mu na Západě vyšla kniha Souostroví Gulag, jeho magnum opus, byl zbaven občanství a vypovězen z Ruska, kam se vrátil až v roce 1994.

Ve svých knihách s humanistickým podtextem Solženicyn dokládá, že ani za nejkrutějších podmínek se z člověka nemusí stát lidská hyena.

V době 50. narozenin Ivana Denisoviče byl jeho tragický příběh velmi aktuální, protože i Putinovo Rusko je pro jemu nepohodlné odpůrce, kteří z něho včas neprchnou z letiště Šeremětěvo, jedním velkým gulagem, viz úděl, který Putin přiřkl skupině Pussy Riot (ze Solženicyna se na sklonku života stal velký stoupenec staroruských a ortodoxních hodnot, Putin s manželkou jej v jeho domě navštívili, ale zatímco si Putinova manželka se Solženicynem bezstarostně povídala, Putin po celou dobu setkání vypadal, že se velmi nudí, zatímco Solženicynova manželka Natálie nosila jídlo na stůl).

V říjnu 2012 ruská TV odvysílala TV adaptaci protitotalitního autobiografického románu Život a osud/Žizň i sudˇba (Viktor Štrum, hlavní hrdina, také dostal Poslední dopis od Matky) z roku 1959 Vasilije Grossmana (1905–1964).

Válečný dopisovatel od Stalingradu Vasilij Grossman došel s Rudou armádou až do Berlína, účastnil se 27. 1. 1945 osvobození Osvětimi, Majdanku a Treblinky (v roce 1944 napsal Treblinkovské peklo, ze kterého čerpal i MVT v Norimberku), zatímco jeho matku nacisté popravili v židovském ghettu v ukrajinském Berdyčevu, což jej silně poznamenalo.

Grossman se po válce účastnil projektu židovského protifašistického výboru na sepsání Černé knihy holokaustu, o které však Kreml nechtěl ani slyšet, také proto, že se ukrajinská policie ve službách Einsatzgruppen na holokaustu intenzívně podílela (viz moje články Ukrajinští nacionalisté a Holokaust, poválečné tabu).

V roce 1948, kdy se v bolševické Pravdě objevil antisemitský článek „O Kosmopolitech/Židech“, byla sovětská edice Černé knihy zakázána a Grossman začal pochybovat o své probolševické angažovanosti. V románu Život a osud výstižně srovnává Stalina s Hitlerem, takže mu hlavní ideolog Strany (jenž spolu s šéfem KGB „objevil“ Gorbačova), Michail Suslov, s úšklebkem oznámil, že jeho román vyjde nejdříve za 200 let.

Vasilij Grossman vyšel z tohoto psychicky vyčerpávajícího setkání s pohrdavým Suslovem, jenž si jej pozval poté, co Grossman napsal Chruščovovi, že pro svoji knihu požaduje „svobodu vydání “, psychicky zlomen. Schůzka Suslova s Grossmanem se konala v červenci 1962, pět měsíců před uveřejněním Ivana Děnisoviče. Putinova TV (veřejný kanál Jedna) zůstala věrna Suslovovým slovům, a režisér Sergej Ursuljak Grossmanův román podstatně zcenzuroval, mj. vypustil srovnávání bolševiků s nacisty, protože podle režiséra Ursuljaka „ takové srovnání je absolutně nepravdivé“.

Román Život a osud vyšel až v roce 1980 ve Švýcarsku, když rukopis uschovaný Grossmanovým přítelem na mikrofilm přefotil Andrej Sacharov, a disidentský spisovatel Vladimír Vojnovič (*1932, autor ruského vojáka Švejka „Život a dobrodružství vojína Ivana Čonkina“, 1969, vydáno 1974), jej převezl do Švýcarska.

V Rusku byl ostudně vydán až v roce 1988.

I další Grossmanova protibolševická kniha Vše teče/Vsjo tečet z roku 1961 byla zakázána.

Alexandr Isajevič Solženicyn a Vladimír Vladimírovič Putin

 
Datum: 24. 12. 2012 06:01:17 Autor: Petr Pavlovský
Předmět: pacifismus
Článek perfektně ukazuje, že válka není to nejstrašnější, co zná naše civilizace. Úděsné skutečnosti, které jsou v něm popisovány, jakoby ani na Militaria.cz nepatřily: kromě toho, že byl Solženicyn zatčen jako aktivní voják, zde armáda nehraje žádnou roli. Nechci zpochybňovat válečné ztráty v historii lidstva, ale ta největší zvěrstva byla spáchána mimo vojenské střety. Pravda, někdy se na nich podíleli i vojáci, kteří masakrovali civilní obyvatelstvo (např. křižácká tažení do Palestiny, dobytí Jeruzaléma, plenění měst za Třicetileté války), ale často šlo o civilisty, kteří zneužili situace (Babij Jar, Jedwabne). V moderní době jsou ovšem nejodpornější genocidy typu vyhlazení Arménů v Turecku, civilistů v Kambodži, sovětské gulagy, nacistické koncentráky. To vše se dělo V MÍRU. DOKONCE LZE PRÁVEM KONSTATOVAT, že teprve válka, vojenský střet, mohl takové hekatomby zastavit. I. světová válka zastavila genocidu Arménů, vietnamská intervence zastavila Rudé Khmery, válka osvobodila koncentráky. Vězňové v Osvětimi se dnes a denně marně modlili za to, aby byl celý komplex bombardován. Žel, nikdy se toho nedočkali. MÍR JE DOBRÝ, ALE NE KAŽDÝ. Míru lze dosádnot snadno: NEBRÁNIT SE! Lidé válčí často proto, ŽE NECHTĚJÍ ŠPATNÝ MÍR, NECHTĚJÍ BÝT OTROKY. Zaručit dobrý mír mohou jenom dobří vojáci!
Datum: 25. 12. 2012 08:05:41 Autor: Andrea
Předmět: panu Pavlovskému
Naprosto s Vámi souhlasím, pacifistou nejsem, třebaže bych si přála více dobrých vojáků a války co nejkratší, hezké prožití vánočních svátků, AK
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.

V dubnu 1421 byla v obci Klokoty upálena skupina pikartů. Na místě to připomíná pomník s tímto vysvětlujícím textem. Snad jej místní nechají k 600. výročí události opravit.


Recenze týdne

Dějiny druhé světové války

Nové vydání jedinečné a vyčerpávající publikace o historii druhé světové války od nejvlivnějšího britského armádního spisovatele.