logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Bezpečnost státu a bludný kruh českého vojenství

Některé skutečnosti týkající se AČR a obrany ČR

Tak jsme se mezi jinými naděleními na přelomu roku dozvěděli, že „kvůli nutným úsporám, vyvolaným hospodářskou krizí“ vyhlásila Armáda České republiky (AČR) takzvaný stop stav na nábor nových vojáků. Zmizely „rekrutační“ (příšerné slovo čpící třicetiletou válkou) plakáty à la join the army nabízející usmívajícím se mladíkům skvělou kariéru vojenských profesionálů. Brány kasáren se uzavřely „nejméně na rok“; jak dlouho však tato situace potrvá, to dnes nemůže odhadnout ani nikdo za zasvěcených.

Z resortu ministerstva obrany (MO), z celkového stavu 34 500 osob (z toho 24 000 vojáků) bude 4500 míst zrušeno a naše kapesní armáda se stane ještě menší. Důvod je prostý: tzv. úřednická vláda České republiky, nezatížená mlýnskými kameny direktiv stranických sekretariátů, vedena nutností stabilizovat hrozivou situaci státního rozpočtu vzniklou hospodařením vlád politických, snížila výdaje MO na rok 2010 o 10,6 mld. CZK. Tento vynucený krok jen napomůže k další destabilizaci neuspořádaného stavu, provázejícího budování českého vojska po desetiletí, kterému se v ministerské novořeči říká „přepracování koncepce na změněný zdrojový rámec“.

Je celkem známo, že nářkem každé armády, i té nejlépe zabezpečené, jsou trvalé stížnosti na nedostatečné rozpočtové výdaje. Pokud jde o AČR, respektive resort MO, je vyhlášené letošní zkrácení vojenských výdajů asi o 18 % oproti roku 2009 zcela snesitelné a v podstatě by se nic nestalo, kdyby bylo zvýšeno o podstatně vyšší objem. Zvýšilo by pouze tlak k vysněnému racionálnímu a efektivnímu využití státních financí a k razantním, avšak dříve nebo později zcela nezbytným změnám v celém obranném sektoru ČR, který je obecně znám svým těžko udržitelným hospodařením.

Připomeňme si alespoň stručně některé skutečnosti, týkající se v tomto směru AČR a obrany ČR z hlediska domácí a alianční vojenské politiky. (Všechny následující údaje jsou čerpány převážně ze Sborníku MO pro rok 2008, webových stránek MO a tisku.) Nejprve tedy ke struktuře celého vojska:

Ze stati „Personální obsazenost míst v resortu obrany, složení hodnostního sboru“ ve Sborníku vyplývá, že AČR měla v roce 2008 25 generálů, 2464 vyšších důstojníků, 3795 nižších důstojníků a 701 důstojnických čekatelů (tedy celkem 6985 osob sboru generálů a důstojníků); dále 15 849 praporčíků a rotmistrů; zbytek tvoří studenti vojenských škol a vojáků „v dispozici“ (?). Je to tedy téměř jedna třetina generálů a důstojníků a téměř dvě třetiny praporčíků a rotmistrů, vytvářející armádu bez poddůstojníků a mužstva. Odmyslíme-li si zde jiné důsledky takového stavu (výcvik, taktické aspekty, stav kázně, znehodnocení vojenských hodností, atd.), je to vojsko již samo o sobě nákladné, v němž finanční zabezpečení a jiné náklady tohoto profesionálního (de facto) velitelského sboru budou stále náročnější.

Jak je tento lidský potenciál rozvržen mezi efektivní bojeschopné jednotky a „štábní“, administrativní a kancelářské funkcionáře není veřejně známo. Zkusme se alespoň náznakově zmínit o zbytnělé hlavě resortu – samotného MO. Ročenka uvádí 55 hlavních odborných funkcionářů ministerstva. Odhadneme-li skromně, že přímou agendu každého z nich obsluhuje 15 osob, je jich už 825; doplníme-li je celou řadou funkcionářů nižších kategorií, můžeme se hravě dostat přes tisíc osob.

Jejich struktura se vytváří s vojenskou důkladností; tak v roce 2008 měla tehdejší ministryně čtyři náměstky (v současnosti jich asi neubylo) od nichž se tato struktura rozrůstala k zástupcům náměstků, a takovým hodnostářům, jako „náměstek ministryně obrany – ředitel kanceláře ministerstva obrany“ či „zástupce náměstka ministryně obrany – ředitel kanceláře ministerstva obrany“, atd. Vědět čím se zabývá například „ředitel odboru komunikačních strategií ministerstva obrany“ by bylo jistě zajímavé, zbytečně však pátráme, je to jistě důvěrné.

Všimněme se blíže jedné složky MO, kterou prošly za ta léta již stamiliardové objemy státních financí – sekce vyzbrojování v síle šesti odborů a oddělení vnitřní správy, to vše v čele s náměstkem ministra. V Ročence se dovídáme, že celá tato mohutná sestava vyzbrojovací sekce si klade za cíl „podporu a rozvíjení neziskového obchodování na úrovni vláda – vláda“, „promyšlený rozvoj vyzbrojování a efektivní využití finančních zdrojů“. Deklaruje se zde, že se dá docílit pouze „propojením systému vyzbrojování se systémem plánování obrany, systémem logistické podpory a obrannou průmyslovou základnou“.

Není vysvětleno, proč lze tato, jistě chvályhodná předsevzetí považovat za pouhý informační šum, jemuž je praxe na hony vzdálena. Proč se dosud v podstatě ignorují směrnice Evropské komise a dobrovolně přijaté dokumenty EDA (Evropské obranné agentury) o chování členských zemí Evropské unie na evropském zbrojním trhu (Code of Conduct), striktním omezení takzvaných „strategických zakázek“ a celé řady dalších podobných direktiv (lze je snadno najít na webových stránkách těchto institucí).

Zatímco se v Bruselu sepisují a přijímají tato deklarativní předsevzetí, bují v české armádní akvizici „business as usual“, tedy vše po starém. To prokazují ad hoc „strategické“ nákupy poslední doby, pomíjející přijaté postupy výběrových řízení, od programu Grippen, přes nákup středních terénních automobilů, lehkého obrněného vozidla Dingo 2, obrněného vozidla Iveco, až k dopravním letounům CASA a uvažovanému nákupu „ojetin“ C-130 Hercules z USA. O podivném řízení při nákupu kolových obrněných transportérů, vedeného s pomocí konzultační společnosti PriceWaterhouse Coopers, jež si za své rady řekla MO o 70 milionů korun, je toho známo víc než dost.

V tomto „obvyklému obchodování“ existuje ještě jedno pouštění žilou státnímu rozpočtu. Nač mohutná sekce vyzbrojování MO najímá v rámci outsourcingu k přípravě akvizičních programů nákladné advokátní kanceláře, nejrůznější poradenské domy a zprostředkovatele? – ač může dnes armáda v rámci pravidel EU sama nakupovat potřebnou techniku a materiál přímo u výrobce, aniž by se to dělo přes různé middlemeny , obchodní zprostředkovatele a mezičlánky, a to za tučných provizí, vyšroubovaných cen a dalších nákladů. A tak armáda, ocitnuvší se v nečekané finanční tísni, oškubávaná ve svých minulých nákupech dnes doplácí na své hospodaření ze dvou prošlých desetiletí, jež byly pro vojenský rozpočet ČR nesporným „rohem hojnosti“. Dveře fisku nové České republiky, směřující za vidinou přijetí do NATO a za požadavku vynaložit na obranu 2 % ročního HDP, byly pro MO otevřeny dokořán. V letech 1993–2000 se rozpočtové výdaje ministerstva obrany zvýšily (v běžných cenách) o 188 % a mířily stále vzhůru; stouply celkem v letech 1993–2007 až na 236, 6 %; z 23,8 mld. CZK v roce 1993 dosáhly vrcholu v roce 2005 s 58,4 mld. CZK a v roce 2009 se stále ještě držely na 56 mld. CZK.

V tomto „zlatém“ období se plýtvalo, jak se mohlo. Z celé řady velikášských projektů, podporovaných „analýzami“ exportních vidin početných domácích zbrojních obchodníků všeho druhu, připomeňme modernizaci tanku T-72 – „světově nejzdařilejší“ a s mimořádným vývozním potenciálem (viz publikace s armádní tématikou z té doby); sama Armáda České republiky jich měla dostat více než 400 a tento nesmyslný nápad skončil, pokud známo, na 30 tancích dnešního praporu (nedávno označeného ministrem obrany za „tankové vojsko“). Stejné fiasko čekalo akvizici 72 letounů L-159, které tehdejší náčelník generálního štábu označil za „bitevníky pro 21. století“; a to se již vědělo, že bitevní letouny všeho druhu „jdou z trhu“. Dnes se většina z nich stala neprodejným artiklem, stárnoucím v přítmí najatého magacínu, odsávajícím ke své údržbě milionové sumy. Řada dalších, byť méně náročných programů, doprovázená též menšími „přehmaty“ zatím upadla v zapomenutí a dožívá jen v archivech či na webových stránkách účastníků té doby. Koluje odhad, že takto bylo za uvedená léta zmarněno asi 50 mld. CZK. Je to však jen částečná skutečnost – i s neúplnými, prakticky pro „venek“ nedostupnými čísly se tento objem blíží až 150 mld. CZK, tedy promrhání asi tří průměrných ročních objemů vojenského rozpočtu ČR.

Srovnejme nyní tyto dlouhodobé štědré finanční dotace státu s tím, jaké plnila armáda úlohy v bezpečnostním systému ČR a její obrany. K obraně státu se v Ročence, s poukazem na Vojenskou strategii ČR pouze uvádí, že „Česká republika je schopna se bránit pouze na základě mezinárodní spolupráce a bude uplatňovat kolektivní způsob zajišťování obrany ČR v rámci NATO“.

Není-li armáda schopna bránit svou ohroženou vlast, alespoň v určitém nutném osamění několika dnů, v nichž se budou například ostatní země aliance vyjadřovat k tomu, zda jít na pomoc či nikoliv, je to na pováženou. Navíc se může vyskytnout situace, v níž některá ze zemí může dojít k závěru, že tato pomoc není v dané situaci na místě (například proto, že by alianční zásah riskoval konflikt, ohrožující celé toto společenství). Tolik zdůrazňovaný článek 5 Washingtonské smlouvy totiž nikoho k této pomoci nenutí; ta zcela závisí na rozhodnutí toho či onoho státu. Představa, že ČR bude uplatňovat „zajišťování obrany v rámci NATO“, tak prakticky stojí pouze na stále opakovaném obecném tvrzení, že republika nemá na nejbližších patnáct či dvacet let „žádného nepřítele“, aniž by toto očekávání bylo doloženo jakoukoliv přesvědčivou argumentací. Nastoluje se tak otázka, k čemu vlastně takto neduživou, avšak dosud více než padesáti miliardami CZK ročně dotovanou armádu vlastně máme. I na to najdeme v Ročence vysvětlení: úkolem je „zapojení Armády ČR v mezinárodních vojenských strukturách, zahraničních operacích a pozorovatelských misích“. To je samozřejmě nutno vzít v úvahu, neboť ČR (nikoliv AČR) svým vstupem do Severoatlantické aliance vzala na sebe jasně definované závazky, kterým je nutno dostát. Neznamená to však jednoznačně se zaměřit na vytváření armádních jednotek k intervenčním (či expedičním) operacím v dalekých teritoriích a postupně likvidovat i to málo, co dosud sloužilo bezprostředně obraně a ochraně republiky (zrušením záchranných praporů počínaje).

Hledá-li se dnes krkolomnou cestou „Janotových balíčků“ východisko ze situace, v níž se ČR neúprosně blíží státnímu bankrotu, měl by vzniknout i řádný balík pana ministra obrany, v němž bude těch deset miliard, krátících naše vojenské výdaje o již zmíněných 10 mld. CZK, považován za jistý první dílčí krok k racionalizaci a zefektivnění činnosti resortu MO ČR. Bude-li, jak zmíněno, každý potenciální ozbrojený konflikt či ohrožení našeho prostoru řešen aliančními silami, stačí naši armádu přestavět na desetitisícové těleso typu předválečné SOS, s udržováním výcviku jistých záloh. K tomu nepotřebujeme ani současné „tankové vojsko“ o třiceti tancích, nemohoucí velkorážové dělostřelectvo, dálkové transportní letouny a zásoby bitevníků „pro jednadvacáté století“; rovněž tak přebujelé ministerstvo a síť dalších kancelářských struktur. Při dnešní armádní struktuře, v níž chybějící mužstvo a poddůstojníky nahrazují praporčíci a důstojníci, je rovněž otázkou, zda držet pro nevelký počet posluchačů vojenské vysoké školství. Ti mohou získávat požadované vzdělání na příslušných akademiích v zahraničí; alespoň se při tom naučí pořádně potřebnému cizímu jazyku. Takto lze s racionalizačními opatřeními pokračovat ještě v řadě dalších oblastí.

Pro plnění závazků v zahraničních expedičních operacích, dnes především v Afghánistánu, je podle Ročenky úkolem našeho kontingentu „provádění operace k zabezpečení vnitřní bezpečnosti Afghánistánu“ a „společných patrol při plnění speciálních úkolů v boji proti ozbrojeným skupinám nebo při ochraně osob“. Jsou to tedy v podstatě úkoly policejního charakteru a „Jagdkommand“, jež je zcela možné svěřit soukromým vojenským společnostem. I zde lze využít zkušeností USA, které jinak zavádíme v armádě až do bizardních maličkostí. Tyto bohaté zkušenosti, zejména z Iráku a Afghanistánu svědčí o tom, že soukromá firma (PMC –Private Military Company či PSC – Private Security Company; známá např. Blackwater – dnes Xe Services) plní takové úkoly nejméně se stejnou profesionalitou a sumárně za podstatně nižších celkových nákladů (o čtvrtinu až polovinu), než je tomu při použití armády; na hlídání konstrukčních týmů v Afghánistánu je důstojník či praporčík armády příliš drahý. Nikoliv náhodou mají USA v Iráku 180 tisíc zaměstnanců těchto soukromých firem a pouze 160 tisíc příslušníků ozbrojených sil.

I u nás k tomu existuje zázemí zkušených a dobře vycvičených mužů, kteří by vytvořili kvalifikovaný personál (kontraktorů) privátní společnosti pracující na komerčním základě na základě licence a výběru státu. Nejde zde jen o finance ale i problém přebírání všech sociálních aspektů a zabezpečení, s kterým si dnes armáda očividně neví rady.

Ve správném čase o tom výmluvně pojednává například článek Tomáše Šmída (Lidové noviny 16. 1. 2010) polemizujícího se statí Jiřího Pehe (Lidové noviny 2. 1. 2010).

 
Datum: 27. 01. 2010 15:32:07 Autor: Daniel
Předmět: NALEZENO NA WEBU
Jdenu "skvělou" zakázku pro AČR vyřizoval také Miroslav Kalousek. Cituji z materiálu, jenž hojně koluje na internetu: "V roce 1994 uzavřel Kalousek smlouvu s firmou Anex-Cirus Jiřího Andrlíka na dodávku 2310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později během soudního řízení zjistilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázka byla přidělena bleskově. S padáky neměla Anex-Cirus samozřejmě žádné zkušenosti, její padáky byly nekvalitní a při pokusných seskocích zahynuli nevinní vojáci. Na veřejnost proniklo jediné jméno - Roman Prinich, a to jen díky tomu, že se jeho rodina razantně a soudně domáhala odškodnění a potrestání viníků. Na rukách pana Kalouska, bývalého ředitele odboru nákupu materiálu ministerstva plukovníka Josefa Fabiána a člena ministerské komise, která vybírala dodavatele padáků, plukovníka Rudolfa Zapletala (mimochodem, oba později pracovali právě pro firmu Anex-Cirus), ulpěla krev. Když se informace o kvalitě padáků od firmy Anex-Cirus dostaly na veřejnost, podala firma na ministerstvo trestní oznámení a začala se soudit o úhradu stovek milionů korun. Smlouva byla však uzavřena velmi dobře. Konečná cena nebyla přesně stanovena a ministerstvo se jí později v letech 1998 - 1999 snažilo několikrát neúspěšně vypovědět. Soud však vzhledem ke znění smlouvy nařídil odebrat ministerstvu další nefunkční padáky za 114 milionů korun. Celkově zaplatil stát za smrtelně nebezpečné padáky řádově stovky milionů korun. Přesné číslo ministerstvo tají." (Konec citátu)
Datum: 28. 01. 2010 14:27:10 Autor: K.Bartošík
Předmět: Názor na armádu
Jelikož se o vojenskou historii zajímám již cca 40.let,chtěl bych vyjádřit svůj názor na současný vývoj naší armády.K tomu,aby každý stát měl svou armádu,musí národ k ní mít určitý vztah.Osobně jsem v sedumdesátych letech sloužil u tankistů.Dejme si ruku na srdce,že 90% národa brala službu jako 2 promrhané roky,jediný zájem většiny vojáků zakladní služby bylo tyto roky bezbolestně přežít.Dnešní politici v této době pokud si neobstarali modré knížky sloužili v armádě jako absolventi VKVŠ,na nižších velitelských funkcích.A jaký byl jejich přínos pro armádu,až na některé výjimky opět nulový.Každý měl jediné přání do ničeho se neplést,a co nejdříve odejít do civilu. Těžko budeme budovat armádu,když většina národa bude náklady na armádu považovat za vyhozené peníze - viz velký hunbuk ohledně nákupu letounu Gripen.Padly i otázky o tom,že armáda,má jen trosky tankových vojsk,musime si uvědomit,že i nové tanky by přišly na obrovské peníze a jen jedna tanková divize o 3 tankových plucích představuje cca 270 ks tanků,plus motostřelecký pluk na transportérech (jaké byly v novinách názory na nákup Panduru cca 224 ks) a další podpůrné a logistické jednotky.K tomu je nutno přičíst munici,která není též levná,náklady na výcvik osádek.A už slyším naše novináře a některé politiky,jak masirují národ,že se jedná o obrovské vyhozené peníze,které se mohly použít na jiné věci.Další věci je též to že vojenská technika velice rychle stárne.A jsme u další a základní otázky,jak učinit vojenskou službu lukrativní,aby o ni měli zájem občané zájem.Pokud bude povinná,tak si armáda bude lidi vybírat (už to nebude,jak před rokem 1989,kdy museli do armády všichni) a co si budem zastírat,že to budou většinou maturanti a někteří vyučení.A další problém,jak dlouho by měla zakladní vojenská služba trvat,aby se vojáci něco naučili,a jak vojákům zakladní služby vysvětlit,že oni musí sloužit jen za určité kapesné,a Ti co na vojnu nemusí,si vydělávají a žijí normální civilní život.Co si budem vykládat,je to určitý zásah do života mladých lidí. Další otázka zní,co je schopen český národ obětovat pro obranu své vlasti a svých spojenců v NATO.Stačí se jen podívat jaký hunbuk udělala ČSSD kolem vyslání našich páru desítek vojáku do Afghánistánu.Další případ je budování amerického radaru,na našem území který by chránil před raketami dalekého doletu,nejen naší zemi ale i celou Evropu,což EU ani NATO nedokoážou.Tento radar by nestál naši zemí ani korunu.A postoj našich občanů a levicových stran proč? musí radar stát u nás??A tak mě napadají slova jedné velice vzdělané ženy,která kdy si řekla:?Jsou národy,které mají radši svobodu než salám?Což my asi říci nemůžem.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945