logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Francie a NATO

Historie francouzské vojenské výjimky.

Uznáním de Gaullovy prozatímní vlády Moskvou se definitivně rozplynul Rooseveltův sen o vytvoření „banánové“ republiky ve Francii.

Hned po založení NATO v dubnu 1949, Moskva po smrti Stalina (březen 1953) oficiálně požádala o vstup do NATO (1954), byla ale odmítnuta. Když bylo do NATO 9. 5. 1955 přijato západní Německo (k nelibosti de Gaulla), Moskva 14. 5. 1955 vyhlásila vytvoření Varšavského paktu.První vážná krize jednoty NATO vypukla okamžikem nastoupení de Gaulla do funkce prezidenta, když generál 17. 9. 1958 odeslal prezidentu Eisenhowerovi a britskému premiéru Macmillanovi memorandum, ve kterém odmítal anglosaskou převahu ve velení NATO a požadoval, aby NATO velel tripartitní výbor (US, UK, F).

De Gaulle rovněž požadoval, aby zájmy NATO pokrývaly i francouzské zájmy, konkrétně požadoval asistenci NATO při potlačení protifrancouzského povstání v Alžírsku. Protože se mu Anglosasové opět vysmáli, Francie začala budovat obranu nezávislou na anglosaské: v březnu 1959 Francie z velení NATO odvolala svoji středomořskou flotu, o tři měsíce později de Gaulle zakázal na půdě Francie skladovat cizí jaderné zbraně, Washington musel stáhnout své letouny, které měl ve Francii od roku 1950, a k roku 1967 musel vrátit Francii deset důležitých leteckých základen. Současně de Gaulle oficiálně odstartoval francouzský vojenský jaderný program, který Anglosasové sabotovali, a v rámci vytvoření force de frappe (Úderné síly) Francouzi otestovali v únoru 1960 v alžírské poušti svoji první jadernou zbraň Gerboise Bleue. Za kubánské krize 1962 Francie byla se spojenci solidární, v budování nezávislé obrany, však de Gaulle pokračoval. 1966 de Gaulle vyjmul z integrovaného vojenského velení NATO veškeré francouzské ozbrojené síly: v březnu 1966 gen. de Gaulle napsal americkému prezidentu Lyndonu Johnsonovi dopis, v němž uvedl, že „Francie znovu přebírá veškerý výkon suverenity na celém svém území, který byl podle jeho mínění vážně narušen přítomností 28.000 amer. vojáků na francouzském území… Třebaže de Gaulle měl závažné důvody se na Washington zlobit (za 2. sv. v. Američané osobu de Gaulla zcela ignorovali, a dělali všechno, aby se nedostal k moci), de Gaulle tímto dopisem nezpochybňoval solidaritu mezi spojenci, ale, jak tvrdil, „slůvko integrace neznamená subordinaci zahraniční mocnosti“… Paříž se tak přestala účastnit vojenského velení NATO a NATO muselo své ústředí přemístit z Paříže do belgického Casteau.

Národní symboly mají svoji váhu a výše zmíněný gaullistický postoj – že účast Francie ve vojenské struktuře, v níž dominuje Washington, poškozuje francouzskou národní suverenitu – se stal jedním ze znaků francouzské identity v její zahraniční politice.

„Amerikanofonní“ francouzský prezident Sarkozy (třebaže se dovolává svého gaullismu) a jeho ministr zahraničí Bernard Kouchner horlivě Bushe ujišťovali, že Francie je připravena znovu převzít veškerou svoji odpovědnost ve vojenské struktuře NATO za podmínky, že „Evropané ( tj. Francouzi) dostanou více velitelských funkcí a větší autonomii“. Vágní přísliby ze strany Washingtonu je, zdá se, zcela uspokojily…

Třebaže Sarkozy svým voláním po opětovné vojenské reintegraci do NATO politicky mírně riskuje, ve skutečnosti by se nic převratného nestalo, protože Francie se začlenila do vojenské struktury NATO v podstatě již v roce 1995, kdy se znovu začala na přání Chiraka účastnit zasedání vojenských výborů NATO.

V roce 2004 Paříž vyslala své důstojníky do SHAPE (the Supreme HQs of Allied Powers in Europe) a do ACT Norfolk (Allied Command for the Transformation), takže dnes se Paříž podílí téměř na všech vojenských strukturách NATO, až na dva menší výbory: Defence Planning Committee (DPC) a Nuclear Planning Group (NPG), třebaže by Paříž neměla žádný problém udržet své jaderné síly pod samostatným velením, stranou od amerických a britských, protože žádný evropský stát si dnes nepřeje vznášet agendu evropského jaderného odstrašení.

Francie se podílí na vojenských misích NATO, francouzský generál byl ve velení KFOR v Kosovu. Navíc francouzští vojenští velitelé nikdy nepřestali součinnost s NATO prakticky procvičovat, účastnili se téměř všech ad hoc NATO misí od jeho založení, a vždy volali po vojenské reintegraci Francie do NATO. 3. 4. 2008 náčelník francouzského genštábu prohlásil, že se Paříž hodlá oficiálně reintegrovat do vojenského velení NATO v roce 2009.

Zato francouzská diplomacie tento stav nepovažovala za politický anachronismus, zejména bývalý ministr zahraničí Hubert Védrine, a tvrdila, že vojenskou reintegrací Paříže do NATO přijde Francie o ozdravnou roli hlavního oponenta Washingtonu.

Prohlášení náčelníka genštábu o opětovném „ vazalství“ na Washingtonu vyvolalo ve Francii rozruch jak mezi pravicí, tak mezi levicí jako zrada na gaullistickém dědictví, které ještě nikdy nebylo nikým veřejně zpochybněno, třebaže jako první prezident si s opětovnou reintegrací Francie do NATO pohrával Chirak. Chtít skoncovat s nezávislým postavením Francie v NATO je vlastizradou, tvrdí mnozí Francouzi…

Washington tvrdí, že velitelská místa rezervovaná pro francouzské důstojníky odpovídají vojenskému angažování se Francie: Paříž totiž odmítla převzít vojenské velení strategických sil NATO Response Forces (NRF) a svoje velitelské místo zástupce velitele v SACEUR (Supreme Allied Commander of the Allied Forces in Europe ) přenechává Německu a Británii… Zatímco Francie tvrdí, že váha členských států v NATO se poměřuje vojenskou účastí na zahraničních misích NATO, Washington stížnosti Paříže na americkou dominanci v NATO odmítá s tím, že Paříž si nemůže naříkat,když odmítá převzít velitelské odpovědnosti,které korespondují její vojenské síle…

Washington nedávno oficiálně „přiznal“ Evropě právo na vlastní obranu, ale její snažení dlouho znevažoval a na evropskou obrannou iniciativu The European Security Defence Project (ESDP) a její operační centrum v Bruselu, „embryo“ budoucího „autonomního vojenského genštábu“, se nesouhlasně mračil.

Také Londýn se svými „privilegovanými“ vztahy k Washingtonu evropské úsilí o vlastní obrannou buňku brzdil, takže není od věci se ptát, zda se Londýn na úkor svých vztahů k Washingtonu k evropské obranné iniciativě vůbec někdy připojí upřímně… Experti z NATO poukazují, že Washington se nevzdá „globálních misí“ jednotek NATO, ani případného rozšíření NATO směrem na Ukrajinu a Gruzii, s čímž Francie a Německo nesouhlasí.

Proč tudíž Chirak a Sarkozy trvají na reintegraci Francie do vojenského velení NATO, když společně s Německem dobře vědí, že vliv Evropy ve světě stoupne teprve tehdy, až bude mít Evropa zabezpečenou vlastní obranu nezávislou na USA? Možná, že zakopaný pes je právě v tom, že evropští partneři Francie jsou plnými členy NATO a trvají na ujištění, že se případné jednotky samostatné evropské obrany nedostanou do konfliktu s jednotkami NATO. Odtud asi také vyplynula dohoda, že Washington oficiálně uzná právo Evropy na obranu, když se Francie oficiálně opět zapojí do vojenské struktury NATO. V tomto směru vyzněl i Bushův bukurešťský projev. Francouzský parlament však bude po Washingtonu požadovat konkrétní záruky, ne jen gesta či Sarkozyho výroky v duchu „čím jsme provázanější s USA, tím jsme nezávislejší“.

 
Datum: 09. 04. 2008 16:57:41 Autor: andrea kostlánová
Předmět: omluva za překlep
Omlouvám se za humorný překlep : správně má být "force de frappe" /úderná síla
Datum: 09. 04. 2008 19:37:59 Autor: -lk-
Předmět: ad překlep
Už jsem opravil... :-) -lk-
Datum: 18. 04. 2008 07:16:17 Autor: Petr1
Předmět: pro Andreu
Vám se vždy povede, že po přečtení úvodních vět již nemohu číst dál. Vy si opravdu myslíte, že se dá s vážnou tváři napsat: Hned po založení NATO v dubnu 1949, Moskva po smrti Stalina (březen 1953) oficiálně požádala o vstup do NATO (1954)...Mně to připomnělo jak Jára Cimrman hned třetí den po přečtení zprávy o požáru v Chicagu nastupoval v Terstu na loď s úmyslem napsat o něm reportáž.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka