logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Jak se por. Prohaska seznámil s následníkem

Kapitola z připravované knihy V císařských barvách.

STOUPÁNÍ PO SPIRÁLE

„Elektrické zapalování?“

„Zapnuto! Je všechno připraveno?“

„Připraveno ke startu, herr leutnant.“

„Tak nastartujte motor.“

Nastala krátká přestávka, potom se stroj otřásl, jak mechanik strhl dolů plnou váhou svého těla list vrtule. Motor zakašlal, ozval se předčasný zápal, jak se vrtule ještě jednou či dvakrát protočila a potom se s trhnutím zastavila. Mechanik se znovu pokusil ji roztočit a tentokrát se motor po kratičkém zaváhání s prskáním probral k životu. Z výfuku se vyvalil kouř a po něm vyšlehl metr dlouhý jazyk plamene, v tom kalném světle časného rána modrý a zelený jako ocasní pera páva v kalném světle časného rána. Když se potom čtyři válce motoru Hieronymus-Warchlachowski ustálily v pravidelném rytmu, plamen zeslábl do stabilní pulsující rudozlaté záře. Nechal jsem motor běžet naprázdno, aby se zahřál, a obrátil jsem se ke čtyřem mechanikům za sebou.

„Dobrá, tak ji zvedněte a otočte.“

Dva zvedli ocas a zbylí dva se chopili okrajů křídel, aby otočili letadlo nosem k lehkému větru, jenž roztáčel větrnou korouhvičku na druhé straně této stále ještě zšeřelé rozlehlé české pastviny pro krávy. Teď už bylo dost světla, abych dohlédl na konec pole – a také k mlází mladých modřínů za ní. Jeho silueta byla tu a tam porušena mezerami, svědčícími o chybných úsudcích předchozích žáků c. a k. fliegerschule Arány und Seligmann. Pohlédl jsem přes levoboční křídlo na místo, kde stáli dva muži. Jeden byl oblečen v krátkém modrošedém zimním kabátku s kožešinovým límcem a v rudých rajtkách dragounského pluku. Druhým byl civilista v buřince a s brýlemi ve zlatých obroučkách, který měl na sobě volný plášť s kapucí. Byli to majitelé školy, na první pohled dosti nesourodá dvojice. Major Gyula Arány, graf von Aránya, byl bohatý mladý důstojník v jednom z nejelegantnějších c. a k. jezdeckých pluků. Jeho partnerem byl herr Lucian Seligmann, židovský finančník a průmyslník z Brna. Do tohoto podniku se pustili s ohledem na všeobecný zájem o aviatiku, Arány byl letec – držitel jednoho z prvních rakousko-uherských pilotních diplomů s datem 1910 – a Seligmann byl vlastenecký podnikatel, který se navzdory značnému oficiálnímu nezájmu a nepřátelství snažil vybudovat rakouský letecký průmysl. Letecká škola byla výsledkem jejich sdílené vášně, herr Seligmann poskytoval finanční prostředky, a Arány nezbytné kontakty a společenskou prestiž.

Inu, není důvod to dále zdržovat, pomyslel jsem si, neboť můj námořnický instinkt mi napověděl, že dnes už silnější vítr vát nebude. A tak jsem se znepokojením a tlukoucím srdcem hleděl k řadě stromů v dálce, jako když jezdec zkoumá vysoký plot z hřbetu nespolehlivého koně. Arány překřikoval hluk motoru.

„Hodně štěstí, Prohaskao. Zlomte vaz a nohy!“

Jeho společník k podobné dobrosrdečnosti sklony neměl. „Ano, herr leutnant!“ volal. „Ohněte mi další list vrtule jako posledně, a já vám osobně zlámu jak krk, tak nohy – a pak vám polámu i všechny ostatní kosti v těle!“ Ještě nebylo moc vidět, ale cítil jsem, že to myslí smrtelně vážně. Obrátil jsem se k mechanikům držícím ocas. „No tak dobře, jdeme na to!“

Přidal jsem plyn a motor se rozeřval vši silou svých osmdesáti koňských sil. Aeroplán začal po nerovném terénu poskakovat kupředu, ocas a křídla mu přitom stabilizoval pozemní personál. Nabíral rychlost, kymácel se a škubal, jak jeho čtyři bicyklová kola narážela na brázdy a krtince. Dvacet metrů, a mechanici pustili ocas. Třicet metrů, a křídla se začala protahovat a chvět. Padesát metrů – zoufale jsem sledoval mlází před sebou a snažil jsem se odhadnout správný okamžik, kdy přitáhnout řídicí sloupek: příliš brzy, a ztratím vztlak a havaruji; příliš pozdě, a narazím do vrcholků stromů a havaruji. Šedesát… sedmdesát… Teď. Zatáhl jsem za řídicí sloupek vší silou, s bušícím srdcem a ústy vyschlými strachem. Najednou jsem ucítil, že pohyb je hladký, kola se odlepila od země, spatřil jsem stromy řítící se proti mně – ano zvládli jsme to, ačkoliv jen tak tak, jasně jsem slyšel, jak pod koly podvozku chrastí nejvyšší větve porostu. Strachy jsem se zpotil a teď jsem cítil, jak se pot v proudícím větru ochladil, když jsem kolo na řídicím sloupku otočil, abych se vyhnul modřínovému lesu. Byl jsem bezpečně ve vzduchu: obtížná část byla za mnou.

Bylo asi sedm hodin šedého rána v polovině listopadu 1912 a já jsem namáhavě šplhal z primitivního polního letiště nedaleko českého města Jihlava. Bylo to už skoro sedm měsíců, co jsem si podal žádost do výcvikového kursu námořních pilotů, ale trvalo strašně dlouho, než jsem se dostal až k závěrečné zkoušce. Zdržení bylo způsobeno tím, že listiny putovaly z jedné kanceláře do druhé, jak v Pule, tak ve Vídni, další průtahy představovalo uvolnění z mého zařazení na palubě lodi Erzherzog Albrecht, a potom jsem ještě musel čekat, až se uvolní místo v leteckém kursu. Svůj první vzlet v letecké škole ve Steinfeldu na okraji Vídně jsem uskutečnil teprve v polovině září. Samostatný let jsem absolvoval o týden později a průkaz civilního pilota jsem obdržel po dvou týdnech – je nutné dodat, ta rychlost nebyla výsledkem mého výjimečného nadání, ale spíše extrémní povrchností instrukcí, jež bylo možné poskytnout v těch dávno uplynulých dnech, kdy se létání učilo létáním samotným, podobně jako jízda na potenciálně smrtícím bicyklu, a dostatečně přesvědčivým důkazem talentu bylo samotné přežití. A teď jsem přijel sem, do Jihlavy, abych složil zkoušky na vojenského flugzeugführera. C. a k. armáda dosud nedokázala překonat těžkosti a založit dlouho slibovanou leteckou akademii, a tak byl výcvik armádních a námořních pilotů stále předmětem kontraktů s civilními leteckými školami, jež vyrůstaly po celé monarchii jako houby po dešti. Některé z nich měly docela dobrou pověst, jiné byly vedeny šarlatány, kteří mohli být klidně subvencováni cechem funebráků – soudě podle množství práce, kterou je zásobovali.

Včera jsem úspěšně dokončil čtvrtou část svých zkoušek, což vyžadovalo, abych s aeroplánem desetkrát po sobě vzlétl do výšky tisíc metrů – tenhle proces zahrnoval stoupání v těsných spirálách pokaždé po dobu půl hodiny – a potom vypnutí motoru, plachtění dolů a přistání mezi dvěma tyčemi zaraženými na poli asi dvacet metrů od sebe. Všechno šlo dobře až k poslednímu přistání, kdy se mnou náhlý poryv větru smýkl zrovna ve chvíli, kdy jsem měl dosednout na zem, a způsobil, že jsem okrajem křídla přesekl jednu z tyčí. Mechanici museli zůstat vzhůru do půlnoci a mořili se s lepidlem, dráty a plachtařskými jehlami. Herr Seligmann z toho vůbec neměl radost. Zle se na mě podíval přes obroučky brýlí, vzdychl a do notýsku v kožené vazbě si pečlivě poznamenal příslušnou sumu. Bude mě to stát 250 korun, řekl mi – většinu mého měsíčního služného. A to už jsem tetičce Aleksii dlužil 850 korun za samotný kurs. Císařské a královské ministerstvo financí – erár – určitě jednou, jakmile projdu, cenu kursu refunduje a možná uhradí i tuhle škodu. Nicméně jsem jak ze zkušenosti, tak z toho, co se povídalo, věděl, že může trvat celá léta, než náklady proplatí.

Ale ať se to klidně vyřeší samo, pomyslel jsem si teď, když jsem už několik minut prováděl pátou a poslední část svých zkoušek – cvičení ve čtení mapy. Jeho součástí byl přespolní let po trase dlouhé sto kilometrů z Jihlavy na severozápad k polnímu letišti v Bubenči u Prahy, s šedesátikilovým pytlem písku na zadním sedadle představujícím pasažéra. Po příletu do Prahy jsem měl letadlo předat dalšímu kandidátovi zkoušky, který s ním měl doletět zpátky do Jihlavy, zatímco já bych se vrátil vlakem.

Stroj, který jsem pilotoval, byl kuriózní aparát zvaný Etrich Taube neboli Holubice. Byl to jednoplošník navržený Rakušanem jménem Igo Etrich a byl pozoruhodný tím, že měl křídla a ocas zcela úmyslně tvarované tak, jako je má holub, a to na základě předpokladu (jenž mi už tenkrát připadal logicky pochybený), že pokud pták, který takhle vypadá, může létat, tak proč by nemohl aeroplán. Když si na to dnes vzpomenu, třesu se při pomyšlení, že jsem mohl být tak ztřeštěný a vzlétnout do vzduchu v takovém chatrném stroji, výtvoru tak žalostně křehkém, že připomínal vážku. Když Němci z jednoho takového letadla shazovali v roce 1914 bomby na Paříž, lidé na zemi si mysleli, že vybuchlo plynové potrubí, protože útočníci byl proti sluneční obloze téměř průhlední. Seděl jsem po pás v jakési proutěné sedací vaně a řídil jsem kolem připevněným na manévrovacím sloupku, jenž neměnil směr letu pomocí křidélek, ale ohýbáním celého křídla pomocí složitého systému drátů a kladek, jež se sbíhaly na pylonu přede mnou. Co se týče přístrojů, měl jsem tu měřič paliva, ukazatel tlaku oleje a jakýsi primitivní výškoměr. Ale rychle jsem se naučil, že nejlepšími přáteli pilota jsou vlající šála a hudební sluch. Šála byla vynikajícím ukazatelem směru: když jsme stoupali, vlála dolů, když jsme klesali, vlála nahoru, a v okamžicích mezi tím se dalo boční unášení odhadnout podle toho, jestli vlála směrem na levobok anebo na pravobok. Co se týče rychlosti, nejspolehlivějším prostředkem pro její odhadování byl (jak jsem zjistil) zpěvný tón vyvolávaný větrem proudícím nespočtem drátěných výztuh. O mnoho let později, když jsem byl v Domově na Iddesleigh Road, jsem za letních dnů často sedával venku v zahradě a sledoval velká dopravní trysková letadla burácející nade mnou z letiště Heathrow – letouny vážící několik set tun a s třemi stovkami cestujících vymrštěné do vzduchu v úhlu čtyřiceti stupňů motory, z nichž každý měl výkon jako tisíc Etrichů Taube dohromady. A já jsem se občas usmíval a myslíval jsem si, šťastnou cestu, děti, a hezky si ten svůj turistický zájezd užijte. A věnujte vzpomínku vetchému starému bláznovi s legračním přízvukem tam dole, protože jestli můžete snídat v Sloughu a dát si oběd v Tenerife, vděčíte za to do určité míry lidem, jako jsem já. Neboť přestože nemohu tvrdit na svou čest, že jsem byl jedním z průkopníků letectví, pořád ještě jsem stál v první řadě těch, kteří přišli těsně po nich.

První hodina přespolního letu proběhla bez větších potíží, letěl jsem ve výšce šest set metrů průměrnou rychlostí padesáti uzlů. Byl to jeden z těch bezútěšných středoevropských dnů na sklonku podzimu, kdy vysoký tlak znehybní vzduch a nad krajinou se rozprostře silná jednolitá pokrývka šedivého mračna takové truchlivé monotónní hustoty, že se zdá, jakoby ze země i z oblohy zmizela každičká stopa po jakékoli barvě. Ale přinejmenším vál alespoň slabý vítr – což je důležitý faktor, když člověk pilotuje aeroplán, který vlastně není o moc víc, než jen motorový kluzák. A tak jsem si to bzučel směrem ku Praze, podle mého odhadu asi tak hodinu a půl od Jihlavy. Podle instrukcí jsem sledoval silnici – úzkou bílou stužku vinoucí se mezi úzkými políčky a temně šedými lesy Táborské pahorkatiny. Už jsem přeletěl nad Vlašimí, náhle se objevivším uzlem cest a domů pode mnou. Brzy budu nad Benešovem, kde se chytím hlavní železniční trati a poletím podél ní tak dlouho, dokud neuvidím v dálce pražské věže. Arány mi řekl, že jestli si to dobře načasuji, tak bych měl být schopen sledovat jízdu rychlíku Vídeň – Praha, který pojede v 6.30. Zkontroloval jsem ukazatel paliva. Všechno bylo v pořádku, nádrž byla pořád ještě z poloviny plná. Tlak oleje byl normální, ale zdálo se mi, že motor už neběží tak pravidelně jako předtím. V karburátoru je asi prach. Ale nic se neděje: podle hodinek jsem měl trochu náskok, takže kdyby došlo k nejhoršímu, vždycky můžu přistát na nějakém poli a uvést všechno do pořádku – jako jsem to už udělal několikrát předtím – a potom znovu odstartovat, a pořád budu v Bubenči v rámci časového limitu.

Zvedl jsem zrak od přístrojové desky. Asi dva kilometry přede mnou byly obloha a krajina zahalené oparem poletujícího bílého kouře. Místní venkované po sklizni pravděpodobně pálí strniště, anebo někde chytil les (toho roku bylo veliké sucho). V každém případě kouřová stěna už byla tak vysoká, že jsem ji nemohl přeletět, a tak široká, že jsem ji nemohl obletět. Nezbývalo mi nic jiného, než podle kapesního kompasu určit azimut, zamířit přímo do ní a doufat, že nebude příliš protáhlá. A tak jsem s kursem na severo-severovýchod vletěl do té kyselé, po ohňostroji zapáchající šedivé temnoty. Z kouře jsem se rozkašlal a musel jsem si nasadit ochranné brýle, protože mě štípal do očí. Počítám, že jsem byl v tom kouřovém oblaku jenom asi minutu nebo tak něco a pořád jsem se držel azimutu. Ale když jsem se vynořil v čistém vzduchu, došlo mi, že terén pode mnou se nikterak nepodobá terénu vyznačenému na mapě, kterou jsem měl připevněnou na podložce a balancoval jsem ji na kolenou. Ztratil jsem silnici. Ale to byla zakrátko ta nejmenší nesnáz. Jakoby na protest proti zápachu hořící vegetace teď motor začal velmi znepokojivě prskat, a jak klesaly otáčky, začal jsem očividně ztrácet výšku. Nedalo se nic dělat, budu muset nouzově přistát. Pohlédl jsem kupředu – a srdce mi spadlo do kalhot rychleji, než padal aeroplán. Přede mnou se prostíral rozlehlý temně zelený borovicový les: vysoké mohutné stromy, mezi nimiž nebyla jediná mýtina. To bylo nanejvýš neblahé, protože pokud nedokážu udržet Tauba ve vzduchu natolik dlouho, abych les přeletěl a přistál na pastvině či posekané louce za ním, tak se letoun zřítí a linienschiffsleutnant Ottokar Prohaska skončí s největší pravděpodobností slibnou kariéru napíchnutý na vrcholku nějaké české jedle. Aeroplán v ceně nejméně 3 000 korun bude odepsán a já za něj budu muset zaplatit. Na mysli mi vytanula vyhlídka na nekonečnou chudobu, jež mě bude provázet nejméně do padesátých let nového století. „No tak, no tak, to dokážeš,“ mumlal jsem prosebně k letadlu jako jezdec povzbuzující vyčerpaného koně, aby jej přiměl k poslednímu skoku. Motor zakašlal a nadobro se odmlčel, potom se po několika otáčkách vrtule znovu probral k životu. Teď už jsme byli nad lesem, dost nízko, abych rozeznával vrcholky jednotlivých stromů pod sebou. Zubatá čára vzdáleného okraje lesa byla asi kilometr přede mnou, jak jsem odhadoval. Jen kdybychom mohli zůstat nahoře… rozkousal jsem si ret do krve a zadržoval jsem dech, jako bych tím mohl udržet selhávající motor v chodu. Jakoby v odpověď na moje zoufalé přemlouvání motor zachroptěl, několikrát se ozval výstřel předzápalu – a potom utichl nadobro. Jak jsem se snášel k hrozivým modrozeleným bodcům natahujícím se po nás jako kočičí drápy po ptáčkovi, bylo slyšet už jenom nářek větru v drátech.

Ale jestliže aeroplány z roku 1912 nebyly o moc víc než jen motorové kluzáky, mělo to aspoň tu výhodu, že když motor selhal – což se stávalo často – mohly pořád ještě nějakou dobu klouzat vlastními silami. Teď, když jsem zápolil s řídicím sloupkem v zoufalé snaze zabránit Taubemu překlopit se do vývrtky a dotáhnout jej na rovinaté pole v dálce, byl jsem vděčný za včerejší únavný nácvik šplhání vzhůru a plachtění dolů. V jednu chvíli jsem už viděl, jak narážíme na vrcholky stromů. Ale jakýsi slabý, mimořádný proud stoupajícího vzduchu letoun nepatrně nadzvedl – sotva znatelně, ale dostatečně na to, abychom měli znovu naději, že se přeneseme přes okraj lesa. Zbývalo už jen pár set metrů – ano, dokážeme to! Jak jsme plachtili nad okrajem lesa, téměř se dotýkaje nejvyšších větví, z ničeho nic se tam dole prudce vznesl houf ptáků a přede mnou vylétlo do vzduchu hejno bažantů skřehotajících hrůzou. Vzápětí, jakmile jsem se přenesl přes poslední linii stromů, se vzduch naplnil rámusem a svištěním, jak země pode mnou vybuchla v přívalu ran, záblesků a obláčků bílého kouře. Těsně vedle mě se náhle plocha křídla o straně jednoho metru rozlétla na kusy v záplavě třísek a útržků plátna a pedály směrového kormidla pod mýma nohama přestaly reagovat, jako by něco zasáhlo záď. Holubice se prudce naklonila na levobok, smrtelně raněná a neovladatelná.

Často jsem si v průběhu života všiml kuriózního jevu – když se blíží nějaká katastrofa, všechno jako by se zpomalilo, takže člověk má najednou spoustu času prohlížet si emblém na chladiči autobusu, který jej v příští chvíli přejede. A právě tohle se mi přihodilo toho dopoledne. Nemohlo to být víc než pět vteřin normálního času, ale já jsem dokázal vnímat každý nepatrný detail nastávající katastrofy: široké posekané pole a přímo přede mnou obdélník ohraničený balíky slámy a v něm dva dlouhé stoly na kozách potažené bílými ubrusy, na nichž stály pečlivě vyrovnané stříbrné jídelní soupravy a broušené sklo. Viděl jsem sloužící v zelených livrejích, jak vyndávají věci z proutěných košů. A zvědavě jsem sledoval, jak ustali v práci, otočili se a vyjeveně na mě zírají. Potom přeskočili balíky slámy a rozutíkali se všemi směry, jako zajíci po kukuřičném poli. Učinil jsem poslední zoufalý pokus, abych se vyhnul ohraničenému prostoru, který mě očividně přitahoval jako nějaký osudový magnet. Ale kormidlo bylo zničené, drátěná táhla byla přestřelená. Teď už jsem nemohl dělat nic jiného, než dát hlavu mezi kolena a zavřít oči. Za strašlivého praskotu tříštěného dřeva a trhajícího se plátna navázal aeroplán kontakt se žlutou půdou Táborské pahorkatiny.

Moc si nevzpomínám, co se událo potom, jedině na ohromný náraz a ohlušující řinčení rozbíjeného nádobí a skla a padajících příborů a kanonádu vybuchujících lahví se šampaňským, když jsem narazil do ohrazeného prostoru. Potom klid, ticho a vířící okrové mračno prachu. Postupně mi začalo docházet, že jsem naživu: pohmožděný, pořezaný, s vyraženým dechem, ale pořád živý. Opatrně jsem zahýbal prsty u rukou a u nohou, potom postupně oběma pažemi a nohama. Pokud jsem mohl soudit, nebyla zlomená žádná kost. Ale byl jsem uvězněn v troskách pytlem s pískem, který sklouzl dopředu, a spletitou pavučinou ocelových táhel, jež se na mě zřítila. To nebylo dobré: aeroplány z roku 1912 jako by byly úmyslně konstruovány jako zapalovače: ani ne před měsícem byl jeden z mých spolužáků ve Steinfeldu zpopelněn zaživa, uvězněn po zpackaném přistání v troskách Taubeho. Když jsem se pokoušel z trosek vyhrabat, jako by mě znovu udeřil do nosu pach spáleného masa. Kvůli prachu jsem toho moc neviděl. Navíc se jedna mastková čočka mých leteckých brýlí rozbila a přes druhé oko jsem měl naraženou leteckou kuklu. Takže jsem jen matně rozeznával obrysy postavy, jež ke mně po vraku šplhala.

„Rychle!“ křičel jsem. „Pro lásku Boží, pomozte mi ven – letadlo může každou chvíli začít hořet!“ Ale k mému ohromení, se na mě můj zachránce, místo aby se mě snažil vytáhnout ven, s rozzuřeným řevem vrhl, popadl mě za klopy letecké blůzy a třásl se mnou tak, že mi skoro uletěla hlava.

„Ty neřáde! Špíno! Kanálie!“ křičel. „Ty mizerný koňský hovno! Ty hnusnej, zkaženej, zavšivenej gaunere! Co má tenhle zločin znamenat, ty zmetku? Přísahámbůh, že ti za tohle napařím deset let a budu tě soudit kvůli odškodnýmu do posledního halíře!“

Musím říct, že během tohoto surového útoku na bezmocnou oběť leteckého neštěstí jsem se přestal ovládat i já. Jednu ruku jsem měl volnou a tak jsem jí švihnul po útočníkovi – a podařila se mi krásná, uspokojující rána na statný pupek. S hlasitým „Úúúúf!“ zavrávoral útočník pozpátku, přičemž mával pažemi –, potom si o kus dál potupně kecnul do prachu. Cítil jsem, že teď je řada na mě, abych mu řekl, co si myslím.

„Sám jsi zmetek! Co si o sobě myslíš, ty tlustej imbecile, že sestřeluješ přelétávající letadla, a pak se vrháš na přeživší jako obyčejnej pouliční rváč? Odškodný? No si piš! Já za tenhle aeroplán budu muset zaplatit a přísahám, že z tebe ty peníze vyrazím i se soudníma výlohama, i kdybych tě měl kvůli tomu tahat po všech soudech v Rakousku!“

Teď už se mi podařilo sundat brýle a prach se usadil natolik, abych si mohl jasně prohlédnout útočníka, který se vyhrabal na nohy a oprašoval se. Obličej měl fialový vzteky a něco nesrozumitelného si drmolil jako rozzuřený krocan.

V těch dávných časech neexistovala televize, filmové týdeníky byly novinkou a dokonce ani fotografie v časopisech nebyly moc běžné, a tak jsme my, obyčejní lidé, znali tváře významných osobností daleko méně, než lidé dnes. Jestliže jsme měli štěstí a žili jsme ve velkých městech, podařilo se nám občas celebrity zdálky zahlédnout během nějakého procesí, ale jinak jsme si museli vystačit jen několika málo topornými, značně retušovanými oficiálními portrétními fotografiemi. Navíc tady ve střední Evropě bylo běžné, že se naši vládci zřídkakdy objevovali na veřejnosti jinak než v nějaké vojenské uniformě. Takže jsem chvíli váhal, než se mi rozbřesklo. Nemohlo být pochyb: ten člověk měl zelený plstěný klobouk, byl oblečen v delší kamizole z plstěného sukna, manšestrových kalhotách po kolena a na nohou měl tyrolské podkolenky a polobotky – ale tuhle nařvanou papuli, kančí knír a zvláštní mrtvolné, prázdné oči, jež na nás shlížely ze stovek oficiálních portrétů, si nebylo možné splést. A přesto mi, jak jsem tu dřepěl uprostřed českého pole v troskách Taubeho, nějakou chvíli trvalo, než mi to v děsivém šoku došlo: muž, jehož lovecký piknik jsem právě zkazil a kterého jsem napadl a urážel, nebyl nikdo jiný než František Ferdinand habsbursko-bourbonský, arcivévoda rakouský d‘Este, následník císařského trůnu rakouského a dědic apoštolské koruny svatého Štěpána uherského. Těžce jsem polkl a zavřel jsem oči, jak mi mráz přeběhl po zádech, a zoufale jsem si přál, aby aeroplán nakonec přeci jenom vzplanul.

Následník trůnu teď už dostatečně popadl dech, aby mi oznámil, co si o mně myslí. „Tak ty mě budeš mlátit, ty hulváte? Nestačí ti, že jsi mi zničil svačinu a neřekneš ani s dovolením? No tak dobře, můj milý pane, slibuju ti těžké časy, o tom nepochybuj. Tohle je možná věk demokracie, ale praštit hlídače železničního přejezdu a zaútočit na arcivévodu jsou ještě pořád dvě různé věci…“ Odmlčel se. Rukáv mé letecké kazajky byl utržený a pod ním bylo vidět tři zlaté manžetové prýmky mé námořní uniformy. Na arcivévodově tváři se objevil úsměv. Byla to podivně nepříjemná a (jak jsem se později poučil) zřídka vídaná grimasa, při níž se zvolna objevovaly přední zuby, jak se špičky kníru začaly dotýkat nosu, takže připomínaly kusadla roháče obecného. „Aha, takže ty jsi námořní důstojník, není-liž pravda? Protože jestli nevyužiju svého postavení admirála, abych tě nechal zavřít na doživotí do námořního vězení v Pule, tak ať se nejmenuju Habsburk!“

Možná si říkáte, soudě podle okolností popsaných výše, že tu děsivou situaci, ve které jsem se ocitl, už nebylo možné nijak zhoršit. Ale to se pletete, protože ke spílajícímu následníkovi trůnu se připojila další osoba. A pokud jsem chvíli váhal, než jsem poznal arcivévodu, tak jsem ani na okamžik nezapochyboval o tom, kdo přede mnou stojí teď. Ihned jsem poznal ty špičaté kníry a deformovanou levou paži, stejně jako poněkud směšný rádoby militantní lovecký úbor s pérem na klobouku, zdobenou dýkou na opasku a křížem řádu svatého Huberta visícím pod pruským límcem. Byl to Vilém II. Hohenzollern, německý císař.

KONEC UKÁZKY

Kniha V císařských barvách vychází 17. 5. 2017

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

THE LORD OF PEACE

THE LORD OF PEACE


Recenze týdne

Sborník Replicon

Soubor vybraných přednášek z ročníků 2013-2016