Je proč litovat zániku Rakouska-Uherska ?

Polemika šéfredaktora se spisovatelem Janem Benešem.

K dnešnímu 90. výročí Zborova připomínáme polemiku, jež se nedávno objevila na stránkách Literárních novin: stále ještě jsou mezi námi tací, kteří smysluplnost vzniku ČSR zpochybňují....

Vážený pane Beneši, s odstupem času, po dvou zhoubných válkách a po zkušenostech pěti desetiletí totalitních režimů, mění se zákonitě hodnocení doby, kdy země Koruny české byly součástí Habsburské monarchie. Toto soustátí nám již nepřipadá jako říše, v níž jsme tři sta let trpěli. Skutečností je, že v monarchii se rozhodně nežilo špatně. Především díky posledním dvěma desetiletím před rokem 1914 vzrostl národní důchod ve srovnání s polovinou devatenáctého století více než sedmkrát. Habsburská monarchie byla právním státem, kde zákony byly sice rozmanitě vykládány, ale platily. V důsledku událostí, na jejichž rozbor tu není místo (především rakousko-uherské vyrovnání, po němž nenásledovalo rakousko-české atd., a také národnostní a jazykové spory), ocitla se říše v permanentní krizi, jež vedla k jejímu konečnému zániku. Symbolickou tečkou byl sarajevský atentát. S Františkem Ferdinandem odešel politik, který měl jasnou vizi budoucího vývoje monarchie. Byl stoupencem silné státní moci, plánoval vytvoření federalistické monarchie, počítal se samosprávou Slovanů a chápal nutnost modernizace habsburské říše. Neměl ovšem Slovany nijak v lásce, ostatně ani jiné národnosti říše. Nicméně nejvíc trnem v oku mu byli Maďaři.

Správně viděl, že maďarský nacionalismus nahrává bujení stejně nebezpečného panslavismu. Po roce 1906 měl arcivévoda rozhodující vliv v armádě monarchie, cítil nebezpečí hrozícího válečného konfliktu a snažil se mu zabránit; byl odpůrcem vojenského střetnutí s Ruskem. Měl ovšem řadu rozporuplných vlastností, ale často projevoval jasnozřivé názory na vnitřní i zahraniční politiku monarchie a neodbytně se vnucuje otázka, jak by vše dopadlo, kdyby mohl své záměry uskutečnit. Historie žádné „kdyby“ neuznává, ale já nejsem historik. Nemohu se ubránit spekulaci, že František Ferdinand, kterého mají Češi stále tendenci vidět jako jakousi směšnou figurku, by dokázal prosadit svoje názory na hrozící vojenský konflikt a na modernizaci říše; pokud by se mu to podařilo, nevznikl by nacismus ani by se neprosadil bolševismus, nebylo by Hitlera ani Stalina, dvou světových válek – a možná bychom tady v českých zemích žili stále ještě v podunajské monarchii.

Dnešním politikům jsou tyto názory proti srsti a také starší generace, vyrostlá na tradici legionářů, nerada slyší o tom, že vznik Československa nebyl zas až tak samozřejmý, ale taková jsou prostě fakta. Vítězné mocnosti mluvily po první světové válce o demokracii, liberalismu a odzbrojení, ale skutečnost byla jiná. Z mapy Evropy zmizely tři ohromné křesťanské říše – rakouská, ruská a německá. Evropa jako taková ztratila svůj světový primát. V Rusku zvítězil bolševismus, jehož oběti se dnes počítají na desítky milionů. Nástupnické státečky se přikláněly k totalitarismu. Úcta k zákonu a parlamentním vládám vzala za své. Necelých dvacet let po skončení velké války postihla Evropu nová válka, vyprovokovaná činy a ambicemi vojenských diktátorů, daleko agresivnějších než kdokoliv, koho znalo mírumilovné devatenácté století. K rozpadu monarchie přispěl i fakt, že proti ní bojovalo glorifikované „československé“ vojsko. Nutno si ovšem uvědomit, že na stranu nepřítele přešla jen desetina odvedených vojáků české národnosti; věrnost přísaze a císaři zachoval například i Jan Masaryk. Pokud byli Češi nespokojeni s monarchií, měli před válkou přeci jen dost ústavních možností, jak dát svou nevoli najevo – třeba i po příkladu Maďarů.

Však legionáře za „dobrý skutek“ život už napořád trestal: Masaryk s Benešem je přehlíželi (legionáři totiž poznali na vlastní kůži bolševismus, a tak se těmto socialistům nehodili do krámu), nacisté a komunisté je likvidovali a Havel a spol. jim plivli do tváře, když zrušili republiku, za níž bojovali. V nedávném veřejném slyšení na půdě Senátu České republiky, jednajícím o návrhu udělit vysoké státní vyznamenání bratřím Mašínům, prohlásil jeden z historiků, že kdyby nebylo zrady českých vojáků, kteří za první světové války bojovali v československých le giích, nemusel by dnes ve Valdštejnském paláci zasedat Senát České republiky, ale místodržitelství podunajské monarchie. Při ohlédnutí na hrůzy dvacátého století, ale i na dnešní politický marast si myslím, že by to nemuselo být tak špatné.

LEONID KŘÍŽEK

Masaryk jako socialista je persifláž

Vážený pane Křížku, s odstupem času musíme arciť litovat i zániku Říše římské, budiž předesláno. A podobně jako jsme nechodili v botách těch, kdož pád Říma zapříčinili, dost těžko můžeme hodnotit i snahu všech, kdo zapříčinili rozpad Rakousko-Uherska. Předložené řádky vyznívají spíše než jako meditace nad zánikem říše, jež ztratila svůj společenský smysl, jako paján na jednoho arcivévodu, ačkoli o jeho záměrech se můžeme spíše nejasně než jasně dohadovat, a otázkou zůstává, na kolik by se mu je podařilo prosadit. Zpráv o tom, jak se snažil zabránit hrozícímu válečnému konfliktu, arciť postrádám zásadně. Spojil osud říše s osudem Německa a jeho ambicí. Zajisté, bolševismus by nevznikl, nebýt války a rozvrácenosti jí způsobené, nemluvě o těch třiceti milionech marek ve zlatě, které Německo (skrze Parduse) přidalo Leninovi na cestu ze Švýcar do Ruska.

Vznik Československa (+ Jugoslávie) zajisté nebyl tak docela samozřejmý, ale přičinili se o něj lidé vědoucí, že svoboda je statek placený krví, a dali tu svou k disposici. Zdůrazňovaný fakt, že na stranu „nepřítele“ přešla jen desetina násilně mobilizovaných, pak budiž vykládán správněji. Jedna desetina nebyla tak zbabělý plebs jako těch zbývajících devět desetin. Je dodnes. Masaryk si například přál zřídit k odstranění tohoto stavu mentálna už v roce 1919 v Československu (po švýcarském vzoru) miliční občanskou armádu, ale parlament žijící v duchu rakouského uprdnuta a složený na základě výsledků voleb 1910 (!) mu to neschválil. Pokud jde o legionáře, tak ještě roku 1948 měl Stalin obavy, zda se komunistům podaří usurpovat moc, „když ještě žije tolik legionářů“, a požadoval účast sovětské armády; tak vznikaly (kromě Jugoslávie) všecky ty „lido-demo“ jinde. „Zradit“ pak je možno jen někoho, kdo zastupuje mé zájmy, a to Rakousko- -Uhersko rozhodně v případě Čechoslováků, respektive Čechů a Slováků ani dost málo nečinilo. Ano, hospodářský vzestup tu byl a dvaašedesát procent rozpočtu monarchie kryly berně z našeho království, je nutno dodat. Dvaašedesát procent rozhodovací moci, jak s nimi bude naloženo, pak rozhodně jejich plátci neměli.

Představovat Masaryka jako socialistu je ovšem persifláž. Masaryk i Beneš zahájili svůj odboj proti Vídni v době, když už existovaly v Srbsku, Rusku i Francii čs. jednotky, například. A politiky je oba ze zástupů různých věrozvěstů, obletujících vlády a štáby spojenců, učinil jistý M. R. Štefánik, který jim zařídit přístup k Briandovi. Edvard Beneš zajisté socialistou byl, nejprve sociálním demokratem, pak národním socialistou, a zejména vždy inklinoval vlevo, i ve sporu Legií s bolševiky, a obecně to byl muž, který řečeno s Voskovcem se bál facek a podobně jako Havel věřil na to, že ke svobodě je se možno prokecat a běh věcí do nekonečna ovlivňovat kabinetní politikou. Hrůzám dvacátého století by pravděpodobně bylo možno zabránit, kdyby spojenci ve Versailles poslechli Wilsona a kdyby byl Wilson zrovna v době jejich konání neměl zánět mozkových blan, ale i to jsou hypotetické úvahy. Amerika se pak, věrna své tradici těch, kdož se žabomyší Evropy chtěli zbavit cestou za Atlantik, věci nevěnovala. Až když si to Evropané znovu zavařili, musela je i tak vytahovat z bryndy. Takže po roce 1945 svou chybu neopakovala. Rakousko-Uhersko zmizelo, neb neplnilo svou společenskou potřebu pro většinu svých obyvatel, přátelé. Vše ostatní jsou jen plky obdobné třeba momentálnímu hořekování nad osudem Drážďan a další „evropské“ snahy nepřátel svobody. Že mohlo na Malé Straně dodnes úřadovat místodržitelství? Tak proč ty bouřivší se Čechy nenechali 28. října 1918 pozavírat?

JAN BENEŠ

Nerovnováha v Evropě

Vážený pane Beneši, neznám nikoho, kdo lituje zániku Říše římské, znám však mnoho lidí nejrůznějších ročníků, kteří dodnes litují zániku Říše rakousko-uherské. Nazývat devadesát procent vojáků, kteří zůstali věrni přísaze a bojovali statečně často až „zum bitter Ende“, „zbabělým plebsem“, to už není jen pouhá persifláž, jak často s oblibou říkáte, ale ne omalená hrubost. Ne všichni občané říše chtěli bořit „zpuchřelé“ Rakousko. A mimochodem, ani zběhové, ani ostatní nebyli do vojska mobilizováni „násilně“. Dělo se tak v souladu se zákony právního státu, jakým Rakousko-Uhersko nesporně bylo, a v rámci branného zákona, jehož liberalismu stěží dosahoval zákon první republiky, a už vůbec ne té lidově-demokratické. Pokud Češi nevyužili možností parlamentní demokracie, je to vina jejich, nikoliv systému, o jehož změnu se mohli v rámci právního státu zasazovat. O záměrech zmíněného arcivévody se nemusíme dohadovat, je o nich dosti dokladů, jež snesla řada historiků v nejedné knize zasvěcené jeho životu, česky naposledy Jan Galandauer anebo Jiří Pernes. A také o aférách habsburské říše, tedy o tehdejším „marastu“, toho víme díky historikům dost a dost, přinejmenším tolik, abychom mohli srovnávat.

Kradlo se, politikařilo, korumpovalo a lhalo i tehdy, ale na rozdíl od dnešní České republiky bylo Rakousko-Uhersko právním státem a justice a orgány činné v trestním řízení případy řešily (byť ne vždy operativně) a provinilce trestaly. Taková parodie na právní a demokratický stát, jakou představuje dnešní Česká republika, to Rakousko-Uhersko rozhodně nebylo. (Nezapomeňte: v Parlamentu České republiky zasedá strana, jíž platný český zákon označuje za zločinnou, a její bývalí členové prostupují naše politické spektrum napříč.) A pak je tu otázka samostatnosti: Česká republika téměř bez armády je vydaná na milost a nemilost mocným sousedům. Nechá se od Ruska poučovat i v takovém samozřejmém požadavku spojence na umístění radaru na svém území a prezident to jede do Moskvy vysvětlovat. To je samostatnost? Kde jsou záruky, že při změně politického klimatu v Evropě nás mocnosti nehodí přes palubu jako v roce 1938? Kdybychom žili s dalšími početně slabšími národy v mnohonárodnostní mocné říši, takové otázky bychom si nekladli.

Aby bylo jasno, pane Beneši: souhlasím s vámi, že Rakousko-Uhersko zmizelo, neb neplnilo svou společenskou potřebu pro většinu svých obyvatel (a dodávám, s vydatnou pomocí říši nepřátelských států Trojdohody s jejich „právem národů na sebeurčení“). Polemizuji o kladných stránkách a smysluplnosti zaniklé říše, nehořekuji nad jejím zánikem. Maršál Foch se nemýlil, když řekl Clemenceauovi, že válku (tu první světovou) sice vyhrál, ale nedokázal vyhrát mír. Rozbitím Rakousko-Uherska a balkanizací střední Evropy byla porušena rovnováha Evropy a Evropa se z toho dodnes nevzpamatovala. Prezident Beneš a spol. ve své nestydaté propagandě představovali říši jen jako „impérium dusící aspirace národů“. Dnes stále více laiků i oborníků dochází k tomu, že existence říše měla smysl a ve srovnání s uplynulým stoletím se může jevit jako to správné státoprávní uspořádání. Znovu opakuji, že snahy o vybudování Evropské unie nejsou ničím jiným než snahou vytvořit cosi, co tu do roku 1918 existovalo. Už Palacký říkal, že kdyby říše rakouská neexistovala již odedávna, bylo by v zájmu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se, aby vznikla co nejdříve. K něčemu takovému dnes – ve formě Evropské unie – snad dochází. Nechme tedy starou říši odpočívat klidně v hrobě a neplivejme na ni – ani na vojáky, kteří za ni bojovali a své přísaze dostáli se ctí.

LEONID KŘÍŽEK

Za ČSR byli lidé ochotni umírat

Vážený pane Křížku, vojáci zůstávající věrni přísaze vynucené a ctít je má asi stejnou hodnotu jako u těch, kteří zůstávali věrni přísaze jistému Adolfu Hitlerovi, a to i po jeho smrti, jak připomínal maršál Schörner svým vojákům u nás ještě 6. května 1945. Rakousko vedlo útočnou válku a po zásluze ji prohrálo. Záměry arcivévodovy pilně zdokumentované zůstávají právě jen záměry a nezodpovězena zůstává otázka nakolik vůbec a zda byly realizovatelné, i Josef II. na smrtelné posteli, jak známo, odvolal naprostou většinu svých reforem. Zda Češi (a co Slováci ve statusu nemaďarsky mluvících Maďarů?) mohli či nemohli využít parlamentní demokracie, je otevřená otázka asi jako, zda se měl, či neměl František Josef dát korunovat českým králem. Pročpak tak stařičký mocnář nikdy neučinil? Byli jsme přece jeden z jeho národů a korunovace by ten vztah dokonce i legitimizovala. To se asi chce, ku Křížkovu dovolávání se, podívat na volební systém. Volební právo se v devatenáctém století u nás teprve prosazovalo. Přímé volby do Říšské rady slibovala roku 1871 Prosincová ústava, ale volební řád vyšel až roku 1873. Podle tohoto řádu připadl jeden německý poslanec v Království českém na třiatřicet tisíc voličů, ale jeden poslanec český k tomu potřeboval stopětadvacet tisíc voličů. Prvý návrh všeobecného práva volebního byl vysloven roku 1896 z pera hraběte Taafa, ale neprošel panskou sněmovnou a Taaf musel odstoupit. (To tehdy politici konali, když neuspěli.) Částečně však Taafův návrh provedl jeho nástupce hrabě Badeni, který do parlamentu kooptoval české zástupce sociálních demokratů, agrárníků, národních sociálů a katolíků. Zvláštním vládním nařízením chtěl také vyřešit jazykový problém. Podle něj mělo být možné, používat u nás češtiny i jako vnitřního úředního jazyka.

Co to značí? Žadatel měl mít možnost oslovovat úřad ve svém jazyce. Skončilo to německými kravály a Badeniho odstupem z úřadu. V Praze dokonce výjimečným stavem. Všeobecné hlasovací právo začalo platit v Rakousku roku 1907. I tentokrát ovšem ku zvolení německého poslance stačilo jednačtyřicet tisíc hlasů, zatímco poslanec český musel mít sedmapadesát tisíc voličů. Jak spravedlivé. Takže to asi mohlo, jaksi, ve využívání parlamentní demokracie Rakouska- -Uherska trochu vadit. Navíc by s největší pravděpodobností k jakémusi jejímu uplatnění časem došlo. Běžte se podívat na Olšany na hrob domobrance Josefa Kudrny (otce sedmi dětí), narozeného roku 1883, ze 4. setniny 102. c. k. pluku v Benešově, který byl dne 6. května 1915 pro výstrahu zastřelen, neb nejevil dost nadšení jít do války za zájmy nikoli své. A nebyl sám, většina rozsudků podobných „velezrádců“ padla na Moravě, kde byl dokonce vyhlášen, za účelem jejich snazšího vynášení, arcivévodou Bedřichem válečný stav. Zřejmě Kudrna dost nevyužil dobrodiní liberalismu branného zákona, panem Křížkem vyzdvihovaného, odešel od dětí a rukoval dobrovolně.

Nejlépe předmětného zákona ovšem využily ty zhruba tři miliony našinců, kteří mezi rokem 1856 až 1902 emigrovali do USA, „aby nemusili na vojnu“. Zánik říše padá na ty, kdož válku rozjeli, stejně jako v případě těch Drážďan a arciť i Hirošimy padá jejich osud na hlavy těch, kdož se do válčení pustili. Že Trojdohoda přišla se sebeurčením národů? Trojspolek zase s povstáním v Irsku a pokusem dostat do války s Amerikou Mexiko. Ples je ples a válka je válka, pane Křížku, a proč na to ty nepodmaněné národy, medle, slyšely, když se jim žilo tak přímo velkopansky? Za Československo, respektive už za jeho vznik, byli ochotni lidé umírat a také umírali, a to na rozdíl od těch zum bitter ende, dobrovolně. K posledním popravám zajatých legionářů ostatně došlo v Itálii ještě 28. října 1918. Československo zaniklo proto, že jim Mnichov tu možnost umřít zatrhl a byli zbaveni své důstojnosti. Nikdy ji už nenabyli. Co nevylikvidoval z těch nadprůměrných Hitler, stihli komunisté. Netvrdil nám ostatně soudruh Slánský roku 1944, že nepřítelem není Německo, ale československá buržoazie?

O lidech ochotných umírat za ČSSR, ČSFR, a případně tedy ČR, nic nevím. Byli nějací či jsou? Tento stav ovšem není výsledkem zániku Rakouska-Uherska, ale cílené snahy podlomit náš národ geneticky, která bohužel vyšla. No a Palacký arciť rovněž pravil, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm. Když už máme hledat jakési citáty. Jenže Rakousko teď nejspíš bude chalífát, ještě o cos dříve než my. Zajisté, „za Rakouska“ byly nižší berně, bylo méně státního byrokratického aparátu, soudy pracovaly promptněji a sedlák mohl úspěšně soudit i arcivévodu za pošlapanou louku. Nikdo to nepopírá. Tedy tohle nám bylo předáno. Otázkou je, co nám záměrně předáno nebylo. Navíc vzniklo ve chvíli tureckého nebezpečí a pominulo, když toto nebezpečí pominulo. Vinou své naprosto neodpovědné vedoucí vrstvy. Jaký by byl náš osud, kdyby válku tenkrát vyhrálo? Stačí si přečíst staré ročníky pražské (německé) Bohemie až do října 1918.

JAN BENEŠ