Jedni byli biti, druzí pili pivo

10. 11. 2004 Názory - strana 6 MF Dnes

V roce 1989 jsem oslavila magickou čtyřicítku. V tom roce můj manžel Jan Špáta natáčel film Největší přání o životním pocitu tehdejší mladé generace. Poslední záběry filmu byly natočeny 17. listopadu na Národní třídě. Když jsme se vymanili z původně úchvatné, posléze dramatické atmosféry bití a míjeli hospodu U Medvídků, nechápala jsem, že v pivnici běží život dál, jako by se pár desítek metrů opodál nepsala historie. Až později mi obraz hlučných žlutých oken osvětlil lidskou povahu. Jedni se nechají bít pro ideály, druzí pijí pivo. Největším přáním tehdejší elity mladých lidí byla touha po svobodě a demokracii. Touha se naplnila. Mé největší přání, aby šel bolševik do prdele, se také vyplnilo. Pár let po revoluci jsme byli okouzlení a šťastní a nevěnovali jsme dostatečnou pozornost tomu, že bolševik kráčející do prdele vešel ve Sněmovní do jednoho hlavního palácového vchodu. Na počátku nového tisíciletí jsem začala natáčet dokumentární cyklus Ztracená duše národa o lidech, kteří se postavili zločineckému komunistickému režimu. Ztratili svobodu, své ženy, muže, děti, svůj občanský život a byli vězněni, mučeni a ponižováni v komunistických lágrech. Mých šestnáct filmových hrdinů, patřících do skutečné elity národa, bylo zlomkem z obětí nelidského režimu. Pamatujme si tato čísla! Režim, jehož pokračovatelé a ideologičtí vyznavači zasedají ve sněmovně demokratické republiky, protiprávně odsoudil 270 000 nevinných, 270 lidských duší popravil, 250 odhodlaných zastřelil na hranicích, 80 utýral ve vyšetřovací vazbě a 8000 vězňů nechal zahynout ve věznicích a lágrech. Ke všem těmto číslům geometrickou řadou přibyly zničené životy členů rodin, příbuzných a přátel, vdovy a vdovci, opuštěné děti a sirotci. Před dvěma lety jsem se k tématu zločinů komunismu vrátila filmem Bez trestu, bez pokání. Vězni padesátých let, jimž ani nebyl oficiálně přiznán statut třetího odboje, ačkoliv se postavili režimu hrůznějšímu, než byl nacismus, se vyjadřovali k pojmu "tlustá čára", který byl v naší společnosti nastolen ve smířlivé a radostné porevoluční atmosféře. Dnes už vím, že radost a smířlivost nebyly skutečným důvodem k eufemismu tlustá čára. Tlustá čára neexistuje, je to blbost, nesmysl, podvod. Za zmarněnými a ztracenými životy nelze namalovat žádnou čáru. Jedinou možností je cesta od trestu k pokání a následnému odpuštění. Když v padesátých letech národ nečinně a zbaběle přihlížel zločinné absurditě, ztratil svou duši. Dnes ji ztrácí podruhé, protože ztrácí i svou paměť. Neztrácí ji proto, že by byl zasažen demencí, ale proto, že ho zajímá jen svět rozprostírající se k plotu vlastní zahrádky, zatímco za plotem prolézají státní správu estébáci a soudní dvory bývalí přisluhovači režimu, který byl označen za zločinecký. Dodnes se konají zmanipulované soudní procesy. Dva příklady za všechny - kauza Grebeníček, kauza Vladimír Hučín. Rezignujícím národem nemíním zodpovědné a vědoucí občany moudrého ducha, ale nevoliče, voliče komunistů, konzumeristické kondelíky, kariéristy, pivní mudrlanty, lhostejné vyznavače filozofie malá domů... Nevědí totiž, že národ, který nezná svou minulost, si ji bude muset zopakovat. Pánbůh s námi a komunisti pryč! *** Hyde Park Žádná Tlustá čára neexistuje, je to blbost, nesmysl, podvod. Jak vidí 17. listopad 1989... Olga Sommerová 10. 11. 2004 Názory - strana 6 MF Dnes

Autorka je režisérka