Kamenná pohádka skutečnosti

Zámky na Loiře. Zaručené lákadlo řady cestovních kanceláří.

Karel Pokorný Kamenná pohádka skutečnosti

Zatímco hradní sídla na strmých skaliscích Pyrenejí téměř vyrážejí dech, pohádkové zámky v údolí řeky Loiry a rovinách Champagne jsou tím nejromantičtějším, co představuje vrcholná gotika.

Přestože nesou název zámky (francouzština nezná jiný název nežli Chateau, tj. zámek) jsou původně opevněnými panskými sídly významově srovnatelnými s našimi hrádky a tvrzemi.

Zdejší roviny neumožňovali jiný druh opevnění, než vodní plochu. Uprostřed té pak na umělém podloží, nebo přírodním skalisku stál sám hrazený objekt, jehož koncept dal vzniknout pojmu a tylu zvanému francouzský kastel. Typické pro tento styl bylo množství zastřešených kulatých věží umístěných nejen v rozích, ale často i v hmotě hradu po celém obvodu. Branská věž s padacím mostem a zdvihací mříží pak navazovala na most pevný a byla většinou čtverhranná.

Věže nesly na svých korunách ochozy se střílnami, které pokryly prostory pod sebou, ale hlavně chránily boční střelbou obvodní spojovací hradby, či stěny paláce a ostatních stavení (u nás tento vzácný typ prezentuje hrad Týřov a Konopiště).

Rozvoj vojenství, zejména dělostřelby těmto pevnůstkám odzvonil. Byly přestavovány na sídla pohodlná, vzdušná a prosvětlená. Někde zbourali celé křídlo, jinde dokonce dvě, takže z původních čtvercových, či obdélníkových pevností zůstaly stavby ve tvaru L nebo U. Příkopy byly někdy zcela, někdy z části odvodněny a zasypány, předsunuté valy srovnány se zemí a přeměněny v ozdobné parky s geometrickými vzory tak charakteristickými pro francouzský park. Díky zjemnělému vkusu panujícímu v zemi galského kohouta nebyly všechny „nepotřebné“ věže zcela zlikvidovány, ale pouze částečně sneseny, nebo ponechány v původní výši v stávajících zástavbách. Tyto až pohádkové milníky minulosti jsou z valné části ve velmi dobrém stavu, protože jsou nepřetržitě obývány nezřídka prastarými rody, které je mají stále v držení.

Hrad Amboise stojí na protáhlém skalnatém výběžku na levém břehu Loiry. O jeho strategickém významu svědčí fakt, že byl již v prehistorických časech oppidem.

Význam hradu vzrostl, když byl postaven přes řeku most a pevnost střežila nejen vodní tok, ale i vzniklé obchodní cesty. To ale bylo příčinou dlouhých válek mezi hrabaty z Amboise, kteří zde vybudovali další dvě výšinné pevnosti a králem Karlem VII., který nakonec díky své přesile zvítězil a jejich majetku se zmocnil. Tím nastal pro Amboise zlatý věk, protože sem panovník přestěhoval svůj dvůr.

Hrad zaznamenal ve svých zdech mnohé události. Kupříkladu až pikantní, ale nedůstojnou smrt krále Karla VII., který spěchal na míčové hry, v nízkých věřících se nedostatečně sehnul a udeřil do hlavy. Poté, co ztratil vědomí jej přenášeli z místa na místo, až byl uložen do prostoru latrín, kde bylo nařízeno, aby se s ním už nehýbalo až do příchodu chirurgů. Ti se pak radili tak dlouho, až panovník o půlnoci zemřel.

Dalšími událostmi byly dílčí přestavby, dramata náboženských válek 16. století i krvavá spiknutí. Poslední léta svého života tu strávil největší renesanční umělec a všeuměl Leonardo da Vinci. Je zde pohřben a je zde i muzeum modelů všech jeho vynálezů, které předběhly dobu o celá staletí. Hrad patří státu a je veřejnosti přístupný.

Chambord – největší, nejznámější a nejimpozantnější zámek v loirském údolí je prvotřídní ukázkou královské stavební hutě.

Původní pevnůstka byla přebudována na zámek obklopený tradičním hlubokým a širokým vodním příkopem se čtyřmi polokruhovými rondely v rozích.

Začátkem 16. století ale byla odstartována, – dnes bychom řekli – megalomanská stavby, která však nebyla nikdy dokončena. Přesto je zde 440 pokojů, které jsou každý jinak vyzdobený a zařízený. Vede z nich 365 komínů a všechny mají odlišnou plastickou skulpturu. Stovky čtverečních metrů členitých teras sloužilo těm, kterým se nechtělo příliš se vzdalovat od pohodlí pokojů.

Výčet dalších „nej“ by přesáhl prostor vymezený ostatním zámkům. Nelze však nezmínit pozoruhodné otevřené spirálové schodiště, kde se jedním ramenem stoupá a druhým sestupuje, aniž se uživatelé potkají, ačkoliv spatřit se mohou.

Po shlédnutí exteriérů a interiérů zámku Chambord se prvotní úžas a obdiv nad lidským duchem a umem změní až v jakousi úzkost. Naštěstí ale jenom na chvíli. Státní zámek je veřejnosti přístupný.

Růžovou perlou v náhrdelníku loireckých zámků je Chenonceaux. Ve středověku byl jako všechny stavby tohoto druhu pevností, která ovládala jeden břeh řeky. Vlastně stál přímo v ní a z pevniny byl chráněn rozsáhlým předhradím se systémem vodních kanálů a padacích mostů. Navrhl jej stavitel Mohier.

Na druhý břeh se stavba rozkročila až při renesanční přestavbě, kdy se stala nejelegantnějším a nejvýraznějším zámeckým objektem, který navrhla žena, – přesněji dvě. To bylo tehdy ostnem pro samolibou a dominantní mužskou ješitnost. Tento projekt byl však tak originální dokonalý, že mu nebylo možno nic vytknout a navíc obdiv vyjádřil sám král.

Na první pohled je patrno, že tato druhá, novější část, již nehrála obrannou úlohu. Přesto ještě za druhé světové války zámek svým způsobem sehrál válečnou či vojenskou úlohu. Jeden břeh řeky patřil k okupované Francii, druhý byl územím spravovaným kolaborantskou vládou z Vichy. Zámkem procházely z břehu na břeh jednotlivci i celé skupiny patřící k odboji. Zámek je státní a veřejnosti přístupný.

Zámek Sully-sur-Loire  je otevřenou učebnicí hradní a zámecké architektury. Syrový, studený normandský hrad skýtal ochranu nejen proti výbojným sousedům, ale mohl vzdorovat i větší vojenské jednotce.

Úzké střílny sice nechránily ty uvnitř před hejny komárů v létě, ani před dusivou mlhou podzimních a jarních měsíců, ale o to tenkrát v jezerní pevnosti vůbec nešlo.

Teprve pozvolná ztráta strategického významu prorážela okna do románských a gotických zdí. Ani nároky na pohodlí a tím dané představy na úpravy však zdaleka nesetřely jejich starobylý původní ráz. Zámek je v soukromém držení, ale jedno jeho křídlo, jakož i podstatná část mohutných věží byly v době mé návštěvy veřejnosti přístupné.