logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Kapitán N. A. Muchin a Praha esoterická

„Dle mé zkušenosti pouze
Mephistophiel může vyhovět
a ukojit nenasytnou touhu vzdělaného člověka
faustovského ražení po vědomostech, jinak jinde nedosažitelných.“

F. Kabelák, 1938: Předmluva k Faustově Magia innaturalis z roku 1505

Když jednatřicetiletý N. A. Muchin, nedávno promovaný báňský inženýr, dorazil roku 1929 z Příbrami do Prahy, ocitl se rázem v duchovním prostředí, které slibovalo, že se Čechy stanou opět po třech stech letech iniciačním střediskem nejen Evropy, ale celého světa. „Říše lva“ – země ve znamení alchymického (filosofického) zlata, astrologického Slunce, iniciační transfigurace a Světla, skýtala naději neobyčejného duchovního rozkvětu.

Snímek N. A. Muchina z roku 1922

V roce 1927 byla založena Společnost Universalia jíž předcházel vznik celé řady okultních, spiritistických a alchymistických spolků s množstvím pevných zahraničních kontaktů. Universalie charakterizovala samu sebe jako společnost českých hermetiků, razící myšlenku syntetismu, tj. univerzalismu bez rozdílu politického, náboženského či duchovního přesvědčení. Vedoucími postavami společnosti se stávají Petr Kohout-Lasenic a zejména PhDr. Jan Kefer, knihovník Národního muzea, a v neposlední řadě František Kabelák, který právě v Muchinově duchovním vývoji sehrál rozhodující roli.

 František Kabelák

Nikolaj Andrejevič Muchin se narodil 27. 11. 1898 v Taganrogu v Donské oblasti v pravoslavné rodině. Jeho otcem byl Andrej Muchin, matkou Ljubov, rozená Pěrekrestová. Narodil se ve znamení STŘELCE, kdy Slunce stojí v tomto segmentu Zodiaku. Noční obloha již dovoluje pohledy do jiskřivých dálek. Člověk zrozený v tomto znamení hledí vzhůru a hledá POZNÁNÍ. Má v sobě něco z této mužné, často kněžské touhy po poznání, je plný koncentrovaného, hřejivého žáru. V tarotu mu odpovídá list VI „Zamilovaný“, který svou symbolikou „vypovídá o růstu zodpovědnosti spolu s vyšším poznáním. Nad hlavou adepta se vznáší genius Spravedlnosti, uprostřed zářící aureoly, v napjatém luku šíp, aby ztrestal chybný krok odvážlivce, vstoupil-li do zakázané země bez čisté, nekompromisní, nezištné touhy po vědění. “ (Piere Lasenic: Tarot – klíč k iniciaci.) Revoluce a počátek občanské války zastihly mladého Andreje na gymnáziu v Taganrogu.

Ze sedmé třídy vstoupil 27. 1. 1918 do Dobrovolnické Děnikinovy armády. Dne 26. 5. 1921 vstoupil do I. armádního sboru Jižní armády generála Wrangela. Údajně zde dosáhl hodnosti kapitána, i když tuto hodnost ve svém životopise nikdy sám neuvádí. S Wrangelovou armádou podstoupil dramatickou evakuaci z Krymu na ostrov Galipoli. Z tamního internačního tábora se dostal do Cařihradu, kde pokračoval ve studiu na ruském emigrantském gymnáziu Sogoru. Na sklonku roku 1921, přesněji 12. 12, vyjel v rámci Ruské pomocné akce československé vlády s jedním z vlaků se skupinou studentů a učitelů do ČSR. Cestovali přes Bulharsko do tábora v Moravské Třebové, kam dorazili 5. 1. 1922. Na Reformním ruském gymnáziu dokončil svá středoškolská studia a registrace jeho pobytu zde byla uzavřena 25. 10. 1922. Přihlásil se ke studiu na tehdy renomované Báňské akademii v Příbrami, kam ještě téhož roku odjel. Nezískal však zatím nutné povolení k pobytu, ani s ním spojenou finanční podporu. V ČSR se totiž objevil jakýsi podvodník shodného jména a úřadům nebylo jasné, kdo je kdo. Po zárukách Svazu ruských studentů v Příbrami, intervenci dr. Karla Kramáře a přímluvě konzula MZV Hajného byl Muchinovi konečně 7. 11. 1923 vydán patřičný doklad – povolení k pobytu s platností na jeden rok, který byl každoročně prodlužován až do roku 1940. Trvale byl v Příbrami hlášen na adrese Dlouhá ul. čp. 93/III. Po ukončení studia na Báňské akademii roku 1928 bydlí nějaký čas v Lomu u Mostu čp. 386 a často cestuje do Prahy.

Zřejmě již během pobytu v internačním táboře v Galipoli se stal členem bojové organizace „Kuzmy Minina“. Patron a název této organizace nebyly zvoleny náhodně, neboť Kuzma Minič Zacharjev z Nižního Novgorodu byl spolu s knížetem Dimitrijem Požarským národním hrdinou, který na počátku 17. století bránil Rus před polskou invazí. S dobrovolnickou armádou vedenou knížetem Dimitrijem Minin osvobodil Moskvu, vyhnal roku 1612 nepřítele z Kremlu, byl povýšen do šlechtického stavu a stal se členem bojarské dumy, v níž se rozhodující měrou zasloužil o volbu Michala Romanova ruským carem. V tomto směru se stal Kuzma Minin patronem porevolučního monarchistického hnutí usilujícího o obnovu monarchie v Rusku na čele s carem z rodu Romanovců. Část ruské, zvláště aristokratické a vojenské emigrace, se k tomuto hnutí hrdě hlásila a na jeho výstižném označení neshledávala naprosto nic hanlivého, naopak. Mladý Muchin jistě v tomto hnutí spatřoval naději na možný návrat do vlasti, stejně jako mnozí jeho generační druzi. Proto se také po svém příchodu do Prahy roku 1929 zapojil do činnosti monarchistické skupiny vedené Vladimírem Rafalským a v tomto směru byl rovněž registrován zpravodajským oddělením ministerstva vnitra ČSR.

Rafalského skupina měla své sídlo v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici. Mimo množství příslušníků ruské emigrace Besedu s oblibou navštěvovala elita pražské umělecké bohémy a intelektuálové. Pro Muchina to byla příležitost k navázání celé řady významných kontaktů.

Jeho existenční počátky však nebyly nikterak snadné. Teprve během studií v Příbrami zvládl solidně češtinu a němčinu, mluvil také dobře francouzsky. Byl několikráte hospitalizován v nemocnici, podrobil se několika ne příliš závažným operacím a jeho finanční situace nebyla v té době rozhodně utěšená.

Když Ing. N. A. Muchin v srpnu 1932 přesídlil trvale z Příbrami do Prahy (trvalé bydliště má ale úředně potvrzené až do roku 1940 v Příbrami), nenalezl zde prostředí cizí a jemu vzdálené – naopak. Setkal se zde jak se známými z kruhu V. Rafalského, tak s řadou českých intelektuálů, kteří svou kvalitou, vzděláním a orientací vyhovovali jeho nárokům. Získává místo technického úředníka u firmy „G. B. “ a jeho situace se zvolna zlepšuje. V červnu roku 1936 se z Vinohrad stěhuje na Malou Stranu, do Říční ulice č. 539 do bytu paní Křížové. Tím se dostává i polohově do silného vlivového pole malostranských Faustů J. A. Smíchovského a de la Cámary.

J. A. Smíchovský

                                                                                                     Felix de la Cámara

Ve stejné době přichází z Vídně do Prahy rakouský Čech František Kabelák (1902–1969), nejvýraznější postava českého hermetismu, mimořádný znalec kabbaly, zvědné a ceremoniální magie a alchymie. Okamžitě se zapojuje do činnosti Universalie. S Muchinem se setkává zřejmě již roku 1936 v univerzitní knihovně, kde oba intenzívně studují hermetickou literaturu a Klementinum je pro ně druhým domovem. Velkou pomocnicí, rádkyní a přítelkyní je jim „femme fatale“ PhDr. Naděžda Nikolajevna Ragozina-Jastrebová, odborná pracovnice Univerzitní knihovny, před tím knihovny Ruské univerzity v Praze. Její otec univ. prof. Nikolaj Vladimírovič Jastrebov patřil k širšímu okruhu přátel prezidenta TGM. Naděžda Nikolajevna věnovala prezidentovi svou zdařilou monografii o jeho humanitní filosofii. Byla to právě ona, která osudově propojila N. A. Muchina a Kabeláka se svým pozdějším manželem dr. Jiřím Arvédem Smíchovským.

Kabelák měl na Muchina neobyčejně silný vliv nejen nebývalou šíří svých vědomostí a znalostí, ale také odvahou pouštět se do démonologických praktik a nekromancie. Oba společně experimentovali realizacemi evokací a sympozií se starověkými filosofy, gnómy, démony a s ďáblem. Právě diabolické směrování je záhy svedlo dohromady s PhDr. a JUDr. Jiřím Arvédem Smíchovským (1898–1951) a s Felixem Achillem hrabětem de la Cámara (1897–1945). Všichni čtyři byli stejné generace, účastnili se I. světové války, Muchin navíc revoluce a války občanské v Rusku, což mělo jako stigma neobyčejně silný vliv na jejich myšlení a vnímání světa, stejně jako na jejich magické interesy a motivace. Kabelák z nich byl nejmladší ale rozhodně nejzkušenější co do kabbalistické a magické praxe. Všichni tři byli také napojeni na ruskou emigraci, měli společně přátele, angažovali se tak či onak v Universalii a hojně studovali v Klementinu. V magických aktivitách byla pro ně nejčinorodější léta 1935 až 1940. Všechny čtyři spojovala touha opustit svět materiální empirie a nahlédnout podstatu Duše – té podivuhodné energetické vibrace, která je podstatou všeho živého i neživého Stvoření. Ona faustovské touha vyjádřená Goethem:

„Leč každý by přec poznal rád, /  co duch, co svět, co lidem dáno věnem!“

Hrabě de la Cámara , skutečný šlechtic ze starobylého kastilského rodu, rytíř řádu Isabely Kastilské a spřízněnec Cagliostrův, kterého jeho děda znal osobně, byl po nějaký čas ženat s primabalerinou Národního divadla ruského původu Jelizavetnou Nikolajevnou Nikolskou (1904–1955), kterou Kabelák, jemuž se rozpadalo manželství, tajně miloval, Jeho přátelství s Cámarou to ale nikterak nenarušilo. Ani manželství Nikolské s hrabětem nebylo šťastné, oba byli příliš výjimečnými osobnostmi. Žili spolu nějaký čas na Malé Straně v Míšeňské ulici č. 3, kde je Kabelák často navštěvoval. Po rozvodu odjel hrabě záhy do Paříže, kde úspěšně podnikal v oblasti filmové tvorby. Manželství Nikolské s Cámarou, ale i umělecké úspěchy v nacistickém Německu, ji v roce 1945 existenčně ohrozily, takže raději emigrovala do Venezuely. Její bývalý choť pak zaplatil životem všechno to, čím byl i nebyl.

J. N. Nikolská

 

Smíchovský, Muchin, Cámara a Kabelák vedle intenzívního studia, magické a diabolické praxe pořádali též nevázané pitky a flámy. Střediskem jejich společenského života byla zejména vinárna „U Petříků“ Na Perštýně, později přejmenovaná „U medvídků“. Sem docházeli pravidelně, vedli zde vášnivé politické a jiné debaty a bohatýrsky se opíjeli. Jejich společníkem zde byl zejména charismatický ukrajinský malíř Jiří Wowk, vlastním jménem Jurij Volkov. Ten také Cámarovi ilustroval jeho snad hermeticky nejcennější knihu „Královské potěšení Isis“ (1943). Dále zde byl pravidelným hostem tajuplný rusínský astrolog Hervuš, který za úplatu vypracovával zdařilé horoskopy. Do jaké míry ale odhadl tragický osud poloviny naší čtveřice zůstává tajemstvím.

Dům U Medvídků dnes

 

Vedle dandyovského a bonvivánského způsobu života byli zejména Smíchovský a Cámara činní politicky, zvláště ve fašistických organizacích. Smíchovský byl agentem italské zpravodajské služby, Sicherheinstdienstu (SD) a posléze i StB, kterou vlastně pomáhal budovat. Cámara byl vášnivým propagátorem Frankova falangistického Španělska, fašistou a dlouholetým agentem SD.

Po roce 1935, kdy vzhledem k uzavřeným smlouvám mezi ČSR a SSSR dochází k postupnému omezování činnosti ruských emigrantských organizací a ztrátě státní podpory ze strany československých úřadů, se N. A. Muchin stále více hrouží do studia hermetických věd a do magické praxe. Spolu s F. Kabelákem navštěvují stále častěji dům „U zlaté lodi“ čp. 118 Na Klárově. Renesanční dům postavený na místě někdejšího, snad ještě starověkého pohřebiště, zakoupili rodiče J. A. Smíchovského. Objekt rekonstruovali, vybavili starožitným nábytkem a uměleckými předměty, takže zde vytvořili jakési starosvětské prostředí, jakoby na pomezí reálného moderního světa a faustovského světa renesance s duchem rudolfínské Prahy. Jiří Arvéd sem posléze přesídlil ze svého mládeneckého bytu na Letné a vybudoval zde mimořádně kvalitní a vzácnou knihovnu esoterické literatury, stejně jako zasvěcenou magickou oratoř v renesančních sklepeních budovy. Dům byl kdysi proslulým malostranským hostincem, kde došlo někdy v 18. století k vraždě muže, jehož duch se od té doby v prostorách stavení pravidelně zjevoval. V knihovně Smíchovského bytu vedli Kabelák, Muchin a Cámara celonoční zasvěcené debaty. Pak sestupovali do sklepení, aby zde v magickém kruhu evokovali zelené půlnoční Slunce a vyvolávali přízraky démonů i samotného satana, což se jim údajně několikráte zdařilo. Dřevěná socha Ďábla, přivezená Smíchovským odkudsi z Předního Východu, s podivuhodným a nepopsatelným výrazem tváře, visela za vztaženou paži na polici Smíchovského knihovny ještě po nějaký čas po jeho smrti, potom beze stopy zmizela.

U Zlaté lodi čp. 118 dnes

Aby Smíchovský poněkud kamufloval svou homosexuální orientaci a zabránil neustálým novinářským atakům, oženil se roku 1943 s již zmíněnou dr. Naděždou Nikolajevnou Ragozinovou. Účast na tomto sňatku měl i N. A. Muchin. Manželství to bylo nešťastné a nepřineslo ani jedné straně nic dobrého. Po dvou letech, v květnu 1945, byla Naděžda Nikolajevna odvlečena NKVD do gulagu v SSSR a údajně se odsud po repatriaci vrátila někdy v roce 1952 snad do bývalé NDR. Její pozoruhodný osud si zaslouží zvláštního bádání.

Domovní znamení U Zlaté lodi

Nejvzdělanější a nejkontroverznější český hermetik s faustovským komplexem Smíchovský prošel na sklonku války i po ní několika vězeními až nakonec skončil přičiněním agentů StB, kterou spolu se svým židovským chráněncem dr. Plačkem pomáhal budovat, ve věznici na Mírově, kde 22. 1. 1951 zemřel. Údajně před smrtí přestoupil k judaismu, provedl na sobě pomocí ostrého střepu rituální obřízku a zemřel na otravu krve. Pravděpodobnější verze hovoří o tom, že byl na vyšší příkaz udeřen dozorcem tyčí do hlavy a jako správný satanista umíral pomalu za strašných bolestí celý den. Jeho tvář přitom úplně zčernala. Pohřben byl o tři dny později na vězeňském hřbitově v dnes neidentifikovatelném hrobě. Maleficium – očarování zlem, kterého se dopustil vědomou spoluprací s SD, Gestapem a poválečnou StB, se k němu vrátilo zpětným odrazem. Felix Achille hrabě de la Cámara, poslední svého starobylého rodu, aristokrat každou částkou těla i mysli, spisovatel filmových scénářů i populárních hermetických knih, fašistický funkcionář, člen SA a agent SD, jemuž však nebyla prokázána žádná účast na udání či likvidaci někoho z českých občanů, byl v květnu 1945 zatčen Národními gardami a kdesi na Kampě zaživa upálen.

František Kabelák pokračuje po válce v činnosti esoterické. Pracuje na svém posledním díle „Magia Divina“. Překládá „Magii innaturalis“ připisovanou dr. Johanu Faustovi, přednáší. Žije ale životem stále uzavřenějším, což zřejmě vyžadovala jeho magická praxe a experimenty, které v tomto směru stále konal. Umírá 13. 8. 1969 na infarkt myokardu v Bečově nad Teplou.

Nikolaj Andrejevič Muchin pracoval na počátku roku 1940 na stavbě státní silnice u Tábora a bydlel v Záluží čp. 41 obec Měšice. Dne 2. 2. 1940 se stěhuje do Prahy III Lužická 44 a nastupuje k firmě Schreiber-Hynek jako technický úředník. Dne 1. 6. 1940, ve svých čtyřiceti dvou letech uzavírá sňatek s osmatřicetiletou Josefou Fišerovou z Příbrami a stěhují se spolu do vlastního bytu Na Slupi čp. 141 Praha 2 – Vyšehrad. Svou manželku poznal již dříve během svých příbramských studií, kdy bydlel ve stejné ulici. Československé státní občanství je Ing. Muchinovi přiznáno 29. 11. 1946 Zemským národním výborem.

Dům Na Slupi čp. 141 dnes

 

Je otázkou, jak se vyhnul kritickému zátahu NKVD na ruské emigranty v květnu a červnu 1945. Je jisté, že v té době nebyl v Praze. Zdržoval se pravděpodobně v Příbrami nebo na Dobříši, kde bylo možné se nežádoucí pozornosti lépe vyhnout. Podle nálezu Archivu bezpečnostních složek v Praze ze dne 25. 5. 2010 Ing. Muchin nikdy nespolupracoval s Gestapem, SD ani s StB.

Před několika dny jsem navštívil kdysi tajuplný dům „U zlaté lodi“. Dnes je to dotykem ruky trhu z části pizzerie, zčásti jakési zlatnictví. Jediné, co zůstalo, díky bohu, zachováno, jsou původní renesanční trámové stropy s nádhernou malovanou dekorací. Na chvějících se nohou jsem sestoupil do sklepení, kde jsem očekával, že uvidím zelenou záři půlnočního slunce a dosud jiskřivě se chvějící magický kruh na podlaze. Podlaha sklepa je sterilní – hygienicky předlážděna krémovou keramickou dlažbou, sklep rozdělen na komůrky, v nichž dámy a pánové ulevují tlaku ve svých močových měchýřích. Nic magického, jen surová komerční příroda. Pouze klenba sklepa napovídá, že dříve tyto kdysi poměrně rozlehlé prostory sloužily k jiným, snad ušlechtilejším účelům.

Dům čp. 141 Na Slupi Praha 2, kde Muchinovi žili do konce šedesátých let, je tajemnější, protože si pod ošumělým zevnějškem zachovává něco ze své původnosti. V přízemí sídlí jakási nepřítomná ubytovací agentura. Vchodové dveře jsou nepoužívané, zvonek nefunguje. Obývaná jsou zřejmě pouze vyšší poschodí. Byty jsou však zvenčí nedostupné. Jejich obyvatelé se patrně vracejí domů podzemní chodbou. Jinak je dům zřejmě téhož vzhledu, v jakém ho Muchinovi opustili. Žili v prvním patře v bytě č. 7. Z protějšího chodníku jsem hleděl chvíli do jeho oken. Nepohnula se tam ani záclonka.

Na sklonku šedesátých let se manželé Muchinovi přestěhovali do Příbrami, do bytu rodičů paní Josefy v Dlouhé ulici č. 81. Zde oba dožívali jako důchodci v poklidu až do své smrti. Paní Josefa Muchinová-Fišerová zemřela roku 1973 a urna s jejím popelem byla uložena téhož roku na příbramském hřbitově do rodinné hrobky Fišerových. Nikolaj Andrejevič žil ještě pět let. Zemřel dne 18. 6. 1978 a jeho ostatky jsou uloženy rovněž v hrobce rodiny Fišerových. Manželství bylo bezdětné, takže „náš Faust“ po sobě nezanechal v Čechách genetické stopy.

Závěrem děkuji paní Anastázii Kopřivové, panu univ. prof. Milanovi Nakonečnému, paní Naděždě Oktábcové z Teplic a paní PhDr. Renatě Purnochové z Národního archivu v Praze za pomoc při vyhledávání informací o N. A. Muchinovi.

 
Datum: 08. 08. 2011 08:17:18 Autor: Martin
Předmět: Díky za další výborné čtení!
Zajímavý článek, šíře Vašeho záběru je obdivuhodná. Mmch zatímco o ostatních aktérech je k dispozici poměrně dost informací, Muchin zůstává postavou poněkud záhadnou a minimálně v prostředí českého internetu je toto první ucelená práce, která jej výrazněji přibližuje. Přeji pěkný den a jen houšť...
Datum: 07. 09. 2013 16:43:41 Autor: Karel V.
Předmět: Malá oprava
Cámara s Nikolskou žili ve Svobodově ul. V Míšeňské žil s matkou až po svém návratu z Francie.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945