Kdyby Nelson konal svou povinnost...

...aneb zažití (ne)slavné portsmouthské show v přímém přenosu

Kuriosním řízením osudu se mi dostalo té cti, abych v úterý 28. června byl pozván na Kavčí Hory a na programu ČT24 spolukomentoval monumentální oslavy jimiž si Velká Británie připomíná 200 výročí legendárního Nelsonova vítězství v bitvě u jihošpanělského mysu Trafalgar. Svůj referát musím chtě nechtě zaměřit na dvě prolínající se úrovně, z nichž prvá bude věnována akci samé a druhá ohlasu, jaký vzbudilo mé "netradiční pojetí" významu této bitvy.

Jmenovaného dne se v odpoledních hodinách konala v Solentské úžině, mezi přístavem Portsmouth a ostrovem Wright, námořní přehlídka , jež počtem participujících lodí asi jen obtížně snese srovnání s čímkoli do té doby konaným. Královské námořnictvo (Royal Navy) sice již je jen stínem někdejší slávy, ale jelikož snad všechny země světa, jež se mají ve všech myslitelných kategoriích čím pochlubit, poslaly své reprezentanty, mělo Její Veličenstvo Alžběta II. vskutku co přehlížet - režie ČT24 žel vybrala přímý vstup (14:05 až 14:58) v době kdy královna přehlížela lodi spíše jen "průměrně" zajímavé.

Mnohem větší SHOW měl nabízet večerní vstup (22:04 až 23:47), kdy byla přislíbena "rekonstrukce" (tj. tzv. reenactment) samotné bitvy u Trafalgaru. Od půl jedenácté (půl desáté místního času) mělo 17 plachetních lodí, byť vesměs soudobých školních plavidel, znovu sehrát hlavní dějovou linii historického dramatu. Pomineme-li, může-li 17 plavidel nahradit 60 (resp. 73), pak bombastická reklama slibovala veskrze nevšední zážitek a vskutku takový počet zúčastněných lodí nabízel, při troše shovívavosti, velkolepé představení.

Přestože jsme byli (se spolukomentátorem Fr. Novotným) režijními pokyny mírněni, nemohli jsme při akci samé zakrýt své rozčarování (mými dosavadními ohlasy diváctva jednoznačně podpořené)! Pomineme-li vskutku parádní ohňostroj, jenž tu podle názoru Fr. Novotného měl nejspíše suplovat "oheň probíhající bitvy", pak zde celá akce zaváněla blamáží a fiaskem. Spíše staticky webové záběry BBC ani na velkých plazmových obrazovkách neumožňovaly určit kolik plavidel se vskutku do akce zapojilo, ale aby předvedené vyvolalo dojem bitvy u Trafalgaru, byla by potřeba neskutečně bujná fantasie, podpořená alkoholem a britsko-šovinistickou euforií.

Již volba lodi Grand Turk (zahrála si již mj. i Hornblowerovu "Indy") za Nelsonovu Victory nebyla šťastná. Jistě, tato komerční replika fregaty, měla nejblíže k tomu ztvárnit dobové plavidlo, ale ve "střetu" s obrovskou italskou školní lodí Amerigo Vespucci (ať již ztvárňovala Bucentaure či Redoutable) působila spíše směšně. Nebyl k postřehnutí jakýkoli náznak dvou kolon a ani náznak následné "m?lée" (promíchání lodí) a vše bylo velice statické. Několik prostřihů na skupinku vojáků pálících nazdařbůh z mušket kamsi do temnoty nemohlo celkový nepříznivý dojem zachránit.

Očekávat, že lodi poplují s plnými plachtami by bylo asi naivní, ale i když chápu, že pomocné motory musely nutně zapracovat, nevím co bránilo umístit na ráhnoví jakési "síťové závěsy", které by plachtoví alespoň vizuálně simulovaly. A mám-li být náročný, a to vzhledem k proklamovanému významu akce a jejímu astronomickému rozpočtou musím, pak bych očekával, že palbu budou ztvárňovat nikoli jakési "kapslíky", ale "oheň" bude šlehat alespoň z nějakých plastových rour simulujících děla. Dokázali-li takovéto scény obstojně zvládnout mí kamarádi na vltavském parníku, neměl jsem to snad alespoň srovnatelné očekávat od pyrotechniků Jejího Veličenstva!?

Následný ohňostroj byl jistě velkolepý, dokonce tak, že to nelze slovy vypsat, to se zkrátka muselo vidět (či zažít), ale rozpaky z řad většiny diváctva SHOW SVĚTEL A STÍNŮ nemohl setřít zcela. Snad na to mělo vliv i počasí, jež organizátorům akce pramálo přálo, přestože právě s tímto odůvodněním posunuli oslavy o plných 115 dní oproti skutečnému "výročí" (21. říjnu). Dík monumentálnímu ohňostroji lze snad prominout, že ztvárňovaná fáze boje byla v reále vybojována v časném popoledni, neb ani milosrdný soumrak nemohl zakrýt, že "účinkující plavidla" nejsou s to navodit opravdovou bitevní kulisu.

Párkrát jsem prý řádně "rozsvítil" i já, svým neučebnicovým pojetím Trafalgarské bitvy, byť přesnější by bylo kampaně. Leč bylo obtížné se krotit, když pan Jůn, zpravodaj ČT z Londýna, charakterizoval postoj většiny Britů názorem, že kdyby Nelson tuto bitvu prohrál, stála by dnes na trafalgarském náměstí Napoleonova socha!? Vždyť je to flagrantní pokřivení historie! Kdyby Nelson byl v bitvě poražen, ztratila by Royal Navy nanejvýše několik lodí, ale (ne)poměr námořních sil by zůstal zachován. Kdyby bitvu nepodstoupil vůbec, pak by se Kombinovaná flotila toliko přemístila do Středomoří, Španělé by se uchýlili do Cartageny, zatímco Francouzi by pokračovali v plavbě do jihofrancouzského Toulonu - taková jsou fakta!

O odstranění hrozby invaze můžeme hovořit toliko v rovině ryze hypotetické a vizionářské, v daném momentě dík vzniku III. kolice a vstupu Rakouska do války [přirozeně i díky námořní kampani v níž se zhatily Napoleonovy plány, ovšem souběžně s tím se Nelson opakovaně hrubě blamoval!] již dávno neexistovala a armáda císaře Francouzů již 2 měsíce táhla vnitrozemím vstříc Slavkovskému slunci. Ztracené lodi dokázaly loděnice Napoleonova impéria poměrně záhy nahradit, ale císař jednoduše změnil plán na pokoření "ostrovní říše" a tím nyní byla realizace tzv. kontinentální blokády, jež jej posléze zavedla do Hispánie (nyní už jako nepřítele) i do ruských dálav, a s trochou nadsázky i k Waterloo.

Je-li mi předhazována předpojatost vůči Nelsonovi (a Britům obecně), pak uznávám, že tomu tak do jisté míry je - ovšem v admirálově případě bylo obzvláště flagrantně porušováno pravidlo, že co je Božího Bohu, co je císařovo císaři. Použiji-li parafrázi slavného Horatiova trafalgarského signálu, nemohu ustoupit od názoru, že kdyby Nelson v předchozí kampani KONAL SVOU POVINNOST (DLE jasnými direktivami stanoveného OČEKÁVÁNÍ ADMIRALITY), pak by Royal Navy zůstala nejspíše ošizena o nyní oslavované famózní vítězství v monumentální bitvě, ale Angličané by v roce 1805 nezažili několik děsuplných týdnů, za nichž se třásli obavami, kdy a odkud se v (dodnes plně nekontrolovatelných) dálavách Atlantiku ztracená Villeneuveova flotila vynoří, aby Napoleonově armádě umožnila "velký skok" přes vodní příkop Brity zvaný English Channel.

Jestliže, přes můj kritický postoj k celé akci (není nic proti kritice od Adama Nicolsona v listu The Guardien), zatoužíte okusit něco ze slavnostní atmosféry výročí, kalendář oslav je ještě bohatý a zvláště reenactment Nelsonova pohřbu s (prý) historicky největší koncentraci plavidel na Temži, může jistě být zajímavý. A druhoválečný křižník Belfast trvale zakotvený naproti Toweru dokazuje, že by zde nemuselo jít toliko o tisíce pramic.

P. S. Troufl bych si říci, že k definitivnímu vzdání se snů o císařských orlech nad Towerem, donutil Napoleona až raketový přepad kotviště v Boulogne ze dne 30. září 1811, při němž shořela naprostá většina ze stovek zde shromážděných plavidel. Francie tehdy ztratila jádro své v severofrancouzských přístavech stále ještě shromážděné invazní flotily, bez nějž se stalo překonání Lamanšského průlivu již nemyslitelným - nezbývalo než táhnout do Ruska.