Kozácké ženy v živoucí historii

„ V tehdejší době bylo hanbou a nectí pro kozáka myslit na ženu a na lásku,

dokud nebyl v bitvě.“

N. V. Gogol

Navzdory zákazu ženské přítomnosti na Záporožské Síči pod trestem smrti, tvrdému zacházení, častému utrpení za nepřátelských vojenských průtahů krajem a v čase válek, byla žena pro kozáka nepostradatelnou družkou. Jakkoliv bylo zejména u mladých kozáků upřednostňováno naprosté bezženství. Ženy válečníků neměly snadný život v žádné době a v žádné zemi. V časech největší slávy záporožských kozáků, tedy na sklonku 16. a po celé 17. století, kdy se uskutečnil největší počet vítězných tažení, nájezdů, zámořských plaveb a bitev, ale také dramatických porážek a ústupů, byla většina kozáků od svých žen trvale odloučena. I když ženatí kozáci měli řadu úlev ve vojenské službě, do pole v čase války museli zpravidla všichni. Ženy své muže do pole nenásledovaly, jak tomu bylo ve stejné době u žoldnéřských vojsk v Evropě, kdy za armádami táhly početné sbory žen, vojenských dětí a prostitutek.

Povinností kozáckých žen byla péče o chutor, statek, usedlost či jenom o chalupu s několika domácími zvířaty a o pole. Ku pomoci měly pouze starce, ostatní ženy a děti. Kozácký majetek musely trvale obhospodařovat, to znamená těžce pracovat za muže, starat se o děti a staré členy rodiny, ale v případě nebezpečí své domovy také bránit. Velká většina kozáckých žen dovedla zacházet s palnými zbraněmi, s píkou či dokonce se šavlí. Dokázaly jezdit na koni, řídit hbité čluny na Dněpru, rybařit a lovit zvěř.

Z časů hrdinského odporu záporožských kozáků proti polské šlechtě a její nadvládě v letech 1625 až 1637 jsou známy případy, kdy ženy spolu se starci uhájily celou vesnici proti menším skupinám nájezdníků.

Proslulé byly jako kuchařky, které z mála dokázaly vystrojit skvělé hostiny. Pekly chléb, vařily vynikající polévky z ryb – ščerby, ale také výtečné pelmeně, boršč a tatarská masitá jídla – šašliky. Většinou však byla kozácká jídla velmi prostá – polévka a žitný chléb.

V některých případech však ženy představovaly pro mladé kozáky smrtící past. Vzpomeňme jen krutého osudu mladšího syna Gogolova Tarase Bulby Andrije, který pro lásku ke krásné dceři polského magnáta zradil svou rodnou zemi, svou rodinu, svého otce a bratry kozáky:

„Jakže, své rodáky? Své vlastní biješ, čertův synu?“ vykřikl Taras. Ale Andrij nedbal, kdo je před ním, zda jeho rodáci či kdo jiný; neviděl nic. Jen kadeře viděl, kadeře, dlouhé kadeře a bílá ňadra jak říční labuť a sněhobílou šíji i ramena a vše, co je stvořeno k šíleným polibkům.“

Obdivuhodná skupina záporožských kozáků z Čech a z Moravy usiluje poctivě v rámci „živoucí historie“ (living history) o rekonstrukci kozáckého života poloviny 17. století, a to ve všech detailech oblékání, úpravy vlasů, zbraní, výstroje, bytování ve stanech, nádobí, jídla a celkového životního stylu, především však způsobu boje a výcviku k němu. Ženy nediskriminuje, naopak, navzdory tradici ženy kozáky doprovázejí i do pole. Obětují při tom čas, prostředky i energii tomu, aby prezentace skupiny na veřejnosti byla co nejzdařilejší, jako tomu bylo tento rok v květnu na Frýdlantu a v červenci na Mastníku u Třebíče.

Svým přirozeným půvabem, oblečením, kuchařským umem, péčí i pouhou fyzickou přítomností život skupiny v poli obohacují a pro veřejnost činí atraktivnějším. Lehké to pro ně rozhodně není: několikadenní bivakování ve velkých stanech s muži a psy, vaření na otevřeném ohništi, hygienické podmínky totožné s podmínkami v 17. století a trvalé vzdorování mužské agresi válečníků z nich činí hrdinky.

A propos vaření: v horkém dni v poli za Frýdlantem jsem byl přizván ke stolu a ochutnal vynikající studenou polévku s koprem a se smetanou, z kotle nad ohništěm právě vytažené pelmeně se smetanou a šašlik s notnou dávkou cibule, vedle celkové atmosféry kozáckého tábora byly opravdu nezapomenutelným zážitkem.

Na poli za Mastníkem: teplota v poledne 26 °C, ve stanu u ohniště, na němž se v kotli vařil obdivuhodný kus masa se zeleninou, 60 °C. Stejně nezapomenutelná ženská náruč lučních květin a chrp, které jsem neviděl na poli volně kvést už drahnou dobu. To všechno nelze dobře popsat ani vyfotografovat, na rozdíl od vynikající ukázky kozáckého boje šavlí, střelby z doutnákové muškety či kolečkové karabiny.

Není spravedlivé, že ženám z této skupiny není v tisku ani při prezentacích věnována pozornost, jakou si zaslouží. Chtěli bychom jim alespoň tímto textem vzdát poctu a hold spolu s hlubokou úklonou.

Živý obraz na motivy obrazu Ilji J. Rjepina Kozáci píší dopis sultánovi. Viz též článek na toto téma zde:

http://militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/odpoved-zaporozskych-kozaku-sultanovi-mehmetovi-iv-.html