logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Letní zamyšlení

Starší úvaha na téma stále živé

Poznámka redakce: I když je tento článek více než deset let starý, přesto se jedná o téma stále aktuální. Proto jej s autorovým svolením uveřejňujeme i po tak dlouhé době.

 

Ve chvíli kdy čtete tento článek je léto již bezpečně za námi a první chladné dny ohlašují brzký nástup vlády podzimu. Léto je ale pro většinu z nás dobou dovolených a tedy i dobou, kdy máme čas si odpočinout a zamyslit se nad věcmi, na které v shonu běžných pracovních dní nezbyl čas. Dovolte mi proto seznámit Vás s několika zdánlivě nesouvisejícími události, jejichž souběh mne oslovil a inspiroval. Jsem jsi vědom, že tento článek sám o sobě na nich nemůže nic změnit. Přesto cítím potřebu se podělit o svoje pocity. Jedině ze sdílení myšlenek totiž může vzniknout podnět ke změně k lepšímu.

Ta první myšlenka má velmi úzkou spojitost s naším každodenním životem. Dne 30.6.1995 Nejvyšší soud osvobodil sochaře Pavla Opočenského. Zrušil tím rozsudky nižších soudních instancí ve věci útoku a obrany dotyčného proti skupince skinheadů přičemž došlo k úmrtí jednoho z útočících skinheadů. Situace ale byla komplikována faktem, že sochař Opočenský se stal cílem útoku skinheadů až sekundárně. Prvním cílem skupiny skinheads byla starší manželská dvojice napomínající je pro jejich "hlučné" vystupování. Dvojici přispěchal dotyčný sochař na pomoc a útok skinů se obrátil proti němu. V průběhu následující potyčky pan Opočenský zranil smrtelně jednoho z útočníků nožem. To vše se odehrálo před zhruba dvěma roky. Soudní řízení se pak táhla a jednotlivé soudní instance Opočenského odsuzovaly k různým výším trestu. Teprve instance poslední uznala jeho nevinu ve smyslu zákona zprostila jej obžaloby. Takže konečně happy end. Ale jak se to vezme.

Setkal jsem se s panem Opočenským zcela náhodně cestou autobusem z chalupy v době, kdy čekal na své druhé soudní řízení. Jsem člověk družný a aniž bych věděl s kým mluvím, zapředli jsme hovor abychom si ukrátili dlouhou cestu. Normální člověk si z toho, čím pan Opočenský prošel, odnáší hluboké psychické trauma jednou z cest jak se ho zbavit je mluvit o svém prožitku s druhými. Konzultovat si svůj postoj s nimi a hledat, kde se stala chyba. Náš hovor se tedy nakonec zákonitě dostal i na téma právě popsaného zážitku. Nemám možnost setkat se bežně s lidmi s podobnou zkušeností. Pan Opočenský ale na mně udělal hluboký lidský dojem a o to jsem měl větší radost, že byl nakonec osvobozen. Jen mi bylo líto, že jeho případ musel čekat vyřešení tak dlouho. Tím spíš, že Nejvyšší soud nakonec shledal obranu pana Opočenského zcela v intencích litery i ducha zákona. A strašně mne mrzí, že případ v mnohém tak příkladné občanské solidárnosti nakonec způsobil panu Opočenskému tolik zbytečné bolesti opakovanými odsouzeními soudy nižších instancí. Ještě víc je ale zarážející, že jiné případy, kdy došlo jasně k úmyslnému ublížení na zdraví a majetku občanů dodnes zůstávají nepotrestány a na jejich akta zvolna padá prah nebo viníci byli zproštěni viny.

Krátce poté vysílala Česká televize švédský dokument Spojené státy ozbrojených občanů. Celý pořad byl postaven na svědectvích občanů, kteří buď sami nebo někdo z jejich blízkých byli napadeni se střelnou zbraní a nebo střelnou zbraň použili při své sebeobraně. Zaujalo mne, že prakticky identický zážitek přivedl různé lidi na prakticky opačnou stranu spektra názorů na držení zbraně. Dokument neposkytoval jednoznačnou odpověď, jen předkládal názory. Jeden z vystupujících ve pořadu řekl, že dřív lidé volně  mohli nosti své zbraně a tak si každý ztraceně předem rozmyslel, než se začal chovat nevhodně. Je to extrémní názor s nímž se nemohu úplně ztotožnit. Přesto se ve valné většině shodli na jednom, právo na sebeobranu je nezadatelné každé lidské bytosti, zejména v situaci, kdy stát není schopen bezpečnost jedince účinně garantovat. Určitě to souvisí i rostoucím pocitem americké veřejnosti, že vláda si přisvojuje čím dál více pravomocí. Zejména v případech denního života, které by občan mohl mnohdy účinněji a lépe řešit občan sám. V tomto přebírání pravomocí pak namoze vidí jednu z příčin ztráty pocitu sounáležitosti jedince se společností a vzájemné solidárnosti. Thomas Jefferson, tvůrce ústavy Spojených států, kdysi řekl, že nejlepší vláda je ta, která vládne co nejméně a jen tam, kde občan nemůže fungovat lépe. Snad i proto vzbudil v U.S.A. takový rozruch Bradyho zákon (ačkoliv v principu není nic víc než administrativní zpomalení postupu prodeje zbraní), protože míří nepřímo na druhý dodatek ústavy. Ten si kladl svým zakotvením práva držet zbraň zajistit občanovi možnost obrany. A o stejném principu mluvil president Clinton když odmítal poslat pozemní síly U.S.A. do Bosny. Doslova řekl, že tak jako žádný americký president, ani on nemůže poslat své muže někam, kde by se po nic střílelo a oni se nemohli bránit.

Ostatně Bosna. Na začátku léta Srbové obsadili dvě tzv. bezpečné zóny OSN v Bosně a vyvolali tak další exodus desítek tisíc muslimů. Současně nepřímé důkazy ukazují, že v rámci etnických čistek Srbové vyvraždili další tisíce lidí. I to vedlo k tomu, že americký senát následně zrušil jednostraně embargo na dodávky zbraní do Bosny. Prezident toto rozhodnutí vetoval. Další etnické čistky Srbové zahájili jako odvetu za odchod srbských obyvatel chorvatské Krajiny, dobyté v letní ofenzivě zpět Chorvaty. I my máme již v Jugoslávském konfliktu své první dva padlé. Není snadné rozhodnout o vině. Pokud mi ale pan Butrus Ghálí říká, že pád bezpečných zón a čím dál tím běžnější ostřelování konvojů s humanitární pomocí nepovažuje za selhání snah OSN, pak se ptám: "Co to teda sakra je?" Ti lidé strádali, trpěli a snažili se zoufale přežít ve svých domovech. Byli ohroženi na životech, o majetku nemluvě, a přesto se svěřili do rukou modrých přileb v důvěře, že jim pomohou. A ti, kdož rozhodují o jejich nasazení najednou říkají: "Je nám líto, ale to by nás mohlo stát i životy našich voličů. Takže sorry, my tu sice budeme, ale ne tak docela." Chápu, že život občanů vlastní země je politikovi bližší než životy cizinců. Pokud ale se rozhodli tito mužové prokázat svoji solidaritu s těmito "cizinci ve vzdálené, neznámé zemi" (abych citoval sira Chamberlaina), pak nemohou ze sebe setřást i odpovědnost za své činy a krev obětí dostříkne i k vyleštěným botám pánů v Radě bezpečnosti. Nelze částečně otěhotnět. A spolu s politiky nese svůj, byť malý, díl odpovědnosti každý z nás.

Cítím se hloupě, protože to bylo právě Československo, na jehož příkladu se ukázala nesmyslnost politiky appeasementu (usmiřování). A bylo to opět Československo, které na svém příkladě dokázalo, že mírové rozdělení státu je možné. A přesto se chyby opakují. Pana Karadžiče obvinil mezinárodní soudní tribunál z válečných zločinů. Přesto může klidně cestovat po světě a vést další vyjednávání. Chybí mi v našem jednání nějaká konsistence, schopnost stát za svým slovem. Protože to je to, co činí politikovy činy důvěryhodnými. Ostatně nejen politikovy. Bez vůle naplnit svoje slova skutky i za cenu vlastních obětí zůstává veškerá činnost nadnárodních organizací jen drahou turistikou za peníze nás všech.

Všechna tři témata zde dotčená se víceméně točí kolem jednoho. Jsou jimi právo na sebeobranu jedince i státu (pokud přijmeme teorii, že stát vychází z jedince) a právo na to, aby tato sebeobrana byla účinná. Aby ale mohla být noje sebeobrana platná a účinná, pak chci abych také mohl svým bližním na pomoc přispět a naopak. Solidarita a vzájemná pomoc jsou klíčovými slovy pro bezpečnost každého z nás. Stejně tak by měl každý, kdo překročí zákon vědět, že jeho čin nezůstane nepotrestán. A každý, kdo napomůže naplnění zákona, by měl cítit jistotu, že jeho čin bude oceněn a pokud už nedojde jiné odměny, pak alespoň že nebude potrestán. Byl bych rád, kdyby orgány soudní moci vynášely rozhodnutí konsistentní, předvídatelná a srozumitelná. On ten pocit spravedlnosti a pochopitelnosti cest práva je pro vnitřní klid každého občana také důležitý. Jen tak se totiž může udržet v mezích zákona, dodržovat pravidla hry které říkáme civilizovaná společnost. Snad i proto mne zamrzelo nedávné udělení milosti presidenta republiky paní Chadimové. Ne proto, že jí udělil milost, Na to měl a má plné právo. Ale proto, že jí tuto milost udělil před konečným výrokem soudu. Mrzí mne to o to víc, že si pana presidenta vážím a mám ho rád. Mimo jiné i pro jeho postoj k otázce Bosny i jiných. Ale právě udělením milosti vzal paní Chadimové v mých očích možnost sebeobrany a obhájení svých činů. A tak na závěr tohoto letního zamyšlení chci popřát nám všem, abychom nikdy nemuseli využít svého práva na sebeobranu. A také chci věřit, že pokud k něčemu takovému dojde, pak se najde vždy někdo, kdo nám přijde na pomoc. Pokud by jen v jediném případě tento článek někoho z Vás inspiroval, pak nevznikl nadarmo.

 

 
Datum: 14. 11. 2006 15:55:05 Autor: Aleš Martinů
Předmět: rocky
Zabiju tě opočenský! Zato co si provedl memu kamaradovy!
Datum: 27. 01. 2007 22:16:35 Autor: Josef
Předmět: Re:
Tak to je síla... 3 hrubky a jedna chybějící čárka v deseti slovech. Rodný jazyk neumíme ani co se za nehet vejde, ale hlavně "Nic než národ", že?
Datum: 20. 04. 2007 14:27:52 Autor: rocky
Předmět: Re:
Opočenský but' rád že žiješ! Příjdem si pro tebe!
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa