logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Máme na Chacka?

Nad kritikou starého francouzského autora válečných námořních reminiscencí

Svého času jsem v internetovém časopise MARÍNA vyzvedl v článku ?Máme na Chacka?? literární odkaz francouzského námořního důstojníka ? spisovatele Paula Chacka, jehož knihy o námořních bojích za první světové války se dostaly ve třicátých letech minulého století i na pulty našich knihkupectví. Dodnes jsou literární relikvií v knihovnách našich fandů historie vojenství a tu a tam se poštěstí zakoupit některý z oněch šesti útlých svazků v antikvariátě?

Kdo byl Paul Chack: Francouzský námořní důstojník a spisovatel. Narodil se v r. 1876, námořní školu absolvoval v r. 1893, poté sloužil na menších lodích BORDA a L?IPHIGÉNIE, před koncem 19. století i na pancéřnících HOCHE a MASSÉNA. Nějaký čas byl námořním přidělencem v Konstantinopoli a následně na velitelství válečného přístavu Toulon. Plavil se i na ponorce GRONDIN. V r. 1908 jej ministerstvo námořnictví vyslalo do Francouzské Indočíny. První světovou válku prodělal převážně na Jadranu, kde mj.  sloužil na lodích MASSUE a COURBET, a z této doby čerpal náměty pro svá válečná pojednání, která byla i u nás ve třicátých letech 20. století velmi populární. V té době však Chack už otevřeně sympatizoval s fašisty a v r. 1937 vstoupil do Parti populaire français (PPF) bývalého komunisty, nyní fašisty Jacquese Doriota. Zároveň vystupoval i ostře vůči Velké Británii. Po celou druhou světovou válku kolaboroval s nacisty, což také ho 9. května 1945 jako ?škůdce Francie a jako vlastizrádce? stálo život.

Ale k Chackově tvorbě :

V časopise MARÍNA jsem ohledně Chackovy literárně-autorské metody uvedl: ?Aniž by se uchyloval k vyloženě beletristickému pojetí, jsou jeho knihy soubory mistrovsky, expresívně napsaných válečných reportáží, které nejen fakty, ale také uměním vcítit se, líčit situace, celkovým stylovým pojetím nutí čtenáře po odložení knihy k hledání dalších pravd o té či oné události, tom či onom námořníkovi, té či oné lodi??

Samozřejmě, že podobně jako Chack psali o válečných dějích i jiní autoři té či pozdější doby (za skvěle vyvedené dílko v tomto směru považuji ?Rakve útočí? L. Součka o epochálním souboji lodí MONITOR a VIRGINIA v r. 1862), a třebaže jsou některá fakta, uváděná v jejich knihách sporná, hodnotím roli těchto autorů jako literárních prostředníků mezi válečnou realitou a čtenářem s uznáním.

Činím tak i proto, že knihy faktu, psané ve výtečném narativním stylu, nyní na našem trhu chybějí, vždyť mnozí naši soudobí autoři námořní a vůbec vojenské literatury se orientují jen na kupení údajů, a ?chackovského?, natož mistrného ?součkovského? líčení nejsou schopni. Ne že by to bylo na škodu, neboť jejich práce jsou i tak vesměs cenné!! Takto ovšem se naše literatura faktu, věnující se vojenství, dostává do jisté uniformity a ač jistě nepostrádá zajímavost, poutavost jí chybí. Důsledkem (a dokladem) toho je, že čtenáři si knihy sice kupují, ale jen jaksi ?do sbírky? a obsah je de facto přitahuje málo.

Ale vraťme se k mému příznivému hodnocení Chacka v e-zinu MARÍNA:

Na můj text přišel i ohlas, který mě překvapil povrchností, ale který také asi vyjadřoval postoje i jiných čtenářů. To byl důvod na ohlas reagovat. V ohlasu stálo: 

?Máme na Chacka? Na takovou otázku existuje jednoduchá odpověď: ANO ? VŽDYŤ TEN ČLOVĚK PŘEKROUTIL VŠECHNO, NA CO SÁHL! (?) Chackovou Achillovou patou je, že se neunavoval hledáním pravdy a až příliš ?držel palce svému týmu?. Historický rámec mu pouze poskytl prostor, v němž si s využitím řady skutečných jmen osob, lodí, zeměpisných názvů atd. vytvářel jakousi svoji vlastní alternativní historii. (?) Míchal pravdu s vlastními výmysly v prapodivný koktejl a vybroušený styl nemůže pak už nic zachránit. Užívání skutečných jmen a poměrně lehce ověřitelných nejzákladnějších údajů navíc u čtenáře (zvlášť dnešního) navozuje mylný dojem, že je mu předkládána ?nevylepšená? skutečnost. Tak se dělá válečná propaganda, v níž je tendenčnost zákonem, a snad lze podobně psát i válečné romány či povídky, k nimž Chackova tvorba podle mého soudu nejspíš patří. Sotva však literatura faktu, tu si představuji docela jinak. Asi nebudu sám? Končím proto výzvou námořním fandům: ČTĚTE CHACKA, PÍŠE DOBŘE ? ALE NEVĚŘTE MU!?

Ano, jednoduchým, efektním odpovědím často předcházejí jednoduché či prostoduché úvahy, někdy bohužel i úvahy žádné. Proto po zvolání ?vždyť ten člověk překroutil všechno, na co sáhl? a že se tento ?zvlášť neunavoval hledáním pravdy?, uvádím na obranu Paula Chacka, který se už bohužel bránit nemůže, několik vysvětlení.

V zásadě mi osočení tohoto druhu připadají třeba jako varování před ojetým automobilem Erskine z r. 1926 ? v porovnání s třeba soudobým mercedesem má tento studebaker samozřejmě špatnou výbavu, směšný výkon motoru, komickou karosérii, hrká to v něm, šmajdají mu kola? Přesto dobrý fanda aut takovým vozem nepohrdne, ba je mu ctí si na něj i jen sáhnout. Ví totiž, že ač je onen prastarý vůz dávno překonán, zůstává jízda v něm zážitkem, neboť touto jízdou činíme cosi opojně historického, co nás přenáší do dávného světa. Vůz také nikdy nepřestane být vysoce ceněnou ozdobou každé muzeální sbírky? Totéž platí o starých knihách. Ale je lépe býti konkrétní. Tedy:

Za prvé: Chack psal svá díla ve dvacátých letech 20. století, tedy nedlouho po první světové válečné apokalypse. On sám je nazýval romány, ale s uměleckým žánrem román (ani povídka) skutečně tyto práce nemají nic společného, což dále doložím. A romány je Chack nazýval proto, že tehdy se (obecně vzato) románem nazýval každý rozsáhlejší literární útvar, zatímco pojem ?literatura faktu? byl ještě neznámý. Pro zajímavost: ?literatura faktu? se sice objevila v Rusku přibližně v době, kdy Chack tvořil své námořní reportáže, ale světově používaným pojmem je ?literatura faktu? až od padesátých let, u nás až od let šedesátých, přičemž výklad pojmu není až tak jednotný. To proto, že pojem sám zahrnuje širokou žánrovou škálu ? od dokumentaristické literatury (např. většina Hrbkových prací) přes literaturu v publicistickém stylu (Hubáček) po literaturu stojící na reálných faktech, ale psané až stylem beletristickým (Souček, Chack).

Proto v oněch dvacátých letech ani neexistovala tak náročná valérová měřítka pro nový žánr literatury, jaká k dílům z tohoto tyglíku někdo chutě přikládá dnes, navíc na tomto poli neexistovala autorská konkurence, nebylo z koho si brát příklad a kde nalézat vzor? ?Literatura faktu? vyrostla z krize románu, a tedy jako taková už ve dvacátých letech ještě nemohla mít (nestihla mít) kodifikovaná pravidla tvorby. Autoři se s fakty teprve učili zacházet, přičemž však museli stále respektovat vkus tehdejšího čtenářstva, které se nadále orientovalo převážně na beletrii a zajímaly je nejvíc příběhy chudých panen, šťastně provdaných za mladé továrníky. Tehdejší poměr mezi zájmem o beletrii a zájmem o novou ?literaturu faktu? byl asi takový, jaký je dnes poměr mezi zájmem televizního diváctva na jedné straně o mravní a intelektuální horory stylu ?VyVolení?, štkavé mexické telenovely či americké brutální špektákly a na straně druhé o cenné dokumentární filmy na ČT2 aj. 

Za druhé: V polovině oněch dvacátých let 20. století nebyly ještě vojenské archívy s dokumenty o první světové válce zdaleka tak přístupné, natož probádané, jako jsou dnes, a faktografické knihy o ?Velké válce? neexistovaly. Souhrnně vyjádřeno ? zdrojů hodnověrných válečných informací byla troška a o dostatku oněch v ohlasu zmiňovaných ?lehce ověřitelných nejzákladnějších údajů? vůbec nemůže být řeči, ba táži se, kde vlastně si ty ?i nejzákladnější údaje? měl Chack ?lehce ověřovat?? Chtěl-li Chack podat válečné svědectví v podobě reportáží, byl nucen vycházet ze služebních hlášení, úředních zpráv a náhodných rozhovorů s námořními důstojníky, novinových článků apod. Samozřejmě, že při takovém sběru faktů se sáhne i pro ?bláto? a toto se pak objeví v knížce. Avšak u Chacka v žádném případě nejde o ?běžné zkreslování? a nezodpovědné ?míchání pravdy s vlastními výmysly?, jak jsme se z ohlasu dozvěděli, ale o přirozený, vysvětlitelný důsledek práce s tehdy dostupnými, avšak bohužel neúplnými či nepřesnými prameny.

Kdo soudný si právě tyto zásadní okolnosti tvorby Chackových příběhů uvědomuje, starému autorovi občasné nedostatky nemůže vyčítat. Vždyť ostatně větší či menší chyby najdeme snad v každém díle.

Za třetí: Uvedený ohlas bohužel neobsahuje žádný konkrétní, tj, citovaný příklad Chackových prohřešků, ač by v  takto vypjaté kritice měl automaticky být. Takto je čtenář onoho útočného textu znejistěn a nutně se musí ptát na ono ?překroucené všechno, na co (Chack) sáhl?, když nakonec zjistí, že Chack toho v knihách ?překroutil? jen velmi málo, a to, co je špatně, prostě neúmyslně uvedl nesprávně (neboť nepravda není totéž, co lež). Pročetl jsem všechny Chackovy knihy převedené do češtiny, a až na výjimky, jejichž četnost je únosná a srovnatelná se soudobou literaturou faktu u nás vydávanou, jsem ono ?překroucené všechno? ke svému potěšení nenalezl.  

A co teprve zarážející tvrzení, že ?tak se dělá válečná propaganda, v níž je tendenčnost zákonem?. Chack přece žádnou válečnou propagandu (po válce?!!) nevedl a ona ?tendenčnost? je v tom, že jako Francouz psal hlavně o Francouzích a že skládal hold námořníkům, kteří prostě zvítězili, a propos, hold Britům, kteří Francouzům nikdy k srdci nepřirostli a které i Chack z duše nesnášel. Chack je však často i kritický, což je v ohlase nepovšimnuto. A co je tendenčního na tom, že Chack v podstatě s úctou hovoří i o dovednosti a statečnosti bojujících německých námořníků? Ano, ohlas má pravdu, že Chack ?příliš drží palce svému týmu?, ale máme-li považovat za tento ?tým? Francii či Dohodu, proč by právě jim nemohl Chack ?držet palce?? A kterému jinému ?týmu? vlastně by je držet měl? Vždyť on psal s úlevou člověka, který byl rád, že ve Francii nevládne po prohrané Velké válce pruská dvorní kamarila!! Ostatně propaganda je vysvětlování a šíření určitých idejí podle potřeb personálních zastánců určité ideologie, a Chacka mezi apologety nějakých idejí ohledně války počítat nelze, on jen reflektoval válečné skutečnosti a převáděl je do svých knižních prací.     

Za čtvrté: Chack se ve třicátých letech 19. století přidal k francouzským fašistům a za druhé světové války neskrývaně kolaboroval s německými okupanty Francie, za což se mu právem dostalo pohrdání a smrti. Z tohoto hlediska je Chack osobou skutečně velmi problematickou. Nelze však tuto zásadní Chackovu pokleslost aplikovat na Chackovu snahu literárně pravdivě reflektovat námořní události za první světové, už proto, že v jeho knihách na toto téma není nic na způsob fašistické agitace. Kdybychom tak přesto učinili a zavrhovali, ba proskribovali Chackovy knihy pro pozdější fašistickou orientaci autora, učinili bychom totéž, čeho jsme byli svědky za komunistického a fašistického režimu ? zakazování a ničení i cenných a objektivně pojatých knih, ostouzení jejich autorů? Ba museli bychom sáhnout i do naší kulturní historie a vymazat z ní cenná díla spisovatelů, kteří se projevili rovněž jako fašisté, ale i třeba jako policejní konfidenti, mravní zvrhlíci? Ne. Rozumný a soudný člověk z kulturního aj. díla čerpá společensky pozitivní hodnoty, zatímco negativní pozadí vnímá jako nepodstatnou okolnost.

Za páté ? k pochybnostem o českém překladu Chackových prací: Nejprve je třeba si všimnout v tiráži oněch knih jména českého překladatele Chackových děl. Je jím náš prvorepublikovýrenomovaný odborník na (mj.) vojenskou historii, doktor V. J. Hauner. Ten opatřil Chackův text nejen doplňujícími poznámkami, ale také opravami, z nichž je patrná Haunerova fundovanost a kompetentnost. Soudím, že tento kdysi uznávaný znalec by nenechal bez povšimnutí tak ostudně početné závažné omyly, o jakých se nabroušeně píše v onom ohlasu. Ale řekněme, že i Hauner měl ve své době asi tolik pramenů týkajících se námořního vojenství za Velké války, co Chack, a tedy i on někde omylu v překládaných pracích jen přihlížel. Pak i zde lze chyby pochopit.

Závěrem: Chacka uznávám hlavně proto, že dle mého soudu velmi dovedně literárně zpodobňuje námořní válečnou scénu, že se mi z jeho knih plasticky vyjevuje milieu a psychický obsah válečných námořních operací (což v soudobé české námořní literatuře postrádám), že se ? byť s výhradami ? dozvím mnohé o tehdejší námořní technice, taktice, lidech na palubách? Chci-li přesnost, sáhnu po speciálních zahraničních pracích, z našich třeba po Hrbkově Velké válce na moři (i tam jsem ale objevil nesprávné informace!), chci-li hluboký zážitek vázaný na situační kresbu, sáhnu po Chackovi. Opakuji, že někdo má jiné nároky, a v té souvislosti tedy neupírám nikomu jeho právo vyjádřit se z toho či onoho důvodu o Chackově díle i velmi kriticky ? Chackovy knihy se mu vskutku nemusejí líbit. Ale s povrchností sebevědomých odsudků Chacka nemohu souhlasit, nota bene když z Chacka dělají falzifikátora, anebo blábolícího fantastu, autora tak či onak nízkého, nezodpovědného k historii i čtenářům. Ale naštěstí, zase tolik se Chack skutečně nemýlil! Dokázal pro popularizaci historie námořního vojenství a válečné literatury všeobecně mnohem víc, než jeho příležitostní ?kritici?.

Hauner, Vilém J. Julius (1877 ?1941) ? český matematik a filozof, znalec vojenství. V r. 1900 dosáhl doktorátu filozofie (Praha), studoval též v Lipsku (1901) a Cambridgi (1902). V l. 1911?1920 hospodář Mensy Akademické a člen výboru Akademického domu. Od r. 1919 stálý člen komise pro vojenské názvosloví při ministerstvu národní obrany. V l. 1919?1923 redaktor zahraniční a vojenské části časopisu Tribuna, od r. 1920 člen správní rady a od r. 1925 místopředseda Vojenského ústavu věd, autor mnoha cenných statí do časopisu Vojenské rozhledy. V oblasti matematiky jsou významné  zejména jeho práce týkající se neeukleidovské geometrie, přeložil Moreuxovo dílo Jak porozumím geometrii (4 sv., 1931). Ohledně statí o vojenství: Začínal články o rusko-japonské válce publikovanými v l. 1904?1905 v časopise Čas, přispíval však také do Přehledu (šifra Mars), České revue, Parlamentu aj. periodik, Spolupracoval na vytváření Ottova naučného slovníku a Masarykova slovníku naučného. Napsal knihy Válka (1913), Vývoj pozemního válečnictví (1922), Maršálem od píky ? život a činnost Sira W. R. Robertsona (1932), přeložil dílo W. Chruchilla Světová krize (1932). Zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

 
Datum: 14. 04. 2012 14:02:31 Autor: Sven
Předmět: knihy Paul Chack-a
Přátelé, v textu je zmínka o autorových (P.Ch.) šesti námořních knihách, vydaných v češtině. mám : Ponorky hrozí Tragedie obrněnce Na zrádných útesech Boj o Dardanely Znesvěcený ráj Prosím, dejte vědět, titul šesté knihy ! Děkuji,S.F.R.
Datum: 14. 04. 2012 17:13:06 Autor: QF17
Předmět: Opravdu
v češtině jen pět knih od P.Ch., ale jinak http://librairie-marine.com/documents/chack/chack.htm
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.

Potyčka migrantů s řeckou policií v přístavu Mytilene poté, co místní obyvatelé zablokovali přístup do uprchlického tábora Moria na severovýchodním Egejském ostrově Lesbos.


Recenze týdne

Vlasovci v boji za Prahu

Pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. 5. 1945