Na prahu dalšího kola staronové hry o globální trůn

Úvod Františka Novotného k jeho nové knize SVĚT NA ROZCESTÍ.

Úvod

Již déle než dva roky probíhající válka na Ukrajině a teroristický útok hnutí Hamás na izraelské kibucy v říjnu 2023 s následujícím odvetným vpádem izraelské armády do Pásma Gazy vedly nejen k rozdílným stanoviskům vlád, ale též rozjitřily světovou veřejnost a rozdělily ji na různé tábory. Totéž se událo v Česku a nalézá svůj odraz nejen v různých médiích, v novinových článcích a v televizních debatách, ale především v polemikách na sociálních sítích, kde si lidé nevybíravě nadávají a nálepkují se, například v komentářích pod články na internetovém deníku Neviditelný pes výrazy jako „chcimír“, „ruský troll“ a „válečný štváč“, přičemž tu poslední nálepku uvedli do povědomí komunisté za studené války. Přitom projevované názory jsou na míle daleko od skutečných důvodů probíhajících konfliktů a pouze dokládají všeobecnou nevzdělanost, jež v oblasti strategického, potažmo geopolitického myšlení panuje a strhává jinak uvážlivé lidi k nejapným výrokům, za něž by si v jiné oblasti poznání styděli. Na sociálních sítích pak jdou někteří lidé v pacifistické naivitě tak daleko, že pokládají za největšího zloducha Spojené státy (v tom se shodují s íránskými ajatolláhy a islamistickými teroristy), protože zaujaly post globálního hegemona, a domnívají se, že když budou tohoto postu zbaveny, všechny národy se ihned sbratří, začnou přátelsky spolupracovat a nad světem se rozklene duha věčného míru. Představa, že mocenské vakuum by ihned vyplnil další hegemon, ještě panovačnější a agresivnější než Spojené státy, je mimo jejich chápání. Na jejich omluvu je třeba uvést, že takové smýšlení a hodnocení stavu světa je výsledkem socialistické propagandy (pacifismus si jako propagandistický nástroj vymysleli evropští socialisté po první světové válce) a opomíjené výchovy v oblasti geopolitického myšlení, když školství všech států vychovává své občany v nevědomosti, možná úmyslné, o skutečné podstatě válek a konfliktů, jež otřásají touto planetou přinejmenším posledních pět set let, a místo toho jim podstrkuje narativy, jež se právě vládnoucím stranám či ideologiím hodí do krámu.

Po pěti stech letech je svět na osudovějším rozcestí než kdykoli předtím, neboť u hracího stolu o globální trůn poprvé v historii této hry mají převahu hráči z jiného civilizačního okruhu, než je euroatlantický, což v případě vítězství kteréhokoli z nich by znamenalo konec západní civilizace, jak ji známe doposud.

Nedosti na tom, i sama západní civilizace je na rozcestí, nesmiřitelně rozdělená na progresivisty a konzervativce způsobem, jenž má potenciál přerůst do občanských válek, jaké proti sobě v minulosti vedli katolíci a protestanti.

V následujícím textu nelze pominout postavení a fungování Evropské unie, neboť teprve z geopolitického úhlu pohledu je patrný její atypický vznik a proč se stala lénem progresivistických, rozuměj neomarxistických ideologií. Přitom v minulosti hrála Evropa v geopolitice dominantní roli, na tomto kontinentu se zrodila dnešní euroatlantická civilizace, zde se rozhodovalo o osudu světa, takže pro jakékoli geopolitické úvahy je analýza atypického chování Evropské unie, tohoto státu nestátu, který není ani ryba ani rak, nezbytná, natož když je Česká republika členem tohoto uskupení. A je-li v ohrožení právě svět Evropou zformovaný, pak současný stav Evropské unie tuto hrozbu jen zesiluje,

Tato studie, která v úvodu přináší historickou analýzu skutečných příčin válek, včetně té současné na Ukrajině, následně vysvětlení, proč se Evropská unie chová, jak se chová, poté přehled geopolitických hrozeb dnešního světa, výčet uchazečů o globální trůn, a v závěru českou pozici, je založena na poznatku, že existují objektivně dané geopolitické zákonitosti, které jsou silnější než politické programy a státní režimy, takže nutí země konat tak, jak konají, bez ohledu na to, zda se jedná o monarchie, demokracie s různými přívlastky nebo o diktatury a jiné totalitní režimy, či o polostát, jakým je EU. Jsou to právě tyto geopolitické zákonitosti, jež řídí strategické chování států a vedou je k tomu, aby si vytvářely zastírací a krycí ideologie, nikoli naopak, jak tvrdí politologové ve vleku toho kterého režimu, té které ideologie.

Na dalších stránkách se bude často hovořit o geopolitice a jejích zákonitostech, takže není od věci se zmínit o původu a náplni této nauky. Podle definice je to vědní disciplína, jež se snaží o vysvětlení vlivu geografických faktorů na politiku a na historii. Tyto faktory jsou stálé a jednou dané, ani dějiny nelze vzít zpět, takže i jejich vliv je stálý a jednou daný – a je tedy možné hovořit o zákonitostech.

Prvním, kdo razil pojem geopolitika, byl švédský politolog Rudolf Kjellén (1864–1922), inspirovaný zakladatelem německé politické geografie Friedrichem Ratzelem (1844–1904) a zakladatelem ekologie Ernstem Haeckelem (1834–1919). Do širšího povědomí však geopolitiku uvedl penzionovaný německý generál Karl Haushofer (1869–1946), když v roce 1924 založil první geopolitický časopis Zeitschrift für Geopolitik, v němž reflektoval dopad versailleské smlouvy na německé geopolitické cítění a přišel s představou říše, jež by spojila všechna území, kde žijí Němci. Jeho geopolitické koncepty se hodily do krámu nacistů, avšak Haushofer si byl vědom obecnosti geopolitických zákonitostí, které samozřejmě platily nejen pro Německo, ale i pro jeho protivníky. Dospěl k názoru, že nacistická rasová politika podlamuje geopolitické úsilí Německa, stal se pro Hitlerův režim nepohodlný a skončil v koncentračním táboře Dachau. Jeho syna Albrechta, majora Wehrmachtu, který byl zasvěcen do nezdařeného atentátu na Hitlera 20. července 1944, zavraždili příslušníci SS a to spolu se zničením Německa, které si kladl za vinu, Haushofera přimělo, aby v roce 1946 spáchal harakiri, neboť jako vojenský atašé v Japonsku před první světovou válkou se stal vyznavačem samurajského kodexu cti.

V kapse zastřeleného majora Albrechta Haushofera pak byla nalezena tato báseň:

 

K mému otci promluvil osud,

jen na něm bylo, aby vrhl zpět

démona zla do jeho vězení.

Můj otec ale zlomil pečeť,

necítil výdech zla,

pustil démona do světa...

 

Báseň evokuje jakýsi zvláštní německy sklon „uzavírat smlouvy s ďáblem“, ostatně faustovská legenda má německý původ a koneckonců smlouvu s nacistickým ďáblem uzavřel i Wernher von Braun, ovšem se šťastnějším koncem jak pro sebe, tak pro lidstvo, neboť právě od této „smlouvy“ se odvíjí rozvoj kosmonautiky a první přistání člověka na Měsíci.

Vzhledem ke kontaminaci nacismem byla geopolitika uvržena po druhé světové válce do klatby a v komunistických zemích obdobně jako kybernetika či genetika prohlášena za pavědu, poněvadž se nehodila do marxistického narativu o světové revoluci, která je předurčeným úkolem proletariátu, a tudíž nemůže být závislá na nějakých geografických a historických konstantách. Kvůli přetrvávající pachuti se dnes dává přednost termínu politická geografie, i když objektem zkoumání této vědy jsou opět geopolitické zákonitosti.

Dále jsem jako duchovní následovník Stanislawa Lema přesvědčen, že evoluce přeskočila z biosféry do technosféry a sociosféry, že člověk evoluční zákonitosti, jež ho zformovaly, vnesl do jím vytvořených sekundárních světů sociální organizace a techniky. Střídání civilizací jako sociálních organizací a náhrady jedněch druhými není nic jiného než „přirozený výběr“ a to, čemu říkáme technický pokrok, je opět jen „přirozený výběr“ technologií. Například v žádném vesmíru nebylo předurčeno, že nacismus a komunismus musejí být poraženy demokracií. Obě totalitní ideologie a od nich odvozené sociální organizace podlehly proto, že byly méně efektivní než demokratické struktury s tržní ekonomikou, když ujařmovaly individualitu člověka, takže zbaveny energie, ukryté v iniciativách jednotlivých lidí, v boji o přežití neuspěly. V námořní dopravě pak nevytlačily parníky plachetnice jen z vrtochu rejdařů či z nějakých ideologických příčin, ale opět proto, že parní pohon skýtal větší užitnou hodnotu a umožnil pravidelnost dopravy, což plachetnice dokázat nemohly, stejně jako tzv. obnovitelné zdroje nedokáží pravidelně dodávat energii. A pravidelnost pak byla podmínkou úspěšného globálního obchodu, stejně jako je podmínkou stabilní energetické soustavy. Z téhož důvodu parní stroj nahradil větrné mlýny a vodní hamry, poněvadž poskytoval energii z vůle člověka, nikoli v závislosti na rozmarech počasí. A spalovací motor se nestal symbolem 20. století z vůle podnikatelů, jako byl Henry Ford, ale prostě proto, že na začátku minulého století vyřadil „přirozeným výběrem“ konkurenční elektrický a parní pohon, poněvadž opět skýtal vyšší efektivitu.

Totéž pak platí v sociosféře, kde evoluce proti sobě staví různé společenské systémy, různá státní uspořádání, přičemž podstatou tohoto „přirozeného výběru“ jsou střety těch nejmocnějších o globální trůn, o to, kdo bude vládnout celé planetě a následně dokáže odrazit vyzyvatele. A když to nedokáže, vyzyvatel se stane novým globálním hegemonem, dokud nepřijde další, vyspělejší vyzyvatel, aby se uskutečnilo další kolo hry o globální trůn. Tak probíhá „přirozený výběr“ ve strategické, respektive geopolitické oblasti civilizačního vývoje planety, jehož cílem je komfortnější, efektivnější svět.

To jsou premisy, z nichž ve své studii vycházím, abych vyloučil chaos ideologických narativů, které dnes svět dělí na nesmiřitelné tábory – a takto přispěl k osvětě na tomto konfrontačním poli. Avšak pokud některý čtenář s těmito premisami nesouhlasí, k dalšímu čtení ho nenutím.

Autor František Novotný (1944), nestor české sci-fi, vystudoval technickou kybernetiku na brněnském VUT, v letech 1995–2000 pracoval jako kapitán námořní plachetnice, následně na volné noze jako spisovatel, publicista a překladatel.

Začal psát v roce 1983 a o dva roky později se poprvé stal laureátem Ceny Karla Čapka za epos Legenda o Madoně z Vrakoviště. V roce 1991 získal Cenu Karla Čapka podruhé za novelu Ramax, později pak několik Cen Akademie science fiction, fantasy a hororu, převážně za trilogii Valhala. Patří k první generaci autorů z okruhu Ceny Karla Čapka, ale nepřestal psát ani po roce 1989, ani po roce 2000, kdy se po dvou knížkách literatury faktu z námořní historie Veleobři oceánů a Plachty v ohni, učebnici námořního jachtingu Za kormidlem nejen na Jadranu a jachtařského cestopisu po stopách britského spisovatele Arthura Ransoma Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek vrátil ke science fiction.

 

Knihu vydává nakladatelství Elka Press.

Vychází 13. září 2024.

Výhradni distribuce KOSMAS s.r.o.