NATO a Rusko: Válka o Sevestopol?

Rusko začíná být nepříjemně zblízka obklopeno členskými státy NATO, ale není to asi mlhavě formulovaný článek pět zakládající smlouvy NATO o tom, jak si členské státy NATO přijdou nezištně v případě „prokázaného“ napadení navzájem na pomoc, který Putina znepokojuje.

Putin moc dobře ví, že v Bukurešti Ukrajina a Gruzie získaly dost, třebaže Akční plán členství (MAP), který je předstupněm vstupu do NATO, jim udělen formálně nebyl. Dostalo se jim pevného ujištění, že budou do NATO přijaty.

Vlk (Putin) se nažral a koza zůstala celá.

Putin na schůzce Rusko–NATO výhružně hřímal: „Vždyť Ukrajina není ani stát! Její západní část patří do střední Evropy, ale tu důležitější východní část jsme Ukrajině dali mi! „Putin poté NATO důrazně naznačil, že jestliže se Ukrajina stane členem NATO, rozhodně se jím nestane ve stávajících hranicích, čímž učinil narážku na rusofonní poloostrov Krym (s hlavním městem Simferopol). Na Krymu dnes žijí poté, co Stalin nechal 1944/45 deportovat převážně do Uzbekistánu za kolaboraci s nacisty krymské Tatary (údajně 2 milióny), kteří zde 1942 vyhlásili nový islámský Krymský chanát, převážně Rusové (v 60. letech byli krymští Tataři rehabilitováni, vrátit se mohli až roku 1988, majetek jim však vrácen nebyl a jejich reintegrace je problematická) 60%, Ukrajinci a 12% krymských Tatarů.

Poloostrov byl kdysi sídlem Skythů, Ostrogótů, 1243 sem vpadli Tataři a vytvořili zde 1443 Krymský chanát s vazalstvím na Osmanskou říši (1521 obléhali Moskvu, 1571 ji vypálili, při svých nájezdech do Ruska a na Ukrajinu odvlekli do otroctví do osmanské říše na tři milióny zdejších Slovanů, 1663 podnikli nájezd až na Moravu, který až 1783 připojila k Rusku Kateřina Veliká. Za krymské války 1853–56 většina z nich odešla do Turecka. Za občanské války 1918–21 byl Krym střediskem kontrarevoluce, poté připojen k RSFS.

Rusové se nikdy nesmířili s tím, že tato výspa carského impéria za Kateřiny Veliké byla 1954 Nikitou Chruščevem přičleněna jako autonomní správní jednotka (Autonomní krymská republika) k Ukrajině, a proto 1992 sponzorovala její vyhlášení nezávislosti na Ukrajině – Kyjev situaci vyřešil tak, že 1995 zrušil ústavu AKR a vyhlásil novou ústavu, která definuje Krym jako součást Ukrajiny.

Strategická námořní základna Sevastopol je v podstatě „svobodné město“ pod přímou správou Kyjeva. Zde kotvící bývalá sovětská černomořská flota byla 1997 rozdělena na část ruskou a ukrajinskou a námořní základna byla pronajata Rusku, ale jen do roku 2017 s tím, že další prodloužení nebude.

Ruská flota bude muset přístav opustit a ruská média již dnes dennodenně spekulují, co se stane, zda Rusové opravdu ze Sevastopolu odejdou, aby jej přenechali NATO, bude-li Ukrajina do NATO přijata, jak ji o tom Washington horlivě ujišťuje. Kyjev marně prohlašuje, že ukrajinská ústava zakazuje rozmístění cizích vojsk na svém území, Moskva Kyjevu nevěří a obává se, že v zeměpisné zóně Černého moře bude neprodyšně obklíčena státy NATO: Tureckem, Bulharskem, Rumunskem – vstupem Ukrajiny a Gruzie do NATO by se kruh na březích Černého moře definitivně uzavřel. Rusko, které zde udržuje rozsáhlou flotilu, by přišlo o přístup do Středozemního moře.

Již v roce 1994 Boris Jelcin bouřil proti přijetí Polska do NATO (přijato 1999), v roce 2002 Putin líčil katastrofický scénář pro případ, že budou do NATO přijaty baltské státy (začlenily se do NATO 2004)…

Obránce lidských práv Andrej Mironov z nevládní protiputinské organizace Memorial tvrdí, že Moskva se NATO bojí především pro jeho schopnost „demokratizace“ , protože ruští činitelé podporují demokratizaci jen slovně, ale opravdu demokratizovat Rusko nechtějí, proto Putin vynalezl pojem „řízené“ demokracie shora. Kandidatura do NATO sice demokracii nezaručuje, ale kritéria, která je nutno pro budoucí členství splnit, jsou základem, od kterého se demokracie může odrazit, a to především v armádě.

V ukrajinské a gruzínské armádě již vládnou daleko větší demokratická pravidla než v ruské. Nepanuje již v nich brutální šikana často končící smrtí týraného, které se bujně daří v ruské armádě. Jejich branci již nejsou jako ruští posíláni na vybírání brambor či na stavbu soukromých paláců pro své velitele.

Bývalý ministr obrany Ukrajiny Anatolij Grytsenko Moskvě vzkazuje, aby se zamyslila nad tím, proč její bývalí vazalové klepají raději na dveře NATO a nikoliv na dveře postsovětského vojenského paktu Organizace smlouvy kolektivní bezpečnosti (třebaže Kazachstán a Arménie jsou členy jak promoskevskésho vojenského paktu, tak individuálního akčního plánu partnerství NATO). Možná je to tím, že Putin, tesknící po sovětském impériu, po celých osm let na ně jen cenil zuby a výhružně vrčel: hrozil použitím síly (v Bukurešti Putin dokonce citoval „železného“ Otto von Bismarcka: „není důležitý úmysl, ale vojenský potenciál „), embargem, přerušením dodávek ropy a zemního plynu… Čím více však Moskva cení zuby, tím více její sousedi stojí o členství v NATO, jak potvrzují dva šéfové postsovětských států, Uzbek Islam Karimov a představitel Turkmenistánu Gurbanguli Berdimuhammedov, kteří usilují o větší spolupráci s NATO.

NATO je v tomto regionu obratnější při používání tzv. soft power, tj. ovlivňování vedené jinými než silovými prostředky…