NĚKTERÉ POSTŘEHY A POZNÁMKY O ARABECH

Úryvek z knihy Válka mýma očima. Tato kniha byla napsána na základě deníku psaného od července 1942 do prosince 1945. Do deníku si psal své postřehy a názory jeden z největších vojevůdců, který se narodil na naší planetě, generál George Smith Patton. Uplynulo více než 70 let od napsání deníku a kam se posunuli vyznavači Koránu? Generál byl silně věřící člověk a tak nevím, jak by dnes reagoval na Arabské války, na vypalování kostelů, na kamenování a upalování žen i mužů, na teroristické sebevražedné útoky, na migraci Arabů. Možná by znovu ?osedlal? svoji 3. Armádu a vyrazil do poslední bitvy ve jménu Ježíše Krista. Jistě by se pokusil nastolit pořádek a řád nejen v Africe, v Asii, ale i v Evropě.

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak mnoho může člověk, který se zabývá studiem dějin středověku, získat pozorováním Arabů. Všichni příslušníci naší ropou prosáklé civilizace si pod pojmem cesta představují dlouhé pásy s betonovým nebo živičným povrchem, či aspoň vykopané a zplanýrované pruhy plné vyježděných kolejí. Cesty nebo snad lépe řečeno stezky však ve skutečnosti existovaly celé tisíciletí předtím, než se někomu snilo o světodějném, revolučním vynálezu kola. A po takových cestách se stěhovali naši pradávní předkové, obutí v sandálech nebo bosí, z místa na místo ? právě tak jako Arabové dnes.

Z letadla se Arabská cesta jeví jako klikatý pás řady stezek. Tam, kde se jde dobře, může se tento komplex pěšin rozšířit na 20?40 yardů, kdežto v místech kde se musí obcházet skaliska nebo se prochází úponkovými křovisky, se stezky slévají v jedinou, aby se poté, když se stane chůze snadnější, opět rozptýlily. Nikde není ani stopy po kole, ani jediný otisk podpatku, protože Arabové buď nosí trepky bez podpatků, nebo chodí bosi. Jejich domácí zvířata jsou neokovaná a vozidla prostě neexistují.

V bezvodých oblastech jsou cesty většinou přímé, nikoli však v přísně geometrickém smyslu slova. Jsou přímé jen natolik, jak rovně dokáže jít člověk z jednoho místa na druhé, nebo jako vyschlá čára slizu, kterou po sobě zanechá při přelézání chodníku hlemýžď.

V místech při pobřeží, kde častěji pršívá, existují cesty dvojího druhu. Hlavní trasa sleduje hřebeny návrší ? z téže příčiny, proč se u nás na Západě drží na výšinách indiánské stezky, buvolí pěšiny a dokonce silnice, které stavěli první osadníci. V období sucha se hřebenová cesta čas od času zkracuje stezkami vedoucími přes nížiny, jež jsou v době dešťů nepoužitelné.

V lese jsou cesty ještě klikatější. Lidé, kteří je razili, neviděli příliš daleko před sebe, a proto je pěšina plná ohybů a sleduje pouze všeobecný směr.

Není zapotřebí přílišné obrazotvornosti k tomu, abychom si místo Araba na bílém hřebci a mužů i žen na oslech představili poutníky do Canterbury, zatímco chodec s dlouhou holí a dýkou může snadno vyvolat představu bratra Tucka, Little Johna nebo Robina Hooda. Podobají se jim nejen oblečením ? s výjimkou turbanu ? nýbrž také vousy, špínou a pravděpodobně i morálkou. A všichni hovoří, pořád hovoří. Nic jiného jim totiž nezbývá. Jen málokdo umí číst, nejsou knihy, noviny ani rozhlasové přijímače, aby se mohli nějak zabavit. Mají jen mluvené slovo ? a jsou to slova vpravdě okřídlená, protože za den dokáží urazit 40?60 mil., což jsme zjistili za bojů v Tunisku srovnáním vzdálenosti známého zdroje určité fámy s dobou, kdy jsme ji slyšeli.

Ony zvěsti sice nebyly přesné, ale všeobecně méně zkomolené předáváním než zprávy z rozhlasu. V ústním podání se o tancích často hovořilo jako o nákladních automobilech a naopak o automobilech jako o tancích, přičemž uváděné počty dosahovaly astronomických čísel, což však je přirozené. Když jsem se jednou zeptal farmáře ve Virginii, kolik vojáků kolem něj prošlo, odpověděl mi: ?Přesně to nevím, ale počítám, že jich mohlo být kolem miliónu?. Přitom dotyčný uměl číst a psát a měl radiopřijímač.

Dlouho jsem se náramně divil, když jsem viděl všude dřepět skupinky Arabů v prachu nebo blátě. Jak je možné, že nedostanou hemeroidy, je mi dodnes záhadou. Odpověď jsem tehdy dostal ve formě náhodné poznámky jednoho vojáka, kterou takovou skupinku označil za čerstvé vydání raníku.

Arabské zvyklosti při vykonávání zemědělských prací jsou podivnou směsicí starého a nového. Po boku žacích strojů a kombajnů pracují ženy Rut a Noemi [Rut a Noemi jsou jména biblických žen ? snachy a tchýně], spousta Rut a Noemi, které žnou pšenici srpy a každý snop pečlivě svazují slaměným povříslem. I když Arabové používají moderní zemědělské stroje, je zde zřejmý vliv tradičně úzkých cest ? nenaučili se totiž zapřahat tažná zvířata vedle sebe, takže vidíme žací stroj nebo samovazač tažený nikoli párem koní, nýbrž čtyřmi koňmi zapřaženými za sebou, přičemž každého pohání jeden Arab, zatímco další nebo dva obsluhují stroj. Také jsou tam sběrači klasů jako v biblických dobách.

Výmlat se provádí na špinavém mlatu tím způsobem, že po obilí přecházejí krokem nebo klusem dokola koně ? a přitom samozřejmě trousí výkaly. Někdy tam tažná zvířata chodí úplně volně, jak se jim zachce, jindy tahají malý válec. Po několika dnech této činnosti přicházejí muži a trojzubými dřevěnými vidlemi vyhazují zrní s plevami do výše, aby vítr odnesl plevy a slámu stranou. Výmlat dokončují ženy tím způsobem, že velkými plochými ošatkami miskovitého tvaru ještě jednou přehazují zrní s trusem, a zbavují je tak aspoň poloviny trusu a části ostatního svinstva.

Podivné jsou i zvyky při pohřbech. Na mnoha místech, zpravidla na pahorcích, stojí malé bílé stavby čtvercového půdorysu s kupolovitou střechou, v nichž spočívají tělesné ostatky nějakého světce. Tyto náhrobky marabutů nejsou chrámy, ani svatyně, nýbrž pouhé hroby. Přesto je zvykem pohřbívat v jejich blízkosti mrtvé, a nijak tato místa neoznačovat ? ani navršením rovu. Proto se stávalo, že naši vojáci nevědomky po těchto hrobech šlapali, co mělo za následek nepříjemnosti.

Z letounu jsou hroby soustředěné kolem hrobek marabutů nebo prostě bez ladu a skladu nakupené na nízkých pahorcích snadno rozeznatelné. Arabové se zřejmě bojí vody po smrti stejně jako zaživa.

 Jednou jsem byl svědkem pohřbu, který na mne silně zapůsobil svou drsnou prostotou. Na dně káry v čele průvodu sedělo několik starších mužů a u nohou jim ležela mrtvola zahalená bílou látkou. Polovina těla přesahovala přes zadní okraj káry a volně se kývala ve vzduchu. Za první károu následovaly další, jeden čtyřkolový žebřiňák, několik cyklistů a muži a ženy jdoucí pěšky ? celkem jich bylo asi třicet.

Vliv Arabů na Španělsko a Latinskou Ameriku se zde zvlášť výrazně projevuje s příchodem letního počasí. Pravidelně dochází k přímo epidemickému rozšíření sombrer z různobarevné slámy, přesně takových, jaká známe u nás doma ? s tím rozdílem, jelikož se zde nosí na turbanech, jsou mnohem širší.

Nikdy se mi nepodařilo uspokojivě zjistit, k čemu je vlastně dobrý turban. Obvyklé vysvětlení, že je to tropická pokrývka hlavy, nesedí, vzhledem k tomu, že mnozí Arabové, zejména v armádě, nosí turban, který pozůstává z pouhého cáru látky obtočené kolem čela, přičemž celé vyholené témě zůstává odhalené.

Dalším společným, či obdobným rysem Arabů a Mexičanů je nesmírná krutost při zacházení se zvířaty. Žádného Araba stejně jako Mexičana ani nenapadne, aby při delší zastávce sundal svému soumarovi náklad. Jestliže se zvíře odře, Arab se vůbec neobtěžuje, aby mu ránu ošetřil vepřovým sádlem, které používají Mexičané jako univerzální všelék. Nechá je prostě krvácet a spoléhá na Alláha. Když kůň zchromne, domnívá se jeho pán, že je úplně zbytečné se s ním nějak zabývat.

Všechna domácí zvířata mají na hlavách rány a jizvy a mnohá jsou slepá v důsledku hanebného zvyku mlátit je po hlavě holí. Nesmírně krutým způsobem se provádí kastrace beranů a býků. Příčinou, proč se nekastrují koně a osli, je podle mého názoru jejich tělesná konstrukce, která nedovoluje použít arabské metody.

Vnucuje se otázka, jak by to vypadalo, kdyby byli bývali Arabové křesťany. Jsem si jist, že fatalistické učení Mohamedovo a nesmírně ponížené postavení žen je hlavní příčinou zaostalosti Arabů. Jsou úplně stejní, jako byli kolem roku 700, kdežto my jsme se neustále vyvíjeli. Myslím, že by to byl námět pro několik působivých kázání o blahodárném vlivu křesťanství.

Casablanka, 9. června 1943

Generál G. S. Patton na vojenské přehlídce na nádvoří Pražského hradu v doprovodu generála L. Svobody, 27. 7. 1945.