Nutná obrana?

Před několika dny byl publikován článek Nutná obrana? Pozor na intenzitu a dostatek důkazů, viz příloha [1]. 

Článek demonstruje modelovou situaci, které je vhodné věnovat pozornost.

 Japonská sága vypráví, jak vynikající samuraj, mistr v mnoha bojových uměních ? říkejme mu Ušiješmisako při cestování na lodi byl neustále obtěžován a vyzýván na souboj jedním výrostkem. Ušiješmisako mu to rozmlouval, ale nakonec výzvu přijal, dohodli se, že se souboj uskuteční na břehu jednoho ostrova. Loď přistála, samuraj laskavě dal přednost onomu výrostkovi, a jak ten vyskočil na břeh, tak loď zvedla kotvy a odplula. Tato příhoda nás poučuje, že se máme vyhýbat bezúčelnému boji, i když jsme si jisti naprostým vítězstvím (česky, náhoda je vůl).

Uvedu další poučku, a to, že nesmíme dráždit dorážejícího psa, z toho vyplývá, že nebudeme rovněž dráždit troubením řidiče, který nám nedal přednost, taková akce je neúčelná a jenom provokuje k útoku. Pokud nám nějaký řidič zablokuje cestu, potom se nenecháme vyprovokovat a první co uděláme je, že aniž vystoupíme z vozu, který je uzamknutý, voláme policii my, i takovému hulvátu dojde, že nevoláte manželce a zpravidla se krotí, pokud se tak nestane, potom je možné vytáhnout zbraň, natáhnout, odjistit, ale nepoužit ji, a to ani k varovnému výstřelu do volného prostoru, i ten varovný výstřel je již použití zbraně s následujícími opletačkami s policií. Nemám s tím zkušenosti, ale útočníkovi nebude moc příjemné se bezmocně dívat z půlmetrové vzdálenosti do hlavně pistole připravené ke střelbě. Tolik k modelové situaci, aby neměl problém napadený, ale agresor.

Rozbor § 29 trestního zákona již ukazuje na díry v tomto zákoně. Jako jednoduchý jasný případ je zde prezentovaná facka, která není důvodem k zastřelení, ono tak ale tak jednoduché není. Úderem dlaně je útok ukončen a není se čemu bránit, následná akce, lhostejno zda úder, kop, nebo výstřel, již nabývá charakteru rvačky a to již není § 29 trestního zákona, ale § 159 trestního zákona. Pomineme-li výchovný pohlavek od maminky, nebo pana učitele, potom facka je úder plochou dlaní na nejzranitelnější část těla, to je hlavu s rizikem těžkého zranění, poškozením, otřesem mozku, poškození sluchu, tyto poúrazové stavy mohou vznikat opožděně, tedy střílet se za to nebude, ale soudy by měly být i k facce nekompromisní, žádné podmínky, ale na tvrdo. Tímto problematika zjevné nepřiměřenosti nekončí, ale začíná. Facce se dá bránit nasazením páky, což je v tělocvičně dostačující sebeobranný chvat, ale v reální situaci by útočník opakoval útok a obránce již nemusí být úspěšný, obrana tedy musí být dokončena a útočník bojezneschopněn řízeným pádem na zem, byť i s rizikem úrazu hlavy, vnitřního zranění, nebo zlomeniny, jakým způsobem zde bude posuzována zjevná nepřiměřenost. Forézní znalec juda, možná bude argumentovat, že obránce měl použít jiný chvat, ale ten chudák dělal instinktivně to, co uměl, aby se zachránil

Diskutovaný článek obsahuje modelovou situaci, použijeme ji tedy pro další úvahy rovněž: Po volném prostranství jde muž se ženou,(doplňuji, že muž je ozbrojen a má první výkonnostní třídu v rychlopalbě) jejích cesta je zkřížena asi šedesátičlennou skupinou Severoafričanů, která se začíná takticky rozvinovat, ke znásilňovací hře ?taharruš?, kolem vyhlédnuté kořisti se formuje do neprostupného prstence, vyčleňují se předsunuté hlídky, jedno komando se snaží blokovat muže a tlupa muslumanů nastupuje ke znásilnění ženy. Otázka zní: co zde bude zjevně nepřiměřená obrana, Je schopen na tuto otázku odpovědět autor zákona, členové vlády, parlamentu, nejvyšší státní zástupce, předseda nejvyššího soudu? Ti jsou schopni tak po dlouhém rozmyšlení říci nějaké moudro, ten muž ale má na rozhodování vteřiny, proto je účelné doplnit a upravit naše právo ve smyslu, že ?Útočník by měl očekávat, že s ním bude nakládáno bez milosti?, neboli že ?Útočník nese odpovědnost za následky svého útoku?. Kdybych přihlížel naši modelové situaci jako neúčastněný divák, tak se nebudu fyzicky angažovat i kdyby objektem útoku byl ministr zahraničí, nebo dokonce sám protektor, doprovázející Victorii Nulandovou, mohl bych se dostat do velice svízelné situace a krom rodiny a nejbližších, za současného právního řádu mě za to nikdo nestojí.

ČSSD v současné době tvrdě doplácí na svoji ignoranci, pociťuje to, co desetiletí museli snášet drobní občané, proto ji nikdo ani nelituje. Ponechávání bezpečnosti pouhé náhodě a dětinské víře, že se nic nestane, že je všechno zajištěno OK může mít nedozírné následky. Ignorantství jedné politické strany je výstrahou. Před osmi lety byl v Rakousku prováděn průzkum, který ukázal, že přes 50 procent Rakušanů chce, aby o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády. Šest procent bylo pro, aby Rakousko řídila armáda a dvacet procent by v čele státu podpořilo silného vůdce, který se nemusí ohlížet ani na parlament, ani na to, jak dopadnou volby. Toto jsou informace staré osm let, dnes by byla situace pro demokracii nepříznivější. Položme so otázku, jakpak by takový průzkum dopadnul u nás?

 

 

[1] Nutná obrana? Pozor na intenzitu a dostatek důkazů

Novinky.cz, čtvrtek 14. dubna 2016

Když vás v noci na ulici napadne agresor, máte v zásadě tři možnosti: utéci, nebo se necháte zmlátit rovnou, anebo se rozhodnete bránit se. Z hlediska zákona se ale v případě třetí možnosti ocitáte na nejnejistější půdě, protože pro policii můžete být klidně agresorem vy a skončit s výtržnictvím na krku. Jak si v takovém případě počínat? Modelová situace: Vjedete na křižovatku a zleva vám cestu zkříží auto, které vám mělo dát přednost. Zatroubíte. Řidič auta vám místo omluvy zablokuje cestu, vystoupí, jde k vám a chce se prát. Protože nejste bábovka, tak také vystoupíte a útočníka, který do vás začíná bušit, odstrčíte. A protože chcete zabránit jeho dalším atakům, odstrčíte ho tak, že spadne. Jak se útočník sbírá ze země, okamžitě sahá po mobilu, volá policii a ohlašuje, že jste jej právě napadli. V tu ránu máte problém.Zákon definuje nutnou obranu jako jednání, ?kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem?. Takový čin pak podle trestního zákoníku (§ 29 zákona č. 40/2009 Sb.) není trestným činem. Podle téže normy ale nejde o nutnou obranu, pokud se bráníte zjevně nepřiměřeně, takže pokud vám dá někdo facku, nemůžete ho zastřelit, to je jasné. Jenže většina případů takto jednoznačně přehledná není, hranice je mnohem rozostřenější a často dojde na tvrzení proti tvrzení. Pokud máte smůlu, může agresor, když například zjistí, že si ukousl větší krajíc a fyzicky na vás nemá, udělat útočníka z vás. Jak se bránit?

Proaktivní přístup?V trestním řízení nese důkazní břemeno policie a státní zástupce, nicméně vyplatí se proaktivní přístup, tedy z vlastní iniciativy navrhovat svědky i důkazy,? řekl Novinkám advokát Martin Elger. Podle něj jsou zásadním důkazem hlavně svědectví lidí, kteří u incidentu byli, je proto potřeba právě od nich zjistit maximum údajů. V druhé řadě je zapotřebí vědět, zda místo události bylo monitorováno kamerami. Zvlášť v centrech měst se nacházejí velké počty kamer, je proto vhodné navrhnout použití jejich záznamů. ?Dále je potřeba zajistit veškeré další důkazy, jako například fotografie nebo videozáznamy pořízené na mobilní telefony,? doporučuje advokát.

Obrana o stupeň intenzivnější než útok Důkazní materiál z místa střetu má potvrdit, že člověk, který tvrdí, že se jen bránil, tak činil oprávněně a přiměřeným způsobem.?Napadený navrhuje důkazy, které svědčí o tom, že byl napaden způsobem, který jej opravňuje k tomu bránit se způsobem o stupeň intenzivnějším. To znamená, že na strčení může reagovat i prudším strčením,? přiblížil Elger.Pokud ale dojde vedle strkání i na údery, je posuzování poněkud komplikovanější, ale opět je třeba prokázat, že napadený v obavě o bezpečnost použil způsob, který nebyl nepřiměřený.Pokud se člověk tedy v takové nezáviděníhodné situaci octne, neměl by jen pasivně čekat doma, jak to celé dopadne a jak si s tím vyšetřovatel a státní zástupce poradí. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich na místě nebyl a skutečný agresor může vyvinout velké úsilí, aby působil co nejdůvěryhodněji, může mít nakonec i ten, kdo se od začátku jen bránil, na krku obvinění z trestného činu výtržnictví nebo dokonce ublížení na zdraví. ?Pokud jde o výtržnictví, i tam lze použít argument nutné obrany. A je jasné, že v tomto postavení, kdy je někomu kladeno, že se jej dopustil, se může osoba ocitnout i zcela nevinně v důsledku toho, že bránila sebe nebo někoho jiného,? upozorňuje Elger.