logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Plovoucí restaurant Santisima Trinidad

Aneb úlek v Málaze...

Santísima Trinidad je španělské označení pro Nejsvětější Trojici, zároveň je to však i pojmenování pro nejmohutnější válečnou loď své doby, tedy druhé poloviny století 18. a počátku 19. Tento třípalubník (podle některých názorů snad i jediný realizovaný čtyřpalubník) byl roku 1769 v kubánské Havaně postaven mimo jakékoli třídy a pro své rozměry si právem získal přezdívku El Escorial de los mares.S plavebními vlastnostmi to u této „řadové lodi“ už bylo horší, přesto si vydobyla proslulost nejen svou velikostí, ale i heroickým odporem kladeným Britům jak v námořním střetu u mysu svatého Vincenta (14. února 1797), tak v asi nejproslulejší bitvě u Trafalgaru (21. října 1805), kde nakonec musela s konečnou platností svěsit vlajku (poprvé se tak „možná“ stalo již u Cabo de São Vicente, ale tehdy ji Španělé dokázali zachránit). Byl to její třetí a poslední boj (prvním byl střet u mysu [E]Spartel, 20. října 1782), neboť kořistní plavidlo bylo v bitvě i následné bouři natolik poškozené, že tuto cenou relikvii Britové do Gibraltaru nedovlekli a poslali tento mohutný koráb raději ke dnu...

Tento příspěvek však nechce pojednávat o historické plachetnici, ale o její takzvané [přičemž ono tzv. zde zdůrazňuji úmyslně, jak vyložím dále...!!!] replice, jež je ukotvena [pokud i to lze tak nazvat] ve španělské Málaze. Tento fakt mi byl znám, přesto jsem na něj pozapomněl a jelikož v místním turistickém infocentru nebyl jediný letáček, který by mi ji připomněl, vydal jsem se s jádrem zájezdu na prohlídku starého města a pak na prohlídku maurského hradu a pevnosti nad městem. Ani odtud nebylo pro milovníka starých plachetních lodí NIC pozoruhodného vidět, a opakovaně jsem nenarazil ani na žádnou papírovou ani vizuální upoutávku, která by mé kroky nasměrovala do přístavu. Tam jsem vyrazil vlastně už jen tak pro formu „zabít čas“, když mě choť upozornila na nějaké stěžně, jež se však z většiny úhlů pohledu naprosto ztrácely v lese jakési přístavní ocelové konstrukce (a trup pak zakrývaly ohrady svědčící o zjevné stavební činnosti v prostoru Muelle Guadiaro), k nimž se z pohledu dominantní výšiny nad městem přidružovaly vzrostlé palmy parku Paseo de España. Uvědomil jsem si naplno, že jsem v Málaze, nechal ženu ženou a rázoval rychlými kroky k tomu co jsem zahlédl a jelikož se mé tušení potvrdilo a času už nebylo nazbyt, věděl jsem že se sem dříve či později musím vrátit...

Když jsem o dva dny později v čase „osobního volna“ vyrazil vlakem nazpět, nevím nevím zda jsem učinil dobře, tedy alespoň pokud jde o uchování jistých iluzí. Na internetu se dá dohledat spousta snímků a dokonce několik solidních videí, navíc, věděl jsem, že loď slouží jako restaurace, kavárna, ba dokonce i diskotéka, přesto na to co jsem nalezl jsem nebyl v nejmenším připraven! Pokud mohu tedy radit, a chcete se kochat pohledem na mohutný a majestátní trojstěžník, tak si pronajměte malý člun a přibližte se z moře, pozor ne však blíže než nějakých padesát metrů, pak byste možná mohli zažít podobné šoky jako já a to jsem přicházel po molu, jež čáru ponoru dosti kryje. Jenomže zatímco zraky běžného turisty by se kochaly vnější fasádou záďového zrcadla a pohledem do takeláže, mě už z dálky upoutaly dva obrovské krátery (cca 3×5 m) do trupu lodi zhruba v úrovni mola, což byly samozřejmě „vstup“ a „výstup“ (v době mé návštěvy bohatě postačil jediný, řekněme v šíři jedné střílny). Rozmrzele jsem odvrátil zrak a úlek znásobilo zjištění, že záďovými okny je vidět natolik, aby bylo zcela zřejmé, že v zde nejméně jedna paluba chybí, a naprostý šok způsobilo, když jsem sklopil zrak do otevřených záďových střílen...

Věřte a nebo ne, tam paluba scházela rovněž a já zcela nechápavě hleděl do hypotetických „mořských hlubin“!?! Když jsem se vzpamatoval z úděsu začal jsem zjišťovat, že celá LOĎ JE VLASTNĚ KULISA, která se vznáší cca 15 cm nad vodní hladinou, přičemž nejprve jsem se dokonce domníval (na základě ocelového jádra stožárů, k nimž se ještě dostanu), že celá konstrukce drží na třech pilotech a odkrytí oné při bližším zkoumání vizuálně vskutku hrůzné „mezery“ způsobil odliv. Později (pod vlivem zjevného pohybu trupu v závislosti na vlnění a drzého nahlédnutí do technických prostor) jsem dospěl k závěru, že jádrem plavidla (neb o lodi se mi již od této chvíle příčí mluvit) je jakási ocelová vana, která ukrývá kuchyně a skladiště poživatin, přičemž zdali je tam místo i na nějaké pomocné motory si netroufám spekulovat, ale plachtit s tím monstrem určitě nejde! Od tohoto ocelového jádra pak viditelně (alespoň pokud jde o směr k zádi) vedla jakási železná příhradová konstrukce na níž byl namontován vlastní kovový skelet, na nějž byla toliko našroubována prkna (což bylo zase nejlépe patrno na přídi, zejména pak u čelenu, kde přes dřevěný rošt pokrývající sníženou část trupu kovové jádro jasně prosvítalo).

 

Asi si řeknete, že jsem příliš přísný, a koho z běžných návštěvníků a turistů zajímá co je od úrovně hladiny níže, a kdo by chtěl na palubu šplhat po žebřících, atd., atp. Jenže s tím nemohu souhlasit, zvláště pokud je tato „věc“ vydávána za repliku, tedy pokud možno přesnou a funkční kopii originálu. Navíc tím mé výhrady a bezmála traumata zdaleka nekončí, neb stačilo upřít zrak na tzv. „boční střílny“, které v zásadě žádnými střílnami nejsou, byť tak na dálku věru vypadají. Ve skutečnosti však prkna (či spíše fošny) pokračují kontinuálně a v zásadě jde jen o lištované rámečky, u nichž se sice pokusili zvýšit věrohodnost jakýmisi lemujícími zářezy, jenže ty jsou jednak velmi mělké a po profesní stránce bezmála diletantsky odvedené, o čemž jako člověk od fochu něco vím. Přitom stačilo třeba i docela málo, například „lištovat“ zářezy z vnějšku (aby přeřezy, patrně maflem, nebyly tak patrné), ale hlavně na horní hraně onu lištu přerušit v místě pantů, nikoli naopak, čímž je naprosto zjevné a do očí bijící, že tento kovový prvek a tedy potažmo celý záklop nemůže být ani náhodou funkční...

 

No nic, inspekce pokračovala a nastal čas vniknout na palubu. Žel i zde jediným pozitivem bylo na místní poměry opravdu „lidové“ vstupné (4 eura s jednou malou lahvinkou občerstvení v ceně) a fakt, že na sklonku října už bylo natolik „po sezóně“, že jsem měl celé plavidlo bezmála sám pro sebe, nebo určitě dílčí sekce, byť to mělo tu nevýhodu, že mi to vizuálně odkrývalo další a další nepříjemná překvapení. Předně však konstatujme, že vnitřní členění nemá nic společného s podpalubím válečné lodi sklonku 18. století a přes „stylové“ dřevěné obložení zde po nějakých bočních střílnách (natož dělech) nenalezneme ani památku, či náznak. Ostatně, šlo by to jen stěží, neb výška podhledu je zde zcela standardní, ale žel jen a pouze pro tu suchozemskou, byť třeba i přístavní, hospodu. „Na úrovni mola“ je v zadní části plavidla situována luxusní restaurace, rádoby v námořnickém stylu (ale na rozdíl od přídě vyzdobená s vkusem, např. dřevěnou soškou Mořské panny či Neptunem). O „palubu“ výše jsem pak nalezl prostor, jenž dle všeho je oním diskotékovým tanečním sálem, a jenž je za dne viditelně osvícen dvěma řadami záďových oken nad sebou. Reálnou výšku k stropu zadní nástavby si netroufám odhadovat neb to byl jediný „veřejný prostor“ do něhož jsem nebyl připuštěn, jelikož se tam zjevně chystala nějaká uzavřená večerní párty a od zbytku lodi byl oddělen prosklenou stěnou ztěžující jakákoli fundovaná pozorování, o focení nemluvě...

 

Směřujeme-li od hlavního vchodu směrem ke přídi, přijdeme do baru, jenž má mít zjevně dobový námořnický ráz, leč například porůznu halabala rozvěšené sítě by byly vnímány i na lodi rybářské spíše jako „nepořádek“, nemluvě už o strohých prostorách válečného korábu. Stěny byly dále ozdobeny jakýmisi zjevně archaickými litografiemi, snad z jakési encyklopedie, ale námětu terminologie „řadové lodi“ se věnovala snad jediná, další byly opět spíše rybářské a grafika věnovaná nejspíše jakýmsi „mýtickým plavidlům“, byla spíše k pobavení nad bujnou lidskou fantazií, než průřezem vývoje mořeplavby. Za kladné zaznamenání tak stojí snad jen obraz zpodobňující poradu spojeneckého štábu v předvečer osudové bitvy u Trafalgaru (pomineme-li, že se konala na francouzské vlajkové lodi), ale byl umístěn v tak tmavém místě, že se nadal pořádně shlédnout, natož solidně vyfotografovat (což se zde smělo). Ve vitríně pak byly nějaké exponáty, včetně zbraní, ale obtížně bych něco bezpečně zařadil právě do „služebních let“ této lodi, zato tam byla spousta toho co bych jako „dobové“ jistojistě vyloučil – třeba flinty s uzavíracími zámky na kusové náboje, jež historická Santísima Trinidad na palubě mít v žádném případě nemohla...

 

Po vyšplhání o palubu výše se objevila další nálevna, barpult zde byl dokonce ještě větší, obdélníkový a na osu trupu situovaný, čili hosté jej mohli zcela obklopit, já jsem tu však byl sám a také obsluha nikde, protože jak už bylo řečeno, bylo totálně po sezoně. Každopádně ve středu lodi se zde již lákavě otevřela vrchní paluba a zde jsem nalezl další pozoruhodnost, leč v dané chvíli (a konečně i obecně) mimořádně prospěšnou, totiž toalety. Asi není třeba zdůrazňovat, že patrně ještě jakž takž vyhovovaly předpisům o sociálním zařízení u pouťových pohostinských podniků, s lodní latrínou však neměly zdejší porcelánové mísy opět pranic společného, ale to by se snad i dalo odpustit – tedy, kdyby se moderní vybavení WC ukrývalo za nějakými stylovými dveřmi, jenže opak byl pravdou... Že by i v tomto platily nějaké normy EU? Dosti pochybuji, navíc ty dveře někdo vyndal z pantů, prostě úžasný pohled na zcela nedobové mušle a okachlíkovanou stěnu...

Raději jsem rychle vyběhl na vrchní palubu a téměř upadl do mdlob, neb celá byla velice nápadně a k historické fikci naprosto necitlivě polaminovaná (o okapničkách se raději nebudu zmiňovat). Také až zde jsem zjistil, že minimálně dolní části kompozitních stěžňů mají kovové jádro a jsou jen obloženy prkny, což bylo obzvláště na hlavním stěžni skryto plachtovinou tak nenápadně, až to bylo vysloveně nápadné! K takeláži nejsem příliš fundovaný se vyjadřovat, ale ráhna už se zdála jakási pokroucená, což platí zejména o čelenu. I když nejsem schopen pojmenovat co mi tam scházelo, měl jsem jakýsi neodbytný dojem, že rozvinout plachty by zde nesvedli ani ostřílení mořští vlci. Zejména mne však zaskočil fakt, že jedna ze střílen mířila přímo na vlastní upínačky, jež by při ostré palbě nešlo než nezničit, po čemž by logicky následovalo zhroucení vlastního stěžně, pokud by tedy byl dřevěný a ne ocelový, bezpečně přivařený...

Také jsem zde konečně nalezl palubní děla, ale snad opět lépe nenalézt, neb hlavně byly prabídné a otevíratelný (ve většině případů dokonce otevřený!) „zadní závěr“ zde možná dobře sloužil k usnadnění pyrotechnických efektů, výrazně už méně k zdání autenticity výzbroje. Lafeta pak na letmý pohled vypadala nějak tak jak si suchozemec podvozek námořního děla představuje, ale člověk se nesměl přiblížit a pozorně zadívat, pak záhy zjistil, že za řemeslné provedené a použité materiály by se patrně hluboce zastyděl i jen trochu fundovaný divadelní kulisák, o tom, že by zde bylo myšleno něco jako „náměrné klíny“, „oka na eliminaci zákluzu“, „munici“, „dělostřelecké náčiní“, atp., snad ani nemluvě. Jenže stánek sloužící v sezóně k masovému prodeji běžného občerstvení, množství stolků a desítky zahradních sedaček i zde dokazovaly, že opět jde jen o doprovodnou atrakci, k provozování nejrůznějších forem obžerství na netradičním místě...   

Po té co jsem „zkontroloval“ počet žárovek v palubních svítilnách (a zjistil, že řada záďových dekorací je jen namalovaných) jsem opět sestoupil do vnitřních prostor a v nestřežené chvíli se pokusil vniknout i do otevřeného vstupu do služebních prostor tzv. pod čáru ponoru, ale po dvou rychlých snímcích jsem byl rychle vypoklonkován, což mé negativní dojmy ještě umocnilo. Šel jsem si tedy poněkud spravit náladu k další z vitrín, kde byl pro mne, přes všechen zájem o námořní problematiku éry plachetních lodí, v zásadě laika, nádherný model tak jak nějak by měla Santísima Trinidad vypadat. Posuďte sami, myslím, že by se neztratil ani v madridském Museo Naval, a v pražském Národním technickém muzeu by jej vystavit snad ani nemohli, neb pak by se jasně vidělo, jak dětinsky „odfláknuté“ jsou některé tamní srovnatelné (či spíše nesrovnatelné) exponáty.

Ještě než plovoucí restauraci opustím, podotknu, že kapitolou samo pro sebe zde byl interiérový nábytek, u něhož bych v celé řadě případů (alespoň těch sloužících jen jako dekorace, ne pro pohodlí hostů) uvěřil, že je dobový, jenže na druhé straně nemá naprosto nic společného s palubním vybavením, byť tu i šlo o loď admirálskou. Nakonec návštěvník dospěje k poznání, že je zde k vidění prostě vynikající kolekce, leč ke škodě věci nalezená a prezentovaná na naprosto nevhodném místě. Na totálně nevhodném místě je i vlastní plavidlo jako takové, neb z centra je sem sice blízko, ale někde mimo vysoké budovy a k nebi čnějící přístavní zařízení by stěžně vynikly mnohem výrazněji a kdesi na konci mola situován proti mořským dálavám by nesrovnatelně majestátnější byl i samotný trup a vlny by lépe ukryly jeho četné nedostatky. Ba co víc, pokud by to bylo na mně a nautické vlastnosti „kovového jádra lodi“ to jen trochu umožňovaly (což se při přeplavbě z Algecirasu domnívám, že ano), ukotvil bych tuto turistickou atrakci ještě dále na „volném moři“ a zákazníky k oněm ohyzdným otvorům (při mém aranžmá samozřejmě vůči pevnině odvráceným!) dopravoval na člunech. Zážitek z návštěvy paluby tohoto „korábu“ by to (obrazně i doslova) posunulo o celé námořní míle dál a zákazníci pijící nad míru by svou nevolnost mohli svádět na mořskou nemoc...

Za těchto úvah jsem bloumal po palubách sem a tam a snažil se pořídit nějakou dokumentaci, přičemž jsem přemítal jak tak velkolepý záměr a jistě nemalá investice mohou být znehodnoceny necitlivým a neodborným provedením, jakož i dehonestovány zjevně komerčními aktivitami, což vede k tomu, že plavidlo je nejednou prezentováno třeba jako prachobyčejná „pirátská loď“!?! Přes všechnu mou kritiku však Santísima Trinidad stojí za zhlédnutí, a jste-li už v Málaze tak určitě i za návštěvu, jen nesmíte mít (což tu byl můj případ) přehnaná očekávání a toužit shlédnout cosi co dnes žel už může nabídnout snad jen Nelsonova autentická Victory v anglickém Portsmouthu. Nemudrujte, nebádejte, prostě se posaďte do proutěného křesílka na horní palubě, zavřete oči a vnímejte šumění větru v ráhnoví a jemné houpání lodi, pak můžete snít! Pakliže si dáte navrch i nějakou tu sklenku určitě to půjde, i když zde nebudete prakticky sami, tak jako na sklonku října 2010 já...

 

Pozn. red.: Máte už knihu Jiřího Kovaříka TRAFALGAR? Tam se o slavné lodi a ještě slavnější bitvě dozvíte vše, na co jste se báli zeptat. Anotace je zde:

http://www.militaria.cz/cz/link-recenze?item=trafalgar

 

Kniha je k dostání u všech dobrých knihkupců.

 

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa