Předmluva ke knize Pod znamením půlměsíce

Kniha Luďka Frýborta je sice beletrie, dystopický obraz možné budoucnosti Evropy po dobytí islámem, ale autorova předmluva je výstižnou glosou k současné situaci.

SLOVO ÚVODEM

I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč.

Stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu.

Ano i Abel obětoval z prvorozených věcí stáda svého,

a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abele a na oběť jeho.

Na Kaina pak a na oběť jeho nevzhlédl.

 1.      Kniha Mojžíšova 4,3-5

Protože vím, do čeho se touto knížkou pouštím, chci už předem odmítnout očekávatelné nařčení z islamofobie. Nikoliv, prosím; poznal jsem muslimy v jejich vlastní zemi dostatečně a mohu potvrdit, že se ke mně, nevěřícímu, chovali vždy přátelsky, vstřícně a velkomyslně, a dokázal-li jsem se vyhnout konfliktním tématům (např. o Izraeli a o židech vůbec), i tolerantně. Hodna obdivu je jejich úctyhodná poctivost; nechá-li cizinec ráno ležet někde peněženku, večer ji tam zase najde. Zachovali si leccos, co my jsme ve svém zaujetí pro pokrok odvrhli: rodinnou soudružnost - i když muslimskou ženou bych byl nerad - úctu ke stáří, kázeň, pevný řád, v němž každý ví, kam patří, na rozdíl od nás, kteří samou svobodou někdy nevíme, stojíme-li na nohou nebo na hlavě. A víru, poněkud prostomyslnou sice, ale aspoň nějakou. To vše je pozitivní, to vše je možno ctít, když už ne napodobit.

Dovedl jsem ovšem uhodnout, co si moji muslimští společníci mysleli, jsouce ale zdvořilí, nevyslovili: že jsem nevědomý jinověrec, který dosud nepochopil pravdu koránu; že ji ale naplněn radostným souhlasem přijmu za svou, jen co mi ji někdo blíže objasní. Podobali se v tom našim západním politikům, kteří si také myslí, že národy islámského Východu dosud nepochopily dobrodiní demokracie, že ale? Kéž by to bylo tak prosté! Ale není. Přečtěme si pozorněji, co vypráví starozákonní báje o dvou synech Adamových: pastýř ovcí Abel nabídne oběť ze stáda svého. Bůh pasteveckého kmene Hebreů ji přijme, kdežto obětí oráče Kaina opovrhne. Je v těch strohých větách obsaženo tisíciletími lidských dějin prostupující pohrdání pastevce zemědělcem, celá až do dneška zející trhlina mezi civilizacemi, vycházejícími ze životních podmínek nomádského pastýře na jedné straně, na druhé z podmínek života selského. Civilizační rozpor se přiostřil, když pastevecký životní způsob našel svůj výraz a potvrzení v islámu; a třebaže se nám některé detaily muslimského morálního řádu mohu jevit přijatelně, převažují v něm rysy našemu chápání odporující, s nimiž se nelze ztotožnit i kdybychom chtěli, jako že spíš nechceme. Uveďme si hrst příkladů:

             Islám (odvozeno z arabské slovesné formy istaslama = podvolit se, bezvýhradně se podřídit) zbavuje věřícího odpovědnosti za své činy. Nic nekoná člověk z vlastního rozhodnutí, vše je řízeno vůlí Boží, jak dokládá korán súrou Pavouk, 15-17: Když se na pochodu střetnete s nevěřícími?nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil?Dokážeme-li přijmout logiku této věty, pochopíme snadněji, v čem spočívají všechny ty hrůzné činy na bojištích svaté války, jak se o nich denně dočítáme v novinách: to ne mudžahídové zabíjejí, mučí, popravují, podřezávají, vyhánějí z domovů, to Bůh zabíjí atd.

            Vězme také, že islám je učení dokonalé, dále nezlepšitelné, samým Bohem už před stvořením světa jednou provždy stanovené. Muslimovi tak ustrnul čas ve chvíli Zvěstování; vývoj si však toho nevšímá a valí se nezadržitelně dál, co stačilo ve století sedmém, nestačí dnes už naprosto. Nůžky mezi Západem a světem islámu se tak stále více rozevírají; muslimstvo si to bolestně uvědomuje, nemůže však připustit, že vina je na jeho straně. To by byl viníkem Bůh, což je nemyslitelné; jen samo takové pomyšlení vede do temnot pekelných. Západní člověk se v případě nezdaru ptá sám sebe - kde jsem udělal chybu? Muslim se tak ptát nemůže; i rozhlíží se zlobně - který podlý bídák nám to způsobil? A už ho nachází, žida, sionistu, západního křižáka.

            Nicméně je světu souzeno, aby po všech rozporech a potížích přijal pravdu islámu, jedinou, vítěznou, vše završující. Neboť jak praví súra Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými. Což je pro muslima nezpochybnitelná realita, ne zbožná alegorie, jak máme sklon chápat články své víry my. Přesto se až poměrně donedávna eventualita převládnutí islámu nad všemi životními způsoby jinými (neboť islám je víc než jen náboženství) zdála být iluzorní. Oba způsoby se spolu střetaly v mocenských výbojích, postupovaly a zase ustupovaly, ale neprolínaly se, Západ zůstával Západem a islámský svět islámským světem. To se radikálně změnilo, když západní politika, horlivě v tom podporovaná ideji multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí.

            Při úžasné množivosti muslimských komunit - dokážou se i bez dalšího přílivu během dvaceti let rozrůst na dvojnásobek - lze vypočíst, kdy se v jednotlivých zemích přinejmenším Evropy stanou z menšiny většinou nebo se té mezi přiblíží se všemi předvídatelnými následky. A neutěšujme se, že naprostá většina muslimů je smírná, rozumná, extrémům neholdující; to sice je, ale musíme si uvědomit, že ve všech historických převratech od jakobínského po hitlerovský neudávaly směr a tón smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obávám se, tomu bude i tentokrát.

            Zbývá ještě naděje, že si učení Prorokovo prodělá na evropské půdě týž sestup od bezvýjimečné víry k matrikové vlažnosti jako před ním katolické a jiné křesťanství, že se z kolektivně závazného příkazu stane soukromá záležitost. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje, naopak: druhá a další muslimská generace se vyznačují útočnou intolerancí, jíž její smířliví, své práce a výdělku si hledící tatíci neznali. A času k obratu už mnoho nezbývá. Nenastane -li do čtyřiceti, nejvýš do šedesáti let, netřeba pochybovat o tom, co čeká původní obyvatele Evropy: žádných ohledů neznající poroba, navíc doplněná zmatkem, úpadkem a všemi ostatními atributy orientálního života. O to spíš, že je islám ve všem jiném než v prosazování své víry zoufale sterilní. Vše, čeho v denní praxi užívá, je plodem západní kultury, západní vědy, západního tvůrčího úsilí. Zničí-li tento zdroj, bude ještě nějaký čas konzumovat jeho zbytky, než je vyčerpá a bude zase tam, kde začínal v čase prvních výbojů, jen s padesátinásobkem krků k uživení. Budoucnost Západu je, nestane-li se něco podstatného, neveselá. Co čeká islámské společnosti po vystřízlivění z triumfu, vymyká se obrazům nejčernější fantazie.

            Nu, končím předmluvu ke knížce, která si nepředsevzala být záměrně pesimistická, ale ani nechce malovat na vzduch růžové obzory, které tam nejsou. Vím, že mnozí si své civilizace neváží, shledávajíce v jejím kožiše všelijaké blechy; je to tím, že pokládají osobní svobodu a vysokou míru blahobytu za samozřejmé a nedovedou si představit jejich ztrátu.

            Nám starším, kteří jsme už jednu až dvě civilizační katastrofy zažili, nebude vzdálená ani představa daleko příšernější reprízy.

Luděk Frýbort

Hannover, 7. ledna 2015

Knihu vydalo Nakladatelství Marek Belza. Anotaci viz zde:

http://www.militaria.cz/cz/link-recenze-tydne