Přežít!

Přežít je řemeslo. Naučte se ho.

Jeden profesionál se kdysi vyjádřil o přežití jako o ?vymírajícím umění?. A seč může, snaží se toto umění udržet na živu. Podle mého názoru ale přežití v extrémních podmínkách není umění. Je to řemeslo. Zručnost, kterou je nutno se naučit, cvičením ji udržovat a soustavně rozvíjet až jednou dosáhnete mistrovské úrovně. A přeji vám, abyste tuto úroveň nemuseli nikdy prokazovat v praxi. Následující text se dělí na dvě pomyslné části ? ta první se zabývá problematikou přežití z pohledu člověka, tak druhá se zlehka dotýká technických pomůcek.

Zcela na úvod bych chtěl říci jedno: Přežití, respektive extrémní situace, ve které musíte nasadit všechny své dovednosti, abyste se z ní dostali zdraví a celí, není jen záležitostí tvrdých účastníků expedic. Naopak, domnívám se, že zdrcující většina těchto situací proběhne v dosahu jednoho denního pochodu od civilizace, možná i blíž. A platí jedna přímá úměra ? čím blíž k civilizaci, tím kratší doba trvání krize. Pozor, to nevypovídá o závažnosti krize. Ta většinou zůstává stejná, ostatně jestli jste chycen požárem uprostřed buše nebo v paneláku, pořád jde o krk. Stejně tak je jedno, zda dojde k otevřené zlomenině s masivním krvácením na expedici nebo na jednodenním výletě. Pokud nezareagujete rychle a správně, tak prostě vykrvácíte. Takže první zásada je ? být připraven, že se něco může stát. A předem plánovat svoje akce tak, abych toto riziko minimalizoval. Prevence je nejlepší způsob jak přežít.

Úspěšnost přežití závisí v první řadě na morálu jedince, respektive skupiny. Odhodlání přežít je ten aspekt, který rozhoduje. Jako důkaz mohou sloužit příběhy například námořníků torpédovaných za války. Kupodivu procentuálně podstatně vyšší úspěšnost ve snaze o přežití měli námořníci středního věku, ačkoliv již byli de facto za zenitem své fyzické výkonnosti, tedy měli handicap. Ale měli důvod, proč o život bojovat. Většina odborníků ? psychologů se dnes shoduje na tom, že u mladších ročníků byly ztráty tak vysoké prostě proto, že to dotyčný vzdal moc brzo. Tím se dostáváme k tomu, v čem vidím základní zásadu onoho řemesla přežít: nesnažte se s osudem prát, ale bojujte o čas na řešení situace. Protože čím delší si ho vybojujete, tím větší je pravděpodobnost, že se vám podaří krizovou situaci zvládnout. Buď se změní podmínky, které krizi vyvolaly (např. změna počasí), nebo se situace stabilizuje a vy ji můžete vyřešit (ať už vlastním přičiněním nebo tím, že se spojíte s okolím a oni vás zachrání). Každopádně to elementární je udržení životních funkcí. A tady budu apelovat na všechny čtenáře ? naučte se poskytovat první pomoc! Pod vedením lékaře, napřed navzájem a potom v maximální možné míře i sami sobě. Pokud znáte předem složení skupiny, se kterou jdete do akce, seznamte se navzájem s vaším zdravotním stavem a s rizikovými faktory (alergie, závratě, klaustrofobie). Pamatujete si, že krize, která je pro jednotlivce neřešitelná, může pro jen trochu sehranou skupinu představovat jen protivnou lapálii. Při řešení zdravotních problémů (ale zejména v případech úrazů) postupujte opět s přihlédnutím k času ? bez kyslíku umře člověk rychleji než na vykrvácení, morál pomáhá člověku přežít, takže s postiženým komunikujte, mluvte na něj, ptejte se ho. Při poskytování pomoci pamatujte, že sice může nastat situace, kdy jste nuceni volit menší zlo (například uříznout postiženému prst, kterým je zaklíněn v hořícím vozidle), ale nesmíte dělat víc škody než užitku. Takže se ptejte, dívejte, poslouchejte, ledascos může prozradit i čich nebo hmat, MYSLETE a pak teprve jednejte. Ale rychle. Pozdě poskytnutá pomoc již většinou nemá smysl. Tady se právě projeví rozdíl mezi profesionálem a amatérem ? profesionál díky svému tréninku ví, co a jak má dělat, netápe a šetří tak cenné sekundy. Taky většinou přežije.

Výbava pro přežití, tzv. survival kit, se mění v souvislosti s tím, jak jsme daleko od nejbližší pomoci a civilizace. Čím jsme dál, tím je výbava větší, těžší a musíme pečlivě promyslet, co všechno budeme potřebovat. Nouzové vybavení vzniká postupně. Kvalitní věci jsem hledal dlouho a pečlivě je ošetřuji. Svoji polní láhev mám snad už 15 let (obal na ní je asi pátý), nůž je ten samý případ. Tak jako se mění výbava podle délky akce, tak se mění její složení podle ročního období, prostředí cesty a vnějších podmínek vůbec. Jiná pro jednotlivce, jiná pro skupinu, kde mnohé prvky jsou sdílené. Osobně si svůj kit dělím na 7 + 1 část, které se na sebe postupně nabalují s tím, jak roste délka připravované akce.

1)      Nůž a provaz - představují elementární vybavení a jsou nejuniverzálnější součástí. Nedoporučuji osobně velké nože, v Evropě považuji nůž s čepelí delší jak cca 12 cm za nesmyslný, ale doporučuji nože s pevnou čepelí. I přes všechen pokrok posledních let jsou pořád ještě pevnější než kapesní nože a tedy spolehlivější. Doporučuji, aby nůž měl kovovou hlavici (to je ten opačný konec rukojeti, než je čepel), kterou se dá případně rozbít sklo nebo použít obecně jako úderná plocha. Občas je ale pevná čepel kulturně nepřijatelná. Pak sáhněte po zavíracím noži. 2 želízka stačí, pokud je jich více, vede to ke snížení pevnosti nože. Nůž s sebou nosím vždycky. Menší, větší, co okolnosti dovolí. Ale pořád. Člověk nikdy neví, co ho může potkat. Pokud mluvím o noži, pak mluvím o noži ostrém a udržovaném. Je zajímavé, že ačkoliv tupý nůž sklouzne z řezaného materiálu aniž by na něm zanechal stopu, do vaší ruky nebo nohy se většinou zabodne s nečekanou snadností. Takže je také dobré mít s sebou něco, co vám umožní nůž po otupení znovu naostřit. Na delší akce daleko od civilizace doporučuji nože dva ? jeden, menší a obratný na jemné práce a druhý, s čepelí dlouhou kolem 30 cm, který používám jako malou mačetu nebo sekerku. Nosím je ve společné pochvě, na opasku nebo na šňůře napříč přes trup v podpaží. V takovém případě je spodek pochvy přichycen k opasku, aby se nůž při rychlých pohybech nekymácel sem tam. Kdo chce být opravdu in, ten nosí na krku malý pracovní nožík. Nosí ho takhle hlavně vodáci ale také třeba piloti v pustinách. Úplně největší znalci a fajnšmekři pak nosí takovýhle nožík s dovnitř prohnutým (srpovitým) ostřím. Je fakt, že tenhle tvar čepele velice dobře řeže, ale pozor ? špatně se ostří.  Provaz je stejně důležitý. S jeho pomocí postavíte přístřešek, lze použít jako škrtidlo při krvácení, z něj, nože a klacku vyrobíte primitivní, leč funkční kopí, ?. Možností je strašně mnoho, ale všechny vyžadují jedno ? aby bylo provazu aspoň 1,5 metru a aby byl pevný. Obecně platí, že provazu není nikdy dost. Navíc ho člověk spotřebovává. Takže nešetřete. Ideální je padáková šňůra, která vás staticky spolehlivě unese a přitom vám ještě neuřeže prsty. Nosím ji v klubíčku v kapse nebo omotanou kolem pochvy nože. Nože s rukojetí z omotané padákové šňůry jsou sice váhově úsporné, ale když potřebujete použít nůž a provaz současně, většinou výrazně utrpí ergonomie rukojeti nože.

2)      Voda ? žízeň je prevít a dá se na ní i umřít. Podstatně rychleji, než hladem. Dehydrace rychle vede ke snížení výkonnosti a hlavně, zpomaluje reakce a otupuje. Otázka zajištění vody roste přímo úměrně se vzdáleností od civilizace a tedy s dobou, po jakou krizové situaci musíte čelit. Ten nejjednodušší prostředek je obyčejná polní láhev. V obalu, který se dá namočit a tak vodu v láhvi ochladit. Kovová, která umožní v případě potřeby použít láhev také jako nádobu, v níž lze vodu převařit. S polní lahví vody vystačíte v závislosti na klimatu jeden až tři dni. Přitom je důležité si uvědomit, že spotřeba vody roste s teplotou ? takže například v horkém a suchém klimatu pouště je výhodnější se přesouvat v noci a den se snažit přečkat ve stínu. Nebo aspoň nejparnější části dne. A pamatujte, že láhev musí mít spolehlivý uzávěr. Pokud možno šroubovací a spolehlivě těsnící. Při troše štěstí se vám podaří nalézt dostatečně vydatný zdroj vody. V takovém případě je dobré mít něco, v čem ji lze transportovat. Jedna z možností je nepromokavý vak, např. mikroténový pytlík je moje oblíbená a univerzální pomůcka. Při transportu vody je ale nutné jej vložit do dostatečně pevného obalu a pečlivě uzavřít. Třeba zavázat padákovou šňůrou. Při zavázání pamatujte, že vzduchová bublina je nebezpečným zdrojem rázů v kapalině, která může vést k protržení obalu. Takže zavazujte bez bublin. Velice odolný a dobrý prostředek k transportu vody je kondom. Je skladný, má kapacitu až dva litry, dá se dobře zavázat, ale je třeba jej opět nést v nějakém pevném obalu (tvarově je ideální například ponožka). Voda se dá nést i v nepromokavém ruksaku, ale pak čelíte problému, co s věcmi, které byly v něm. Pozor, ne každá voda je pitná. Zdravotní potíže způsobené pitím závadné vody se mohou projevit jako stejně nebezpečné, jako nedostatek vody sám. Proto je vhodné buď vodu převařovat, nebo aspoň desinfikovat. Desinfekcí si sice nabouráte střevní mikroflóru a musíte pak být obzvlášť opatrní, než se zase přirozenou cestou obnoví, ale tyto následky jsou pořád lepší, než se otrávit úplně. Jinou vhodnou pomůckou k obstarání vody je improvizovaný destilační přístroj. Je to jenom obyčejná plachta z nepromokavého materiálu, kterou večer necháte rozložený na zemi a sbíráte rosu, nebo jí překryjete jámu, ve které je trocha vlhkosti, ta na plachtě zkondenzuje a stéká do připravené nádobky. Kamínek na vnějším povrchu plachty zajistí, že voda stéká po vnitřním povrchu tam, kam má. Takto předestilovaná voda je také bezpečná.

3)      Teplo ? dojet můžete nejen na žízeň. Také můžete zmrznout. Lidský organizmus funguje pouze v relativně omezeném rozsahu pracovních teplot. Uvědomte si, že když  se třesete zimou, tak si vaše svaly vlastně jenom mimovolnými pohybu generují teplo, kterým se snaží udržet v pásmu přijatelných pracovních teplot. Pamatujte, že velice citlivá na změny teploty je zejména hlava, resp. mozek. Mráz, tedy podchlazení hlavy, má otupující účinky. Takže v první řadě se starejte, aby vám bylo teplo na lebku. Ideální skladný prostředek je normální kulich bez bambule, podpřilbovka. Navíc se dá použít i jako nosný obal pro nepromokavý vak nebo jako zavazadlo obecně. Těžko si budete s sebou nosit ve svém survival kitu nosit celý oblek. Mělo by tam být ale něco, co spolehlivě zastaví vítr, který je hlavním zdrojem ochlazování těla. Velice skladná a univerzální je pokovená stříbrná nebo zlatá fólie. Dá se použít i jako již zmíněný destilační přístroj, dá se z ní postavit nouzový stan, dá se s ní signalizovat. Ale teplo v nouzi je především oheň. K jeho rozdělání používám primárně lupu ? nedojde v ní plyn, nevyškrtá se. V podmračeném počasí ale nezapaluje. Takže mám kromě toho plynový zapalovač (ten se dá případně použít s nastaveným vysokým plamenem použít i jako nouzová zbraň) a ještě nepromokavé sirky. Ty jsem si vyrobil z normálních namočením v rozehřátém vosku. Pozor na vznícení při výrobě! Několik škrtátek mám i se sirkami zabalených v obalu od kinofilmu, víčko zajištěné olepením izolační páskou. Ne každý ale rozdělá oheň jednou sirkou, navíc dřív, než zmrzne po proboření na zamrzlé řece. Chce to nějaký startér. Osobně používám tuhý líh, balený v prezervativu. Jiní moji přátelé používají benzin do zapalovače nebo tekutý líh a argumentují, že v hořlavá kapalina je v nouzi použitelná i jako zbraň. Oba tábory mají zastánce, obě strany uznáváme, že kapalina je na druhou stranu náchylná k rozlití a vyhoří rychleji než tuhý líh. Proto shodně nosíme ještě jednu nebo dvě, i tři svíčky. V ministanu z pokovené fólie je schopná udržet nečekané teplo, dá se použít jako startér pro oheň, dá se s ní v noci signalizovat. Svíčka ze včelího vosku je dobrá proto, že vosk dostanete ohřátím v ruce do plastického stavu a lze ho použít i jako vodotěsný tmel. Při rozdělávání ohně pamatujte, že čím jemnější kousky paliva používáte, tím efektivněji palivo využíváte. Ale musíte se o oheň pořád starat. Neshořelé kousky dřeva z včerejšího večera vám usnadní rozdělání dnešního ohně. Ve vlhkém klimatu, po dešti, sušte průběžně další dřevo na topení a suché dřevo si chraňte. Narazíte-li na smolné suché dřevo, nespalte ho najednou, schovejte si ho na rozdělávání ohně. Když jdete spát, nocujte na zahrabaném ohništi, kde jste předtím měli rozdělaný oheň. Budete mít až do rána teplo od spoda.  Odpočívejte v závětří. Nocujte všichni na jednom místě, zahřívejte se svými těly navzájem. Zejména v případě smíšených skupin je to velice příjemné. Navíc může vzniknout i celkem milé napětí, které pomáhá odvést myšlenky od krizové situace a tak zvyšuje morál skupiny. A ještě to pomáhá přežít. Ale pozor ? varujte se nechat dojít situaci tak daleko, aby tato vzájemná tepelná výpomoc vyvolávala žárlivost nebo jiné psychicky nežádoucí stavy. Rozhádání skupiny je poměrně spolehlivou jízdenkou do pekla.

4)      Signalizace ? pokud vám má někdo pomoci, musí vás najít. Signalizace je velice důležitá součást přežití. Nejlepší signalizační prostředek je světlo. Oheň v noci, ve dne kouř. Signální raketky i s výmetnicí nezaberou příliš mnoho místa, stejně jako malé signální dýmovnice. V případě, že vás bude zachraňovat vrtulník nebo letadlo, usnadní pilotovi kouř přistání a omezujete riziko, že se vaše skupina v nouzi rozroste o dalšího člověka. Signální zrcátko je další  bezvadná pomůcka, navíc může být upravené tak, aby se s ním daly například i otevírat konzervy. Na rozdíl od jiných pomůcek se nespotřebovává. Kovový povrch polní láhve se také dá vyleštit, zejména pokud je láhev z nerezového plechu. Ale pak je láhev drahá. Vyleštit se dá i hliník, ten zase s časem na povrchu oxiduje a ?zrcátko? slepne. Dá se ovšem přeleštit obalem na polní láhev. Již mnohokrát zmíněná pokovená fólie je další bezvadný signalizační prostředek. Nikdy ji sice úplně nevyrovnáte, ale to nevadí ? zprohýbaný povrch signalizuje na všechny strany. V případě záchrany ze vzduchu dodržujte jedno pravidlo ? jakmile jste si jisti, že vás pilot viděl, nesignalizujte dále zrcátkem a raději sbalte i odrazovou fólii. Oslnění pilota v přízemním letu může mít fatální následky. Možná, že se teď budete smát, ale ono se to opravdu stalo. Z hlediska signalizace je dobré vědět, že lidské oko dobře registruje pohyb a kontrastní barvy. Takže mávejte, skákejte, běžte, mějte kontrastní barvy oblečení. Pokud si vaše expedice v normálním režimu vyžaduje nenápadnost a skrytost, mějte kontrastní alespoň spodní vrstvy oblečení. Velice účinný signalizační prostředek je také výkonný blesk k fotoaparátu. Zejména v noci, ale záblesk je vidět i ve dne. Pokud jste fotografičtí fandové jako já, asi ho s sebou na expedice vozíte. Navíc, lze ho použít i pro sebeobranu. Záblesk z blízka do očí oslepí chvilkově útočníka a vy máte čas se na něj připravit. Blesk musí mít ovšem nabité baterie. U signálních raket mějte na paměti, že se mohou odrazit (například pokud je odpálíte v zarostlém terénu) nebo že mohou zapálit vaše okolí. Takže opět, napřed myslete a pak teprve odpalujte. Obecně platí, že je lepší signalizovat v noci a na vyvýšených místech. Když nelze použít světelnou signalizaci, používejte signalizaci akustickou. Píšťalka neváží skoro nic a její hvizd je slyšet mnohem dál, než dokřiknete. Využívejte odrazové plochy k zesílení zvuku ? ústí jeskyně, protilehlá stráň, to vše může pomoci. Mezi signály poslouchejte, zda se neozve odpověď.

5)      Orientace ? Moudrý muž radši stojí, než aby šel bez cíle. Tohle řekl Rudyard Kipling. Měl pravdu. Pokud jste přežili například havárii letadla nebo auta, držte se blízko vraku. Zvyšujete tak naději na to, že vás někdo najde. Obecně je ale orientace další z velmi žádoucích řemesel přežívače. Na rozdíl od obecného názoru se dá naučit. Je pravda, že každý máme nějaké vlohy. Takže třeba nebudete orientační hvězda. Ovšem tu základní úroveň, která ale výrazně zvýší vaši šanci přežít, se naučí každý. To nejjednodušší je naučit se vracet po svých stopách. V každém zlomovém bodu své trasy se otočte a podívejte se směrem, odkud jste přišli. Hledejte významné body v terénu, které vám pomohou najít cestu zpátky a snažte si je zapamatovat. Pracujte s mapou a buzolou anebo aspoň kompasem. Při delších trasách a pobytech si veďte pochodový deník. V survival kitu mějte nouzový kompas. Může to být třeba jenom zmagnetizovaná jehla, kterou položíte na kousku dřeva  do misky s vodou. Ukáže vám směr a nebudete bloudit v kruzích. Udržujte si povědomí, kterým směrem je nejbližší pomoc. V noci se můžete orientovat podle hvězd. Pokud nemůžete pochodovat v noci, označte si alespoň hlavní světové strany a ráno si podle nich najděte výrazné body v terénu. Naučte se určovat světové strany podle hodinek. Je to sice nepřesné, ale opět platí ? lepší hrubá orientace, než žádná nebo dokonce zcela špatná orientace. Hodně lidí vám řekne, že tohle všechno jsou přežitky. Když máme GPS. Tedy kapesní navigační satelitní přístroje, které vaši polohu určí s přesností na pár metrů. Jenže vám v nich mohou dojít baterky nebo se přístroj poškodí. Třeba pádem, nebo opotřebením věkem. Pak jsou tyhle staromilské dovednosti a pomůcky docela milé. Nepohrdněte třeba ani takovou drobností, jako je malý kompas na řemínku od hodinek. Jak již jsem řekl, lepší něco, než nic. V normálním terénu je dobré držet se vodních toků. Netečou v kruhu a většinou se dá jít po břehu. Tam nejsou žádná velká převýšení, která by vám zbytečně vyčerpávala síly. Taky se po nich dá plavit na nouzovém plavidle, třeba na padlém kmeni stromu. Na druhou stranu nikdy netečou po vrcholcích kopců, takže snižujte šanci na úspěšnou signalizaci. Ale zase máte po starostech s vodou. Nic není černobílé a všechny klady a zápory je třeba při volbě trasy k záchraně zvážit.

6)      Potraviny ? že se dá umřít hlady je asi všem jasné. Budu proto stručný. Potraviny mají být skladné, lehké, výživné a stravitelné. Chuť je v situaci, kdy jde o přežití, nemístný požadavek. V nouzovém balíčku toho ale zase tak moc nepoberete, takže se spíš naučte, co se v přírodě kolem vás dá sníst a jak se k tomu dostat. Koneckonců, taková myš  je sice jenom jednohubka, ale tělo přežívače kalorie potřebuje a neptá se, odkud se vzaly. A sugerujte si, že vám to chutná. Autosugesce je z hlediska stravy mocná čarodějka a pomáhá opět zvyšovat morál. Pokud si berete konzervy, pak si uvědomte, že se k obsahu musíte nějak dostat (tedy otvírák s sebou) a že by neměly před požitím vyžadovat tepelnou úpravu. Maso prakticky všech suchozemských živočichů je jedlé, ale pozor na vnitřnosti. Ty mohou být jedovaté.  Pozor na neznámé rostliny. Mohou být jedovaté. Totéž platí o houbách. Spíš se koukejte, co jedí místní domorodci. S jídlem šetřte. Hlad je sice protivný, ale člověk vydrží bez jídla poměrně dlouho. Počítejte s tím, že jak budete hladovět, bude klesat váš výkon. Už neujdete 20 nebo 30 kilometrů denně. V nouzových podmínkách extrémní krize, v konečné fázi vašeho boje o přežití, může být rozumnější najít bezpečné a dobré místo k utáboření a tam čekat na záchranu. Může, nemusí. Vždy záleží na konkrétní situaci. Někdo doporučuje jako poslední dávku jídla si šetřit něco, co máte opravdu rádi. Nevím, mě by to svádělo sníst to dřív, než je nezbytně nutné a sníst toho víc, než je nezbytně nutné. Moje oblíbená nouzová dávka na krátkých akcích jsou kokosové tyčinky v čokoládě. Konkrétně Margot. A vím, že tři velké mi stačí na celý den v rozumném režimu. Je to sice energeticky deficitní, mám pořád hlad, hubnu, ale udrží mě to v chodu. 8 dní, víc jsem zatím nezkoušel a chvála bohu, ani nepotřeboval. Kaloricky je to bomba, cukr ale potřebuje na odbourávání celkem dost vody a čokoláda se rozpouští. Plastikový obal mi nedělá starosti ? po snědení své tyčinky ho použiji na zapálení ohně. Pokud se chystáte na něco, kde vám hrozí nouze, s dostatečným předstihem si nouzové dávky potravin vyzkoušejte. Kolik potřebujete, jaké to je, jaké máte pocity, co dělá hlad se skupinou. Vyzkoušejte si to včas, protože pak musíte znovu doplnit svoje tukové zásoby. Na začátku expedice byste měli mít mírně nad váhu, na konci pod váhu. Tukové zásoby jsou ideální zdroj nouzové energie. Nekazí se, jsou stále s vámi a jejich spotřebování nevyžaduje nic jiného, než aby organizmus trochu strádal. Ideální, samostartující systém.

7)      Komunikace - je obousměrná výměna informací, jednosměrné vysílání signálu je signalizace. Pokud jste schopni signalizovat, tedy dát okolnímu světu na vědomí, co se vám stalo, výrazně roste vaše šance na přežití. Pokud komunikujete, tedy pokud vám okolí může říct, co máte dělat, pak jste z nejhoršího venku. V Evropě je vynikající pomůckou mobilní telefon. Skoro nic neváží a přitom pokrytí je dnes už opravdu skoro všude. Domluvíte se s jeho pomocí jak na vrcholcích Alp, tak i v severských fjordech. Pokud se nedomluvíte hned, pak většinou stačí několikahodinový pochod a ejhle ? signál je tu a s ním konec utrpení. Tedy, pokud aspoň rámcově víte, kam jste se to vlastně dostali. Jinak komunikace je dvojího druhu ? preventivní a nebo startovaná (event driven). Ta preventivní je způsob, jak se chováte ještě před krizí, která vás dostala do situace, kdy jde o život. Prostě někomu řeknete, kam jdete, kdy se asi vrátíte a kdy vás mají začít hledat. Tenhle typ komunikace patří k dobrému vychování například na vysokohorských tůrách. Pokud jdete někam dál, mimo předem ohlášenou trasu, je rozumné svoji trasu značkovat. Například malými kamennými mohylami. Nebo krátkými vzkazy s popisem dalšího směru pochodu. Napsané něčím, co voda nerozpouští a uložené v něčem, co je vodotěsné a co bude už z dálky viditelné. Protože pokud tu zprávu nikdo nenajde, tak můžete mít v nouzi docela problém. Ve zprávě identifikujte, jak se s vámi spojit. Startovaná komunikace je taková, která začíná teprve v okamžiku, kdy jste v nouzi. Klasická ukázka je již zmíněný telefonát z mobilu. Nebo použijte vysílačku. Vysílejte morseovku světlem nebo kouřem, používejte smluvená znamení. Prostě, ať už použijete cokoliv a přitom se vám podaří navzájem si vyměňovat podstatné informace, jste z nejhoršího venku. Ještě k těm mobilům ? mobil funguje jen tehdy, když jsou nabité baterie. Již dnes jsou k dostání telefony, které fungují na tužkové baterie. Zejména při delších výpravách na hranice civilizace je to velice vhodná volba.

A k tomu patří ještě nouzová lékárnička. Jako vzor může posloužit autolékárnička, ale není to dogma, spíš jen inspirace. Její obsah se opět řídí délkou akce a velikostí skupiny. Základ je normální leukoplast a obinadlo, desinfekci, něco proti nachlazení a něco proti bolesti (třeba Panadol). Tohle elementární vybavení by měl nosit každý. Další důležitou součástí jsou individuální léky. Například antialergika, pokud jste alergičtí. V takovém případě je třeba, aby lékárnička obsahovala i stručný návod k použití těchto léků a jejich dávkování. Lékárnička musí být hermeticky uzavřená, její obsah je nutno pravidelně před akcí kontrolovat (zda léky již nemají prošlou životnost) a aktualizovat. Vřele doporučuji, abyste lékárničku jako takovou jasně a srozumitelně označili. Zejména v případě, že obsahuje privátní léky. Noste ji na viditelném místě. Urychlíte tak poskytování pomoci v případě, kdy zachránci vás najdou a vy nejste schopni komunikovat. Znám případ, kdy alergikovi jeho označená nouzová lékárnička s největší pravděpodobností zachránila život. Uvědomte si, že pokud došlo k nehodě a najdou vás v bezvědomí, je situace prakticky vždycky velmi vážná.Obsah lékárničky doporučuji konzultovat s lékařem, buď sportovním nebo ošetřujícím, případně s oběma.

Teď víte, co považuji za výbavu pro přežití. Jsem si vědom toho, že je to celkem dost věcí. Přitom byste značnou část tohoto vybavení měli být schopni nosit pořád u sebe. Tady je jediná pomoc ? modulární systém. Nabízím svůj, který se mi za všechna ta léta celkem osvědčil. Není to ale dogma, takže neváhejte laborovat a hledat, co vám bude vyhovovat. Jinými slovy ? cvičte. Pak vás malér nezaskočí. Základem mého systému je opasek. Solidní, pevný, široký vojenský opasek, který nosím přes svrchní oblečení. Na opasku je zavěšen nůž, provaz mívám v kapse. Vedle nože je malá brašnička s lékárnou, polní láhev v obalu a další malá brašna s prostředky na rozdělání ohně a pokovenou fólií. Na krku nosím malý kompas nebo buzolu. Pokud si beru s sebou jídlo, doplňuji výbavu o malý batůžek. Tam se již vejdou i další pomůcky, jako je GPS, mobil nebo signální rakety, záložní oblečení. Než něco do batůžku dáte, zamyslete se, zda to budete opravdu potřebovat. Cílem je mít minimum co nejuniverzálnějšího vybavení. Pamatujte, že ½ kg se hravě nese hodinu, hůře den a po týdnu, kdy jste již vyčerpaní, to bude pekelné břemeno. Snažte se, aby zavazadlo bylo kompaktní, nic se na něm zbytečně nehoupalo, netrčelo, abyste měli volné ruce a aby co nejméně omezovalo vaše pohyby. Celek musí být součástí vašeho těla a přitom nesmí nikde dřít nebo škrtit. Současně počítejte s tím, že se můžete dostat do situace, kdy ho musíte rychle odhodit. Takže doporučuji zapínání na trojzubé přezky, druky a podobně. Zavazadlo přitom musí být dostatečně pevné a hlavně, musí mít spolehlivý uzávěr. Spolehlivá nepromokavost je žádoucí, alespoň vodovzdornost nutná. Přitom to musí být lehké. Dlouholetá praxe a perfekcionalismus mě naučily, že podobné zavazadlo v krámě nekoupíte. Ale koupíte něco, co se bude vašim požadavkům hodně blížit a co lze upravit. Své požadavky si předem pečlivě promýšlejte a pak s rozmyslem realizujte. Pokud máte pocit, že realizace je nad vaše schopnosti, zadejte úpravy odborníkům. Je nesmysl zlikvidovat cennou součást výbavy fušerským zásahem, který se v praxi projeví jako nevyhovující. Veškeré úpravy před akcí prověřujte ? opravdu je opasek dost dlouhý i v zimním oblečení? Nedřou popruhy batohu? Lze výstroj v případě nouze odhodit? Zase se vracím k tomu, že přežití je řemeslo, které si musíte důkladně nacvičit.

Jednotlivé moduly na pochodu nosím ve velkém ruksaku spolu s ostatním vybavením. Lékárničku již tradičně na levém nosném popruhu batohu, nůž a polní láhev na opasku, zapnutém kolem batohu. Batoh má bederní popruh a tak by opasek překážel. Pokud je zle, nechám batoh zavěšený na stromě se zprávou nebo někde schovaný a pokračuji jenom s nouzovou výbavou. Přechod z pochodové do nouzové výstroje je otázkou pár minut. Pokud to máte nacvičené.

Na závěr snad jenom tolik ? přežití je řemeslo. Naučte se ho. Může vám to jednou pomoct a budete na to s láskou vzpomínat. A hlavně si pamatujte, že základem je chovat se tak, abyste tohle řemeslo nikdy nepotřebovali.