PROČ MÁ LEHKÝ JEZDEC KOUŘIT DÝMKU?

O tom, proč má lehký jezdec kouřit dýmku.

Kapitolu De la pipe z knihy Avant-postes de cavalerie légere od Antoine-Fortuné de Bracka, generála jezdectva, komandéra řádu Čestné legie, velkokřížníka císařského řádu Růže, komandéra císařského řádu Crusero, komandéra královského řádu Kristova, rytíře řádu svatého Ludvíka, důstojníka na předních strážích lehkého jezdectva pod velením generálů Lasalla, Montbruna, Pajola, Colberta, Maisona, důstojníka bývalé císařské gardy, přeložil Jiří Kovařík

 

Antoine Fortuné de Brack se narodil v Paříži 8. dubna 1789. V roce 1805 absolvoval École Militaire ve Fontainebleau, z níž byl vyřazen v obvyklé hodnosti podporučíka. Poručík a kapitán u 7. husarského pluku v letech 1807 až 1813. Kapitán Parquin na něj vzpomíná jako na mimořádně statečného lehkého jezdce a schopného důstojníka, kterému za Dunajského tažení v roce 1809 však všeobecně přezdívali Mademoiselle de Brack. Přezdívku získal dík kučeravým plavým vlasům, útlé postavě a naprosto bezvousé tváři, což bylo u husarů zcela neobvyklé. V roce 1815 v Belgickém tažení příslušník štábu 2. (holandského) pluku gardových (červených) švališerů-kopiníků. Plukovník 4. husarského pluku v letech 1832-1838. Tehdy konstatoval špatnou úroveň výcviku lehkého jezdectva a pro tento pluk sepsal formou dialogu příručku, v níž shrnul bohaté zkušenosti velitele lehkého jezdectva z napoleonských válek. Příručka nezůstala v rukopise dlouho, byla vydána pod titulem Avant-postes de cavalerie légere (Na předních strážích lehkého jezdectva) a přeložena do řady jazyků. Až do 1. světové války představovala jednu ze základních pomůcek výcviku lehkého jezdectva. Brack později zastával funkci generálního inspektora jezdectva. Vykonával ji i krátce po záchvatu mrtvice, který značně omezil jeho pohybové schopnosti. Zemřel v Evreux 21. ledna 1850. (-jk-) "Lehkému jezdci je třeba usilovně vštěpovat zálibu v dýmce. Pročpak? Dýmka je druhotným rozptýlením, které neodvádí jezdcovu pozornost od služebních povinností, naopak jej k nim vede a činí mu je snesitelnějšími. Kolébá ho, vyplňuje jeho čas i mysl a drží jezdce v ležení, blízko u koně. Dokud tu, uveleben na kupce sena či trávy, kouří svoji dýmku, nikdo si netroufne vzít koni potravu a dát ji jinému. Jste si jisti, že se kůň nají, že nedostane kopanec; zásoby z jeho pytle nikdo neukradne. Poté si všimnete, jaké části postroje je třeba spravit, co z výstroje je špatně upevněno, atd. Budete se chovat ke koni jako ke druhovi a nebude vás to nudit. A tento druh, o nějž se postaráte, pojede pro vodu, píci i jídlo, které potřebujete. Nadchází čas velké hlídky a vy vyjíždíte. Spát na ní nesmíte. Jakou oporou teď je dýmka, plašící spánek, popohánějící čas, činící déš? méně studeným, hlad a žízeň méně palčivými, atd.! A což, jste-li po namáhavém dni na dlouhém nočním pochodu, jednom z těch, na nichž je doléhající spánek nepřekonatelným, opravdickým utrpením i příčinou četných a těžkých zranění koní? Nic vás neudrží lépe v bdělém stavu než kouření dýmky. Dýmka vás nutí mít s sebou křesadlo a hubku; s hubkou a křesadlem zapálíte i táborový oheň. V průběhu tažení, kdy je člověk odkázán na tak chabé zdroje, je důležitá sebemenší maličkost. Dýmka v našem družném životě sbližuje, potěší, poslouží; v jistých případech znamená pomoc. Nech? co chce říká Aristotel a učená jeho klika, kuřte, a a? kouří i vaši jízdní myslivci."

? Militaria, Elka Press