Rasputin

O jedné "novácké" blasfémii

Kdo shlédl americký animovaný film Anastázie, nabyl možná dojmu, že zkázu ruské říše nezpůsobil bolševismus a postupná krize společnosti, která umožnila jeho bujení, ale zloduch zvaný Rasputin. Však jej také mnich Iliodor, nejprve přítel a pak zapřísáhlý odpůrce, nazval ?svatým ďáblem?. Avšak Griška Rasputin nebyl vždycky ďáblem a už zdaleka ne takovým, jak nám ho líčí animátoři studia 20th Century Fox.

            Byl zvláštním produktem ruského pravoslaví, sibiřské kultury, mysticismu potulných jurodivců a vysoké společnosti, na níž udělaly dojem jeho léčitelské a hypnotické schopnosti. Když přišel do St. Petersburgu, působil spíše jako svatý muž než jako zloduch. Jeho pozvolná přeměna a vliv, jaký měl na osudy Ruska, dodnes fascinují laiky i historiky.

Narodil se roku 1869 v rodině povozníka ve vesnici Pokrovská, v mládí měl rád koně a děvčata, pil a prováděl lumpárny, které často přesahovaly i tehdy únosnou mez. Existuje jen jediný doklad jeho paranormálních schopností z té doby ? jednoho večera vyslechl doma rozhovor společnosti sousedů o krádeži koně. Chlapec vstal z postele, ukázal na jednoho z hostů a prohlásil, že zlodějem je on. Všichni byli zděšeni, ale zvědavci šli do mužovy stáje, a zjistili, že hoch měl pravdu. Mezi pověrčivými vesničany vzbudila tato příhoda posvátnou úctu.

K významné změně v jeho životě došlo, když jako povozník vezl jednoho seminaristu. Ten se vracel do verchoturského kláštera a přesvědčil Rasputina, aby v klášteře zůstal. Zde se Rasputin seznámil s duchovním životem mnichů a zde začala jeho pozvolná přeměna. Po několika měsících v klášteře se vrátil domů, ale jen aby opustil ženu, otce a děti a vydal se na pouť po ruském venkově. Byl přesvědčen, že Bůh jej povolal, aby se očistil poutnickým životem a sloužil mu. Setkával se s jinými poustevníky, sektami, starověrci, náboženskými pomatenci a obyčejnými lidmi, a tato léta byla jeho univerzitami. Naučil se znát srdce Ruska, rozumět duším lidí, poznával svou sílu laického kazatele a učil se askezi. Poznal také sektu chlystů, heretickou, utajenou, zakázanou a prapodivnou sektu, jejíž učení a praktiky ovlivnily jehož život důkladněji, než se až donedávna soudilo.

Po návratu domů zcela opustil svou rodinu a dny a noci trávil odloučeně ve sklepě. Pozvolna začala se šířit jeho pověst svatého muže, chodili za ním následovníci, kterým kázal a s nimiž se společně modlil. Vesnický kněz otec Petr z toho nebyl dvakrát šťastný a nazval jej Antikristem. Stěžoval si biskupovi a obvinil Rasputina, že šíří kacířské učení chlystů. V Pokrovském se objevil biskup s komisí, ale když řada lidí svědčila o Rasputinově svatosti, včetně policisty, který jej měl předvést a padl místo toho v jeho sklepě na kolena s prosbou o odpuštění hříchů, byla jeho pověst svatého muže utvrzena.

Zakrátko se objevil v sibiřské akademii teologie, kde vystoupil před skupinou seminaristů a přesvědčil i jejich rektora, otce Feofana, o své nefalšované víře a svatém zanícení. Feofan si zprvu nebyl jist, zdali z Rasputina promlouvá boží pravda, či ďáblovo mámení, ale když jej předvedl před biskupa Hermogena, došli oba k závěru, že tento muž by mohl pomoci pravoslavné církvi odolat západním vlivům. Uvědomili si, že by Rasputin dokázal ovlivnit své venkovské posluchače a posloužit zároveň jejich politickým ambicím.

Odtud se datuje Rasputinův vzestup na společenském žebříčku, šíření jeho věhlasu a postupná přeměna svatého muže v démona, v němž mnozí spatřovali ďábla.

Oba muži nejprve představili Rasputina knězi Iliodorovi, mnichovi v Carycinu, který byl v té době nejproslulejším kazatelem pravoslavné církve. Přes určitý podvědomý odpor byl i tento duchovní získán nevšedním mužikem se způsoby proroka, a tak Rasputin postupně pronikl nejprve do církevních a krátce poté i do nejvyšších společenských kruhů Ruska.

Je notoricky známo, že Rasputin vděčil později za svou moc přátelství a ochraně carské rodiny. Poslední ruský car Mikuláš II. se oženil s nejmladší dcerou velkovévody Hesensko-Darmstadtského (vnučkou královny Viktorie a sestřenicí císaře Viléma II.), která přestoupila k pravoslavné církvi a jako carevna Alexandra Fjodorovna sdílela s Mikulášem od roku 1894 až do tragického skonu v roce 1917 ruský trůn. Carevna byla nosičkou hemofilie a tuto nemoc přenesla i na svého syna, jediného dědice trůnu. Malý Alexej často stonal, trpěl bolestmi a rodiče žili v neustálém strachu o jeho život. Carevna, sama bigotně věřící, hledala pomoc u kdejakého šarlatána a proto nedalo velkokněžně Anastázii Nikolajevně (její druhý muž byl carovým strýcem) mnoho práce přesvědčit ji, aby přijala svatého muže, který nedávno dorazil do hlavního města. Když se Rasputin s nemocným chlapcem poprvé sešel, došlo k zázračnému uzdravení, carevič si ?strýčka? oblíbil, v jeho společnosti se vždy cítil lépe a tím bylo Rasputinovo neotřesitelné postavení u carských manželů zpečetěno.

Car nebyl jeho osobou zprvu příliš nadšen, ale po několika dalších ?zázračných? uzdravení syna a podroben výplachu mozku ze strany manželky a ostatních příbuzných byl nakonec ?přítelem? okouzlen stejně jako kdokoliv jiný. Bylo to dáno i tím, že již od raného mládí jevil silnou náklonnost k mysticismu a k víře v ?prostředníky?, seslané Bohem.

Ze svatého muže se stával poživačník, prostopášník a manipulátor osudů, který si sám ani dobře neuvědomoval, po jaké cestě se pohybuje. Jak v té době sám sebe viděl, o tom svědčí jeho líčení jednoho setkání s carskou rodinou: ?Okamžitě jsem viděl, že je matička rozzlobená a rozdurděná, zatímco tatíček chodil po pokoji a hvízdal si. Sotva jsem se na ně trochu podíval, ihned přišli k rozumu! Jen jsem pohrozil, že se zase vrátím do Sibiře a přenechám je i jejich dítě osudu, a už mi ve všem povolili. Kdo se k Bohu obrátí zády, řekl jsem, ten hledí ďáblu do tváře!? Doma (líčí svědci) pyšně ukázal svou hrubou selskou pěst, zatřásl jí silně a zvolal: ?V těchto prstech držím ruskou říši!??

            K tomu si představme prvky chlystovských obřadů ? tanec kolem večerního ohně, při němž jsou ženy zachváceny divokou závratí, výkřiky ?pokořte se hříchem? Zkoušejte své tělo!? a máme nové náboženství se vším všudy. Jak silná byla tato nová víra, dosvědčuje řada svědectví. Každá z prosebnic, které za ním přicházely, slyšela, že žádný sebedrahocennější dar nedovede starce tak naladit k ochotě, jako ženský půvab. Když se jednou jedna novicka zdráhala vyhovět Rasputinovým přáním, otázala se jedna z nadšených učednic, vdaná žena, udiveně: ?Proč mu nechcete náležet? Jak je možno světci něco odepřít?? Mladá žena odpověděla rozhořčeně: ?Což světec potřebuje hříšnou lásku? Jaká to je svatost?? ?On činí všecko svatým, co přijde do jeho blízkosti,? zněla přesvědčená odpověď učednice.

            Existuje i svědectví konkrétních ?světcových? metod svádění: ?Posadil se proti ní, přistrčil svou židli docela blízko a tu se zbarvily jeho světlemodré oči a staly se náhle velmi temnými. Z úkrytu očnic mířil na ni ostrý pohled, vnikal do ní a držel ji v poutech. Jejích údů se zmocnila olověná tíha, zatímco se k jejímu obličeji přibližoval jeho veliký, vrásčitý, chtíčem zkřivený obličej. Cítila na tváři jeho horký dech a pozorovala, jak jeho žhavé pohledy z hloubky očních důlku se plazí po jejím ochromeném těle, až pak se smyslným výrazem sklopil víčka. Jeho hlas se stal vášnivým šepotem a říkal jí do uší chlípná, podivná slova.?

            Již při pouhém čtení běhá člověku mráz po zádech, a co teprve ubohá stvoření, která byla tomuto démonu vystavena tváří v tvář: ?Bylo jim, jako by najednou jako škraboška spadlo všecko, co předtím starcově obličeji propůjčovalo nátěr mnišské dobrotivosti a otcovské lásky. Před jejich očima se pojednou vynořil hrubý obličej lstivého selského dohazovače ?; i ten vous, v němž se starec doposud zdál tak důstojným a zbožným, proměňoval se v takových okamžicích ve vlající, narudlý vous koňského handlíře???

            Jakmile se car odebral do vrchního velitelství mimo hlavní město, stal se Rasputin předním carevniným důvěrníkem. Jejím prostřednictvím působil na cara a na generální štáb. Je nutno zdůraznit, že Rasputin byl od začátku rozhodným odpůrcem vstupu Ruska do války. Varoval cara, že válka přinese všem nezměrné utrpení. Což mu ovšem udělalo další nepřátele, především v Dumě. Tehdy se začal obávat o svůj život, tehdy prohlásil, že ?zahynu-li já, zahyne i car a s ním celé Rusko?. Jako mnohá jiná, splnilo se i toto jeho neblahé proroctví? Ruská říše ovšem byla již tak jako tak odsouzena k zániku. Válka jenom uvolnila síly, které se mnoho desetiletí připravovaly na svržení nenáviděného režimu. Po krátké epizodě buržoazní revoluce nastal bolševický teror ? tak zvaná revoluce přinesla, stejně jako jiné revoluce, režim ještě horší, než který svrhla. To již byl Rasputin ale mrtev. Tragické rozpory mezi všemi vrstvami ruské společnosti vedlo k tomu, že protiválečné snahy carevny a Rasputina byly chápány jako spolčení bývalé německé vévodkyně s nepřítelem ? proti zájmům Ruska. Všeobecný odpor, strach a nenávist, jež Rasputin po léta probouzel a stupňoval, skončily jeho zavražděním. Tato událost zavalena balastem polopravd a lží. Populární verze líčí vraždu takto: Kníže Jusupov pozval Rasputina do svého paláce pod záminkou, že jej představí své ženě, po čemž Rasputin velice prahl. Zavedl jej do přepychové jídelny zařízené ve sklepě a po dobu, než se kněžna (údajně) zbaví hostů, mu dělal sám společnost. Nejprve mu nabídl otrávené cukroví, potom víno s cyankáli a mezitím neustále odcházel nahoru, aby své komplice ? doktora Puriškeviče a velkoknížete Dimitrije ? informoval o průběhu akce. K jejich hrůze Rasputin stále neumíral a tak ho Jusupov nakonec zastřelil. Jaké bylo jeho zděšení, když při ohledání mrtvoly se Rasputin náhle vztyčil a začal jej škrtit. Nakonec jej utloukli tyčí a hodili svázaného do Něvy. Rasputin jim připravil ještě jedno překvapení ? když jeho zmučené tělo vyplavalo, bylo zřejmé, že se z pout ještě snažil vyprostit a zemřel teprve utopením v ledové vodě.

            Tento popis vraždy se s většími či menšími odchylkami opakuje v každé publikaci o Rasputinovi. Jeho život a smrt vždycky přitahovaly svou bulvárností, ale dráždily také svou nesrozumitelností. Myslím si, že jediný, kdo konečně tuto záhadu pochopil a vysvětlil, je již zmíněný Edvard Radzinkij, ruský historik, z jehož knihy Rasputin (Mladá fronta, Praha 2002) jsem zde hodně čerpal. Sám se tématu dlouhá léta vzpíral, ale náhoda téměř mystická jej přiměla knihu napsat. Jeho přítel, dirigent Rostropovič, pro něj koupil na aukci v Sotheby vyšetřovací spisy ?Mimořádné vyšetřovací komise Prozatímní vlády pro vyšetření protizákonných činů ministrů a dalších úřadních osob carského režimu?, dlouho považované za ztracené. Mnohé z těchto dokumentů se týkaly Rasputina. Výsledkem této šťastné náhody a usilovného bádání Radzinského v dalších pramenech je první kniha o Rasputinovi, která jej umožňuje pochopit. V závěru knihy je i reálná rekonstrukce okamžiku vraždy, která vyvrací většinu shora uvedených klišé.

            Na samém konci díla se potom Radzinskij zamýšlí nad tím, kdo vlastně byl ten mužík a jaký je klíč k pochopení bolševické revoluce. Jeho úvaha stojí za přečtení:

?Byl to nesporně hluboce nábožný člověk. A přitom velký hříšník. S prostoduchostí po věky zaostalého, nevzdělaného ruského vesničana se pokusil sladit tajné vášně těla s učením Kristovým? A skončil jako sektář, chlyst, prostopášník ? zůstávaje přitom hluboce nábožným člověkem!

            Byl ztělesněním podivuhodné schopnosti ruského člověka ? žít vnitřně spravedlivě ve slupce nepřetržitého hříchu.

            Rasputin je klíčem k pochopení duše a ukrutnosti ruské revoluce, jež přišla jemu v patách. Je předchůdcem milionů mužíků, kteří s náboženským uvědoměním v duši budou bořit chrámy, se snem o Lásce a Spravedlnosti budou zabíjet, znásilňovat, zaplaví zem krví ? a nakonec zahubí sami sebe??

Post scriptum: Tento text byl koncipován jako přednáška pro Klub Julia Vernea, kde byl také přednesen 24. 9. 2002. Kupodivu jej objevila redaktorka televize NOVA Vorlíčková; pro pořad Víkend natočila se mnou na základě této přednášky rozhovor a skeč o Rasputinovi byla skutečně koncem ledna 2006 v pořadu Víkend odvysílána. Jaké bylo moje překvapení, když jsem shlédl reportáž, kde byl Rasputin opět prezentován jako idiot, který "neuměl číst a psát", dvorní dámy "pily vodu, v které si myl nohy", "byl největším milovníkem v Petrohradu" a další kraviny... Jeden asi dvouvteřinový "štěk", který z našeho půlhodinového rozhovoru do reportáže nastříhala, měl potom naprosto nulovou informační hodnotu. Nejde o to, že jsem se na obrazovce objevil jen na pár vteřin, ale o to, že paní redaktorka nepoužila v reportáži jedinou převratnou informaci, kterou jsem ji z díla Radzinského zprostředkoval. Opakovala jen obstarožní klišé, dokonce i ta, která vyvrací i Fülöp Miller ve třicátých letech 20. století. Novácká televize opět dokázala, že ji nejde o seriozní informace, ale o ten nejpokleslejší bulvár. Přitom "novákům" se podařilo získat zajímavý komentář dcery knížete Jusupova, práva na střih ze sovětského filmu o Rasputinovi a další vskutku nevšední ilustrace. Nicméně blasfémie paní Vorlíčkové vzbuzuje další odpor k TV Nova a u mě určitě rozhodnutí s těmi falzifikátory PRAVDY nikdy už nespolupracovat. Jelikož ovšem nejsem zadavatelem reklam do TV Nova a už vůbec je neporazí, že se na TV Nova nedívám, patrně budou ve své snaze vymazat divákům mozky pokračovat až do úplného dovršení kulturní revoluce. K tomu jim nelze než popřát "byznysu čest!" -lk-