Ruská emigrace a československá zahraniční rozvědka

Ruští špioni a vyzvědači byli a jsou v Čechách tématem vděčným a nevyčerpatelným. Na počátku tohoto přitažlivého námětu stojí patrně nejkouzelnější epizoda z Haškova Dobrého vojáka Švějka, v níž vlastenecký, slavjanofilský, ale zároveň též rakouskému císaři věrně sloužící strážmistr Flanderka vyšetřuje v Putimi Josefa Švejka jako usvědčeného ruského špiona.

Leč jde o téma vcelku vážné, zachovejme tedy při jeho zpracování nezbytnou korektnost. Je nezbytně nutné, aby si čtenář následujících řádek, zvláště čtenář ruský, uvědomil několik zásadních faktů, které rozhodujícím způsobem ovlivnily orientaci a charakter činnosti speciálních služeb mladého demokratického státu, vzniklého na troskách habsbursko-lotrinské monarchie. Nástupnický stát – Československá republika – byla státem s velkým podílem národnostních menšin. Z celkového počtu necelých 14 milionů obyvatel (1921) bylo 65,5 % Čechoslováků, 23,4 % Němců, 5,6 % Maďarů, 3,4 % Rusínů a zbytek ostatních národností, tj. Židů, Poláků aj. Stát od počátku své existence čelil pokusům o odloučení částí jeho území skrze Němce, Poláky a Maďary. Byl nucen bojovat o svou územní integritu, a to i se zbraní v ruce. Navíc byl nucen čelit podezření z pokusů vnějších sil o obnovení monarchie v zemi, posléze bojovat proti sílícímu vlivu bolševismu – jeho záměrům sociálního zvratu a nakonec se odhodlaně postavit proti agresívním požadavkům sousedního Německa. Do spektra defenzívních aktivit byla od roku 1920 ve větším měřítku zahrnuta i ruská emigrace, neboť ve své několikačetné orientaci zahrnovala i zmíněná nebezpečí, nebo z nich byla alespoň podezírána.

Ruská porevoluční emigrace stanula v zorném poli československých zpravodajských služeb záhy po jejich vzniku v roce 1919. Speciální služby v ČSR se v tomto roce rodily vlastně „na zeleném drnu“. Dosavadní zkušenosti z práce protihabsburské Mafie či Voskovy odbojářské agenturní sítě nebylo možné v nových poměrech systémově využít. Situace v Evropě se po roce 1918 radikálně změnila. Československé vládní orgány zřizující rozvědku vojenskou, ministerstva vnitra (státní bezpečnost), ministerstva zahraničních věcí a jiné, mohly zajisté využít zkušeností několika desítek úředníků a důstojníků českého původu, které převzaly z podobných institucí bývalého Rakouska-Uherska. Tyto rozvědné složky měly totiž s ruskou agenturní sítí někdejší carské Ochranky bohaté zkušenosti. Také sovětské zpravodajské útvary Čeky, GPU a OGPU přejaly v prvních porevolučních letech některé pracovníky Ochranky, jichž se ale po vytěžení postupně, většinou drasticky zbavovaly.

Počáteční systém práce v přechodném období byl v ČSR založen na principech vypracovaných vynikajícím rakousko-uherským zpravodajcem, posledním šéfem zpravodajského oddělení c. a k. vrchního velení armády a evidenčního byra jejího generálního štábu, generálmajorem Maxem von Ronge1.

 Max von Ronge

Generál Ronge se ve svém základním díle a zpravodajské praxi zaměřoval sice především na vojenskou kontrarozvědnou činnost proti Rusku, leč jasně vymezoval její široké politické, hospodářské a jiné souvislosti.

Československá zahraniční rozvědka vznikla zmíněného roku 1919 jako II. oddělení 2. sekce ministerstva zahraničních věcí2. A roku 1921 byla vládou přímo pověřena registrací ruské emigrace a dozorem nad ní.

Její hlavní cíle je možné v tomto směru formulovat takto:

a)                  Sledovat a vyhodnocovat veškeré činnosti osob zahraničních i domácích zaměřené monarchisticky, se snahami obnovit u nás revolucí svržený režim.

b)                  Sledování činnosti všech zájmových skupin ruské emigrace na území ČSR.

c)                  Sledování činnosti bolševických agentů a jejich spolupracovníků z řad emigrantů i

      československých občanů.

d)                 Sledování činnosti zahraničních zpravodajských agentur ve vztahu k emigraci na našem území i v zahraničí.

e)                  Rozpoznávat záměry otevřených či potenciálních protivníků (monarchistů a bolševiků) z řad ruské emigrace ve spolupráci s francouzskou Deusiéme bureau.

f)                   Získávat aktivní spolupracovníky z řad ruské emigrace.

 

Konkrétní zaměření:

 

1.                  Evidence a charakteristika osob ruské emigrace, jejich společenského postavení a kontaktů.

2.                  Registrace pohybu osob z řad ruské emigrace a československých občanů v zahraničí (v Rusku i jinde).

3.                  Registrace osob ruského původu vyhoštěných z evropských zemí, zejména z Francie.

4.                  Registrace pobytu emigrantů ze zahraničí, místo pobytu, kontakty, aktivity.

5.                  Evidence personálních změn na konzulátech a legacích cizích států doma i v zahraničí.

6.                  Sledování trestné činnosti příslušníků emigrace (vyšetřování policejními orgány, soudy atd.).

7.                  Analýzy tiskových zpráv monarchistické, bolševické, anarchistické a nacionalistické propagandy.

8.                  Sledování kulturních a jiných společenských programů ruské emigrace, jejich tisku, vzdělávacích kurzů atd. Příjezdy a odjezdy významných umělců, jejich kontakty na našem území.

9.                  Zvláštnosti v chování některých osob z řad emigrace.

10.              Motivace jejich odjezdů do zahraničí a návratů do ČSR.

11.              Sledování objektů, v nichž se soustřeďují aktivity emigrace: hotely, kluby, spolková střediska, redakce časopisů, byty významných emigrantů i jejich českých přátel.

 

Je jasné, že československé státní orgány neměly ještě v červenci 1921 zcela jasno o tom, co je v souvislosti s akcí „Pomoc ruské emigraci v ČSR“ čeká. Jakkoliv bylo jisté, že pomoc je nutná a bude ze slavjanofilských, humanitárních, politických a ekonomických důvodů realizována, projevovaly se již naprosto zřetelně obavy z rozličných aktivit nestejnorodé a nejednotné ruské emigrace, které byly posléze svěřeny do kompetence zpravodajského oddělení MZV. Svědčí o tom významná ministerská porada konaná na MZV dne 29. 7. 1921 ve věci „Pomoc ruské emigraci v ČSR“. Na jejím obsáhlém jednání za účasti zástupců ministerstev zahraničí, vnitra, zemědělství, financí, sociální péče, železnic, stavebních prací, školství a národní osvěty, reparační komise, obrany a Svazu národů, se okresní hejmtan Rotter zastupující ministerstvo vnitra vyjádřil jasně: „My jsme v prosinci prodělali již jeden puč (generální stávku r. 1920, J.D.) a nepřáli bychom si, aby něco podobného se ještě jednou opakovalo. Poměry v nezaměstnanosti a v zásobování by se tím zhoršily, ale jest ještě jedna daleko nebezpečnější věc a totiž to, že mezi ruskou emigrací je mnoho živlů, které jsou nám nevítány. Jak zaručit, že všichni ti, kteří k nám přijdou, budou moci býti kontrolováni, jest u nás několik druhů emigrace ruské, ale všechny tyto skupiny se domnívají, že mohou zde prováděti svoji propagandu. Ministerstvo vnitra nevítá příliš tento projekt, poněvadž ono jest zodpovědno za pořádek v republice,“3.

V té době (r. 1921) bylo již v republice umístěno na zemědělských pracích 325 emigrantů, s nimiž ministerstvo zemědělství vyjadřovalo vesměs naprostou spokojenost. Uvažováno bylo o umístění asi 4000 emigrantů v zemědělství. Ostatní rezorty byly s ohledem na panující nezaměstnanost poněkud zdrženlivější. Mimo to sem v té době začali přijíždět ve větším počtu příslušníci ruské inteligence a studenti.

Podle informací rozvědky byla ruská emigrace v ČSR názorově rozdělena do dvou skupin, z nichž jedna stála „ideově“ proti druhé. První skupinu reprezentoval A. G. Vinničuk, druhou Leontěv a Rafalský. Střídavě jedna druhou obviňovala z monarchismu a bolševismu. Tyto střídavé postoje, vyvolané zřejmě vzájemnou řevnivostí, vnášely do obrazu ruské emigrace počátku 20. let zmatek. Největší starosti působily bezpečnostním složkám ve státě podle všeho ruské monarchistické kruhy, které se ale neprojevovaly úplně otevřeně. Proto také byla největší pozornost rozvědky věnována skupině Rafalského, jako skupině politické.

Podle zjištění zahraniční rozvědky stál roku 1923 v čele pražské výzvědné služby monarchistické organizace generál Leontěv, jenž ve svých důvěrných relacích podrobně informuje štáb generála Wrangela o dění v ČSR a měl nejužší spojení se všemi pražskými monarchistickými organizacemi. Pobočníkem a důvěrníkem generála Leontěva byl štábní kapitán Kožin, jenž byl současně členem Svazu gardových důstojníků. Pod vlivem a ochranou gen. Leontěva byly veškeré monarchistické organizace v ČSR a důstojnická sdružení monarchistického odstínu. Aktivním spolupracovníkem Leontěvovým byl Vladimír Rafalskij, který byl de facto oficiálním zástupcem generála Wrangela v ČSR. Středisko, kde Rafalskij koná důvěrné schůzky, byla Měšťanská beseda v Praze. Jedním z členů Rafalského kruhu byl důstojník Wrangelovy armády a člen bojové organizace „Kuzmy Minina“, student příbramské Báňské akademie kapitán Muchin. Roku 1923 přijel do ČSR z Bulharska a zatím se mu nepodařilo získat státní podporu. (Jde o mimořádně pozoruhodnou osobnost, které se budeme věnovat zvlášť na jiném místě.)4.

Další pozoruhodnou osobností na pražské monarchistické scéně byl Michail Barkov. Narodil se 25. 9. 1869 v Moskvě, jeho manželkou byla Marie, rozená Franke z Trebnitz v Německu. Na policejním komisařství na Královských Vinohradech prohlásil, že mu ministr E. Beneš v osobním rozhovoru přislíbil povolení k pobytu v ČSR. Šlo o distinguovaného a zřejmě neobyčejně inteligentního člověka, bývalého carského plukovníka a náčelníka carovy osobní bezpečnostní služby. Po revoluci se stal náčelníkem výzvědného oddělení generálního štábu armády generála Judeniče. Po roce 1921 pak referentem pro ruské záležitosti pruského ministerstva vnitra v Berlíně. Zde byl ve styku s hnutím velkoknížete Cyrila, nikoli však aktivně. Pracoval pro MZV a čsl. legaci v Berlíně. Roku 1925 se přestěhoval do Prahy. Je zřejmé, že dodával zprávy také legacím USA, Anglie a Francie5.

Spolupracovníkem pražských monarchistů na poli rozvědném byla svérázná postava Georgije Viktoroviče Temnikova, majitele proslulé ruské restaurace „Medvěd“ ve Vladislavově ulici na Praze II. Byl to bývalý četnický rytmistr, za války – do roku 1917 – náčelník protivýzvědné služby X. armády na západní frontě. Měl velmi blízko k různorodým informacím, neboť jeho vyhlášenou restauraci navštěvovali především ruští umělci, herci a monarchisté, ale i česká bohéma6.

Aby nevznikl falešný a nespravedlivý dojem: Mimo různorodé zpravodajské a politické organizace ruské emigrace zde ale existovalo velké množství spolků, sdružení a klubů, které se zpravodajskou či chcete-li špionážní službou vůbec nezabývaly, naopak jejich činnost byla pro ČSR obrovským a dosud nedoceněným přínosem v oblasti kulturní, umělecké, vědecké a ekonomické.

Velké důvěře u nás se těšila organizace Zemgoru, kterou na žádost francouzské vlády vytvořil kníže Lvov jako organizaci pomocnou a nepolitickou. Nebyly zde proto zřejmé obavy, že v ní pracují bolševici7.

Zemgor – Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv s pobočkou v Praze – pracovalo pro všechny ruské uprchlíky bez ohledu na jejich ideovou orientaci. V souběhu s ní dále pracovaly i jiné skupiny. Vinničukova organizace, k níž se klonili i ruští studenti, nabízela podle sdělení ministra dr. Girsy (MZV) na práci donské kozáky z Lemnosu a Galiopole. Podle předběžných relací rozvědky MZV jsou s kozáky ty nejlepší zkušenosti. Svědčí o tom fakt, že během námořního transportu 3000 Rusů, převahou kozáků, z Gallipole do Brazílie, loď havarovala a Rusové byli vysazeni na Korsice, kde ihned 2600 z nich našlo práci navzdory veliké nezaměstnanosti8.

Stejné zkušenosti s kozáky se v ČSR jevily zejména v oblasti zemědělských prací. Šlo o disciplinované lidi s vrozeným smyslem pro tento druh činnosti. Navíc v Zemgoru byli tři zástupci donských kozáků, kteří úzce spolupracovali se Zemědělskou jednotou a operativně řešili všechny nastalé problémy. Prezidium ministerské rady na základě toho vyjádřilo souhlas s tím, aby podle požadavků Zemědělské jednoty bylo za Vinničukova přispění přemístěno do ČSR 1000 donských kozáků (Nebyli to jenom Donci ale též Kubáňci, J.D.) 9.

Ze zachovaných archivních dokumentů Prezidia ministerské rady a Stálého meziministerského výboru pro čs. pomoc Rusku, stejně jako ze zpráv zahraniční rozvědky, je jasné, že se československá strana v problémech ruské emigrace a v jejím vnitřním životě orientovala jen s obtížemi. Svědčí o tom zejména relace zahraniční rozvědky, které jsou ve svém velkém rozsahu – 10 spisových knih – s výjimkou osobní evidence emigrantů, snůškou drbů, tiskových sdělení, výjimečně cenných výslechových protokolů a sdělení, zpráv ze zahraničí, informací o výsledcích sledování a hlášení o špionážní činnosti proti ČSR ze strany emigrantů atd. 10.

Jak jsme již připomenuli výše, je zřejmé, že hlavním smyslem čsl. zahraniční rozvědky byla vedle funkce evidenční vlastně aktivita defenzívní, tedy kontrarozvědná. Zaměřovala se poněkud anachronicky především na činnost monarchistických skupin a teprve poté i na daleko aktivnější bolševické a proněmecké. Je nutné v této souvislosti vzíti v úvahu skutečnost, že Československo bylo po celá dvacátá i třicátá léta zpravodajsky vpravdě „otevřenou zemí“. Nebylo však horkou půdou pro střety, fémové vraždy, likvidace politických odpůrců i vlastních „nespolehlivých“ agentů. Zvláště sovětští agenti zajížděli do Karlových Varů pod krytím lázeňských hostů k poradám, konspirativním schůzkám a relaxacím, a to včetně vysokých důstojníků vojenské rozvědky.  

Situaci a hladký průběh zpravodajských akcí komplikovala snaha Čeky, později GPU/OGPU paralyzovat činnost skupin ruské emigrace v zahraničí vraždami jejích čelných představitelů (gen. Wrangela, gen. Kutěpova, gen. Millera a dalších) a podstavením vlastních infiltrovaných emigrantských organizací v akci „Trust“, probíhající právě v letech 1921–1927. Šlo zejména o ilegální Monarchistickou organizaci Ruska napojenou na Nejvyšší monarchistickou radu v Berlíně a Ruský vševojskový svaz v Paříži pod vedením již zmíněného generála Alexandra Kutěpova. Není proto divu, že všechny cesty a kontakty ruských emigrantů z ČSR směrem Berlín či Paříž a zpět vyvolávaly u čsl. rozvědky podezření a nervozitu. V roce 1921 cestoval důstojník bolševické kontrarozvědky Jakušev spolu s bývalým carským důstojníkem generálem Nikolajem Potapovem do Německa, Polska a Francie. V Berlíně i v Paříži se Potapov vydával za náčelníka vojenského štábu Monarchistické organizace Ruska a kontrarozvědka Čeky tak jeho přispěním pronikla do řady emigrantských organizací v zahraničí včetně Prahy. Zde působila od roku 1921 oficiálně obchodní mise RSFSR, která byla následujícího roku přeměněna na zastupitelstvo. Zpravodajskou agendou u ní byl pověřen od roku 1923 V. A. Ovsejenko. Značný zájem projevovala GPU/OGPU mimo to o monarchistické kruhy horthyovského Maďarska, které vykazovaly až zavilou nenávist k ČSR a u nichž nacházela ruská emigrantská aristokracie dočasně mimořádnou oporu.

Zejména v Berlíně se bolševické rozvědce podařilo vniknout do monarchistických emigrantských kruhů podporujících snahy velkoknížete Cyrila Vladimíroviče (1876–1938) o obnovu Velkého Ruska. Tyto kruhy byly zároveň napojeny na rozvědné organizace Německa a byly Německu více než loajální, což se pro ČSR stávalo stále větším nebezpečím.

Kontakty s těmito kruhy měla podle relací čsl. zahraniční rozvědky zejména skupina kolem kněžny Žofie Paniny, která se narodila 23. 8.1871 v Moskvě, příslušná do Petrohradu, vdova po bývalém ruském knížeti Vladimíru Paninovi. Počátkem roku 1924 přijela z Vídně do Prahy a ubytovala se v renomovaném a ruskou emigrací vyhledávaném hotelu Beránek (Tylovo náměstí). Dne 1. 3. téhož roku se ale z neznámých důvodů, patrně úsporných, přestěhovala k paní Škrabánkové v Praze VII, Vinařská ul. č. 4. Své styky s ruskou emigrací v Praze volila přísně selektivně. Dne 17. 4. Prahu opustila. Byla v těsném spojení s P. Frounevitene Xaviérem Bouné, jenž už v roce 1923 vykonával v Praze řeckokatolické bohoslužby v kostele sv. Jana na Skalce a 15. 11. 1924 odcestoval do USA. Oba byli v podezření pro spolupráci s německou zpravodajskou službou a neuvědoměle též s GPU8.

Rjepinův portrét kněžny Paniny

Z kontaktů s bolševickou špionážní rezidenturou ve Vídni, kterou zde zřídil důstojník KRO Št. Kravčuk, byly podezřelé dvě skupiny emigrantů. Jedna s účastí Olgy Šaljapinové, dcery významného pěvce Fedora Ivanoviče Šaljapina. Tato skupina, tvořená mimo Olgu ještě Štěpánem Antonovem, Alexejem Grabovským a Louisem Durainem, přicestovala počátkem července 1924 do Prahy, zdržovala se převahou v hotelu Beránek a dne 21. 7. 1924 odcestovala do Francie s cílem neznámým. V Praze se stýkali především s emigrantskými kruhy uměleckými a intelektuálními a je nepochybné, že od nich získali velké množství informací. 

Druhou skupinu, která se s tou první společensky prolínala, tvořila družina kolem někdejší hraběnky Svěčiny, manželky bolševického generála, bývalého pobočníka velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Zdržovala se rovněž převahou v hotelu Beránek a po celou dobu pobytu vykazovala mimořádnou aktivitu ve styku s pražskými emigrantskými kruhy, o nichž se zřejmě snažila získat co nejvíce aktuálních informací. Obě skupiny odcestovaly vlakem společně a mimo hraběnky Svěčiny bylo asi velmi těžké rozpoznat, kdo jakou roli vlastně hraje, jakkoliv byl provoz hotelu Beránek bedlivě sledován. Je nutné vzít v úvahu skutečnost, že některé osoby, zvláště z uměleckých kruhů, si ani neuvědomovaly, že předáváním získaných informací ze společenského života spolupracují se zpravodajskými službami Německa či Ruska. Řada z nich hrála roli prosté společenské kamufláže a krytí11.

Nelíčený zájem československé rozvědky vzbudila Anina Vojnalovičová, elegantní dáma něco málo přes třicet let, střední pěkně rostlé postavy, přitažlivé tváře, krásných očí, živé gestikulace. V první polovině dvacátých let působila především v Karlových Varech, ale i ve společenských salonech Prahy s cílem navázat kontakty s československými důstojníky, především z MNO. Měla neutuchající zájem o vojenské reserváty. Vystupovala někdy jako atraktivní dáma polosvěta, doprovázena oddaným milencem, pravděpodobně agentem OGPU12.

Jako ze špionážního románu působí zpráva rozvědky o Nikolaji Kovalevském, narozeném r. 1893 v Petrohradu. Dne 12. 12. 1924 byl sovětskou špionážní centrálou ve Vídni vypraven do ČSR jako kurýr. Pro zdejší agenty vezl 100 000 Kč v hotovosti, slušný konvult briliantů, tajné instrukce a zvláštní šifrovací klíč. Ten měl zašitý v soukenných kamaších, jež měl na sobě. Za úkol měl kontaktovat agenty z řad státních úředníků a aktivních vojáků, s nimiž měl jednat zásadně ústně. Jako místo schůzek byl stanoven zámek Radboř nad Labem nedaleko Kolína, což bylo patrně často užívané konspirativní místo. Bylo mu rovněž uloženo jednat s představiteli haličských a ukrajinských organizací v ČSR. Jeho návrat do Vídně byl stanoven na 19. 12. 1924. Jednalo se nikoliv o prostého kurýra, nýbrž o agenta vyšší kategorie. Měl rakouské státní občanství, cestoval na rakouský pas ve společnosti své choti Marie (Majky). Československá rozvědka ho sledovala, policie zadržela, ale po vyslechnutí propustila13.

Důkazem toho, že sovětská OGPU na svých agentech v Praze nešetřila, je životní styl Henricha Stanislavoviče Sikorského, v čilém styku se sovětskou misí. Jeho úkolem bylo odhalovat agenty pracující v Praze proti bolševikům, tedy funkce kontrarozvědná. Měl k dispozici značné sumy peněz, chodil nápadně a elegantně oblečený, navštěvoval Ruský dům, Zlatou kapličku, Medvěda, Louvre, Zlatou husu a ostatní lokály, kde se scházela ruská emigrantská společnost. Byl sledován, ale nepodařilo se zjistit, do jaké míry byla jeho mise v polovině dvacátých let úspěšná14.

Značnou pozornost vzhledem k pravidelným a bohatým společenským aktivitám i mezinárodním stykům vzbuzoval „Svaz studentů RSFSR v ČSR“ se sídlem v restauraci „U Zábranských“ v Praze-Karlíně. Tato proslulá restaurace a hotel založený roku 1889 vyhovoval jak svou polohou, tak i prostornými spolkovými místnostmi, kde bylo možné konat velká shromáždění a taneční zábavy stejně jako důvěrné schůzky malých skupin.

Čelním a zpravodajsky aktivním členem tohoto svazu byl Nikolaj Ivanovič Kolpikov, narozen 26. 12. 1892 v Novočerkasku. Do Prahy přijel z Cařihradu. Vykázal se sovětským pasem č. 34 vystaveným 11. 7. 1923 sovětskou misí v Praze. Bytem v Nuslích u Barbory Křížové spolu s dalšími třemi ruskými studenty. Byl pokladníkem uvedeného Svazu. Zapsán byl na Hospodářské družstevní škole, ale nestudoval ani školu nenavštěvoval. Dne 7. 11. 1923 uspořádal v restauraci „U Zábranských“ spolu s ostatními členy Svazu velkolepou oslavu šestého výročí bolševické revoluce, podporovanou zřejmě sovětskou misí. Byl sledován, několikráte vyšetřován a o jeho činnosti byl osobně informován ministr Girsa, což svědčí o závažnosti, která byla jeho aktivitám přikládána15.

Podle sdělení zahraniční rozvědky jsou čelní bolševičtí agenti a teroristé cestující v Německu, Polsku, Jugoslávii, Rakousku, Rumunsku, ČSR a jinde opatřeni rozličnými věrohodnými cestovními pasy různých národů. Jsou buď autentické, nebo falešné. Mají čísla, jejichž součet se rovná číslu 16 (15631–28312) atd. Jiným poznávacím znakem jsou zlaté hodinky firmy Paul Buré. Hodinky mají uvnitř značku Šalamounovy hvězdy16.

Jak již bylo shora zmíněno, politicky téměř neproblematickou a dobře se integrující skupinu tvořili vojáci bývalé bílé armády, zejména kozáci. Ve spolupráci se Zemědělskou jednotou byli rozděleni po zemědělských statcích v Čechách na Moravě i na Slovensku. Někteří z nich pracovali také v dolech a v hutích na Ostravsku, Kladensku, Mostecku a jinde. Prvotní podezření, že by kozáci mohli provádět „bolševickou agitaci“ se ukázalo lichým a plynulo z nepochopení kozácké mentality u některých ministerských úředníků. Kozáci byli pracovití, klidní, nenároční a bez výrazných společenských ambicí. Sdružovali se ve své vlastní zájmové spolky, kozácké stanice, kruhy a svazy a jejich aktivity nebyly většinou předmětem prvořadého zájmu zahraniční rozvědky, s výjimkou individuálních zájmů. Ta registrovala jen občasné trestně právní případy, hlášení policie, četnictva a soudních orgánů. Jinou stránku věci tvoří ovšem politické pokusy sovětské vlády o repatriaci kozáků do SSSR, k čemuž byly využívány mimo propagandu též podpůrné zpravodajské aktivity. Jinak řadoví kozáci se špionským aktivitám nevěnovali. Po těžké práci na polích, v dolech či v hutích jim na něco podobného sotva zbývalo sil a chuti.  Pouze jeden případ vzbudil ve své době zájem čsl. zahraniční rozvědky. Jde o případ dosti ojedinělý a svým způsobem modelový, neboť souvisí s mnoha informacemi, které jsme již uvedli, proto si zaslouží podrobnější popis, jak je uveden v relaci MZV II./2.:

Listy 345–347

Záznam: Jeremenko Georg

„Dne 5. října 1925 dostavil se do ruského pasového oddělení předseda „Sdružení Kubáňců“ p. Petr Makarenko a sdělil:

R. 1922 přijel do Prahy kubáňský důstojník Georgij Jeremenko, pocházející ze stanicy Umanská. Tvrdil sice, že přijel z Jugoslávie, ale není známo, že tomu tak skutečně bylo.

V roce 1922 měl časté styky s bolševickou missí v Praze, pro níž vykonával služby špiona. Dle vlastního, důvěrného sdělení, jež činil p.Makarenkovi, dostal za své služby Kč 10 000.–. Ve službách bolševiků byl poslán dvakrát do Budapešti špehovat ruské monarchisty. Jednou tam skutečně byl, ale po druhé dojel jen do Komárna, odkud se vrátil do Prahy a podal bolševikům zprávu jako by byl v Pešti. Tím mu nastal rozkol s missí, která jej na druhé cestě dala sledovati jiným svým agentem, jenž jí přinesl fotografie z pobytu Jeremenka v Komárně.

Vyprávění J. není zatím potvrzeno, ačkoliv p. Makarenko slyšel Jeremenkův rozhovor se sovětskou misí, při kterém mluvil s nimi velmi podrážděně a spílal jí. Zdá se, že Jeremenko má jakýsi dokument, mající pro sovětskou misi značnou důležitost a ta požaduje jeho vrácení. – Naproti tomu jest jisto dle zpráv, které zdejší Kubáňci dostali z Kubáně, že sovětské úřady počaly pronásledovati v st. Umanské rodiče Jeremenkovy vězněním, vyšetřováním a p.

Pan Makarenko se domnívá, ba považuje to za jisté, že Jeremenko sloužil nejen bolševikům, ale současně též Čechoslovákům v Praze a Francouzům. Jest prý velmi nadaný a jest schopen k vykonání nejtěžších úkolů špionáže. Vyjádřil se, že jest zásadním nepřítelem monarchistů a nikdy nebude pracovati na škodu Kubáně.

P. Makarenko viděl, že Jeremenko měl čsl. zahraniční pas do Ruska, opatřený čsl. zpětným visem a visem rumunským a podle razítek v tom pasu se přesvědčil, že J. byl dvakráte v Rumunsku. Jednou byl v Galaci. To vzbudilo u Makarenky podezření a proto se začal J. vyptávati proč jezdí do Galace. J. důvěrně sdělil, že z Galace dojel jednou také do Olšesy pro jakési dokumenty, ale uprchl odtud, neboť se zdálo, že vzbudil u bolševiků podezření.

Po rozhovoru se sovětskou missí Jeremenko přišel jednou do Sdružení Kubáňců a prohlásil, že již zanechá dosavadní činnosti a věnuje se výhradně studiu. První dva roky se učil v Roudnici, pak v r. 1924–1925 v Košicích na hospodářské škole.

V létě 1925 se přihlásil k transportu zemědělců, které vypravil zdejší Zemgor do Francie na práce. Od té doby se Jeremenko nezabývá dřívější činností. Ve Francii žil nejdříve v Paříži, kde prý špehoval veškeré emigrantské kruhy způsobem neobyčejně důkladným a odkud také posílal dopisy do Sdružení Kubáňců, v nichž velmi podrobně líčil situaci v monarchistickém ovzduší Nikolaje Nikolajeviče. To bylo v červenci. Pak zmizel z Paříže a od té doby nebylo o něm zpráv. Počátkem září (9. IX.) se vrátil do Prahy, velmi sešlý, s rukama plnýma mozolů a s vysvědčením od jakéhosi francouzského rolníka, že byl u něho zaměstnán na polních pracích. Ihned se dostavil do Sdružení Kubáňců a žádal podporu, poněvadž prý nemá vůbec žádných prostředků, poněvadž peníze, které ve Francii vydělal, zaplatil za jízdní lístek do ČSR.

P. Makarenko si povšiml, že Jeremenko přijel do Prahy rychlíkem, a to na jiný pas čsl. než jakým se ve Sdružení vykázal před odjezdem do Francie. Poněvadž Jeremenko nemá průkazu k pobytu v ČSR a pas odevzdal policejnímu ředitelství v Praze (což Sdružení zjistilo dotazem), nebyla mu podpora poskytnuta. Vlastní příčina zamítnutí spočívá však v tom, že se Sdružení obává, že Jeremenko i nyní má styky s bolševickou missí, neboť vyčetl Makarenkovi, že mu zkazil poměr ke Krikunovi tím, že ve Sdružení nezamlčel, že J. má na cestu do Francie čsl. pas.

Poznámka: Jeremenko dostal v červnu t.r. od Min. Zahr. Věcí potvrzení a souhlas min.-vna k vydání pasu do Francie a při té příležitosti byl mu odebrán průkaz k pobytu v ČSR. O jiný pas zde nebylo nikdy žádáno. O průkaz se Jeremenko dosud nehlásil“ 17.

 

Naprostá většina příslušníků ruské emigrace byla v letech První republiky loajální českému státu, obohatila zdejší literární, odborný, umělecký a společenský život nesmazatelným přínosem. Svým často neobyčejně pohnutým životním osudem přispěla k stejně pohnutým dějinám této země. Materiály československé zpravodajské služby to svým obsahem nad jiné výmluvně dokazují.

 

POZNÁMKA: Roku 1930 byl povolán do funkce přednosty zpravodajského oddělení Zemského vojenského velitelství v Praze František Moravec (1895–1966). Pod jeho vedením vznikla v ČSR profesionálně zdatná a velice efektivní zpravodajská služba. Předmětem jejího zájmu přestaly být ruské monarchistické organizace, které mezitím většinou rezignovaly na obnovu monarchie v Rusku. Ofenzívní zpravodajství plk. Moravce se zaměřilo zejména na strategické a taktické plány Německa. Ruská emigrace vzbuzovala zájem jedině tehdy, jestliže se ve svých snahách spojovala se zájmy našeho stále agresivnějšího souseda.

  

PRAMENY:

Ronge, Max: Kriegs-und Industrie-Spionage. Zwölf Jahre Kundschaftsdienst, Zürich, Leipzig, Wien 1930 Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČSR v Praze, odd.II./2, spisový materiál Národní archiv Praha, Předsednictvo ministerské rady 1919–1932, kart. 3373 dtto MZV RPA, č.7, 134 dtto   MZV RPA č.7, 384 dtto   MZV RPA, č.6, 119 dtto   MZV RPA, č. 3714/2010 dtto dtto. dtto          258 dtto          345–347 dtto    MZV, RPA, č.7, 222 dtto                                251 dtto                          č.6,143 dtto                                173 dtto                                166 dtto      MZV RPA, č. 3714/2010