Smrt bombou

Nový druh palestinského pracovního úrazu u nás

Palestinský ministr zahraničí označil smrt velvyslance v Praze za pracovní úraz. Jen zdánlivě je toto tvrzení absurdní. Práce s bombami a podpora těch, kteří je používají, je už po desítky let přirozenou součástí pracovní náplně řady palestinských politiků.

Čekal jsem, jakou smršť překotných vyjádření spustí po výbuchu v Praze. A nebyl jsem zklamán. Nejprve šlo o dvacet let nepoužívaný trezor, aby se z něj nakonec stal trezor používaný každý den. Politicky korektní tvrzení, že nic jiného, co by mohlo aktuálně ohrožovat lidi kolem, nalezeno nebylo, bylo pod tlakem úniku informací doplněno sdělením, že byly nalezeny zbraně. Následovala informace o tom, že to byly zbraně neregistrované. Všimněte si, že doplněné informace nebyly v rozporu s předchozím tvrzením "nic jiného, co by mohlo aktuálně ohrožovat lidi kolem, nalezeno nebylo". Zbraně Palestinců na území České republiky už skutečně v okamžiku zabavení splňovaly obsah předchozího sdělení. Jen blázen by byl za tohoto způsobu informování ochoten dát ruku do ohně za to, že bylo nástražné výbušné zařízení opravdu "jen" součástí trezoru.

Kdyby se tato událost stala v domě tzv. pravicových extrémistů, byly by televizní zprávy zaplaveny minimálně záznamem z akce uvnitř, když ne přímým přenosem. Noviny by přinášely policejní fotografie zakuklenců, klečících na krku tzv. extrémistů a eliminujících téměř domácí teroristickou buňku. Když jde ale o Palestince u nás, nasadili si bílé rukavice a černé brýle. Z oficiálních komentářů policie by člověk málem nabyl dojmu, že skladovat výbušný nástražný systém a nelegální zbraně je tak nějak na poli diplomacie v jejich případě normální, ba dokonce že bychom snad měli strpět tuto jejich součást mentality, moc do toho nešťourat a nejlépe rychle zapomenout. O palestinském terorismu se prostě oficiálně nemluví, protože oficiálně neexistuje. Natož snad, že by mohly být jeho součásti u nás.

Někteří západní politici jsou posedlí při páchání dobra podporou kdejakého masového vraha, který se zatváří jako nový demokrat bojující za svobodu. Mezi vrcholy této činnosti řadím udělení Nobelovy ceny míru Arafatovi, nebo finanční podporu Palestinců ze strany Evropské unie, obdobnou našemu národnímu sportu s názvem sociální začleňování. Celých šest let jsme všichni skrze EU platili ze svých daní a nových státních dluhů nemakačenky v pásmu Gazy. Od roku 1994 jsme tam na platy a důchody poslali v přepočtu přes 150 miliard korun pro lidi, kteří nikdy nepracovali, než na to přišel Evropský účetní dvůr. I ten pak dokonce pochválil ve své zprávě diplomaty za to, že byli vůbec schopni tu "pomoc" distribuovat. Co mi to jen připomíná z domácího hřiště.

Podpora, kterou Palestincům poskytujeme, je srovnatelná s vojenskou intervencí v rámci Arabského jara, nemluvě o faktu, že jde jednoznačně proti zájmům jediného demokratického státu v lokalitě, Izraele. Obojím se přímo podílíme na destabilizaci situace v lokalitách, abychom pak měli co "řešit". Česká republika by měla okamžitě vypovědět jednostrannou smlouvu, uzavřenou dokonce ještě za komunistů v době, kdy jsme cvičili teroristy Jásira Arafata, o umístění diplomatických prostor Palestiny na našem území, a vyhostit jejich osazenstvo. Umírněný Palestinec je z mého pohledu totiž stejný protimluv jako umírněný muslim.

Převzato z blogu se souhlasem autora

František Matějka