logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Socha Svobody

Ne, není to pravopisná chyba. Nejedná se o měděnkou pokrytou francouzskou paní s pochodní, která vítávala emigranty v newyorském přístavu. Říkám „vítávala.“ Mezi huddled masses se určitě stále ještě najdou i ti, kteří touží dýchat ve svobodě, ovšem značná část jich touží spíš po slepici v hrnci. Co se dýchání týče, převažuje snaha dovézt si domácí smrádek a žít tak, jak byli zvyklí, bez ohledu na kulturní tradice země, do které přišli. Socha Svobody nebude nikoho vítat. Co mne se týče, bude spíš odpuzovat. Tedy přinejmenším od návštěvy města Kroměříže.

30. březen roku 1968 byl pro mě dnem zklamání. Při pohledu na bělovlasého starce, který byl toho dne zvolen prezidentem republiky, jsem cítil značný vztek. Taky úzkost. Měl jsem pocit porážky, nepřijatelného kompromisu. Hrdina Sovětského svazu československým prezidentem? Moc jsem toho o něm tenkrát nevěděl, tedy kromě Z Buzuluku do Prahy a drbu, že ho vytáhl z jakéhosi JZD Nikita Chruščov. Zřejmě upadl v nemilost navzdory své roli v roce 1948. Vidíte, jak je důležité mluvit se svými dětmi o historii, kterou jste prožili! Táta mi vykládal, jak Svoboda neutralizoval armádu. „Armáda jde s lidem“, což znamenalo: armáda jde s KSČ. Oficiálně nestranický generál byl podle táty agentem NKVD.

Ludvík Svoboda skutečně spolupracoval se sovětskou rozvědkou a to už před odchodem do exilu. Tedy v době, kdy byl plukovníkem československé armády. V červnu 1939 odešel do Polska, kde vznikla československá jednotka v Krakově. V září 1939 byl zajat Sověty a byl internován. Dostal se do podezření ze špionáže, ovšem Svoboda užil magické telefonní číslo do Kremlu. Rozsudek byl zrušen. Jaké to asi bylo číslo? Osvobození zapil se svými soudci vodkou, což, podle Svobody, dokázalo „srdečnost sovětských lidí, kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.“

Ludvík Svoboda byl i legionářem, což jsem tenkrát netušil. To mi připadá (dneska) ne tak úplně v pořádku. Za Rakouska byl profesionálním důstojníkem. Měl hodnost velitele praporu v Kroměříži, tedy ve městě, kde se mu chystají postavit pomník. Objektivně řečeno, byly československé legie složeny z dezertérů. Situace zahraničních vojáků po roce 1939 byla jiná. Nezradili svou přísahu. Naopak, vyplnili ji a to skvěle. Legenda československých legii v Rusku je dnes zase už nedotknutelná. Kromě Gajdy.

Naštěstí pro další kariéru plukovníka vypukla válka mezi gangstery: SSSR a Německem. Svoboda se stal velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, který vstoupil do bojů v březnu 1943. První prapor sestával převážně ze židů, druhý z Rusínů z Podkarpatské Rusi a z volyňských Čechů. Pro většinu  „dobrovolníků“ byl jedinou alternativou GULAG. Později přicházeli i zajatí vojáci slovenské armády.

Svoboda se těšil neomezené důvěře komunistického exilu v SSSR. Jeho kariéra nabrala raketovou rychlost, takže z plukovníka se stal během měsíců po nasazení na frontu brigádním generálem, v květnu 1945 divizním generálem, od srpna 1945 armádním generálem. Budoucí ministr národní obrany Bohumír Lomský byl jeho zástupcem, náčelníkem štábu. Tohle je, co řekl Ludvík Svoboda roku 1963 o své roli v komunistickém puči:

„Vzpomínám si, že ministr Nosek mi v kritických únorových dnech telefonoval, abych zítra přišel za armádu na zasedání Ústředního výboru Národní fronty. Když jsem mu řekl, že takovou věc nebudeme vyjednávat po telefonu, přijel za mnou, osobně mně to zopakoval a když jsem ještě neměl plně jasno, odjeli jsme ke Klementu Gottwaldovi. Tam byl přítomen Slánský, Kopecký, Nosek, Kopřiva, Zápotocký a jiní soudruzi z vedení strany... Asi dva dny před zasedáním Ústředního výboru Národní fronty mne volal Klement Gottwald do svého bytu. Tam už byl sovětský velvyslanec Zorin a tam jsme otázku znovu projednávali. Zorin to chtěl slyšet. Tam mně také Klement Gottwald řekl, abychom přišli na zasedání o 8 - 10 minut později. ,Vojáci, a máme přijít pozdě?´ podivil jsem se. ,Ale ano, přece kvůli efektu!´ Druhý den byla na sovětském velvyslanectví recepce na oslavu vzniku Sovětské armády. Tam jsme znovu probírali účast armády na zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty. Bylo rozhodnuto, že zde počkáme, až se zasedání zahájí a až nám zatelefonují, abychom tam jeli. Spojení telefonem zajišťoval Reicin. Po telefonickém vyzvání jsme tam jeli: já, generál Boček, generál Klapálek a můj tajemník (podplukovník J. Tomčík). Tam už nás čekali. Bylo to v Obecním domě. Když jsme vstoupili do sálu, tak jsem ihned pochopil význam tohoto ,efektu´. Právě končil svůj projev Klement Gottwald. Po něm jsem učinil prohlášení za armádu a omluvili jsme se a odešli. Museli jsme totiž psát zvláštní rozkaz."

V jiné verzi říká toto: „Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. ,Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně,´ řekl Klema. Odpověděl jsem: ,Jdu s lidem.´ Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedání do Obecního domu. ,Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně,´ odpověděl jsem. ,To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později.´ ,My vojáci jsme přesní,´ pravil jsem. ,Já vím,´ odpověděl premiér, ,ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózní, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf.´"

A skutečně, Svoboda se ukázal přesně podle scénáře, pozdě, v uniformě pokryté medailemi a stužkami. Přišli i náčelník generálního štábu Boček známý jako „rudý“ a velitel 1. vojenské oblasti Klapálek. Za odměnu je později poslala rodná strana do vězení. Ne tedy, že by litovali své role při puči. Jak později vřele vzpomínal Klapálek na návštěvu Sovětského svazu:

„Poštěstilo se mi ještě několikrát vidět a rozmlouvat se sovětskými veliteli, s maršály Moskalenkem, Ivanem Koněvem, s Georgijem Žukovem, v pozdějších letech také s generálem Saburovem. A nikdy nemohu zapomenout na vzácného diplomata Valeriana Zorina. Setkal jsem se s nimi doma v Československu a s některými při své jediné dovolené v Sovětském svazu před osmačtyřicátým rokem. Byli jsme s rodinou v Soči. Starali se o nás jako o vlastní, pečovala o nás zdravotní sestra Olga Ustijevna, nikdy jsem už na ni nezapomněl. Skvělá žena! Ukázali nám Kavkaz, Moskvu, Kreml. Tenkrát, když se tam ještě na exkurze nechodilo."

Na shromáždění důstojníků 1. vojenské oblasti v prosinci 1947 pak Klapálek také prohlásil: „Mottem tohoto dnešního zasedání je heslo ,konec začátkům´. Opakuji znovu: konec začátkům. Za dva a půl roku je to už opravdu nutné a velká většina okolností to dovoluje. Dosud bylo třeba improvizovat, ale nyní jsou předpoklady pro systematické a úspěšné budování... Nikdo z nás nesmí ani z takzvaných důvodů lidskosti trpět ve velitelském sboru osoby, které boří to, co většina s chutí a svědomitě buduje."

Po republice pochodovali ozbrojení civilisté s rudými páskami na pažích. Kde přišli ke zbraním? Jak jinak, ochotní generálové zajistili otevření armádních skladů náležejících pod 1. vojenskou oblast, tedy generála Klapálka. Nějakou náhodou se v této době odehrávalo přezkoušení bojové pohotovosti armády. Od konce ledna 1948 probíhala tato akce v západních a jihozápadních pohraničních oblastech Čech. Tedy tam, kde velel generál Klapálek. Spolu s jednotkami SNB probíhalo zajištění bezpečnosti západních hranic.

Tak trochu to připomínalo převrat vojenskou juntou kdesi v Jižní Americe. Svoboda, Boček a Klapálek se zcela jasně chystali k převzetí moci. Tedy ne pro sebe, pro své soudruhy. Jak známo, nejlepší způsob, jakým vyhrát boj, je nebojovat. Vrchním velitelem ozbrojených sil byl sice výrazně pacifistický Edvard Beneš, ovšem, neuškodilo by nějaké gesto. Beneš byl stále ještě pokládán za hrdinu odboje. Jeho popularita byla vysoká, tedy přinejmenším u těch, kterým dopomohl svými dekrety k blahobytu. A tak se junta rozhodla vysvětlit panu prezidentovi, že jeho abdikace není vítaná:

„Pane prezidente, dovolte, abychom Vás, jakožto nejvyššího představitele armády v této vážné době co nejsrdečněji pozdravili a ujistili Vás, že armáda stojí za Vámi, je Vám věrná a zcela oddaná. Dozvěděli jsme se, pane prezidente, že máte v úmyslu odejít z prezidentského stolu. Jsou-li tyto informace správné, prosíme Vás, pane prezidente, jménem svým i jménem armády, abyste neodcházel a abyste zůstal. Považujeme nejen za svou povinnost, ale i právo, pane prezidente, abychom jako staří bojovníci, kteří stáli u kolébky tohoto státu a za něj v prvním i druhém odboji bojovali, tuto prosbu jménem svým i jménem armády pronesli. Jsme přesvědčeni, pane prezidente, že s tímto názorem souhlasí celý národ, neboť není nad vás v tomto národě větší jednotící síly, kterou v tu dobu tak nezbytně potřebujeme, a proto ještě jednou Vás, pane prezidente, prosím, zůstaňte se svým národem a neopouštějte jej."

Jak dodal později Ludvík Svoboda: „Když Beneš přijal demisi a podepsal návrh nové vlády, prohlásil, že odchází z Hradu. Mluvil jsem o tom s Klementem Gottwaldem a řekl jsem mu: Teď nemůžeme přece potřebovat, aby Beneš odešel z Hradu. Co říkáš tomu, abych ho navštívil a požádal jménem armády, aby neodcházel a zůstal. Klement Gottwald mi nato odpověděl, že si od toho moc neslibuje, ale že to nemůže škodit a abych to zkusil. Vzal jsem tedy generály Klapálka a Bočka a šli jsme. V předsálí kanceláře prezidenta jsme sepsali prohlášení, které jsem pak Benešovi přečetl. Pak jsem ještě hovořil k Benešovi bez papíru: ,Pane prezidente, v době Mnichova Vás přišli žádat dva generálové - Krejčí a Syrový - abyste odstoupil. Dnes přicházíme tři generálové a žádáme Vás, abyste zůstal s lidem a nedopustil nové Lipany. Pane prezidente, znáte situaci na ulici. Váš odchod z prezidentského stolce by se mohl stát toho příčinou. Neberte si to na odpovědnost, přezkoumejte své stanovisko a zůstaňte.´"

Generálové se dostali o pár let později do potíží, ale jednalo se o dočasnost. Tedy kromě „rudého Bočka.“ Ten zemřel ve Valdicích roku 1952, na „špatné zacházení.“

Generál Klapálek byl zachráněn tím spasitelem komunistických generálů, Nikitou Chruščovem. Rok 1965 znamenal jeho návrat milost. Později mu byl udělen Řád rudé hvězdy, Řád 25. února, titul hrdiny ČSSR a naposledy v roce 1984 i Řád rudé zástavy. Od roku 1969 mu byl přiznán osobní důchod a již rok před tím mu bylo umožněno používání vojenského osobního auta. Ovšem na prezidenta to nedotáhl. Na rozdíl od nejúspěšnějšího z pučistů.

Ludvík Svoboda se po svém zvolení nijak zvlášť neprojevoval. Populární legenda mluvila o jakémsi pokrevním bratrství mezi prezidentem, předsedou vlády a prvním tajemníkem. Prý když jeden z nich bude nedobrovolně odstaven, tak ti druzí demonstrativně rezignují z funkcí. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Po sovětské okupaci se zdálo, že na tom něco je. O Svobodovi se vyrojila celá řada urban legends. Podle jedné z nich vytáhl revolver a pohrozil sebevraždou, pokud se ublíží Dubčekovi. Podle druhé seřval okupanty ze svého titulu Hrdina Sovětského svazu a vyhodil je z Hradu. Další legenda mluvila o Svobodově hrdinském odmítnutí dělnicko-rolnické vlády. Popravdě řečeno, v ovzduší té doby by bylo spíš hrdinstvím ji neodmítnout.

Bláhově jsem věřil, že se okupace okupantům vymyká z ruky. Na Svobodu si netroufají a naši reformní hrdinové se drží. A tak jsem poslechl výzvy k záchraně našeho zeleného zlata a odjel na chmel. Po každé směně jsme se sesedli kolem rozhlasového přijímače a těšili se okupační latinou o autogenem uříznutých hlavních tankových děl a upadající morálce ruských vojáků. A Poláci se prý hromadně vraceli do Polska, když zjistili, že okupují Československo. Mělo nám být jasné, že to takhle nepůjde do nekonečna, ale těšili jsme se kecy o tom, že „v Maďarsku v šestapadesátým byl po týdnu klid, zatímco u nás to jen tak nevzdáme.“ Pak odjel Svoboda do Moskvy. Nerozuměli jsme, ale doufali jsme, že ví, co dělá. A taky jo.

Poslouchali jsme výsledek jeho snah. Moskevské protokoly o „dočasném pobytu sovětských vojsk.“ Sice jsem tenkrát nevěděl, že Svoboda hulákal na Dubčeka a spol. aby podepsali, neboť „já jsem voják a vím, co Rusové dokáží udělat.“ Co jsem věděl, bylo, že se naši politici, jako obvykle v krizových situacích, zase posrali. S čestnou výjimkou doktora Kriegla, galičeskogo jevreja, jak mu roztomile říkal pan Brežněv. Ludvík Svoboda rovněž bezvýhradně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, který v srpnu zakázal armádě vystřelit.

Co se dělo později, znám, zaplaťpánbůh, jenom z doslechu. Tedy, že Svoboda zůstal národním hrdinou. Pro celý národ, včetně těch nejtvrdších kolaborantů. S oblibou mluvil o „nedozírných důsledcích“, čímž přesvědčil národ, že odpor je nejenom zbytečný, ale i sobecký a nezodpovědný. Nejenom, že nerezignoval s odchodem Alexandra Dubčeka z funkce, údajně hrál i roli v jeho nahrazení Gustávem Husákem. Za což byl odměněn členstvím v předsednictvu ÚV KSČ. Kterému pak dělal těžkosti, neboť se mu prezidentství natolik zalíbilo, že odmítal odejít z funkce. Ludvík Svoboda, hrdina, kterému je třeba postavit pomník. Nejlépe na letenské pláni, místo národní knihovny.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa