logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Svobodník Kurt Vonnegut, jr. 12102964 U.S. Army

Uveřejnil Ross Hedvíček zde: http://hedvicek.blog.cz:80/0809/dopis-z-le-havru

a připojil na závěr článku svou poznámku. Snad se na mě oba autoři neurazí, že jsem jejich text uveřejnil, opět bez honoráře... Ostatně Ross mi to jednou dovolil. Kdyby snad usoudil, že s porušením autorských práv nesouhlásí, tak mi dá vědět... Diky, Rosťo.

29. kvetna 1945 Svobodník K. Vonnegut, jr. 12102964 U.S. Army

Komu: Kurt Vonnegut, Williams Creek, Indianapolis, Indiana

Komu: Kurt Vonnegut, Williams Creek, Indianapolis, Indiana Milí lidé: Bylo mi řečeno, ze vám nic víc než ze jsem „ztracen v boji“ neřekli. Pravděpodobně jste nedostali ani žádný z dopisů, které jsem vám psal z Německa. Takže toho mám hodné co vysvětlovat – tudíž: Byl jsem válečným zajatcem od 19. prosince 1944, když naše divize byla roztrhaná na kousky Hitlerovým posledním zoufalým útokem pres Lucembursko a Belgii. Sedm fanatických obrněných divizi na nás zaútočilo a oddělilo nás od zbytku Hodgesovy První armády. Ostatní americké divize se stáhly. My jsme dostali rozkaz zůstat a bojovat. S bajonety se proti tankům moc dobře nebojuje. Došla nám munice, potrava a zdravotní zásoby a naše ztráty, raněni i padlí převyšovali ty, co stale ještě mohli bojovat – a tak jsem se vzdali. 106. batalion prý dostal Prezidentské uznání a nějaké britské vyznamenáni od Montgomeryho, ale já pochybuju, ze to vůbec mělo cenu. Byl jsem jeden z mála, kteří nebyli zraněni. Aspoň za to děkuji pánu Bohu. Potom nás „nadlidi“ odpochodovali, bez jídla, vody nebo spánku, do Limbergu, asi šedesát mil vzdáleného, kde nás nacpali, po šedesáti kusech do malých dobytčáků. Nic hygienického – kravince ležely na podlaze. Místo, kde si lehnout nebylo. Takže polovina z nás stála a ta druhá polovina spala. Na vedlejší koleji toho nádraží v Limbergu jsme ztratili několik dnů, včetně Vánoc. Na štědrý den Royal Air Force začalo střílet na náš neoznačený vlak. Zabili asi sto padesát našich vojáku. Na Vánoce jsme dostali trochu vody a pomalu se začali přesunovat pres cele Německo do velkého zajateckého tábora v Muhlburgu, jižně od Berlina. Z dobytčáku nás pustili na Novy rok. Pak nás prohnali vařícími sprchami, aby nás odvšivili. Mnozí z toho šoku, po deseti dnech hladu, žizně a mrazu, ve sprchách zemřeli. Ale já ne. Podle ženevských konvenci důstojníci nemají povinnost pracovat, když jsou vzati do zajeti. Já jsem, jak je vám známo, vojín. Sto padesát takových méněcenných bytostí nás bylo odsunuto 10. ledna do pracovního tábora v Drážďanech. Já jsem byl jmenován jejich velitelem, protože jsem uměl trochu německy. Bylo to úplně neštěstí mít takové sadistické a fanatické dozorce, jako jsme měli my. Lékařské ošetřeni a oblečeni nám bylo odepřeno. Museli jsme vykonávat těžkou práci extremně dlouhé hodiny. Nás přiděl potravy byl 250 gramu černého chleba a jedna naběračka nesolené bramborové polévky denně. Dva měsíce jsem se zoufale snažil nějak vylepšit naší situaci, ale oni se na mě jen blbě usmívali. Tak jsem dozorcům řekl, co s nimi udělám, až přijdou Rusové. Trochu mne ztloukli a byl jsme zbaven své velitelské funkce mezi zajatci. Bití neznamenalo moc – jeden z našich kluku zemřel hlady a dva další byli zastřeleni esesáky, že kradli potravu. Zhruba 14. února přiletěli Američané, následovaní R.A.F. Společně zničili celé Drážďany – možná to nejkrásnější město na světě a zabili 250 tisíc lidi ve dvaceti čtyřech hodinách. Ale mě ne. Po náletu nás zajatce zaměstnali vynášením mrtvých z protileteckých krytů; ženy, děti, starci; mrtvi od tlakové vlny, požáru a nebo udušeni. Civilisté nám nadávali a házeli po nás kamení, zatímco my jsme nosili mrtvé na obrovské pohřební hranice, kde byli spalováni. když generál Patton obsadil Lipsko, odehnali nás po vlastních do Hellexisdorfu na sasko-české hranici. Tam jsme zůstali, dokud válka neskončila. Naši dozorci utekli. A toho šťastného dne si ruské letectvo usmyslelo, ze z letadel vyčistí poslední zbytky německého odporu tam kde jsme zrovna byli. A tak ruští piloti (v amerických P39) stříleli po nás a bombardovali nás. Zabili čtrnáct amerických zajatců. Ale mě ne. Osm z nás ukradlo koňské spřežení a vůz. A pak jsme cestovali a loupili celou cestu přes Sudety a Sasko celých osm dnů a žili jsme si jako králové. Rusové mají rádi Američany. Rusové nás zastavili až zase v Drážďanech. Odtamtud nás odvezli na americkou linii, v Land-Lease Fordech náklaďácích. A pak už jsme odletěli do Le Havru. Momentálně vám píšu z klubu Červeného krříe v Le Havre, repatriačního tábora pro válečně zajatce. Krásně mě tady krmí a starají se o mě. Lodě odjíždějící do Států jsou nacpaný k prasknuti, tak asi budu muset byt trpělivý, ale stejně doufám, ze do měsíce budu doma. Až budu doma, dostanu 21 dnů léčebného pobytu v Atterbury, asi 600 dolarů ušlé mzdy a – k neuvěřeni! – 60 dnů dovolené! Mám toho ještě velice moc co vyprávět, zbytek bude muset počkat. Nemůžu tady dostávat poštu, tak mi nepište. 29. května 1945 Love, Kurt jr. ---- Tak to byl dopis Kurta Vonneguta rodičům. Dopsal jsem, zabublal a rozhlédl se okolo sebe. Často píšu ponořen do teplého jacuzzi (Marat to dělal taky tak, jméno našeho okresu je Charlotte, musím si dívat bacha), vedle chladnějšího bazénu, okolo šustí královské palmy. A vzpomněl jsem si na své vrstevníky a dávné kamarády. Copak s nimi dnes asi je? Nebyli jsme taky kdysi zajatci? Ráno vstanou, napijou se piva z hnědě flašky, oblíknou modré montérky s provázkem okolo pasu (s hygienou to v Česku nikdy moc nepřeháněli), vezmou kladivo a hřebíky a jdou opravovat králikárnu. Jako by nebyli. Intelektuálně nebo fyzicky – všechny je zabili. Jenom mě ne. ---

http://lehighvalleyramblings.blogspot.com/2007/12/christmas-present-from-kurt-vonnegut.html

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

"Ach, jsou milé tyhle malé černošky a vůbec ne plaché!" (Zasláno.)


Recenze týdne

Tiger v bahně

Vzpomínky tankového esa