Tragédie v Davosu

Rekonstrukce aféry nadporučíka Bartunka

(na základě švýcarských a dalších novinových článků z let 1909 a 1910 sestavil Kamil Hozák)

V březnu roku 1909 otřásla poklidným lázeňským městem Davos ve Švýcarsku tragická událost, která se záhy stala předmětem celoevropského zájmu.

Nadporučík rakousko-uherské armády Josef Bartunek, tehdy čtyřiatřicetiletý, zde zastřelil nizozemského hudebního skladatele Julese Muldera. Incident, který zprvu působil jako banální konflikt, přerostl v mezinárodní aféru a odhalil hluboký rozpor mezi vojenským kodexem cti a civilním právem.

Josef Bartunek sloužil jako nadporučík u pěšího pluku č. 76 v Ostřihomi. Byl nejen důstojníkem rakousko-uherské armády, ale také uznávaným odborníkem na šerm. Napsal příručku s názvem Rádce důstojníka pro zajištění úspěchu v souboji šavlí, za kterou obdržel pochvalu od samotného ministra války. Jeho vášeň pro sport a šerm byla známá – podle výpovědi jeho nadřízeného „vynikal ctižádostí, přísnou osobní kázní a kladl důraz na ideály důstojnické cti“. Byl považován za seriózního, přemýšlivého člověka, který se vyhýbal konfliktům.

Do Davosu přijel kvůli léčení plicního onemocnění a ubytoval se v penzionu Eisenlohr, kde byl všeobecně známý svou poklidnou a zdvořilou povahou. Trávil zde čas ve společnosti své snoubenky, slečny Margaretty Wilhelminy Wulffové, a několika důstojnických kolegů.

Ředitel penzionu uvedl, že Bartunek byl „vždy klidný, zdvořilý a mezi hosty oblíbený“. Podobně číšnice Ida Glanzmannová vypověděla: „Nikdy jsem od něj neslyšela hrubé slovo.“ Ruský lékař dr. Poludorodnik, který rovněž pobýval v penzionu, jej označil za „muže se zdrženlivým a čestným vystupováním, jak se na důstojníka sluší“.

Ve stejném penzionu pobývala i paní Georgette Mulderová, manželka nizozemského skladatele Julese Muldera. Podle některých svědků se její chování vymykalo běžným normám. Číšnice Glanzmannová uvedla, že paní Mulderová „často navštěvovala pokoje pánů nebo přijímala návštěvy ve svém apartmá“. Svědek Renkawitz během procesu řekl, že paní Mulderová byla „lehkovážná žena“, která se prý „jednou líbala na schodech“ a „přijímala návštěvy mužů ve svém pokoji, a jejich návštěvy také opětovala“. Později se však objevily i hlasy na její obhajobu – podle nich šlo o hluboce věřící katoličku, která vedla spořádaný život, a její dítě bylo vychováváno v klášteře v Anglii.

Vztah mezi paní Georgette Mulderovou a nadporučíkem Bartunkem byl poznamenán napětím a vzájemnými antipatiemi. Podle svědků mezi nimi panovala od počátku jistá nevole — Bartunek, vychovaný v přísné vojenské kázni a formálnosti, s paní Mulderovou nenavazoval kontakt, neboť neuměl dobře francouzsky a podle vlastní výpovědi mu její chování nebylo příjemné. Uvedl, že „ani slovem s ní nikdy nemluvil“.

Naopak paní Mulderová se podle několika výpovědí cítila Bartunkem ignorována a opakovaně tvrdila, že se na ni „nepříjemně dívá“. Číšnice Ida Glanzmannová později svědčila, že paní Mulderová žádala přemístění ke stolu, odkud by Bartunka neviděla, protože prý „se nemohla dívat, jak jí“. Jiní svědci, jako např. lékař Poludorodnik, potvrdili, že mezi nimi panovala „vzájemná nesympatie pramenící z rozdílnosti povah“.

 

Obhajoba Bartunka později argumentovala, že právě nevhodné chování paní Mulderové a její údajné koketní postoje byly hlavní příčinou napětí, zatímco její obhájci trvali na tom, že šlo o čestnou a nábožensky založenou ženu, která se stala obětí nepochopení.

Dne 16. března 1909 dorazil do Davosu z francouzské Riviéry pan Mulder, nizozemský hudební skladatel žijící v Londýně, aby si vyzvedl svou manželku. Při poledním jídle, na rozloučenou před odjezdem, objednal láhev šampaňského. Podle řeckého důstojníka Demetria Petrakise, který seděl u stejného stolu jako Mulderovi, Bartunek pouze krátce pohlédl směrem k jejich stolu, aby zjistil, kdo nápoj objednal. Paní Mulderová svého muže uklidňovala slovy: „To se nedívá na mě, ale na pana Petrakise, který právě přijel.“

Bartunek k tomu uvedl: „Otočil jsem se, protože jsem slyšel, že se u vedlejšího stolu slaví odjezd, a chtěl jsem zjistit, kdo objednal šampaňské. Podruhé jsem se podíval, když jsem zahlédl poručíka Petrakise, kterého jsem znal z předchozí sezóny. Nebylo v tom nic nezdvořilého.“

Mulder však ztratil nervy. Vstal, přistoupil k Bartunkovi a francouzsky na něj křičel. Bartunek, který francouzsky dobře nerozuměl, odpověděl: „Pardon, je ne parle pas français.“ Vzápětí Mulder přešel do němčiny a vykřikl:

„Sie fixieren die ganze Zeit meine Frau, deutscher Lump! Schwein! Hund! Wenn du dich rührst, so zerschmettere ich dir den Schädel!“

(„Pořád zíráte na mou ženu, německý lumpe! Prase! Pse! Jestli se pohneš, rozbiju ti lebku!“)

Bartunek zůstal klidný, sáhl do kapsy pro vizitku, a pronesl: „Tuto záležitost vyřídíme jinak. Pošlu vám své svědky.“

V sále zavládlo napětí a hosté se začali rozcházet. Někteří dokonce odešli na recepci s požadavkem, aby byl Mulder z hotelu vykázán.

Bartunek požádal dva přátele – rytmistra Scirmaye a doktora Zadora – aby Mulderovi předali výzvu k souboji. Ten ji však odmítl s tím, že odjíždí.

Sekundanti Bartunka, rytmistr Scirmay a doktor Zador, se snažili situaci uklidnit. Navrhli, že písemně potvrdí, že Mulder výzvu odmítl, což by mohlo postačovat jako důkaz, že Bartunek jednal čestně. Ten však návrh odmítl. Podle Zadora byl nadporučík „příliš rozrušený, nechtěl žádné kompromisy. Chtěl satisfakci – a ne papír.“

Bartunek uvedl ve výpovědi: „Nikdy předtím jsem žádný souboj nevedl. Moje povaha a způsob života mě vedly k tomu, že jsem se vyhýbal konfliktům. Tentokrát jsem ale neměl na vybranou.“

Později dodal: „Každý rakousko-uherský důstojník musí těžkou urážku odčinit zbraní, bez ohledu na to, že je v civilu a v cizině.“

„Jako aktivní důstojník nemohu snášet takovéto veřejné urážky. Pokud bych se nedomáhal satisfakce, byl bych vystaven posměchu, považován za zbabělce. Přišel bych o hodnost i čest.“

Krátce nato se Mulder znovu objevil na chodbě hotelu. Opět obrátil na Bartunka, zopakoval své urážky a pronesl: „Všechno, co jsem řekl, platí.“ Některé svědecké výpovědi uvádějí, že Mulder vytrhl svou paži z držení ruského lékaře Dr. Poludorodnika, který se mu snažil zabránit v pokračování konfliktu, a rozhodně vykročil směrem k Bartunkovi. V té chvíli Bartunek vytáhl revolver a z bezprostřední blízkosti jej střelil do hrudi.

Podle výpovědi svědkyně Idy Glanzmannové a dalších přítomných v předsálí paní Mulderová vykřikla: „Co jste to udělal mému muži?!“ a pokusila se Bartunka udeřit. Musel se bránit pažemi, aby odrazil její útok.

Bartunek se poté okamžitě přihlásil na policii.

Při výpovědi uvedl: „Když ke mně Mulder znovu přišel a zopakoval nadávky, ztratil jsem nad sebou vládu. Bylo to jako zatemnění mysli. Věděl jsem jen jedno – že moje čest je ztracena, pokud nebudu jednat. V tu chvíli jsem nepřemýšlel, kde jsem, jestli jsem v cizině, nebo co se stane. Jediná myšlenka byla: ‚Musím svou čest zachránit.‘“

Podle svědectví Dr. Poludorodnika: „Kulka zasáhla Muldera z bezprostřední blízkosti do hrudníku, přibližně jeden centimetr nad pravou prsní bradavkou. Mulder se okamžitě zhroutil a zemřel během několika minut v důsledku poranění hlavní tepny.“

Soudní proces probíhal ve dnech 12.–15. května 1909 před kantonálním soudem v Churu a vyvolal mimořádný zájem veřejnosti. Obžalobu vedl státní zástupce Dr. Bezzola, civilní žalobu zastupoval bývalý zemský rada Dr. Dedual a obhajobu vedl známý advokát a politik, státní senátor Dr. Calonder. Proces byl podrobně sledován domácím i zahraničním tiskem. Mezi svědky vystoupili mimo jiné číšnice Ida Glanzmannová, lékař Dr. Poludorodnik a řada důstojníků. Většina z nich se vyjádřila ve prospěch Bartunkovy klidné a bezúhonné povahy.

Ohledně zbraně Bartunek uvedl: „Revolver jsem u sebe nosil od chvíle, kdy se v penzionu před časem poprali dva hosté. Od té doby jsem se necítil bezpečně.“

„Neměl jsem v úmyslu Muldera zabít. Chtěl jsem ho zastavit. Jednal jsem ve stavu krajního afektu.“

Dr. Calonder zakončil obhajobu slovy: „Bartunek není zločinec. Je to důstojník, který jednal podle svých zásad a byl dohnán ke krajnosti.“

Kodex cti důstojníka sehrál v procesu klíčovou roli a stal se předmětem ostrých debat. Obhájce Bartunka, Dr. Calonder, opakovaně zdůrazňoval, že jeho klient jednal „ve shodě s vojenským kodexem cti, který je v rakousko-uherské armádě závazný“, a dodal: „Důstojník nemůže veřejně snášet hrubé urážky bez satisfakce.“ Naproti tomu civilní žalobce Dr. Dedual trval na tom, že „barbarský rakouský Ehrenkodex musí být na švýcarské půdě odmítnut“, a prohlásil: „Zabití člověka kvůli uražené cti u nás není ospravedlnitelné.“ I soud ve svém rozsudku uznal, že Bartunek „jednal podle pojetí cti své země“, avšak zdůraznil, že švýcarské zákony mají přednost.

Soud uznal Bartunka vinným z těžkého ublížení na těle s následkem smrti, spáchaného ve stavu silného afektu. Byl odsouzen k šesti měsícům vězení, přičemž mu byla započítána doba strávená ve vazbě. Soud zároveň přiznal nárok vdově a sirotkovi na náhradu škody, která měla být předmětem dalšího civilního řízení.

Josef Bartunek byl původně uvězněn v kantonální věznici v Churu. Na základě zhoršujícího se zdravotního stavu požádal o přeložení do Davosu. Švýcarská vláda jeho žádosti vyhověla a Bartunek byl přepraven do tamního sanatoria, kde trest vykonával pod lékařským dohledem v přísně střežené nemocniční místnosti. Z Davosu byl 1. října 1909 propuštěn.

Po návratu do Rakouska-Uherska stanul Josef Bartunek před čestným důstojnickým soudem pěšího pluku č. 76 v Ostřihomi, který měl rozhodnout, zda jeho čin – zastřelení Julese Muldera – poškodil důstojnickou čest a renomé armády. Soud dospěl k závěru, že Bartunek jednal v souladu s pravidly vojenské cti, neboť se snažil vyřešit urážku podle zavedených zvyklostí a k použití zbraně přistoupil až po opakovaném odmítnutí satisfakce. Čest důstojníka zůstala neporušena, a Bartunek tak nejen setrval ve službě, ale byl i povýšen do hodnosti kapitána se zpětnou účinností od 1. září 1909.

Rakousko-uherský ministr války, baron Schönaich, dokonce prostřednictvím vojenského atašé poděkoval Bartunkovu obhájci za jeho příkladnou práci.

Po skončení procesu s nadporučíkem Bartunkem se v evropském tisku rozpoutala živá a často velmi vyhraněná debata. Zatímco rakousko-uherské a německé noviny většinou vyjadřovaly pochopení pro čin důstojníka, který jednal „v duchu vojenské cti“, švýcarský a zejména francouzský tisk proces ostře kritizoval. Některé listy označily rozsudek za „justiční skandál“ a obvinily soud z přílišné shovívavosti k vojenskému násilí.

Naopak autorka Hélène Tuschak ve vídeňské Zeit tvrdila, že tragédii zavinila koketérie paní Mulderové. Anglický Standard přinesl otevřený protest vdovy Georgette Mulderové, která označila celý proces za frašku a švýcarskou justici za stranící obžalovanému.

Celý případ zůstává výmluvným dokladem střetu dvou světů – starého vojenského kodexu cti a moderního občanského práva.

Text je součástí knihy 

Rádce důstojníka pro zajištění úspěchu v souboji šavlí