logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Traumata dějin českých zemí - aspekty neemocionální

Reakce na rozhodnutí redakce časopisu Nový Polygon ukončit diskusi o odsunu Němců

Při vší lásce k svému národu cením ještě výše lidské a vědecké dobro než dobro národní. (František Palacký, List do Frankfurtu, 1848)

Svojí úvahou ?Nebojme se hadruňků? otevřel Luděk Frýbort v Novém Polygonu 02/2004 zásadní otázku zda a jak diskutovat o bolestivých tématech historie českých zemí, jmenovitě o poměru česko-německém.

Luděk Frýbort píše, že předpokladem věcné diskuse o sporných otázkách dějin je presumpce oboustranné dobré vůle diskutujících, se snahou se společně dobrat jádra problému. K tomu dodávám, že k racionální diskusi pak neodmyslitelně patří důkladná orientace v literárních pramenech, což je u české poválečné generace ztíženo nedostatečnou znalostí jazyka druhé strany.

Pro většinu českých Němců byla a je čeština problémem odvěkým. Jazyková bariéra je tudíž jedním z klíčových zábran subtilní komunikace, neboť verbální klacky nejsou výměně názorů nápomocné. Na štěstí již existují dobré české překlady základních děl německých autorů jako Ferdinanda Seibta ?Německo a Češi?, Volkra Zimmermanna ?O sudetských Němcích v nacistickém státě? nebo obsáhlá dokumentace historických pramenů Rolanda J. Hoffmanna, nazvaná ?Odsun ? die Vertreibung?, počínající dobou nacionálních střetů v druhé polovině 19. století. Všechny dokumenty Hoffmannovy knihy jsou akribicky přeloženy do druhého jazyka a zprostředkovávají bezprostřední pohled na to,?jak to tehdy bylo?. Přál bych si, aby podobně důkladné dílo dokumentů vyšlo i od českých autorů. Použitá literatura v citovaných publikacích dokládá dobrou orientaci jmenovaných německých autorů v odborné literatuře české. Uvedený výčet základních děl, které zprostředkovávají dobrý pohled do současné německé historiografie by se dal podstatně rozšířit. Není potřeba zdůrazňovat, že i práce českých historiků nacházejí prostor v německých odborných médiích.

V kontextu svého příspěvku se vědomě zmiňuji o traumatech dějin českých zemí a nikoli o historii české, protože nejpozději od poloviny 19. století existují dva vyhraněné, nacionálně podmíněné pohledy na historii českých zemí, totiž pohled český a německý. Skutečnost, že Čechy a Morava byly po staletí dvojjazyčné je nutno přijmout jako fakt a nezatracovat a priori dějepisné interpretace ?těch druhých? jako zlovolné. Územně přináleželi Němci k zemím koruny české, většina se identifikovala s habsburskou monarchií, i když do jejich vědomí v souvislosti s bismarckovským sjednocováním německých zemí ? vlastně již dříve ? prosakovala idea všeněmecká.

Československý stát z roku 1918 nenabízel jednoznačnou odpověď na politickou a kulturní orientaci českých Němců a tím nevyřešil ani tak zvanou otázku českou. V českých představách zakořeněný argument, že nám sudetští Němci rozbili republiku nepřiznává tomuto druhému nejsilnějšímu zemskému etniku odlišnou národní identitu a nezkoumá příčiny jejich nechuti k začlenění do československého státu. Že z provincionální národovecké omezenosti považovali nacionální socialismus za spásnou ideologii, patří také mezi ona tragická traumata dějin českých zemí. Sudetengau měla být takzvaná ?vzorová župa?, což se projevovalo nadprůměrnou stranickou organizovaností ve srovnání s ostatními říšskými župami. Sudetští Němci spáchali politické harakiri.

Sociolog Emanuel Chalupný píše, že neblahé zakrývání vlastní spoluviny na dějinných pohromách je typickým českým rysem. Komunistický básník Stanislav Kostka Neumann to vyjádřil ještě kritičtěji, že totiž Češi byli odjakživa političtí nešikové. Není divu, po dlouhé epochy chyběla českému národu politická vrstva sběhlá v diplomacii. Stále omílaná Bílá hora nebyl žádný diplomatický majstrštyk tehdejšího politického národa v českých zemích, k němuž patřili jak Češi, tak Němci. Ze sedmadvaceti popravených v roce 1621 jich bylo deset jazyka německého, včetně Jana Jesenia. Po Bílé hoře emigrovali jak Češi, tak Němci

Nepřipravenost českých politiků pro diplomatickou službu, frapantní neznalost cizích jazyků a neznalost atmosféry života mimo české luhy a háje je chronický deficit sahající až do přítomnosti, jak nedávno demonstrovala rozpačitá debata o jmenování komisařů pro Evropskou unii.

Že i seriozní dějepisci obou stran v různé míře kořenili svá díla nacionálními ingrediencemi je nutno připsat duchu 19. a 20. století. Nevyhnuli se tomu ani představitelé tehdejšího historiografického směru ? tak zvaného historismu ? Leopold von Ranke na straně německé a na české František Palacký, které uvádím jako pars pro toto. Antický klasik dějepisectví Tacitus vystihl tyto úpravy dějepisných fakt pregnantní formulí ?fingunt simul creduntque?, což znamená, že dějepravci svým upraveným vyprávěním sami věří.

Rukopisy s následným zavilým bojem jsou toho příkladem. Falšovalo se totiž již před Tacitem k větší slávě panovníků a vlastního rodu, kterýžto nešvar provázel v různé síle také nás od školních škamen. Míra věrohodnosti dějepisné výuky (podtóny jsou směrodatné) byla a je závislá na míře osvícenosti přednášejících profesorů a na zabedněnosti režimů, které právě v českých zemích vládly.

Jiná byla kritéria, metody a znalosti v době Balbínově, Palackého, jiná v době Pekařově, jiná pod zorným úhlem marxismu?leninismu a k jiným kritériím se dopracováváme dnes.

Historické studie zaměřené na určitý dějinný úsek se pokouší zrekonstruovat minulé děje a podávají jejich obraz. Jsou však zároveň samy obrazem doby, ve které vznikly, a tudíž objektem dějepisného kritického hodnocení, což nemá s takzvaným přepisováním dějin nic společného.

Z komunistických iluzí pozdě procitnuvší Milan Kundera v šedesátých letech uvažoval nad změnou kritérií a morálních paradigmat, jimiž je nutno vnímat svět: ?Vidět, jak se před očima velké humanitní hnutí zvrací v cosi nelidského a strhuje s sebou všechnu lidskou ctnost, navozuje ovšem myšlenku o značné vratkosti a nejistotě lidských ctností a hodnot vůbec. Což vytváří situaci totální skepse, kdy se všechna tvrzení mění v otázky a kdy je třeba vše prozkoumat znovu, až k nejzákladnějšímu problému, co je to vůbec člověk.? I deziluzovaný Kundera nechce jen debatovat, ale znovu prozkoumat. Víra ve věčné dogmatické pravdy je hrobem vědy, dokazoval Masaryk.

Od dějinných vědomostí, které jsme jednou zakonzervovali, se neradi loučíme, neboť se staly argumentačním rituálem a stavivem, možným kdykoliv zabudovat do debaty. Použiji slov německých psychoanalytiků Margarety a Alexandra Mitscherlichových, že ?rituál uklidňuje, chlácholí a utěšuje náš strach sugescí stále stejného. Zkoušet nové naproti tomu vyvolává nelibost a úzkost, zatímco rituál slibuje bezpečí: strnulé přidržování se daných norem odpovídá i pudové potřebě.?

Lze proto považovat za záslužnou činnost, když čeští autoři zprostředkovávají poznatky německých historiků českému čtenáři, jak to na příklad v Novém Polygonu dělal Ladislav Josef Beran, než mu bylo další publikování v Novém Polygonu odepřeno. Dovedu si představit, že některá fakta nepřipraveného čtenáře šokovala a že je odmítá přijímat.

Poválečná česká publicistika i historiografie se po hlubokém traumatu protektorátu k česko-německému vztahu a k vyhnání vyjadřovala ve formě ideologických polemik s cílem ve veřejnosti vyvolávat obavy před německým revanšismem, před kterým Československý stát ochrání jen věčné přátelství se Sovětským svazem. Takovýto přístup vyloučil z akademických pracovišť kritické zkoumání provádění etnických čistek. Zločiny proti lidskosti nebyly předmětem těchto studií. Výjimkou byly příspěvky autorů, žijících v zahraničí, mezi jinými Přemysla Pittra, bývalého ministra Jaroslava Stránského, nebo bývalého diplomata Karla Lisického. Ke kritikům odsunu patřil od počátku i generál Lev Prchala. V katolických kruzích nacházely vzájemné porozumění Ackermann?Gemeinde a české Opus bonum, ve kterém se angažoval opat Anastáz Opasek.

V období Pražského jara 1968 byla sice otázka vyhnání nakousnuta, ale k rozvinutí systematické vědecké práce a debaty chyběl čas. Uběhlo dalších deset let, než byla v roce 1978 v exilovém ?Svědectví? Pavla Tigrida uveřejněna práce slovenského historika Jána Mlynárika (pseudonym Danubius) ?Tézy o vysídleniu československých Nemcov?, jež konečně vyprovokovala vědeckou diskusi o vysídlení. Diskutovalo se mezi zainteresovanými odborníky převážně na stránkách exilových periodik, leč bez účasti široké české veřejnosti. Již tehdy vyvstávaly mezi disidenty protichůdné názory, jak spolupracovat či nespolupracovat s německými historiky.

Naproti tomu na německé straně se od konce války o problému transferu nejen polemizovalo, ale etnické čistky se staly předmětem seriózního vědeckého bádání, které je nevytrhovalo z kontextu předchozího nacistického teroru, jak to bývá po léta neblahým zvykem při svatodušních projevech Edmunda Stoibra. Podle Volkra Zimmermanna měla sudetoněmecká Volksgruppe pocit, že jsou vůdcovými dlužníky za vymanění z české nadvlády a za včlenění do ?tisícileté říše?. Z tohoto pocitu pramenila i ona již zmíněná nadprůměrná stranická organizovanost v NSDAP, dosáhnuvší v roce 1942 půl milionu členů. Zde bychom však měli mít na očích Stoibrovy volební cíle, protože Němci z českých zemí usídlení v Bavorsku představují silný volební potenciál CSU. Spolková země Bavorsko převzala 1954 patronát nad Sudetoněmeckým Landsmannschaftem, který je zastřešující organizací různých spolků se specifickou pracovní náplní.

Podle Evy Hahnové je dosti obtížné si udělat představu o počtu členů sudetoněmeckých organizací, neboť ne každý sudetský Němec je jejich členem. Podle kolujících polooficiálních údajů z roku 1986 ? tedy před sjednocením obou německých států ? byl počet členů Landsmannschaftu odhadován na 80 000 a 35 000 měla přičleněná mládežnická organizace, což dohromady dává 115?120 000 členů. Křesťanská Ackermann?Gemeinde a sociálnědemokratická Seliger?Gemeinde měly tehdy každá asi 10 000 členů.

Nejradikálnější organizací je Witikobund, navazující na myšlenky Othmara Spanna a předválečného Kamaradschaftsbundu o roli duchovní (německé ) elity, obdařené posláním vést masy v hierarchicky organizovaném stavovském státě. Po obsazení Sudet byli členové Kamaradschaftsbundu v sudetských oblastech považováni za zastánce konkurenční ideologie a byli nacisty postupně z politické scény odstraněni a někteří zavřeni. Konrad Henlein byl původně též členem tohoto elitérního spolku. Podle Hahnové měl Witkobund ve starých zemích Spolkové republiky kolem 1000 členů.

Výsledkem německého bádání v oblasti poválečných transferů je velké množství knižních titulů, studií a statistik, shromážděných především ve dvou specializovaných mnichovských pracovištích v Collegiu Carolinu a v Sudetoněmeckém archivu (Sudetendeutsches Archiv), dále v Düsseldorfu na Universitě Heinricha Heineho v Institutu kultury a dějin Němců ve východní Evropě, v Herderově Institutu v Marburgu a též na universitě v Lipsku. Tento mnohaletý kvalitativní náskok německé historiografie nebyl v době po kolapsu komunistického systému vyrovnán odbornými postoji českými.

Situace se naštěstí změnila. Sledujeme-li současnou českou odbornou literaturu, vidíme, jaký pokrok za poslední léta česká historická a politologická věda ve zpracovávání zapuzovaných traumatických témat udělala. Široké publikum bohužel zůstává tímto pokrokem téměř netknuté.

Ve vědě je nutno dodržovat korektní pravidla diskuse a neobviňovat diskusního partnera z nečestných motivů jen proto, že se dopracoval k jiným závěrům než bylo po léta nesvobodným systémem kázáno. Nevím, koho má redakce Nového Polygonu, jmenovitě její redaktor Jan Beneš, na mysli, když mluví o podplácení českých historiků Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Má-li důkazy, nechť je konkretizuje, ať uvede, jakým způsobem jsou podezřívaní vědci korumpováni a nevyrábí mysteriózní mlhu. Stipendia, stáže a mezinárodní výměny studentů jsou ve svobodném světě institucí zcela obvyklou. V internetu se to jen hemží meziuniverzitními dohodami o výměně studentů a o postgraduálních studijních pobytech, připojeny jsou dotazníky, jen je vyplnit.

Protože ve Spolkové republice Německo je školství podřízeno federálnímu systému a protože zadávání stipendií a studijních pobytů organizuje mnoho různých na sobě nezávislých vědeckých pracovišť, je nesnadné získat centrální data o počtu českých občanů, kteří těchto nabídek využívají. Snad by to bylo téma pro diplomovou práci.

Pro účel tohoto příspěvku však stačí zjištění, že čeští studenti nabízené možnosti německých vědeckých pracovišť dostatečně nevyužívají a že stipendijní místa propadávají, jak jsem zjistil svou vlastní malou rešerší a z rozhovorů s akademickými činiteli v Německu i v České republice. Čeští studenti dávají přednost studijním místům v USA, Velké Británii a Francii. Největší studentskou enklávu z postkomunistických zemí tvoří v Mnichově Bulhaři v počtu asi 2 500 studujících. Pana redaktora Beneše může tudíž uklidnit, že ?penetrace německé nacionalistické ideologie? zasívané do mladých českých duší není tak hrozivá.

Z mého hlediska je však nedostatečný zájem mladé české generace o ducha sousední země dosti povážlivý, protože neznalost byla odjakživa semeništěm nejdivočejších předsudků. Důkazem toho je skutečnost, že důvěru v politický život v Německu mají Češi, kteří ve Spolkové republice žijí, zatímco projevy nedůvěry přichází ze zámoří a z českých vlastí, od lidí, kteří s politickým životem současného německého státu a s jeho občany nemají přímé zkušenosti. Do této kategorie pravděpodobně zapadá i Jan Beneš. Zajímalo by mne, kdy a na jaké úrovni tváří v tvář s německými akademickými představiteli mluvil a jaké má zkušenosti ze styku s lidmi historicky a politicky odborně neškolenými. Rozhovory s lidmi bez odborného vzdělání předpokládají dobrou znalost němčiny. Za 36 let mého života ve Spolkové republice Německo jsme ani moje manželka ani já nebyli jako Češi vystaveni verbálním útokům ze strany bývalých německých spoluobčanů, ani při mých přednáškách v Lidové univerzitě ve Wuppertale, ani při setkáních v Ackermann Gemeinde, i když se moje názory nekryly s některými představami vyhoštěných. Většinou jsme měli dojem, že se k nám hlásí jako ke krajanům a spíše vyzdvihují společné kulturní kořeny. Bohužel pozdě.

Stipendia nejsou žádná jednosměrka, zájemci o dějiny střední a východní Evropy přicházejí na české vysoké školy i z Německa. O výměnu studentů se zasloužil profesor slavistiky na universitě ve Freiburgu, bohužel nedávno zemřelý Antonín Měštan.

Na univerzitách a vědeckých institutech, kde výměna studentů probíhá, jsou výměnné akce posuzovány kladně, nejen co se týče vědeckého poznání, ale též co se týče mezilidských vztahů, jak jsem vyrozuměl z rozhovorů s akademickými činiteli Philippsovy univerzity v Marburgu, Collegia Carolina v Mnichově, Karlovy univerzity v Praze a Masarykovy univerzity v Brně. Jsem si vědom toho, že tato soukromá sonda je nedostatečná, mohla by však sloužit jako impuls pro vědecké vyhodnocení česko-německé vědecké spolupráce.

Nové formy evropské vědecké spolupráce historiků představuje také výzkum dějinných interpretací školních knih, na němž se podílejí historici, nakladatelé, autoři školních knih a zástupci ministerstev kultury evropských zemí. Účelem je odbourávání předsudků a výchova k národnostní snášenlivosti. V Německu je na tomto poli ve vedoucí pozici Georg?Eckert-Institut pro mezinárodní výzkum školních knih se sídlem v Braunschweigu. Tato instituce zaznamenala podstatné výsledky v hodnocení dějin německo-francouzských, německo?izraelských a německo-polských. Potěšitelná je účast českých expertů na tomto projektu. Považoval bych za konstruktivní příspěvek redakce Nového Polygonu, ale i ostatních českých kulturních časopisů, kdyby animovali odborníky, pracující na těchto projektech, informovat širší veřejnost.

Příkladem evropského kulturního cítění může být i kniha evropských dějin vydaná pro školy z iniciativy pařížského nakladatelství Hachette, do níž přispělo 12 evropských historiků, mezi jinými i Jiří Gruša. Kniha je bohatě ilustrovaná, vybavená dokumentárními fotografiemi, zeměpisnými historickými mapami a není bez významu, že je k dostání i na českém knižním trhu.

Mluvíme o traumatech českých zemí, k nimž patří traumata jak česká tak německá. Česká traumata jsou většině čtenářů jakož i autorovi dobře známa, neboť každý národ ošetřuje především vlastní rány. Rány protivníků tak nebolí. Autor se zajímal i o traumata protivníka a je si dobře vědom toho, kdy která rána od koho a v jaké časové sekvenci byla zasazena a s jakým úmyslem. Kolbištěm byla společná země, která krvácela a byla mrzačena pod dopadem mnohdy iracionální zloby obou protivníků. Finální fáze tohoto ?stýkání a potýkání? vyústila do vyhnání jednoho ze soupeřů.

Ze zkušenosti i z dokumentů víme, že to mohlo dopadnout i opačně, o čemž se můžeme dočíst v nástupním projevu Reinharda Heydricha ?O plánech na likvidaci českého národa? v Černínském paláci 2. října 1941. Vítěz zůstal, ne vždy s ním vítězila česká krajina.

Sudetengau se nestala po roce 1938 vzorovou župou tisícileté Velkoněmecké říše. Z pohraničí, po roce 1945 komunistickou stranou takticky plánovaného jako zárodek struktur socialistické společnosti, se nestala kvetoucí socialistická oblast. Všechno bylo jinak. V pohraničí zaniklo po roce 1945 na 3000 obcí, některé cíleně rozstřílené cvičnou střelbou Československé lidové armády. V roce 1991 žilo v pohraničí o 25 ? 30% lidí méně než v roce 1930. Byla rozrušena sociální struktura, která se vytvářela po staletí, vytratil se cit k půdě, necitlivou industrializací se krajina měnila v měsíční krátery, zarůstaly cesty na jejichž okrajích chátrala boží muka a kříže, travou a hložím prorůstaly kapličky a z klášterů byly na vojenská nákladní vozidla vidlemi nakládány prastaré rukopisy a nenahraditelné tisky, které zmizely ve sběru a na kompostech.

Společné zemi bylo lhostejné, zda knihy hořely v nacistických plamenech a synagogy znesvětila německy hlomozící nevzdělaná lůza, zda vojáci pod velením stejně nevzdělaných důstojníků vidlemi likvidovali staleté klášterní knihovny a měnily je ve vojenské objekty. Revolučními turbulencemi poděšený genius loci se vytratil a zanechal kulturní a sociální prázdnotu ? jizvu která v mnohých pohraničních oblastech nebyla zacelena ani po půl století. Jinakost pohraničí je patrná dodnes.

Česko?sudetoněmecký spor je fenomén mentální. Každá z účastněných stran si přeje, aby utržená traumata byla respektována jejím protivníkem. Věčné jednostranné ublíženectví a bolestínství není projevem mentální a politické zralosti. Výroky Edmunda Stoibra, že nenavštíví Prahu, jakož i Lex Beneš a ostentativní přenocování Václava Klause v krumlovském hotelu, kde byla instalována busta Edvarda Beneše, patří do kategorie neprozíravosti, populismu a diplomatické nešikovnosti, o které se zmiňoval Stanislav Kostka Neumann.

Účelem tohoto textu bylo upozornit na jiné způsoby vnímání česko-německého sousedství, než věčné ublíženectví a vzájemné konfrontace, jak jsou většinou zkratkovitě nabízeny denním tiskem a vlastně i Novým Polygonem. Dnes po pádu železné opony, kdy zmizely ideologické bariery, kdy vyrůstá mladá nezatížená generace historiků a nic nestojí v cestě k vědecké výměně názorů, je povinností a příležitostí i neodborných časopisů informovat o nových proudech historického poznání a dát slovo těm, kteří se této konstruktivní práce přímo zúčastňují. Toto poznání by mělo platit i pro Nový Polygon, postulující nárok pokračovatele tradice záslužných nadregionálních exulantských časopisů, redigovaných osobnostmi jako Josef Škvorecký a Pavel Tigrid, kteří se žádným tématům nevyhýbali.

 
Datum: 24. 09. 2004 18:48:22 Autor: Jan Beneš
Předmět: Komentář
Polygon nikdy nebyl historickou revue a Váš příspěvek je zejména tak rozsáhlý, že by jeho uveřejnění přicházelo v úvahu pouze na pokračování i kdyby tomu tak bylo. Žádná redakce na světě nemá za povinnost tisknout cokoli - kohokoli napadne zaslat jí, že ? Jinak si Vás, pokud jste se odhodlal hodnotit moji integritu, dovoluji informovat, že v odsunu skončila má vlastní teta (hodně nespravedlivě, její československý manžel zahynul při útěku do zahraniční armády) v roce 1972 jsem na pozvání Inter Nation (a osobně pana Brandta) trávil v Němcích půl roku, účastnil se i setkání Landsmanschaftu (společně např. s Luďkem Pachmannem, příjemně tam poklábosil třeba z W. Becherem) a následně publikoval svá poznání o česko-německých vztazích v Amerických listech o cos dříve než Vámi zmiňovaný Danubius. Dokonce za to byl jistými osobami čs. exilu tenkrát ?vyloučen z národa?. Potíž bude asi zejména v tom, že dotyčného Danubia, zajisté na rozdíl od Vás, pamatuji nikoli pod označením historik, ale jako lektora marxismu-leninismu. Dtto ve zcela jiné roli pamatuji též pana Mandlera. V Německu žije většinou dokumentovaně už pár století (jeden z nich byl v Paulusově štábu u Stalingradu, další až do minulých voleb poslancem v Bundestagu a pak EU) i celkem devět členů mé rodiny. Budete možná překvapen, ale svůj názor na sudetoněmectví jsem (od roku 1972) korigoval hlavně pod jejich vlivem. Co vychcanost (viz slovník Václava Havla v úvodní deklaraci Charty 77) a snahu poškodit Německu těžko získávané dobré jméno a přivést zemi do dalšího maléru. Dubiosní akty, jako zákon hodnotící Dra Beneše co osobu jež se zasloužila o stát, není projevem českého nacionalismu ? jak usuzujete ? ale pouhým projevem obrany proti nacionalismu sudetoněmeckému. Jinak je to vše také o tom (jak se dnes nesprávně česky říká), že číslo Polygonu č.1/ 2003, obsahovalo z 96 stran obsahu čtyři články pana Kryslíka, dopis paní Mlynárikové, dopis pana Mezera, plus články Emanuela Mandlera, a L.J.Berana, vše poskytující čtenáři hodně jednostrannou masáž o našich zločinech na nevinných českých Němcích. Což naprostá většina abonentů nepovažovala za cosi v souladu s tím, proč si časopis předplácí. Se zdvořilým pozdravem Jan Beneš
Datum: 25. 09. 2004 04:10:02 Autor: Josef Danda
Předmět: komentář
Zdůvodnit a omluvit se dá jistě cokoliv, i politický postoj českých Němců v době před a v průběhu II. svět. války. Připadá mi to stejné, jako když obhájce u soudu hájí čtyřnásobného vraha poukazem na jeho těžké dětství.
Datum: 28. 09. 2004 15:26:25 Autor: Lumír Mosler
Předmět: Cenzor Beneš
Beneši, jste lhář Lumír Mosler,Příbram
Datum: 28. 09. 2004 22:26:42 Autor: Petr Zeman-Peyersfeld
Předmět: Traumata dějin českých zemí...
Po dlouhé době jsem si mohl přečíst vyvážený a argumentačně podložená článek ukazující na traumata českých dějin. Českému národu skutečně chybí hlubší věcná znalost vlastzních dějin. To je však dáno nejen lety nesvobod v komunistickém režimu, kdy rozhodující po celou dobu bylo to, co pronesl Z. Nejedlý. Svůj podíl na tom má i 1. republika, kdy historikové ve výkladu dějin soužití českého a německého národa v zemích koruny české svou argumenatci opírali o "hrdinné husity", jejichž boj vydávali za národně osvobozenecký boj proti německým křižákům-utlačovatelům,(ačkoli husité se ve skutečnosti nechovali o nic lépe než křižáci)a jako druhou berličku používali Bílou horu a Jiráskovo "Temno". Děkuji za tento článek a přiji si jen více takových.
Datum: 28. 09. 2004 22:30:15 Autor: Petr Zeman-Peyersfeld
Předmět: Cenzor Beneš
Přidávám se k Vašemu názoru. Zúžit hodnocení soužití Čechů a Němců v zemích koruny české jen na jednu historicky krátkou dobu (i když dobu pro čechy velice traumatickou) je historický diletantismus.
Datum: 29. 09. 2004 12:48:14 Autor: Hrubant Ivan
Předmět: České trauma
Vážený pane kolego, to co považujete za mentální trauma je naprosto přirozené chování příslušníků národa na základě jeho historických zkušeností. Nechceme si ještě jednou zopakovat situaci z roku 1938. Zapomínáte, že německý národ byl původcem dvou nejstrašnějších válek v dějinách a jeho vědecké chápání světa, stálo životy milióny lidí. Je prokázáno, že Němci plánovali naše obyvatelstvo buď poněmčit ( rasově vhodné cca třetinu) ostatní vystěhovat někam za Ural. Odsun v roce 1945, jakkoli byla jeho forma odsouzeníhodná, byl pouze reakcí na chování Němců během války. Ostatně odsun "pátých kolon" probíhal ve všech zemích. Všechny za odsunem udělali čáru, nikdo se na rozdíl od nás za nic neomlouval.
Datum: 01. 10. 2004 04:53:39 Autor: JAB
Předmět: článek z Neviditelného psa
Vzpomínky na skutečnost Václav Vlk Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou. A to přesto, že Goebbels prohlašoval opak. Ani když se jedná o problém odsunu Němců z Česka a Polska. Byli jsme dlouhou dobu přesvědčováni v novinách populárními komentátory i politiky, že problém odsunu Němců se vyřeší jednoduše: že vlastně o nic nejde. Že "jim" jde hlavně o to, abychom "morálně" odsoudili naše hříchy a viny a pak že už vše půjde jako po másle. Ukázalo se, že nic nebylo vzdálenější pravdě. Poslední události, pokusy o hromadné žaloby na Polsko a ČR a drsná a nekompromisní odpověď Polska, jednání německých a polských představitelů ukazují, že se "vyhnanci" a hlavně jejich vedení nespokojí s nějakými "omluvami". A že jde o peníze a majetek a politický vliv. Ukazuje se, že jakmile by Svaz vyhnanců začal vítězit na poli "odškodnění", přitvrdil by a kladl by další požadavky na Českou republiku a Polsko, jako je "návrat" vytvoření autonomie a podobně. Což by vedlo ke změně dosavadního více než padesátiletého mírového uspořádání v Evropě a mohlo by tak rozkolísat celou Evropu. To není žádná fantasmagorie, ale skutečnost. Za patnáct let od roku 1989 jsme se ve vztazích se sudetskými Němci dostali od slov o "omluvě" a prohlašování, že jde jen o "smířlivé gesto a uznání morální viny" z naší strany až k otevřeným pokusům určovat co budeme dělat a říkat, čí sochy smíme postavit, až po organizovaný pokus podáváním hromadných žalob k často neuvěřitelně rozhodujícím "evropským soudům" (viz zeď mezi Izraelem a Palestinci) změnit politický status quo v Evropě. Je podivuhodné, že skutečný stav je zamlžován, omlouván, zkreslován. Jako by se čeští politici a novináři snažili za každou cenu zabránit skutečnému pohledu na problém. Celého "Svazu vyhnanců" a sudetoněmeckého Landsmanšaftu zvlášť. V prvé řadě je potřeba přiznat, že se nejedná o žádný okrajový problém, ale z hlediska dalšího vývoje našeho státu o jednu ze základních otázek. Stát, který je v trvalém konfliktu, byť někdy dovedně skrývaném, s velkým sousedem a partnerem na takovéto praktiky může jen doplatit. Je nutno nahlas všude říkat, že Německo nikdy skutečně nezrušilo ze své strany nacistickou a pro nás a Evropu osudnou Mnichovskou dohodu. Ukázat, že právě tím, mimo jiné, dalo politický a právní základ vedení Landsmanšaftu k tomu, aby plynule navázali na myšlenky a činnost Henleina a jeho Sudetoněmecké strany. Jestliže se samo Německo pokoušelo o denacifikaci, ve vztahu k vyhnancům a hlavně sudetoněmeckým skupinám naopak podporovalo kontinuitu agresivní nacionalistické protičeské a protipolské politiky. S výjimkou ilegálních skupin jako byla "Stille Hilfe" neexistuje v Německu žádná skupina a nebo spolek, který by nepřetržitě již více než století hlásal protičeské postoje a pěstoval ve svých členech pocit jak nadřazenosti, tak toho, že se na něm druhá stana sporu dopustila neodčinitelného bezpráví. K tomu, aby bylo možno takto formovat určitou skupinu obyvatel nějakého státu, musí být jak vnější, tak vnitřní podmínky.Vnějšími podmínkami bylo rozdělení Evropy na dva tábory, kdy Německo prostě využívalo "vyhnanců" a hlavně sudetských Němců jako nátlakové karty. Jak proti Československu a Polsku, tak proti SSSR. Takováto podpora však není nikdy zadarmo. Do čela vyhnaneckých organizací se dostali zarytí nacionalisté, občas i skuteční nacisté. V tomto duchu, přes řečnické ornamenty pokračují vyhnanecké organizace ve své agresivní politice dál . Druhá stránka, kterou většina obyvatel ČR nezná, je otázka postavení sudetských němců v samotném Německu. Oficielně se na odiv staví úspěšná integrace sudetských Němců, hlavně do Bavorska. Málo anebo vůbec se nemluví o tom, že sudetští Němci jsou stále, jako sociální a politická skupina oddělenou a samostatnou částí "německého národa. A to ne zrovna obdivovanou. Sudetští Němci se po odsunu z ČR potýkali s mnoha nepříjemnosti a nedůvěrou. Značná část tzv. říšských Němců je považovala za něco méně hodnotného, za jakési málo vzdělané a podivným nářečím mluvící přivandrovalce. Sudetští Němci se setkávali až s groteskními zkušenostmi, když mnoho "říšských Němců" například nechtělo vysídlence nechat spát ve volných místnostech, ale dávali je i s dětmi do stodol a chlévů. Chování vůči sudetským Němcům bylo občas až groteskní. Typickou ukázkou je příhoda, kdy říšská Němka osočila odsunutou Němku, že vyšívaný kapesník, který má, jistě někde ukradla, protože prostě žádní "sudetští Němci" prostě nemají vyšívané kapesníky. Odsunutí Němci byli z praktických důvodů místně koncentrováni. Byli dlouhodobě ubytováváni například v bývalých budovách lágrů a nebo kasáren. Někde, jako v blízkosti Kasselu jim byla vyhrazena menší často úplně vybombardovaná města, aby tam žili "mezi sebou". Dodnes najdete v Německu města a vesnice, kde je většina obyvatel potomky sudetských Němců. Také to, že mnohdy se podle jmen pozná, kdo je a kdo není sudetský Němec (viz slavný film "Odsouzeni k hříchu"), vedlo k určité segregaci sudetských Němců. Na jedné straně se tak sudetští Němci cítili ponižováni, na druhé straně jim německá politická representace mazala med kolem úst, čím více a hlasitěji křičeli proti Československu a Polsku (křičet například proti SSSR a dnes Rusku ohledně Východního Pruska se nedoporučuje a v podstatě ani netoleruje). S pocitem druhořadých občanů, vyhnáni a bez majetku, v situaci kdy ti, co nejhlasitěji křičeli o právu na sebeurčení a hajlovali a měli zásadní vinu na osudu sudetoněmecké menšiny, se opět dostávají do čela, neměli sudetští Němci moc na vybranou. Protože právě vyhnanecké organizace měly a mají v rukou jak moc, tak peníze, které plynou ze spolkového rozpočtu. Vykořenění a zděšení lidé, kterým již od dob jejich dědů jejich vůdci slibovali vítězství nad Bémáky a kteří si prožili opojení ze splnění snu o připojení k Říši, se najednou za pár let z vítězů stali žebráky Vývoj v Landsmanšaftu také ovlivnilo, to, že vyhnání či odsun, postihlo i ty sudetské Němce, kteří byli jak s ČS republikou smířeni, pracovali v čs. úřadech, posílali často své děti na výuku češtiny a dokonce mnozí dobrovolně přísahali věrnost Československu. Tito lidé pak sloužili jako odstrašující příklad k tomu, jak se povede těm, kdo budou chtít spolupracovat s Čechy. Politickou a ekonomickou moc v sudetoněmeckých organizacích tak převzaly kruhy, pro které bylo výhodné pěstovat pod nepříliš silnou demokratickou rouškou staré ideály, které vytýčil Henleien. Stačí se podívat na základní Prohlášení Landsmanšaftu či navštívit jejich www stránky a věc je jasná. Hlavním zločincem jsou Beneš a Češi. V prohlášení je jako cíl vyhlášen návrat do "starých území" vytvoření Sudetenlandu a jeho autonomie až po odtržení. Na ruku jim také hraje to, že Češi a sudetští Němci se vlastně vůbec od roku 1945 neznají. Sudetští Němci například většinou vůbec nechápou, proč Češi trvají na tom, že je Němci chtěli vyvraždit. Považují to za nepravdu. Tyto skutečnosti se z různých důvodů čeští politici snaží zastírat již 15 let. Po celou tu dobu vedení Landsmanšaftu a s nimi spojené politické kruhy útočí na ČR. Až po pokus znemožnit vstup ČR do EU. Když toto nevyšlo a otevřením hranic se ekonomická propojenost ČR s Německem a zapojení do EU zvětšuje, pokouší se změnit pro ně nepříznivou situaci dalším stupňováním vyhrůžek. Polsko odpovědělo rázně. A jedině možně. Česká representace však mlčí. Nesmyslně a hloupě. Protože se ukazuje, že právě teď by byla možnost dostat se z defenzívy. Německá vláda začíná chápat že strašák "Věčně včerejších" začíná škodit i Německu. Právě teď musí česká vláda zaujmout jasné stanovisko a dosáhnout nějaké dohody s německou vládou. Možná je to poslední možnost nadlouho. Zvítězí-li CDU/CSU a stane-li se kancléřem Stroiber, lze očekávat jeho rychlé spojení s nejprotičeštějšími kruhy v Rakousku a pak by už skutečně šlo do tuhého. Sudetoněmečtí předáci přesvědčili většinu našich bývalých spoluobčanů o tom, že Beneš byl horší než Hitler. Že Československo byla odporná diktatura a Hitlerovo Německo výborný stát a jejich záchrana. Pokusili se o tom přesvědčit i EU. Což naštěstí nevyšlo. Co se jim však za vydatné pomoci spolkových špiček povedlo, že dokázali doslova vygumovat sudetským Němcům vzpomínky na skutečnost a nahradit je zapomněním. Velká část sudetských Němců je dnes hluboce přesvědčena, že oni se ničeho nedopustili. A že jsou jen obětí nebývalého a ničím neodůvodněného násilí. A že na jejich straně je "právo" a morálka". Je čas. Čas něco dělat. Říci jasné a rozhodné slovo. Zamlčování, lavírování a výmluvy vedly za 15 let jen k tomu, že se mezi obyvateli ČR, Polska a odsunutými Němci zvedla jen větší nenávist. Ústupky pak vyvolaly u předáků Landsmanšaftu dojem, že čeho nedosáhli válkou, mají naději dosáhnout teď. Jestliže toto nebezpečí pro Evropu pochopil německý kancléř, je na čase, aby to pochopili i naši politici.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).

Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).


Recenze týdne

Co jsem prožil

Nejnovější vydání oblíbených pamětí.