Vlna násilí v hotelu Pošta

aneb další vzpomínka na službu vlasti za vlády dělnické třídy

Mým nejlepším kamarádem v době vojenské služby u VÚ 4425 v Prachaticích byl Jozef Bandri. Byl cikánské národnosti, původem z Galanty, ale dětství strávil v Chebu, takže uměl krásně česky, rozhodně lépe než já. A když jsme nedostali vycházku, kdy jsme chtěli, tak jsme prostě odešli na nepovolenou vycházku buď dírou v plotě anebo nějakým fíglem rovnou přes bránu, když tam byl nějaký vhodný důstojník mající dozorčí funkci. Jednou, když byl na bráně podporučík Maňásek, tak jsme propochodovali přes bránu, Bandri a já, přičemž on šel přede mnou a já jsem držel ruku na jeho rameni. "Kam jdete? Zahlaste se!" zavřískal z okýnka vrátnice Maňásek, známý jako "Ztracené dělo". "Soudruhu podporučíku! Eskortuji vojína Bandriho k odbornému lékaři na polokliniku do Prachatic! Má prudké bolesti břicha a jde na gynekologickou prohlídku!" (tu polokliniku jsem řekl schválně, Maňásek to spolkl). "Pokračujte!" zavelel Maňásek a pokračoval dál ve studiu příručky Zákl 1-1, kterou měl před sebou postavenou tak, aby zvenku bylo vidět, co čte.

A tak jsme šli. Když nebyla obvyklá doba vycházek, tedy odpoledne, tak nebylo radno se zdržovat na prachatickém náměstí, protože Malý Bigo, jinak zástupce velitele pluku pro výcvik major Král, rád chodíval do Národního domu na pivo během dne, někdy i na oběd. Chodívali jsme tedy o ulici níž, jeden blok domů pod náměstím, kde na rohu stála budova s nápisem Hotel Pošta. Jestli byl nahoře hotel, jsem se nikdy nedověděl, ale dole byla hospoda čtvrté cenové skupiny a vpravo za výčepem byla velká místnost, která už měla okna do ulice za rohem. Místnost měla staré ohýbané židle ještě po Němcích, igelitové ubrusy na stole a podlaha byla taková nečitelně černá, jako bývaly podlahy ve starých nádražních čekárnách. A opravdu to tam smrdělo jako v nádražní čekárně v Postoupkách.

Seděli jsme tam s Jozefem Bandrim a za chvíli se k nám připojil Jirka Paroubek, který byl na legální vycházce, u absíků se to tak nebralo, ti měli stále nějaké výhody a chodili na vycházku třeba v poledne. Přišel tou ulici za rohem, protože měl přítelkyni na pedagogické škole. A protože se Jirkova přítelkyně zrovna musela učit štrikovat, nebo neměla čas, nebo náladu, tak přišel čas na pivo. Jirka seděl zády k pootevřenému oknu, já proti němu zády ke středu místnosti. Seděli jsme tam jako tři cikáni, protože Bandri byl jasný a já i Paroubek jsme velmi tmavé pleti. Za mnou seděli u stolu čtyři chuligáni nebo hašišáci, tak se jim tehdy říkalo, měli doma ušité hranaté batohy, na které propiskou napsali US a hráli na kytary. A krásně. Ten, co zpíval, vypadal jako mladý Luboš Pospíšil (nevím, zda to byl on) nebo Jáchym Topol, takový ten světlý typ, co by si rád nechal narůst blond plnovous, jenže mu neroste a vypadá to blbě. Hráli stylem první housle a druhé housle, nebo první kytara a doprovodná kytara, nerozumím tomu, ale měli to krásně vymyšlené a ladilo to, zpívali Be-bop-a-lula a House of the Rising Sun, což mělo obzvláštní kouzlo a přitažlivost pro mne, protože tehdy už jsem začínal vidět americké pobřeží nad Boubínem. Bylo poznat, že to nejsou žádní vlastenci a Sušilova sbírka moravských písní je nevzrušuje.

Poslouchali jsme aspoň půl hodiny, nikomu nevadili, běžní prachatičtí vagabundi a ožralkové seděli v přední místnosti u výčepu, ale přesto ta angličtina musela asi někomu velice vadit. Objevil se příslušník Veřejné bezpečnosti, poměrně mladý, tak metr sedmdesát pět a začal ty chuligány za mnou "legitimovat" a kontrolovat, jestli mají v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Paroubek s Bandrim sedící proti mne to asi pozorovali pěknou chvíli, já jsem o tom vůbec nevěděl, až když úplně přestali hrát a začaly se ozývat protestující hlasy, tak jsem se taky otočil. Je dosti možné, že se příslušníkovi dostalo od hašišáků nějakého nelichotivého přízviska, v každém případě chytil zpívajícího "Pospíšila" za košili pod krkem a začal ho mlátit pendrekem po hlavě, krku a ramenou. Zpěvák nemelodicky řval bolestí. To už jsem stál za příslušníkem a zvednul mu tu jeho brigadýrku s červeným pruhem z hlavy. Pootočil se, co se jako děje. Přitom tak prudce pohnul hlavou, že se nešťastnou náhodou čelem praštil do prázdného kríglu, který držel Jozef Bandri v ruce. Krígl je sklenice na pivo z poměrně tlustého skla s držátkem. Byla to stará dobrá rána a příslušník šel do kolen a chvíli to vypadalo, že chce na do teď bitém hašišákovi provádět nějaký orální sex. Ale je taky možné, že se mu zdálo, že je ve Škole SNB v Holešově a že dělá rajóny. V každém případě byl mimo provoz.

Chuligáni zřejmě nebyli v této situaci poprvé a zcela jasně věděli, co mají dělat. Otevřeli boční okno do ulice, všichni čtyři vyskákali ven a utíkali jako zajíci. Vojín Jozef Bandri vytáhl omdlelé pěsti dělnické třídy pistoli CZ-52 z pouzdra, pár pohyby udělal "rozborku", což nás nutili dělat i se zavázanýma očima, jednotlivé části taky vyházel oknem a pružinu strčil do kapsy s poznámkou, že ji potřebuje. Poté sám vyskočil oknem a odebral se neznámo kam. Podotýkám, že pozdější verze tohoto příběhu, tradující v prachatických kasárnách, že jsem tím oknem vyhodil i ne zcela omdlelého příslušníka, nejsou pravdivé. Ležel na zemi a měl dost. Já jsem se ho ani nedotkl. Možná tím oknem sám vyskočil při snaze pronásledovat prchající chuligány a znovu pod oknem omdlel. Co já vím?

Já s Paroubkem jsme odešli dveřmi, kolem výčepu. Paroubek se naklonil k výčepnímu, aby byly viděl ty dvě pecky mezi zlatými kolejničkami na jeho rameni a pravil: "Soudruhu! Oni se tam vzadu perou! Ale my s tím nemáme nic společného!" A vrátili jsme se zpátky do kasáren, já dírou v plotě, Paroubek přes bránu, protože on byl venku oficiálně. Pokud vím, celý případ nikdy nebyl vyšetřován, aspoň mne se nikdy na to nikdo neptal. I když je možné, že zavřeli někoho jiného.

---- Tento článek je určen hlavně pro mé zahraniční čtenářstvo. Těm pár českým vrtákům a hnidopichům, co to budou číst, bych chtěl sdělit, že Paroubek se žádného trestného činu nedopustil a ostatně si ani na nic takového vůbec nepamatuje a já vám na vaše zákony, které mají kontinuitu s komunistickým režimem, zcela seru. --- Jozef Bandri se mi nedavno ozval emailem a poprel, ze by nekdy byl ciganske narodnosti. Nic jineho nepopiral. Na fotce je Hotel Posta v Prachaticich, jak vypada dnes - v te hospode je ocividne BAR - zadna 4. cenova skupina.