Vojna u VÚ 6174

1963?1965

1

Když jsem u odvodové komise vyslovil přání stát se radistou, netušil jsem, že se mi to vyplní.

Navíc jsem se dostal k VÚ6174 Litoměřice, kde jsem se také mohl věnovat mým dřívějším velkým koníčkům ? angličtině a muzice.

Do kasáren jsme přišli začátkem srpna 1963. Velitelem našeho školního praporu byl pověstný ?Papá? Cerman. V ?příjmači? nás rozdělili podle úrovně angličtiny do čet. Další specializace čet byla znalost telegrafie a ti co neuměli nic z toho předchozího, byli tzv. ?lepiči?, kteří pak obsluhovali dálnopisy a jen stříhali a lepili pásky se zprávami.

Na dvůr přijely V3S a vysypaly hromady slámy. Do toho úmorného vedra nás vyhnali, abychom si správně vycpali své slamníky. Velitelé družstev stáli u vchodu a velice se bavili tím, že posílali vojáčky zpět do ?mlýnice? na docpání slamníků. Jednoho chudáka vrátili několikrát a tak se rozhodl slamník nacpat, že byl skoro kulatý a on ho nemohl sám utáhnout. Když mu kamarádi pomohli a slamník dali na jeho spodní palandu, tak pod stropem zůstala štěrbina cca 20 cm ? takže musel znovu ven a slámu odebrat.

První večerní prohlídka ? všichni nastoupeni v nočních košilích a náš neurotický velitel družstva Míša začal řádit. Po zjištěných závadách se prohlídka několikrát opakovala a nakonec, když už nemohl nic najít, otevřel kamna, sáhl dovnitř a maje ruku černou od sazí zařval: ?Vojáci! Špína!?

Na chodbách jsme měli skříňky, na jejichž vrchu stály ?půllitry?. Při prvním nočním poplachu byl obrovský zmatek, jak všichni pobíhali v nočních košilích a ze skříněk padaly půllitry a také přilby. Ráno jsme vybíhali na rozcvičku do půl těla. Jídlo jsme jedli v jídelně z ešusů a kdo nejedl rychle, měl smůlu, protože následovalo: ?Vztyk, odchod?!

Naproti naší budově byla kamenná stěna, ve které byly dveře s honosným nápisem ?Důl Arpád?, kam se chodilo pro uhlí.

Kromě běžných nováčkovských buzerací jsme měli relativní pohodu na učebnách, když jsme se učili odposlech anglického vojenského vysílání na KV ? krátkých vlnách.

 Seděli jsme se sluchátky na hlavě a snažili se zapsat nahrávky rádiového provozu letadel US Air Force, která udávala svoji polohu, počasí, zásobu paliva atd. Zdálo se to jednoduché, ale rušení a fading (únik signálu) byly hrozné! Dá se říct, že to bylo docela dobrodružství a moc mě to bavilo. Například dvojice B52 s atomovkami na palubě, které startovaly z americké základny Thule v Gronsku a jejich trasa vedla přes Island, Skotsko, Španělsko, Itálii, aby obletěly Středozemní moře a pak se vracely přes severní Afriku zpět. Měly kontrolní body (Mailpouch), kde také ve vzduchu doplňovaly palivo od KC130. Po našem odchodu do civilu ?ztratily? jednu atomovku v moři u Španěska a byl z toho obrovský mezinárodní incident.

Klub mladých

2

Na pracovišti měl každý před sebou dva radiopřijmače ruské výroby (kadý do jednoho sluchátka) s možností přepínání a zároveň dva magnetofony Sonet Duo, které byly stále v provozu (pochvala pro firmu TESLA). Anténní pole o ploše fotbalového hřiště poskytovalo výběr z cca 15 antén.

Na podzim jsme s napětím očekávali zahájení podzimního cvičení NATO v Německu s názvem FALL EX. Při tomto cvičení docházelo k velkým přesunům leteckých sil z USA do Evropy (před námi to byl letecký most ? cvičení BIG LIFT).

U pozemních sil to byly prověrky spojení jednotlivých sítí (jedna s nejznámějších s volačkou Cemetery) a při tomto cvičení docházelo k jejich přesunům.

Naši mazáci říkali, že dříve Američani mluvili otevřeně o všem možném, ale Němci prý je naučili pořádku a konspiraci. Takže, pokud některá stanice blebtnula něco navíc, tak hned ji řidička seřvala: ?Shut up!? Rádiové relace Ground Forces ? pozemních stanic US Army, dislokovaných v Německu byly současně zaměřovány složkami ZAZA (zaměřovací základny ? gónia) ? jedna byla např. v Milířích u Tachova. Vojna v Litoměřicích by se zdála být pohodová, ale kromě odposlechu na pracovišti, kam se chodilo na tři směny, jsme chodili také do stráže, nebo nás ve 4 hod. ráno vzbudili a šli jsme do kuchyně škrábat brambory pro celý pluk. Já navíc ještě hrál v kapele a naše příjezdy byly většinou velmi pozdní.

Maturitní plesy

Moje první stráž:

Strážnice byla v přízemí na předním konci naší budovy a návěštní měl stanoviště před jejím vchodem. Součástí strážnice byla také útvarová basa! Vskutku to bylo fešácké vězení, protože u jednotlivých cel nebyly mříže, takže večer se všichni basisti nastěhovali do jedné cely a tam spali. Ve vězení měli magnetofon a také přísun jídla z kuchyně.

Já měl první službu jako návěštní a stál jsem tedy zády ke vstupním dveřím. Večer se za mnou náhle dveře otevřely a slyším tichý hlásek: ?Neboj se, to jsme my basisti ? jdeme do kina. Pak se zase vrátíme!? Byl jsem z toho tak vyjukaný, že jsem je nechal odejít s dekami do kina. Pak se opravdu v klidu vrátili. Takhle to praktikovali zřejmě dost dlouho, ale jednou se stalo, že službu konající DVT šel po kasárnách a zavítal přitom do kina, kde se na chvíli usadil. K veliteli stráže se doneslo, že je kontrola a aby vše zachránil, poslal do kina pro vězně rychlou spojku. Takže DVT v klidu sledoval film, když najednou se rozrazily vstupní dveře do kinosálu a strážný řval na celé kino:?Basisti do basy!?

Co potom následovalo si asi dovedete představit ? rozdělené cely mřížemi, žádná hudba atd.

Sem ještě patří story o věčném průšviháři (mimo jiné synovi nějakého generála). On dostal práci, aby dláždil silnici. Když jsme jednou pochodovali z oběda, tak klečel a dláždil dlažebními kostkami, vedle něho klečel ZVP pluku a ukazoval mu, jak to má dělat, protože on byl vyučený dlaždič! Tenhle basista si odcházel z vězení, kdy se mu to hodilo. Vrcholem pak bylo, když odjel na ?opušťák? do Prahy a musela ho přivézt eskorta. Potom už prý dostal pobyt ve vojenském vězení Sabinov.

Naši mazáci nám vyprávěli, že MNO původně chtělo z našeho útvaru udělat podle sovětského vzoru gardový pluk (služba na 3 roky). Údajně nás od toho zachránil incident, který se stal, když se jeden voják vracel pozdě z vycházky a DVT už na něho čekal. On proběhl branou a utíkal do kasáren, DVT ho pronásledoval a křičel: ?Zadržte ho!? Návěštní, který stál před strážnicí, strhl samopal a vojáka zastřelil! A bylo po gardovém pluku?

Výjezdů nebylo mnoho, pamatuji asi dva. Třetí byl v zimě na Babiny hory, kde v mrazu a hlubokém sněhu jsme zaujímali kruhovou obranu a pak jsme ?odpočívali? pod plachtou na korbách nákladních V3S, namačkáni jeden na druhém, abychom se zahřáli. Lampasáci vegetovali ve vytápěných skříňových V3S. Z vojáků na tom relativně nejlépe byli, ti, kteří měli momentálně službu v radiovozu, který měl také vytápění.

Když si na to vzpomenu, tak vidím film Tankový prapor. Najeli jsme k okraji lesa, čekali na připojení elektrocentrály a pak byl závod, kdo bude mít první příjem. Také se zároveň přitom stavěla všesměrová velká anténa (jeden lampasák řval: ?Jak to máte nasměrovanou tu anténu?? Německo je jiným směrem!? Marné byly naše argumenty ? nedal si říct!

Já jsem si nastálo nainstaloval na střechu radiovou drátovou anténu, takže na ten první kontakt mě to úplně stačilo a měl jsem spojení hned, jak byla elektřina!

V budově L1 byl také odposlech ? myslím grafie, protože se příjmali i Němci a Francouzi.

Vysoké Tatry

3

Na L2, hned při vstupu byla místnost, experimentovali s ?vícekanálovou? radiotelegrafií. Jaký to mělo úspěch, nevím.

 My jsme chytali KV na SSB (jedno postranní pásmo). Nejlepší na tom bylo, že vysílali fónií, pak přešli na grafii, nebo dálnopis a byli pryč. Letadla, která šla na přistání přecházela na VKV a kvůli tomu byli naši kluci také na Čerchově u Klenčí!

Vím také, že se u nás vyřádili kluci, kteří byli nadšenými KV radioamatéry. Naše vybavení umožňovalo chytat vysílání až z východního pobřeží USA! Horší bylo pak, když na útvar občas poštou přišly potvrzené QSL lístky o uskutečněném příjmu (práce pro kontráše!).

Dělali jsme také výkonnostní zkoušky, nejdříve 2. třídu.,za kterou byl myslím příplatek 90 Kč; ještě později jsem udělal1. třídu za kterou bylo 120 Kč.

Na telegrafii sloužily také praporčice (Nevečeřalová ? manželka našeho velitele roty), která měla 1. st. v grafii! U nás na fónii byli dva praporčíci, kteří pomáhali s technikou a prováděli pátrání.

Také nás navštěvoval z ?operačky? kpt. Čech ? skvělý člověk, který nám hodně pomáhal.

Také si pamatuji větu, kterou vždy začínaly dálnopisné relace, a sloužila ke kontrole funkce celé klávesnice:

A QUICK RED FOX JUMPS OVER THE LAZY BROWN DOG.

Vojenskou hláskovací tabulku jsme znali zpaměti již z učebny. Některé volací znaky, nebo výrazy jsme zjistili, teprve až si je dotyční vyhláskovali. U některých problémů jsme museli udělat smyčku a pásku stále dokola přehrávat (hodně to také pomáhalo při luštění textů Beatles a dalších skupin).

Můj první opušťák byl pro kytaru a reprobednu, do které jsem nainstaloval basový reproduktor fy. Klangfilm z letního plzeňského kina na Lochotíně. Měl v průměru cca 50cm s elektromagnetickým buzením a kmitačka měla vinutí ze stříbrného drátu ? prostě senzace!

V kasárnách existovala výborná jazzová kapela vedená Ježkem ? sax/klarinet, Fišer ? sax, Květoň ? trombon, Burian ? piano, Švankmajer ? kontrabas a bubeník Honza Houska, který tvrdil, že to před vojnou zkoušel u Olympiku. Zpěvákem byl Zolo Szabo. Tak jsem se náhodou dostal do této party, která zkoušela v hudební zkušebně ve stejné budově, jako jsme měli učebnu. Aby vše bylo ideologicky v pořádku, měli jsme tam i nás nástěnku ?Dozorčího hudební zkušebny?, kde byly vyjmenovány všechny jeho povinnosti, včetně krmení kočky!

Hrál se především jazz, ale protože to všichni byli profesionální muzikanti, tak byli schopni zahrát prakticky všechno. Kapela byla dost žádaná na různých tanečních zábavách v Litoměřicích i širokém okolí.

Spolu s Kuklíkem vytvořili pásmo poezie a jazzu, nazvané ?Z klavíru vylétá racek? a stali se vítězi armádní umělecké soutěže. V jedné básni se objevily verše se slovy ?Ti volci, ti volci s velkýma modrýma očima?. To byl dost ožehavý problém, protože ZVP pro věci politické se jmenoval Volek!

Následovalo nahrávání v Armádním rozhlasu v Praze. Potom jsme jeli šířit kulturu na Slovensko (Kežmarok). Zajímavé bylo výjezdní vystoupení ve Spišské Nové Belé. Už při našem příjezdu jsme slyšeli obecní rozhlas, že: ?Prijela hodnotná vojenská estráda?. Museli jsme tedy udělat z pořadu tak trochu show.

4

Největší úspěch měla báseň, kde se objevil text ?.. a lidé řeknou, že jsi kurva mladá?. Následoval frenetický potlesk diváků. Když jsme odjížděli, tak všichni říkali, že tak bezvadnou estrádu tam ještě nikdy neměli! Přestože jsme měli úspěchy, tak chodily stížnosti na útvar (konkurence?) a jeden čas jsme měli zákaz hrát venku. Jednou jsme měli hrát v Ploskovicích a zemědělci pro nás poslali traktor s valníkem, na kterém byly dv lavičky z parku. Když jsme vše naložili a usadili se, tak nás přikryli plachtou, abychom bez problémů projeli z kasáren. Navíc se k nám najednou přidružil již dříve jmenovaný recidivista-basista, který si lehl na podlahu valníku a přikryl se basou (jaká ironie, že?)!

Kluci říkali, že se také jednou tajně stěhovali přes plot i s klavírem! Naše návraty z hraní byly v pozdních hodinách a tak se vše naházelo na zkušebnu a šlo se spát.

Ráno u snídaně jsme dostali hlášku, že jeden důstojník, který nás neměl v oblibě opět na nás žaloval a že přivede do zkušebny velitele útvaru. Tak velkým úprkem jsme se hnali uklízet a vše dopadlo nakonec dobře. V této kapele jsem byl víceméně do počtu a po odchodu jejich členů do civilu jsem konečně začal zakládat beatovou kapelu, která příchodem Kurta Rennera ? sólová kytara, Zdeněk Šolc ? baskytara, Bob Vlček ? zpěv, získala na kvalitě. Hráli jsme zejména věci od Shadows a Cliffa Richarda, Beatles, Animals, ale i rhythm and blues. Vyhráli jsme opět celoarmádní kolo umělecké tvořivosti. Potom došlo v kasárnách k nevídané věci ? otevřel se tzv. ?Klub mladých?, kam měla přístup i mládež z města a my jsme tam měli stálá vystoupení.

V kasárnách při VOŠR ještě existoval taneční orchestr, který vedl můj bývalý spolužák Pepa Přibáň. V roce 1965, kdy jsme měli odejít do civilu došlo k neočekávané události. Nejdříve se s velkou tajností sešli soudruzi na schůzi stranické buňky a potom nám oznámili, že došlo k pádu soudruha Chruščova (oblíbená věta telegramu: ?Nikito, přijeď na venkov, Malenkov?). MNO pak svým rozkazem nám prodloužilo vojnu o 2 měsíce!

Pokud vím, jediný, kdo odešel do civilu v normálním termínu byl čet. Horák, kterého si vyžádalo naše velvyslanectví v Pekingu (měl filologickou fakultu, čínština-japonština).

V tomto roce již začínalo fungovat nové pracoviště v Trnovanech, kam vojáky dovážel autobus.

V roce 1969 jsem byl povolán k útvaru na cvičení záloh. Sotva jsme přijeli, tak jsme se stali svědky velkého vyšetřování. Vzhledem k výročí vstupu ?spřátelených? armád se bolševik připravoval na znemožnění případných demonstrací. Tak se po Českolipské silnici kolem kasáren přesunovaly sovětské jednotky k Praze. Otevřeným oknem na ně někdo vyhodil láhev a to byl malér! Okamžitě najeli na bránu a tam se stěžovali. Odjeli a myslelo se, že bude klid. Oni to však rozjeli ve velkém a vrátilo se to na útvar jako bumerang.

Naše cvičení probíhalo v poklidu a já jsem se jenom jednou zajel podívat na pracoviště do Trnovan. Hned jsem tam samozřejmě udělal průšvih! Probíhala prověrka spojení pozemní sítě US Army a zároveň se zaměřovalo. Já jsem hlásil pořadí, čísla stanic a ti zaměřovači (vojáci z povolání) říkali nějaké heslo (Čabraka), které se mi velice zalíbilo, a vyslovil jsem je do éteru. Co následovalo potom, byla hádka těch dvou (kdo to řekl?).

Připomnělo mi to film Woody Allena, The Sleeper, kde se hádali dva roboti.

Takže to byl můj poslední zážitek z VÚ 6174.

5

Závěr:

Co mi vojna dala a co vzala?

Začnu tím, co mi dala: 

 ? poznal jsem skvělé lidi, vynikající muzikanty a po vojně jsem pokračoval ve své kapele;

 ? poznal jsem kamarády ? sportovce, volejbalisty Jardu Michálka a Toma Šlancara, dále Jirku Maška, jehož rekordní hod granátem hned tak někdo asi nepřekonal;

 ? zamiloval jsem si angličtinu, dál jsem jí studoval a nakonec jsem jí i vyučoval.

Co mi vzala?

? dalo by se říct dva roky plus dva měsíce života, ale říkám, že jsem je nepromarnil. Mohu parafrázovat text jedné populární písně: ?Jaký si to uděláš ? takový to máš!?