Život a dílo mého děda v carském Rusku a jinde...

...a o tom, jak Stalin to nechtěl slyšet varování dědy a šéfa Škodovky Viléma Hromádka před operací Barbarossa.

Význam závorek:

[nejistý nebo neznámý zdroj textu; dohad; neznalost údaje]

{Osobní interpretace a osobní výklad událostí od vnuka M. W.}

 

Mmůj děda Josef Škvor (1881–1968), byl dobrý, nadaný a statečný člověk. Jeho život, který tady ve zkratce přináším, byl plný závažných a napínavých změn. Zvládal je mimořádně dobře.

Josef Škvor se narodil jako nejmladší za tří dětí ve vesnici Chlístov na jihu Středočeského kraje, blízko Konopiště a Benešova. Starší bratr zdědil rodinné pozemky, sestra Božena, kterou měl děda velmi rád, se provdala do většího statku v rodné vesnici. Svoji vesnici a své sourozence děda miloval, a když mohl, tak je během celého života rád navštěvoval. Josef vystudoval střední obchodní školu a poté hledal místo.

 Po obtížích s hledáním místa dostal díky svým jazykovým znalostem výhodnou nabídku na dobře placenou práci od Škodových závodů. Místo však bylo v Ruské říši, v Rostově na Donu, kde Škodovy závody otevíraly pobočku. Děda nabídku přijal. Odjel do Ruska. V pobočce se osvědčil a postupoval. Seznámil se s Češkou Antonií rozenou Buckovou, se kterou se poté oženil. Antonie byla z Poděbrad a měla osm sourozenců. Do Rostova přijela pomáhat své sestře, manželce jiného Čecha zaměstnaného ve stejné pobočce Škodovky. Její sestra čekala dítě a pomoc jí přišla velmi vhod.

Josef s Antonií rádi cestovali. Antonie a Josef měli spolu v Rostově tři děti: nejstaršího Víta, prostřední Jitku a nejmladšího Jana. Ten se narodil až během první světové války. Manželé před první světovou válkou sbírali ručně tkané koberce z Kavkazu a ze střední Asie. Děda měl velmi rád Bucharu a její bazary. Vzpomínal na uličky s trhy koberců, kde byly koberce vyloženy i na ulicích mezi krámky.

 Manželé Škvorovi měli sice celou řadu kontaktů mezi Čechy, kteří pracovali v Rusku, ale samozřejmě se stýkali také s ruskou společností, která je obklopovala. V porovnání se společností, kterou znali z Rakousko-Uherska, kterou znali z domova a děda později i ze Španělska a Francie, bylo v jejích očích nejnápadnějším rysem carského Ruska to, že to byla „země jurodivých“.

 Dnes čteme o tehdejším Rusku jako o společnosti carových úředníků (a tajných policistů), trpících intelektuálů, revolucionářů (demokratických i bolševiků) a mužiků. Ačkoliv tento obraz je fakticky pravdivý ve smyslu, že všechny tyto typy osob v Rusku existovaly, je zavádějící pro obraz tehdejší společnosti jako celku. Byla to společnost, která ztratila (nebo dlouho, snad století, neměla) smysl pro to, co je normální a běžné. {Riskuji zde svoji domněnku, že to platí pro ruskou společnost i dnes.} Bylo to zhruba podobné chování jako chování všemožných podivínů a blouznivců v moderní konzumní společnosti na „Západě“. V tehdejším Rusku jeho obyvatelé svoje podivínské rysy nejen neskrývali, ale vystavovali na odiv a dále zesilovali. Byla to společnost, která neměla pevná kritéria, co je normální. Jakmile si uvědomíme, že to byla společnost nějak vadná, můžeme sáhnout po knížce Adult Childrens of Alcoholics a najít hrozivě nápadnou podobu mezi popisem nefunkční rodiny a vyprávěním mých prarodičů o ruské nefunkční společnosti jako celku. V naší literatuře můžeme totéž, co známe z pozorování mých prarodičů, vidět i v popisu ruské společnosti v Koptově knize Třetí rota a Haškově Komisařem města Bugulmy. Ve světové literatuře sociální pak můžeme rozpoznat tyto rysy v pracích Isaka Deutchera nebo Theodora von Laueho. Zejména je to vysvětlení, proč se tolik carských důstojníků (Tuchačevský je nejnápadnější, ale zdaleka ne jediný) přidalo do Trockého Rudé armády.

{Je ostuda kolik anglosaských akademiků odmítlo ruskou společnost jako celek a její zvláštnosti správně vidět! Například si ani nepřeložili Bensaconovu Svatá Rus z franštiny do angličtiny. Podobně dle mého názoru západní historici selhávají při interpretaci postavy Rasputina i jeho vraždu princem Jusupovem (za kterou se Jusupovi v carském Rusku nic nestalo)}.

Moji prarodiče potkávali v Rostově osoby podobné literárním postavám podivínů z románů F. M. Dostojevského.

Stalinovu vražednou „normalizaci“ ruské společnosti let třicátých a to, kolik Rusů si Stalina přesto dodnes váží, nepochopíme, pokud si neuvědomíme, že systematickým vězněním a vyhlazováním nejen pro Západ viditelnějších intelektuálů a kulaků, ale i různých „jurodivých“, Stalin skutečně zavedl v Ruské společnosti „pořádek“. Sice „pořádek“ patologické povahy, ale stále „pořádek“ – ač pro Evropany děsivý. Byl stejně nefunkční jako ruská společnost předchozí. Západní akademici a politikové většinou odmítají pochopit význam patologických rysů Ruska. Snad nejnápadnějším jevem jsou „Potěmkinovy vesnice“. Vedle těch skutečných z doby Kateřiny II. se jejich obdoba opakuje dodnes.}

{Povšimněme si, že jakkoliv byla carská tajná policie „Ochranka“ důležitá, dobře financovaná, početná a vlivná složka předrevoluční ruské společnosti, velikáni ruské literatury (Tolstoj, Dostojevský, Turgeněv, Gogol a další) o této části ruské společnosti téměř mlčí. Postavy tajných policistů nebyly přes jejich obrovský dopad na ruskou společnost přiměřeně umělecky ztvárněny. Můžeme si myslet, že ta veliká literatura carské Rusi je uměleckou Potěmkinovskou vesnicí svého druhu?

[Nemyslím, že to autoři lakovali na růžovo v rámci nějaké propagandy, spíš se jim prostě nechtělo na Sibiř, do blázince nebo rovnou na popraviště. Hamilton měl na rozdíl od nich jako britský diplomat dost silnou ochranu, takže si mohl dovolit podstatně víc A je celkem otázka, co všechno se v rámci cenzury a autocenzury úplně ztratilo. Pozn. editora.]

Ilja Repin má obrazy domovních prohlídek, návratu disidenta z exilu atd. Srovnejme také mlčení velkých ruských autorů s prokazatelně povrchnějším pozorováním ruské společnosti v pamětech sira Hamiltona. Nezaujatý dočasný zaměstnanec britského velvyslanectví snadno viděl to, co jinak citliví ruští umělci přehlíželi. Přehlíželi cíleně nebo podvědomě?}

[Byl rostovský závod jen majetek Škodovky? Nebyla to akciová společnost s hlavně českým kapitálem??]

Život v Rostově na Donu pro rodinu končí bolševickým pučem 1917 a příchodem bolševiků do Rostova. Děda s babičkou ještě ukryli sbírku koberců v naději, že bolševici budou jen dočasným jevem. Josef Škvor je poté bolševiky zatčen a vězněn půl roku v Moskvě za svízelných podmínek. Pro mého dědečka bylo typické, že se nezmiňoval o těžkých podmínkách vězení. Raději vyprávěl jak je bolševičtí věznitelé, mužici, několik dní drželi v hotelu, který za cara sloužil nejbohatším z bohatých. Pozoroval tam prosté vojáky, jak si míchali ukořistěné nejdražší šampaňské a jiná vzácná vína s pivem či kvasem a pili tyto směsi.

Vězení Josef Škvor sdílel s dalším Čechem – Vilémem Hromádkem. Tam se stávají dobrými přáteli. [ Pracoval Hromádko také v Rostově, nebo v jiném závodě a seznámili se až ve vězení????] Čeští legionáři později oba dva vyměnili za zajaté bolševiky. Vilém s Josefem se dostávají přes Baku a Turecko do Čech. Babička se spolu s třemi dětmi dostává, strastiplnou a kvůli válce mezi Ukrajinci a bolševiky dlouhou a přerušovanou cestou přes Ukrajinu a Litvu do Čech. Cesta přes Ukrajinu je spojená s hladověním. Vlak někdy stál týdny na místě, zatímco kolem trati bojovali Ukrajinci s bolševiky. Babička Antonie vzpomínala v slzách na první pořádné jídlo, které dostala s dětmi od Červeného kříže [litevského? amerického v Litvě?] když konečně dorazili do Litvy. V Československu, kam poté dorazila bez jakýchkoliv dokladů, byla s dětmi zprvu umístěna v táboře pro uprchlíky z Ruska. Děda ji po svém návratu do vlasti z uprchlického tábora vyzvedl.

Škvorovi zprvu žili z omezené podpory příbuzných a děda hledal zaměstnání. Oslovil také jednu [(brněnskou??)] banku. Tam zrovna zápasili se závažnou chybou v účetních výkazech. Dědovi řekli, že když chybu v účtech najde, dostane u nich místo. Děda chybu našel, místo dostal. Vzpomínal, že kontroloval hlavně špatně napsaná čísla. Našel číslo, které se mohlo číst jak jako jednička, tak jako sedmička. V bance se osvědčil. Rodina se s jeho podporou přestěhovala do Poděbrad, kde Antonie Škvorová (rozená Bucková) měla příbuzné, hlavně sestry, a také kamarádky z dětství.

Děda byl brzy pověřen otevřením [správou???] nové bankovní pobočky své banky v Istanbulu (Cařihradě – Konstantinopoli). K povýšení mu vedle standardních účetních a obchodních zkušeností a rozhledu napomohla i znalost několika cizích jazyků a nadání rychle si osvojit další. Na cestě z Baku přes Turecko do Československa se naučil slušné základy turečtiny. To vedle jeho znalostí němčiny, francouzštiny a ruštiny bylo pro tento postup důležité.

Při práci v bankovní pobočce v Cařihradě poznává možnost, jak by se mohl významněji uplatnit jako soukromý podnikatel. K tomuto značně riskantnímu rozhodnutí se odváží ve svých již více než čtyřiceti letech a vedou ho k němu přinejmenším tři důvody: 1. vědomí, že dosud nemohl plně uplatnit své schopnosti, 2. rodinné problémy a 3. jasná finanční příležitost. Tyto tři možnosti dále trochu rozvádím. Charakterizují dědovu osobnost.

1. Děda jasně viděl své nadání: vedle dobrých výsledků v každé své pozici zaměstnance měl znalost cenných koberců, rozsáhlé znalosti jazykové, byl také vynikající amatérský astronom, milovník sci-fi své doby a díla T. G. Masaryka. Byl i schopný zahradník. Možnost vyzkoušet své nadání i ve finančnictví byla pro něj lákavá. Přál si využít své schopnosti nezávisle na institucích.

2. Bylo vysoce pravděpodobné, že vztah s manželkou byl po jejich shledání v Československu obtížný. To potvrzuje rodinná historie dědičné linie rodiny mé babičky: její matka, moje prababička, trpěla depresí. Jedna z babiččiných sester spáchala sebevraždu. Stejně tak, mnohem později, spáchala v depresi sebevraždu moje sestra Olga. Moje sestřenice Jitka ve stejné rodinné linii trpěla těžkou depresí. Její dcera Tereza je závislá na drogách. Babiččin vztah nejen k dědečkovi ale i k mému otci a k mužům vůbec, byl v době, kdy jsem ho již mohl posuzovat, těžce patologický. Domnívám se, že dědovo rozhodnutí podporovat rodinu materiálně, ale nesnažit se o úplné citové znovu sblížení byl pro něj racionálně i citově přijatelný postoj. Alternativa společného života v Poděbradech by byla nelákavá i v případě manželství více harmonického.

3. Josef Škvor viděl mezeru v podnikání, kterou mnozí neviděli. Rozhodl se na ní vydělat. Bolševici po skončení občanské války museli produkty, které nedokázali vyrábět, dovážet z kapitalistických států. Proto hned po skončení občanské války zřídili bolševici úřady, které se staraly o dovoz. Protože za něj museli platit, snažili se provozovat i vývoz. Zlato, hlavně těžené ze znárodněných „Lena gouldfields“, a platina, hlavně z Uralu, nevyžadovaly od bolševických úředníků pověřených vývozem velký obchodní talent. Pro ruské dovozní potřeby to však nestačilo. Rusko se tedy snažilo vyvážet i leccos dalšího, již tehdy mimo jiné i naftu. Nejdůležitější kvalifikací úředníků sovětských vývozních společností však byla loajalita ke komunistickému řádu, nikoli přiměřený obchodní talent, a to pro obchodování v kapitalistickém světě nestačilo. Josef Škvor rozpoznal mezeru na trhu a začal se skromným kapitálem svých úspor nakupovat dle byrokratických norem Sovětů a prodávat dle tržních pravidel západním zákazníkům. Hned na začátku vážně narazil. Sovětští úředníci se pokusili nedodržet s ním uzavřenou tržní smlouvu. Po krátkou dobu to byla nejtěžší chvíle Škvorova podnikání. Do počátku arbitrážního řízení trpěl skutečnou nouzí. Ale arbitráž dle západních obchodních pravidel drtivě vyhrál. Sověti museli platit nejen nedodrženou částku, ale i přiměřenou pokutu za nedodržení smlouvy. Od té chvíle měl děda v rukou značné částky peněz pro podnikání.

 Mezera, kterou spatřil mezi tehdejší novou komunistickou byrokracií a jinak dobře fungujícím systémem tehdejšího světového soukromého podnikání, se ukázala jako reálná. Jak správně odhadl, nacházela se opravdu v kontaktech mezi tehdy rychle se mocensky stabilizující bolševickou byrokracií SSSR a systémem fungujícího světového tržního kapitalismu.

 Pustil se také do obchodování s balkánskými zeměmi (a naučil se srbsky). Odhadl, že nejvhodnější země pro jeho další podnikání bude Španělsko, a naučil se rychle a výborně španělsky. Zakládá tam společnost Petroleum Porto Pi a usazuje se v Barceloně. Dováží naftu a nerosty z Ruska a také (už méně) z Brazílie. Dále bohatne.

Poté co ve Španělsku vypukne občanská válka, omezí tam svou obchodní činnost a podniká a žije v Paříži. Spolu s [???] zakládají v Paříži společnost operující s akciemi a dluhopisy na pařížských burzách. Děda má úspěchy s emisemi vládních dluhopisů středoamerických vlád. Snad nejdůležitější byly emise vládních dluhopisů Nikaraguy, [ale jistě to nevím]. Výborná znalost španělštiny a současně francouzštiny mu přichází vhod.

Během pařížského působení omezuje kontakty s obchodními úřady Sovětů. Naopak v Paříži navazuje blízké kontakty s ruskými uprchlíky na Západ. Pomáhá jim i materiálně. Má přátelské vztahy s významným malířem Konstantinem Korovinem. Kupuje jeho obrazy. Korovin byl také předsedou jednoho spolku ruských emigrantů ve Francii. Asi proto byl v roce 1939 na Stalinův rozkaz zavražděn. Děda znal ve Francii také Ilju Erenburga a Besědovského, člena sovětského velvyslanectví, který uprchl a požádal na Západě o azyl. [Jak dobře ho znal??] Znal také Borise Bažanova, Stalinova tajemníka v letech 1622–1925 [?]

Během svého španělského pobytu a působení v Paříži měl děda blízký vztah s jednou španělskou dámou. Nicméně, pod vlivem svých morálních úvah, se posléze rozhodl vrátit se do Československa a pokusit se žít se svojí rodinou. Svůj vliv měl také dopis od jeho ženy Antonie, že pouhá materiální podpora je nepřijatelná a dala by přednost úplnému rozchodu. Děda dává v Praze na Hanspaulce postavit pro svoji rodinu překrásnou vilu dle návrhů známého pařížského architekta. Rodina se tam z Poděbrad stěhuje a děda nachází zaměstnání v Čechách a usazuje se tam s nimi. Na návrh svého přítele Viléma Hromádka začíná pracovat jako jeden z ředitelů Škodových závodů. Má na starosti vývoz Škodovky do východních zemí: na Balkán, do Rumunska, Polska ale i stále významněji také do SSSR. Kancelář má v pražském sídle Škodovky na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy.

Obchody Škodovky s Polskem, Rumunskem a Jugoslávií probíhaly podle běžných evropských obchodních tradic. Mezi Škvorem a obchodními zástupci těchto zemí existovaly běžné přátelské obchodní vztahy. Obchody Škodovky se Sovětským svazem byly jiné. Josef Škvor od začátku svého působení ve Škodovce [v roce 1935?] dojížděl do SSSR přibližně každého půl roku. Při každé návštěvě nacházel na ministerstvu zahraničního obchodu, v bankách a na podobných pozicích zcela nové lidi. Na jakékoliv dotazy o osudu jejich předchůdců obdržel vždy pouze vyhýbavé, pokud vůbec nějaké, odpovědi.

Život v nové překrásné vile v Praze na Hanspaulce, kam se dědeček večer vracel, byl nešťastný a smutný. Byl smutný, protože jeho starší syn Víťa onemocněl během prvního roku svého studia na vysoké škole leukemií. Lékařská věda byla, kromě transfuzí krve, které zpomalovaly průběh nemoci, ale neléčily, zcela bezmocná. Víťa byl, dle svědectví nejen rodiny, ale i lékařů a dalších, nejnadanější ze tří Škvorových dětí. (Dle profesora Škorpila, jednoho z jeho lékařů, byl i lidsky nejcennější.)

Ačkoliv byl osud dědova oblíbeného syna velice smutný, s manželkou je toto společné neštěstí nesblížilo. Antonie byla vynikající kuchařka. To přiznávali i ti, kdo ji právem či neprávem neměli rádi. Významní hosté byli pohoštěni vybranými jídly. Vila byla vzorně uklizena. Nicméně babička Antonie trpěla depresí a neúspěšně skrývaným hněvem ke všem mužům. Děda najal služebnictvo a snažil se o dobrý vztah, leč to selhávalo. {Značně pravděpodobně již skutečnost, že se Antonie musela úplně sama s dětmi dostávat celou Ukrajinou a dále do Československa bylo podvědomým impulsem pro vznik jejího hněvu vůči dědovi a později hněvu proti všem mužům. Snad by jí dnes pomohla antidepresiva. Mohla tehdy volit i společenský feminismus? Co se místo toho stalo je, že předala svůj hněv vůči mužům účinně své dceři Jitce.}

 Radostí byly pro dědu návštěvy u jeho sourozenců na Chlístově. Kupoval jim zemědělské stroje, aby usnadnil jejich, i bez toho celkem úspěšné, hospodaření. Děda měl rád zahradu, kterou zřídil kolem nové vily. Rád na ní ve volných chvílích pracoval. Spolu s přáteli měl rád obědy v dobrých prvorepublikových lahůdkářstvích „U Bindera“ a „U Lipperta“. (Obě místa byla, alespoň dle jména, obnovena po sametové revoluci.) Své pocity o pobytu rodiny v krásné vile ve Vostrovské ulici vyjádřil děda, když ho můj otec přišel požádat o ruku jeho dcery Jitky. Děda řekl: „Tak od teďka budou v tomhle domě žít dva nešťastní muži místo jednoho.“

 Po Mnichovském diktátu a vojenském obsazení zbytku Čech a Moravy hitlerovským Německem se Škodovy závody stávají součástí koncernu Hermana Göringa „Göring Werke“. Do Škodových závodů je dosazen mladší bratr Hermana Göringa Albert. Ten není z přesvědčení plný nacista. Před svými podřízenými (Hromádko, Škvor a další) se netají svojí znalostí tajných a polotajných plánů nacistického Německa.

{Až do začátku německé okupace byly morální volby Josefa Škvora čistě soukromé. Snažil se, za významných citových obětí být dobrým členem rodiny. Vážil si i rodiny své chlístovské sestry a pomáhal jí. Byl laskavý ke svým podřízeným. Okupace znamená velikou změnu danou blízkou přítomností zjevného zla. Tím vstupuje každý, kdo je se zlem v kontaktu, do změněného mravního řádu. Škvor na základě svého významného postavení ve Škodovce dostává bez své volby do oblasti zostřeného morálního řádu. Má před sebou volbu: 1. Pracovat nadále, jako by se pro něj pod novým majitelem nic nezměnilo. Koneckonců nestál před novými pracovními požadavky. 2. Odejít ve svých 58 letech do důchodu. (Vedle bankovních úspor vlastnil i dobře umístěné investice –zejména jihoamerické dluhopisy, kterých měl od doby svého pařížského působení hodně, byly prakticky nezávislé na politickém kolísání evropských měn. Odchod do penze by pro něj neznamenal žádnou velkou materiální újmu.) 3. Zvolit vysoce riskantní ilegální práci.}

Josef Škvor zůstává ve Škodovce a volí ilegální práci. Tváří v tvář hrozivému zlu je to pro něj a jeho šéfa Viléma Hromádku nebezpečná ale morálně nejsprávnější volba. Jejich ilegální činnost je dosti významná, aby byla právem zaznamenána historiky.

 Uvádím zde popis jejich protektorátní aktivity. Na rozdíl od ostatních částí Škvorova příběhu uvádím nejen rodinné vzpomínky, ale i svědectví z nezávislých zdrojů. Přitom to, co se traduje v rodině, není nikde v rozporu s kvalitními zdroji. Jen je to doplňuje.

Hromádko, Škvor [a další Škodováci] se zprvu dozvídali o nacistických plánech hlavně z řečí Alberta Göringa. Hromádko, jak je doloženo i v české historické literatuře, předával tyto informace do SSSR. Během své poslední návštěvy v Moskvě (v době paktu SSSR – německá Třetí říše nazývaný také Ribbentrop-Molotov pakt) měl možnost předat informace o Hitlerových přípravách na napadení SSSR osobně i Stalinovi.

Josef Škvor podával informace o německých válečných plánech zprvu prostřednictvím svého zetě Vladimíra Wagnera Babokovi a Gjuričovi; ti všechny informace předávali dále do Jugoslávie. Tuto odbojovou činnost zmiňuje Vladimír Wagner ve svých pamětech Symptomy bezmoci. (Vladimír Wagner se, na rozdíl od Josefa Škvora, dožije sametové revoluce a života ve svobodném republice. Demokratická vláda jej za jeho odbojovou činnost a účast na pražském povstání v květnu 1945 vyznamená. Po pádu Jugoslávie byla jeho další odbojová činnost na odbojové činnosti Josefa Škvora už nezávislá.)

Naneštěstí Jugoslávci tyto písemné zpravodajské zprávy během dobytí Jugoslávie německými vojsky nezničili, takže tyto dokumenty přešly do rukou nacistů. Gjurič a Babok byli v Protektorátu Čechy a Morava zatčeni. K. H. Frankovi byl prostřednictvím vyslance Chorvátské kolaborantské vlády (Ante Paveliče) nabídnut úplatek jednoho milionu [protektorátních korun? říšských marek?]. To však nepomohlo ani na zmírnění jejich trestu. Gjurič i Babok byli popraveni. Jména Vladimíra Wagnera [a dále Josefa Škvora] jako své zdroje však neprozradili.

Po pádu Francie si Hitler nechává rozpracovávat plány na dobytí SSSR do větších a větších detailů. Krycí jméno tohoto plánu bylo Barbarossa. Tím pádem na plánech pracovalo více vysokých důstojníků Wehrmachtu a SS. Němci již zakázali Vilému Hromádkovi jako generálnímu řediteli Škodových závodů další cestu do SSSR (bez ohledu na pakt Ribbentrop-Molotov o spolupráci). Záležitosti Škodovky jel tedy do Moskvy přes Stockholm vyřizovat jeho podřízený Josef Škvor. Plán útoku na SSSR, který Škvor v době své cesty znal, byl mnohem propracovanější, než ten, který byl zachycen v ranější zprávě, kterou Stalinovi předal Vilém Hromádko. Dle dědečkových pozdějších vzpomínek byly (vedle všeobecných chlubivých výroků Alberta Göringa) zdrojem údajů o plánu Barbarossa „němečtí křesťanští šlechtici“. Těch důstojníků muselo být v kontaktu se Škodovkou jako jednou z lepších zbrojovek „Tisícileté německé říše“ hodně. {Zjevně údaje prozrazené nebo cíleně sdělené od i jen několika málo z nich (stačil by i jeden nebo dva) byly dost na to, aby plán „Barbarossa“ vyvstal před inteligentním Josefem Škvorem do ostrých detailů.}

{V tomhle bodě vyvstává pro nezaujatého čtenáře následující otázka: Škvor věděl (také přes styky s ruskou emigrací sahající zpět nejméně do doby jeho pařížského pobytu, ne-li dříve) o nelidskosti Stalinova režimu. Věděl o tom s vysokou pravděpodobností více než jeho přítel Hromádko. Věděl i osobně, že jeho přítel Konstantin Korovin byl asi zavražděn na Stalinův příkaz. Jeho horlivost v prozrazení Hitlerových plánů Rusku byla založena také, ne-li hlavně, na faktu, že věděl o Hitlerových plánech, likvidovat po vyhlazení Židů a porážce SSSR také západní Slovany: Čechy, Poláky a Slovince. Podle Hitlerových odhadů bylo „nutné“ odstranit přibližně 80 000 000 Slovanů. Dnes při pohledu nazpět vidíme tuto Hitlerovu představu jako sen megalomaniaka. Po pádu Polska, Francie, Jugoslávie, Norska a dalších se před selháním útoku na SSSR musela Škvorovi {a možná stejně i jen mála či jednomu z „křesťanských“ důstojníků wehrmachtu ?}, tato možnost jevit jako velmi realistická. Bylo to něco, co mělo přijít na tapetu ihned po rychlém pádu SSSR. (Hitler po rychlém pádu Francie očekával, že dle plánu Barbarossa bude pád celého SSSR stejně rychlý.)} Škvor a Hromádko se možné reality vyhlazení západních Slovanů báli. Prozrazovali, co jen mohli, aby tomu zabránili.

Škvor nechtěl mít u sebe během cesty přes Stockholm do Moskvy jakýkoliv záznam o plánu Barbarossa. Učil se tedy jeho detaily nazpaměť. V Moskvě [s pomocí Čeňka Hatláka, stálého zástupce Škodovky v SSSR?] kontaktuje představitele GURU (vojenské rozvědky). Škvorovu zprávu přebíral plukovník GURU Ismail Ege (Akhmedov). Obsahovala rozšířené informace potvrzující Hromádkovo varování o blížícím se útoku Hitlera na SSSR.

Zde musíme vsunout část děje, o které neměl Škvor ani tušení, jakkoli mohla mít pro jeho další osud zásadní význam. (V Československu o tom tehdy neměl tušení nikdo.) Údaje se opírají o svědectví Ismaila Egeho z jeho (v roce 1953 tajného) vystoupení před výborem Kongresu USA. Verze, která se později objevila v Egeho knize (z roku 1984) je nepřesná a nesouhlasí s jeho vlastní výpovědí v Kongresu, ani se vzpomínkami Škvora a Hatláka, a s vyprávěním Škvorovy rodiny. (To vše naopak souhlasí s Egeho výpovědí z roku 1953). Ege předal Škvorovu zprávu šéfovi rozvědky Golikovovi. Odtud putovala k Malenkovovi a poté ke Stalinovi. {Je to jedno ze tří varování z dobře ověřených zdrojů, které Stalin před útokem na SSSR dostal. Zbývající dva zdroje jsou [?] Sorge, vyzvědač SSSR v Japonsku a přesvědčený komunista. Další zdroj bylo Churchillovo varování Stalinovi.} Stalin připsal k textu Škvorova varování (dle 1953 Egeho výpovědi v Kongresu) „vyhledejte a potrestejte autora této anglické provokace“. (Dle Egeho z roku 1984 vydal pouze pokyn Škvorovu zprávu ověřit.) Ege byl vyslán s identitou dopisovatele TASS do Berlína. Tam zjišťuje, že Škvorova zpráva je pravdivá. Informuje o tom Děkanozova, velvyslance SSSR v Berlíně. Ten nicméně nařizuje Stalinův rozkaz provést, nikoli o něm pochybovat. K „potrestání“ Škvora však nakonec nedojde, neboť Hitler nařizuje 21. června 1941 útok na SSSR zahájit. Ege a další berlínští zaměstnanci SSSR bez diplomatických pasů jsou přes Turecko vyměněni za Němce zastižené v Moskvě v podobném postavení.

Škvor se vrací [v dubnu či květnu 1941?] do Čech. Jména dalších dvou Čechů, kteří zřejmě hráli při předávání informací o chystaném Německém útoku na SSSR nějakou roli, jsou Čeněk Hatlák a Zdeněk Fierlinger. O Fierlingerovi, který měl předat nějaké informace o chystaném útoku na SSSR české exilové vládě v Londýně, se děda zmiňoval s opovržením. Hovořil o něm jako o člověku bezcharakterním a nespolehlivém. Čeněk Hatlák byl dědečkovým přítelem. Vzpomínám si na něj jako na tlustého pána, který nás po válce rád navštěvoval. Děda se také zmiňoval o několika (bohužel nejmenovaných) Škodovácích kteří se chovali za okupace „skvěle“.

Dalšími osobnostmi z této doby, na které dědeček rád po válce vzpomínal, byli němečtí „křesťanští šlechtici“. Ti se ke konci války [březen nebo duben 1945?] znovu na dědu obrátili s žádostí o radu a možná i pomoc. Děda jim tehdy [poradil?; pomohl?] dostat se do zóny pod kontrolou armády USA „tak rychle, jak to jen jde“. To proto, že „Stalin a jeho vnitřní družina jsou bandité, kteří si o každém pamatují jen to zlé“. V dědově vyprávění jsem potkal už tehdy lehce archaické slovo „bandité“ poprvé a naposled mimo četbu knih. To, že neznám více detailů z této doby, podtrhuje zlomkovitost údajů ze kterých rekonstruuji tuto část příběhu dědova života. V každém případě tito neznámí „...von….“ byli dědečkovi vděčni. Za Stalinova života a nějakou dobu potom se dědovi z Německa do Čech neozvali. Za mírného uvolnění českého komunismu po Chruščevově „tajném“ projevu o Stalinových zločinech začaly buď k Vánocům nebo někdy k Velikonocím chodit k nám do Vostrovské ulice balíčky s lepšími značkami kávy, čaje a kakaa (se clem zaplaceným v Západním Německu). Podle dědy to bylo od nich. Byl rád, že nezapomněli a oceňovali jeho pomoc ke konci války.

Po začátku útoku na SSSR propadá Škvor depresi. „Všechno jde přesně podle Hitlerova plánu,“ naříká. „Rusko padne a pak hned začnou deportace Čechů na Sibiř.“ Sleduje německé zprávy. Ty se zpočátku dobře shodují s plánem Barbarossa, jak ho důvěrně znal. Z hluboké deprese ho dostává teprve výsledek bitvy u Moskvy, kde byli Němci poprvé od začátku druhé světové války přinuceni ustupovat. Začíná sledovat vysílání anglické BBC a ze SSSR. S rostoucím uspokojením sleduje bitvy u Midway, u Stalingradu, u El Alameinu…

Rozsáhlá zahradní parcela kolem Škvorovic vily obsahovala před válkou také tenisové hřiště. Z většiny té tenisové plochy nechal Josef Škvor hned po Mnichově odstranit červenou horní vrsvičku i škváru pod ní. Jen cestičky mezi záhony vprostřed bývalého tenisového hřiště vysypané červenou drtí zůstaly. Plochu hlíny pak děda zryl a začal pěstovat zeleninu. Byla to rezerva pro případ, že během očekávané dlouhé války dojde k selhávání prodeje potravin. To se sice nestalo, ale pěstování zeleniny a nově zřízený včelín byly dědovou radostí po budoucí desetiletí.

Informace o odbojové aktivitě „Škodováků“ – hlavně Viléma Hromádka, Josefa Škvora – ale i dalších, jejichž jména si nevybavuji nebo jsem je neznal, byly obsažena ve zprávě o odboji, kterou dostal po osvobození na Hrad prezident Eduard Beneš. Prezident a předkomunistická vláda uvažovaly o vyznamenání Škodováků kteří se odboje zúčastnili. Po sametové revoluci, když byl prezidentem Václav Havel, jsem se snažil dozvědět, zdali se spisy o odboji Škodováků stále nacházejí v Hradních archivech. Dozvěděl jsem se, že tyto spisy byly, stejně jako další dokumenty o „buržoazním“ odboji, skartovány za prezidenta Antonína Novotného. {Byla to součást snahy komunistů zmenšit co nejvíce památku První republiky. } Po sametové revoluci jsem také podal formální žádost na ministerstvo Národní Obrany, aby Josef Škvor byl uznán jako účastník odboje. Obdržel jsem posléze zprávu, že o Škvorově účasti v odboji není pochyb. {To by historiky současné doby mohlo zajímat. Ministerstvo národní obrany může mít dokumenty, o kterých vůbec nevím, a to i o Škvorově roli na informování Jugoslávie před jejím pádem. Varování Stalina od Viléma Hromádka a Josefa Škvora pak patří, vedle varování od Sorgeho a od Churchila ke třem nejlépe doloženým a důvěryhodným varováním před Hitlerovým útokem, které Stalin dostal a ignoroval.}

{Nález výpovědí Ismaila Egeho byla zásluha mého syna Lukáše. Bez něj by spojení rodinných vzpomínek a historických událostí bylo méně jisté. Také otázku Stalinovy spolupráce s tajnou policií carského Ruska (Ochranou) před říjnovou revolucí 1917, kterou Škvor od svého pařížského pobytu v Paříži považoval za doloženou, mi upřesnil na základě zpřístupněných dokumentů Lukáš.}

{Prvních několik měsíců po začátku útoku na SSSR neměla většina Evropanů pochyby o Německém vítězství. Důvody byly oprávněné: pád Polska za rozhodujících prvních 14 dní německého útoku; pád Francie po rozhodujících 6 nedělích od začátku německého útoku; dobytí Norska a Řecka přes pomoc britských jednotek v Řecku a Norsku. Po toto období také existoval mezi Hitlerovským Německem a Stalinovým SSSR pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení a vzájemné pomoci. Na jeho základě Rusové (za Hitlerova potlesku) obsazují Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Finskou Karelii. Rozdělují si i území poraženého Polska. Proto slouží české společnosti a její úctě k tradicím první republiky ke cti, že v Čechách a na Moravě nedochází v psychologicky nejtěžší době války k větší vlně kolaborantů, kteří by se chtěli nechat poněmčit a být ve vítězné zemi…}

{Běžné vysvětlení německé porážky u Moskvy díky mrazům, na které nebyli Němci připraveni, je pravdivé, ale značně neúplné. Ve skutečnosti se tažení k Moskvě skládalo ze dvou rozdílných částí. První, od překročení hranic do bitvy u Smolenska, probíhalo skoro přesně dle německého plánu Barbarossa. Druhá část, od bitvy u Smolenska k dosažení moskevských předměstí, vykazuje již značné odchylky od německých plánů útoku a nárůst německých ztrát. Dva další faktory, které významně přispěly k oslabení německého postupu jsou: 1. amfetaminová droga 2. zvěrstva páchaná na obyvatelích dobytého území. Němečtí vojáci dostávali během útočných operací pravidelně stimulující drogu podobnou fenmetrazinu a amfetaminům. To snižovalo potřebu spánku, zeslabovalo strach, poněkud posilovalo paměť a podobně. V Polsku a Francii se to osvědčilo. Němečtí vojáci mohli pokračovat v útocích a postupovat v průlomech fronty až po 16–18 hodin denně. Stejně tak se to osvědčovalo na počátku útoku na SSSR. Nicméně, stimulátor nelze užívat trvale. Posléze se dostaví méně příznivé účinky. A ty se dostavily právě v bodě, kdy se operace německých vojsk začala nápadně nepříznivě odchylovat od plánu Barbarossa. Počalo to přibližně u Smolenska. Druhá věc byla, že Stalinův režim byl velmi neoblíben, zejména u neruských národů Sovětského svazu. Zpočátku byla německá armáda vítána jako osvoboditelé. Hitler nicméně kladl veliký důraz na násilí a strach jako prostředek kontroly nad obyvatelstvem. Zprávy o německých krutostech se šířily rychleji, než postup německých armád. Sovětští vojáci se přestali masivně vzdávat. }

První roky po válce, tedy až do komunistického puče, byly pro Josefa Škvora relativně šťastné. Pracoval v pražské centrále Škodovky na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy, chodil s kolegy a přáteli do svých oblíbených míst „U Binderů“ a „U Lippertů“. Zamiloval si zeleninovou zahradu a včelín, které vytvořil u vily za války. Kromě pěstování ho těšilo obdarovávat čerstvou zeleninou kancelářské síly v úřadě. Zejména miloval rajská jablíčka, pěstoval různé odrůdy. Velmi rád navštěvoval své sourozence na Chlístově.

Krátce po komunistickém puči byl v roce 1949 v osmašedesáti letech vyhozen z práce ve Škodových závodech. Z prvního zaměstnání, které si našel potom – pracoval jako účetní ve „Vltavské paroplavbě“ – byl po necelém roce práce vyhozen znovu coby buržoazní element. Rychle si ­– v 69 letech – nachází další práci, kterou si udrží až do svého pozdního odchodu do penze. Je to místo překladatele ve „Státním úřadu pro normalizaci“. Vzhledem k tomu, že se Československo stalo vazalem SSSR, bylo potřeba přeložit sovětské normy do češtiny a české normy průmyslových výrobků do ruštiny. Díky výtečné znalost ruštiny, a zejména slov popisujících strojové součástky, se Josef Škvor stal ve svém novém místě (jež bylo ve srovnání s jeho předchozími pracovními pozicemi velmi skromné), téměř nepostradatelným. Pracoval jako překladatel a poté jako korektor a kontrolor překladů jiných zaměstnanců v Úřadu pro normalizaci až do vysokého věku.

Dalším, byť nepřímým, zásahem komunistů do Škvorova života bylo zatčení jeho zetě Vladimíra Wagnera, manžela dcery Jitky. Vladimír Wagner byl v roce [196?] zatčen a odsouzen za přechovávání samizdatů a podvracení republiky spolu se skupinou svých přátel (říkali si „Středečníci“). Byl vězněn v Ilavě. Po návratu z vězení mu byla diagnostikována tuberkulóza a léčil se.

Systém komunistického pronásledování „bývalých lidí“ mu nicméně nedovolil klidné stáří. {Prvních 15 let komunistického systému se zcela zanedbala výstavba nových bytů. Uměle zesilovaný nedostatek bytů sloužil nové komunistické tajné policii. Přidělení bytu byl účinný prostředek získávání nových agentů. Z okruhu známých mého otce to byl pan Padovec, který byl získán pro STB právě výměnou za rychlé přidělení bytu. Verze marxistické filozofie, kterou se řídila komunistická strana, zdůrazňovala „třídní nenávist“ jako hnací sílu „třídního boje“. Vlastnictví „výrobních prostředků“ jako byly továrny, obchody, akcie a podobně rychle přešlo do rukou komunistických předáků hned po puči. Nicméně „soukromý majetek“ (o kterém vítězná forma marxismu nic neříkala) zůstal často zpočátku v rukou „bývalých lidí“. Nově vytvořená koncepce „nadměrných bytů“ sloužila k dalšímu pronásledování „bývalých lidí“. To byl i případ vily a zahrady mého dědečka. Proces řízení dobyté společnosti vítěznou Stranou postupoval, a občané se museli postupem času podřizovat občanů menším a méně a méně významným členům komunistické strany.}

Těmi nejmenšími osobami, do jejíchž rukou se dostala moc nad dědečkovým majetkem, byly soudružka Stoklásková a soudružka Tichá. Byly funkcionářky uličního výboru komunistické strany ve Vostrovské ulici, kde byla dědečkova vila a zahrada. Nevěděly nic o dědově minulosti za první republiky, o jeho účasti v odboji, o postavení ve Škodovce a podobně. Prostě viděly, že dědovi patří největší vila a nejhezčí zahrada ve Vostrovské ulici a možná na celé Hanspaulce. Věděly, stejně jako ostatní soudružky z výboru, že Josef Škvor není členem komunistické strany Československa. Podařilo se jim dosáhnout dvou opatření: rozdělení vily na dva byty a zničení většiny zahrady. Do druhého z bytů byli přiděleni nájemníci. Byli to slušní lidé. To bylo štěstí, ale život byl složitější, protože v oddělené části vily se nacházela jediná kuchyně vily. Improvizované vaření bylo pro babičku Antonii obtížné. Druhé opatření spočívalo v tom, že soudružky z výboru Strany po několika dalších letech také objevily, že zahrada na katastrální mapě sestává ze dvou pozemků. A tak byl nezastavěný katastrální pozemek oddělen a děda byl přinucen ho prodat. Část zahrady, jeho oblíbená zeleninová zahrada, většina ovocných stromů, záhony růží blízko plotu s Vostrovskou ulicí a podobně, byla využita k postavení nové, menší vilky, která patřila jednomu komunistickému prominentovi. Dědeček a jeho rodina měli štěstí, že ani nový soused, ani vnucený nájemník nebyli, na rozdíl od paní Stokláskové a dalších dam z uličního výboru strany, lidmi věřícími v realitu třídního boje a třídní nenávisti. Snažili se být slušnými sousedy. To bylo štěstí v neštěstí. Horší sousedé by klidně dokázali dotvořit zásahy paní Stokláskové a Tiché v pravé peklo.

Josefu Škvorovi zůstala část vily, ve které byla zimní zahrada, jež teď sloužila zčásti i za kuchyň, a z ovocných stromů mu zůstala jedna jeřabina s výtečnými jedlými jeřabinami. Dodnes jsem v žádném lahůdkářství v Česku ani v USA nenašel tak dobrou jeřabinovou zavařeninu, jako dělávala z plodů tohohle stromu babička. Josef Škvor žil v okleštěné části svého majetku ještě skoro dva roky. V listopadu 1968, tři měsíce po přímém obsazení nevhodně se chovajícího vazalského československého státu ruskou armádou, umírá ve věku 88 let na srdeční mrtvici. Byla to náhlá smrt bez jakéhokoliv utrpení nebo nemocničních pobytů.

Některé stránky dědovy osobnosti jsem za jeho života bohužel nepoznal. Uvědomil jsem si ale později, že existovaly. Jednou z nich byla stránka duchovní. Vedle lásky k přírodě a pozorování Vesmíru byl také věřící člověk. Bohužel mi v paměti utkvěla jen jedna jeho věta: „Zakladatelem křesťanství, jak ho známe dnes, byl až následník Ježíše, svatý Pavel“. V pozdějším životě jsem si na toto větu vzpomněl. Kdybych se o to tehdy více zajímal, tak bych se vyptával a vyptával…

Krátký popis dědova života od vnuka Michala Wagnera – psáno roku 2023.

 

Snímek z tzv. Velké kovárny plzeňských závodů. Vilém Hromádko je čtvrtý zleva (s placatou čepicí). Velká kliková hřídel v pozadí podle popisku směřovala do USA.

 

                                                           Použité odkazy

Adult Children of Alcoholics & Dysfunctional Families. ISBN 978-0-9789797-8-2

Josef Kopta: Třetí rota. (1924)

Jaroslav Hašek: Velitelem města Bugulmy (1921)

Isaac Deutscher: Unfinished revolution (1967)

Theodor von Laue: World revolution of westernization (1987)

Alain Besancon: Svatá Rus (2015)

Frederic Hamilton: The vanished pomps of yesterday (1921)

Grigorij Z. Besedovskij: Paměti sovětského diplomata (1930)

Boris Bažanov: I was Stalin secretary ISBN 978-619-152-413-6

CIA – Stalin jako agent carské Ochranky 1906–1912

plán Barbarossa – viz např. M. Hastings: Inferno: (2011) ISBN 978-0-307-27359-8 ; kapitola 6

Dana Ferenčáková: Poslední chvíle válečných příprav. V časopise Proudy 1. 2019

Idnes.cz – Magazíny: Stalin to nechtěl slyšet 27. 6. 2016; i jiné předchozí články v IDNES

Ismail Akhmedov (Edge): Interlocking subversion in Goverment departments. 28. 10. 1953; Svědectví před Senátem v 83. zasedání Kongresu USA (výpověď pod přísahou)

Ismail Akhmedov (Edge): In and out of Stalin GRU ISBN 0-89093-546-7