logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Do tváře jim vál kamikadze

Historie japonských sebevražedných jednotek.

Mocný hurikán, který v roce 1281 zničil mongolské invazní loďstvo, směřující na japonské ostrovy, nazvali zachránění obyvatelé těchto ostrovů Kamikaze, to jest Božský vánek. A tentýž název potomci samurajů použili o sedm set let později. Božským vánkem Kamikaze nazvali letecký sbor sebevrahů, kteří jako živé střely měli zničit další, Nipponu hrozící invazní flotilu. Nejvyšším velitelem útočníků ovšem již nebyl Kublaj chán, nýbrž americký prezident, a na rozdíl od Mongolů američtí námořníci, jimž Kamikaze "dul" přímo do tváří, jeho nápor vydrželi.

 

Ideovým otcem letecké jednotky, jejíž příslušníci by aktem sebeobětování ničili nepřátelská plavidla, byl velitel letadlové lodi , kapitán Jyo. Navrhl její zřízení po prohrané bitvě ve Filipínském moři v červnu 1944. Jelikož zahynul i se svou lodí, ujal se této myšlenky admirál Takadžiro Ohniši. Poté, co se v říjnu 1944 stal velitelem letectva na Filipínách, vytvořil z dobrovolníků Speciální útočnou jednotku, jež vešla do vojenské historie pod názvem Kamikaze. Na Filipínách se též Američané poprvé se sebevražednými útoky seznámili a jejich obětí se stala lehká letadlová loď St. Lo. Po těchto ještě sporadických útocích se Američané setkali s mnohem důraznějšími akcemi kamikaze při dobývání sopečného ostrova Iwodžima. Na tento ostrov ze skupiny Bonin, vzdálený 660 mil od Tokia, zaútočila americká invazní flotila 19. února 1945. Vylodění kryl již tradičně slavný operační svaz Task Force 58 admirála Mitschera. Právě jeho těžké letadlové lodě se staly přednostním cílem Božského vánku.

21. února za svítání určil Mitscher k přímé podpoře výsadku "Starou Sáru". O půl páté odpoledne lodní radar Saratogy, nejstarší letadlové lodi v americkém loďstvu (proto ta přezdívka), odhalil ve vzdálenosti 75 mil skupinu letounů. Nikdo nepředpokládal, že by mohlo jít o protivníka, a proto vystartovala na průzkum jenom část stíhací patroly. Teprve bojový ryk amerických pilotů, jenž se v 16.50 ozval z amplionů v řídícím středisku, odhalil, že se jedná o Japonce. Na "Sáře" byl ihned vyhlášen letecký poplach. O devět minut později vypadlo zpod mraků ve výši 1000 metrů šest japonských letounů. Do řevu spěšně startujících strojů se přimísil ohlušující štěkot automatických protiletadlových kanónů. Dva nejbližší Japonci, zasažení přesnou palbou, se zřítili do moře, avšak vraky letounů se odrazily od hladiny jako oblázky při nevinné hře na žabky, a i s podvěšenými pumami prorazily bok 280 metrů dlouhé "Sáry". Třetí sebevrah se zřítil na přední palubu vedle kotevní výpusti. Čtvrtý Japonec minul, leč pátý vetknul svůj letoun do levobočního katapultu, na němž se právě chystal ke startu stíhací Grumman. Šestý se roztříštil o jeřáb na jedné z bočních plošin. To vše se odehrálo během dvou minut. "Sára" se proměnila v kovářskou výheň. Po hodině zoufalého úsilí se posádce podařilo zlikvidovat požáry a jelikož strojovna zůstala nedotčena, zdálo se, že velká letadlovka je z nejhoršího venku.

       Zvětšit...

V 18.46, to se již stmívalo, si kouřící loď vybrala za terč další skupina kamikaze. Napřed si "Starou Sáru" nasvětlili světelnými pumami a pak se z nebe spustilo pět sebevrahů. Čtyři sestřelila protiletadlová obrana, avšak pátý prorazil osmimetrový otvor v letové palubě. Vypukl znovu požár. O tom, že i v těch nejdramatičtějších situacích dochází ke komickým situacím, svědčí následující epizoda, kterou uvádí S. E. Morrison, oficiální historiograf US Navy. Jistý vyděšený pilot z doprovodné letadlové lodi si v noční temnotě spletl tu správnou letovou palubu a s velikým úsilím se mu podařilo přistát na devastované palubě "Saratogy". Mám ďábelské štěstí, že jsem nepřistál na staré Sáře, šokoval svým prohlášením palubní personál, který mu pomáhal z těsného kokpitu, nemáte ani ponětí, jaké je tam peklo! "Starej," odpověděl mu s úšklebkem jeden z námořníků, "koukni kolem sebe, ty v tom pekle seš!" Ztráty Saratogy činily 123 zabitých a 142 raněných. Loď byla vyřazena z linie až do konce války. Dopadla ovšem lépe než doprovodná letadlová loď Bismarck Sea, jež se stala ve stejné době, leč na druhé straně ostrova, též terčem útoků kamikaze. Dva z nich byli úspěšní. Svými letouny prorazili bok lodě v místě zadního výtahu. Jeho plošina se zřítila na hangárovou palubu a způsobila rozsáhlý požár. Explodovala munice a benzínové nádrže zaparkovaných letounů. Po 20 minutách byla celá zadní polovina trupu Bismarck Sea v jediném plameni a velitel nařídil posádce opustit plavidlo. To hořelo ještě tři hodiny, než se po několika mohutných explozích potopilo. I s jednou čtvrtinou posádky. Nicméně to vše bylo jenom malým vzorkem toho, co Američané měli naplno okusit u Okinawy. Tento ostrov ze skupiny Riukiu, jež odděluje Tichý oceán od Čínského moře, byl klíčem, otevírajícím přístup na japonské ostrovy. Věděli to jak Američané, tak Japonci, pro něž bylo v sázce vše. Američané správně usoudili, že pro zdárný průběh operace bude nutné ještě před vlastním vyloděním paralyzovat císařské síly na nejbližším japonském ostrovu Kjúšů. Hlavně letecké. Úkolem byl opět pověřen Task Force 58 a jeho lodě se staly terčem odvetných útoků. Svědectví o útoku kamikaze na letadlovou loď Yorktown podává J. Bryan III, vydavatel měsíčníku "Fortune", který v době války na Yorktownu sloužil a své literární zkušenosti využil k napsání pamětí. 19. března byl chladný den, vzpomíná Bryan, a Yorktown již od časného rána vysílal do útoku jednu vlnu letounů za druhou. Okolo poledne, když letová paluba byla zavalena pumami a raketami, jimiž palubní personál zbrojil další vlnu, přišlo hlášení, že skupině japonských letadel se podařilo prorazit obranný val kolem letadlovek. Odzbrojit letouny, pumy a rakety do moře!, zněl rozkaz velitele Yorktownu a Bryan, nacházející se na můstku, jak přiznává, si jako správný podnikatel neodpustil otázku, jakáže je souhrnná cena pum, jež právě letí přes palubu. Pak ale šlo vše zběsile rychle. Všichni se z můstku vrhli do krytu a opožděný Bryan náhle uzřel špinavě hnědý gejzír vody, který vytryskl 30 metrů od levoboku. Připadlo mu, že třicetipětitisícitunová loď vyskočila z vody. Těžký mosazný kompas se vytrhl ze závěsů a vedle něj, na podlaze můstku, spatřil Bryan svoji přilbu, zmačkanou jako kdyby prošla lisem. Za půl hodiny se útok opakoval. Bryan uslyšel, jak někdo vykřikl, k zemi! a pak ho ohlušilo zadunění exploze. Vše zmizelo v dýmu, který štípal do očí. Tloukl se do uší a protíral si pálící oči, když se na můstek dopotácel námořník jménem Mueck. Kriste Ježíši, pane, vypadá to tam jako u řezníka! Věděl jsem, že to dnes dostaneme. Věděl jsem to, říkal jsem jim to, mumlal v šoku. Na Yorktown zaútočily tři střemhlavé bombardéry "Judy", z nichž jeden zasáhl. Druhý den japonské protiútoky pokračovaly a Bryan vzpomíná na své pocity, když byl ohlášen letecký poplach: "... jsi zavřený uvnitř vlajkového stanoviště a víš o tom. Nic nemůžeš vidět, nic slyšet, nic udělat pro to, abys skryl svůj strach. Chytáš se opěradel křesel, nebo tiskneš ruce do kapes nebo do podpaží - kamkoli, abys skryl jejich chvění. Polykáš sliny, abys svlažil vyschlé hrdlo, aby tvoje odpověď na otázku nezněla pisklavě. Chytáš se jakýchkoli myšlenek, abys utekl vlastní obrazotvornosti - exploze, zkroucené nosníky, utržené končetiny a všude plameny..." Ten den měl Yorktown štěstí. Místo něj to odnesla sesterská loď Franklin. Bryan ji pozoroval dalekohledem: "...s obrovitým chocholem černého dýmu, stoupajícím z plamenů. Vždy po několika sekundách jím probleskne jasný plamen a celá loď se zachvěje. Napočítal jsem devět explozí, než se hořící Franklin ztratil z obzoru..." Na Franklinu postupně explodovalo vše, co bylo na palubách - připravená munice do protiletadlových kanónů, letecké pumy a rakety, palivové nádrže. Poté jeho velitel vydal rozkaz k evakuaci. 826 námořníků, z nichž 200 bylo raněných, opustilo loď, na níž zůstaly jen speciální týmy pro boj s požáry. Ty svedly nejheroičtější boj v celých dějinách US Navy a podařilo se jim Franklina zachránit. Vypálený vrak pak byl dopraven k opravám do San Francisca. Ztráty byly ohromné. Z posádky letadlovky zahynulo 726 mužů, 265 bylo těžce raněno.

Zvětšit...

Ten den také Japonci poprvé nasadili malý letounek-střelu "Baka". K cíli byl nesen v pumovnici dvoumotorového bombardéru "Betty" a vypouštěn několik desítek kilometrů před cílem. V přídi byla 1300kg nálož a v zádi pomocný raketový motor, který pilot sebevrah zapínal v poslední fázi letu, aby rychleji prolétl pásmem protiletadlové palby. Naštěstí pro Američany byly mateřské "Betyny" těmito živými střelami značně přetíženy, takže ztratily obratnost. Všech 18 strojů bylo během 10 minut nekompromisně sestřeleno americkými bojovými patrolami palubních stíhačů.

Vlastní invazi na Okinawu zahájili Američané 30. března 1945 a ještě týž den večer se vyloďovací síly staly terčem útoků kamikaze. Kdyby někdo řekl americkým vojákům a námořníkům, že o tento malý ostrov budou bojovat tři měsíce za neustálých útoků sebevrahů, pokládali by ho za šílence. V 19.13 zasáhl kamikaze bitevní loď West Wirginia, ale tento opancéřovaný kolos utrpěl bezvýznamné šrámy. Nervozitu Američanů podstatně zvýšily zásahy dvou transportních plavidel, kde teklo mnohem více krve. Celou noc pak americká protiletadlová obrana střílela po všem, co jen na obloze zahlédla. I po mracích. Pořád to ale byly útoky jednotlivců. Avšak 6. dubna došlo k prvnímu masovému nasazení sebevrahů. To už ovšem jednotce Kamikaze dávno nestačili dobrovolníci a každý japonský námořní pilot žil v hrůze, že najde svoje jméno na seznamu převelených ke Speciálnímu sboru. 6. duben byl opět chladnější a větrný den, teplota vzduchu 20 stupňů a rychlost větru 5 až 6 stupňů Beaufortovy stupnice. Celkem zaútočilo 200 sebevrahů a jejich útoky se převážně soustředily na stanoviště torpédoborců radiolokační výstrahy. Američané, poučeni zkušenostmi z Iwodžimy, vytvořili kolem Okinawy dva prstence - vnější zaujaly torpédoborce s výkonnými radary a vnitřní letadlové lodě, které podle radarových hlášení měly vysílat bojové hlídky ke zneškodnění útočníků ještě daleko od invazních pláží. Stejně jako celý sbor, měla i tato první operace ve velkém stylu poetický název. Nesla kryptonym Kikusui, japonsky "plovoucí chryzantéma". Jako první pocítil dotek tohoto květu torpédoborec Leutze pod velením kapitána Grabovskiho. V 17.53 byl zpozorován první letoun. Kupodivu ne obsluhou radaru, ale dobrýma očima palubního pozorovatele. Následovalo dalších 12 strojů. Jeden byl ihned sestřelen, dva se zřítily na sousední torpédoborec Newcomb, měníce jeho strojovny a zadní kotelnu ve šrot. Třetí kamikaze se roztříštil o přední komín a celá příď Newcombu, zalita hořícím benzínem, se proměnila v jediný plamen. Grabovski neváhá a přiráží se svou lodí k nehybnému a hořícímu Newcombu. O čtvrt hodiny později jediné dělo, které je ještě na Newcombu v činnosti, mění svou palbou dráhu pátého kamikaze tak nešťastně, že Japonec se tříští o záď Leutze, drtí obšívku trupu a blokuje kormidlo v poloze plně vpravo. Vkrátce je zaplaveno 17 vodotěsných oddělení. Přesto se daří oba torpédoborce odvléci do bezpečí. Lidské ztráty jsou ale značné. Mnohem hůře dopadají torpédoborce Bush a Colhoun na radiolokačních stanovištích č. 1 a č. 2, neboť tato stanoviště přímo na sever od Okinawy leží bezprostředně na příletové trase Japonců. Na obě lodě útočí desítky letounů a pro Bushe se stává osudným střemhlavý bombardér "Val". Jeho pilot po dokonalém útoku těsně nad hladinou vbíjí svůj stroj do boku lodě uprostřed její délky. Exploze podvěšené pumy či torpéda rve v přední strojovně z fundamentů mohutný dvoutunový ventilátor a katapultuje jej kolmo vzhůru. Skrze ocelovou konstrukci všech palub až do výše stěžňů. Poté, co zdemoloval radarové antény, jej gravitace ukládá na levé křídlo můstku. Místo Leutzeho zde poškozenému Bushovi spěchá na pomoc torpédoborec Colhoun. Obě lodě se okamžitě stávají cílem zběsilých útoků dalších kamikaze. Bush je téměř rozpůlen a zoufalý velitel, ve snaze zachránit životy zbytku posádky, nařizuje mužům skočit přes palubu a hledat útočiště v mořských vlnách. Přesto se někteří vracejí a nadále bojují s požáry, které mnohé z nich mění v několika sekundách v zuhelnatělá torza. Pro všechny je vysvobozením, když mohutný výbuch láme Bushe na dvě poloviny, které se vzápětí potápějí a strhávají s sebou pod vodu i Colhouna. Přežívající trosečníky z obou lodí zachraňuje torpédoborec Cassin Young ze stanoviště č. 3. Jsou jich jen dvě stovky. Japonská propaganda ohlašuje grandiózní vítězství. Podle tokijského rozhlasu bylo potopeno přes 60 amerických lodí, včetně dvou bitevních a tří křižníků. Ve skutečnosti Američané za dotek květu "Plovoucí chryzantémy" platí ztrátou tří torpédoborců, jedné výsadkové lodě a dvou lodí muničních. Druhý velký útok kamikaze se uskutečnil 12. dubna. V doprovodu 150 stíhačů útočí 180 kamikaze. Mezi nimi též 8 bombardérů "Betty" s podvěšenými "Bakami". Jednou z obětí tohoto letounku-střely se stává torpédoborec Mannert L. Abele. Exploze více než tunové nálože jej přetíná napůl. Poškozena je též bitevní loď Tennessee. Třetí poryv Božského vánku zavane Američanům do tváří v noci z 15. na 16. duben. Hyne při něm 165 japonských pilotů. Ohromnou vitalitu prokazuje torpédoborec Laffey. Sám sestřeluje 9 sebevrahů a přežívá zásahy 6 dalších. Čtvrtý koncentrovaný útok organizuje admirál Ohniši, velitel 5. vzdušné flotily a sboru Kamikaze, až 27. dubna. Je nejméně úspěšný, téměř žádnému Japonci se nedaří prorazit ochranný deštník, jenž američtí palubní stíhači rozprostřeli nad vlastním loďstvem. Pozemní operace na Okinawě trvají téměř měsíc a americký počáteční postup je zastaven. Japonci dokonce pomýšlejí na protiofenzívu, kterou mají podpořit dva výsadky v týlu Američanů. A hlavně mohutný letecký úder, jehož hrotem má být, jak jinak, sbor Kamikaze. K útoku dochází 3. května 1945 a jeho největší část opět zachycují torpédoborce radiolokačního dozoru. Do dějin námořních bojů se nesmazatelně zapisuje epopej Aarona Warda ze stanoviště č. 10. Dejme slovo přímému účastníku, kapitánu torpédoborce Arnoldu Lottovi. 18,29. Začíná útok. Aaron Ward zvyšuje rychlost na 32 uzlů. Všechna děla se natáčejí do směru nalétajících Japů. Letoun typu "Val" se blíží z pravoboku zezadu. Vzdálenost 9000 yardů, 8000..., 7000.… Zahajte palbu! Hlavní baterie vstupuje do akce. Ba-rum, ba-rum, řehtají pětipalcové kalibry. Zásah! Z Japonce se valí dým, ale pilot křečovitě drží kurs. 5500 yardů, ... 5000, ... 4000... Huump, huump, přidávají se svým sípěním 40mm kanóny. Muži v podpalubí je slyší a jejich napětí roste. Kamikaze ještě není rozstřílen. 2000 yardů! Teď nebo nikdy! Japity, japity, japity, vyšívají nyní i všechny 20mm automatické kanóny na provoboku. Vzdálenost 1000, ...800, ...500. Berte ho!!! Stanoviště 53 zasypává cíl deštěm pětipalcových granátů. SPLASH! Konečně se cíl rozpadá na kusy přímo nad hlavami dělostřelců. Dostali jsme ho!, huláká na můstku Dave Rubel. Zastavte palbu. Zastavte palbu. Hořící trosky letounu se zasekávají do vody a překvapení dělostřelci pozorují tělo pilota, katapultované odstředivými silami. Přelétává přes loď, aby zapadlo do vln na druhém boku. Podle námořníka Billa Radera, právě nasazuje nový zásobník do kanónu č. 42, vyhlíželo tělo jako syrový hamburger. Utržené pravé křídlo klouže po hladině a naráží s kovovým třeskem do boku Aarona Warda. Vyrvaný motor se jako ohnivá kometa zřítí na věž č. 53 a vrtule, suplujíc vržené kopí, se zasekává do zadní nástavby. Celá věž se pod dopadem tunového motoru otřese jako kovadlina pod úderem mohutného kladiva. Omámení dělostřelci zjišťují, že jí nelze otáčet. Námořník Shorty Abbot, velitel levého děla, otevírá horní poklop a pozoruje kouřící motor. Odhoďte to, nařizuje Dial, velitel celé věže. Osádka se jako chumel mravenců vrhá na pokroucený prstenec válců, ale vzápětí s bolestivým nářkem couvá. Troska motoru je rozžhavená a dělostřelci budou muset až do konce bitvy popálenýma rukama ručně otáčet věží o váze 10 000 liber. Další útoky na sebe nenechávají čekat. 18,30. Operátor radaru Beadel hlásí nový cíl. Dálkoměr nad můstkem se obrací vstříc vetřelci. Všechna děla, všechna děla, akce z levoboku, akce z levoboku, vřeští lodní amplion. Vzdálenost 8000, vzdálenost 7000, ... 6000... Pal! Znovu se napřed ozývá řehtání hlavní baterie 127mm děl, později se připojují 40mm kanóny a nakonec, jako v obří krejčovně, šicí stroje 20mm automatů. Když je Japonec vzdálen 4000 yardů, Beadel skáče ze svého místa, a když vzdálenost klesá pod 2000 yardů, zalehává za skříň radaru. Každý na můstku má dojem, že kamikaze, opět "Val", mu míří přímo do obličeje. Vzdálenost 1500, ... 1200. SPLASH! Věž č. 52 rozmazává Vala po celé obloze. 18,31. Úplně bláznivě, bez povelu zahajuje palbu stanoviště 42, spřažené 40mm kanóny. Jeho velitel Larson zpozoroval dalšího Japa, který uklouzl radaru. Dálkoměr a s ním spřažené věže hlavního kalibru se splašeně otáčejí novým směrem. Vzácné sekundy jsou ztraceny. Tentokrát je to stíhací "Zero" s podvěšenou pumou. A přechází do závěrečné fáze útoku, do střemhlavého letu. Těsně nad hladinou pilot bravurně podrovnává a všechny hlavně Aarona Warda plivají proudy oceli jeho směrem. Dostal to! Dostal to! A znovu! Přesto "Zero" drží směr a zrychluje. V posledních 100 yardech je vidět, jak se podvěšená puma odděluje. Neodvratně proráží bok torpédoborce na výši stanoviště 44, zatímco vlastní letoun, se stále pomaleji rotující vrtulí, se vbíjí do palubní nástavby. Na stanovišti 44 přežívá jedině námořník Willand. Šťastlivec je odmrštěn výbuchem, avšak tělo se odráží od bedny s municí zpět na palubu. Přitom je Willand vyzut nejen z jedné boty, nýbrž zbaven i ponožky. Tlumený výbuch otřese celou lodí. Nad nástavbou vykvétá obří rudá růže, která se vzápětí mění v klubko uhlově černého dýmu. Kormidlo je zablokováno v poloze plná vlevo. Aaron Ward jako pes postižený vzteklinou, který si neustále pronásleduje vlastní ohon, přechází do neřízené cirkulace. Odhozená puma exploduje ve strojovně, kterou i s přilehlou kotelnou vzápětí zalévá voda. Levý stroj se zastavuje a rychlost Aarona Warda klesá na 15 uzlů. Praská přívod mazutu a přiživuje již tak šílený požár uprostřed lodě. V jehož žáru vybuchuje munice. Strojník Pete Petersen náhle vidí plameny a cítí, že letí vzduchem. Je odhozen 10 stop na trosky strojů. Všude je náhle tma. Po hmatu nalézá nouzový žebřík a šplhá vzhůru, do bezpečí. Jediný, kdo přežívá z osádky strojovny. Aaron Ward je napůl vrak. Hlavní paluba je zavalena troskami dělových stanovišť, rozervanými ocelovými pláty a potrhanými kabely. Mezi plameny a zčernalými těly obětí vrávorají ještě živí námořníci, kteří nepřestávají bojovat s požárem. Námořník Moose zjišťuje, že exploze ho vysvlékla do naha. Má na sobě jen opasek s finským nožem. Sotva mu toto zjištění proniká do mozku, šokuje ho další obraz. Nad míli vzdáleným torpédoborcem Little jako by vyšlo slunce. Obrovitá ohnivá koule obepíná celou loď, a když zmizí, na moři není nic. Radar Aarona Warda stále pracuje. Velitel Sanders a jeho zástupce Neupert mohou pozorovat na obrazovce další a další blížící se kamikaze. Letouny krouží kolem torpédoborce jako Apači kolem vozové hradby osadníků. Do vysvobozujícího soumraku je ještě daleko. Na štěstí pro Aarona Warda, Apači docházejí k názoru, že torpédoborec má dost. Jiného mínění je ale pilot "Valu", který se doposud "věnoval" vyloďovacím plavidlům. Z výše 8000 yardů zahajuje zteč. Odvetná palba Aarona Warda je stále přesná. Val hoří, ale drží směr až do okamžiku, kdy kupuje plnou dávku pětipalcových granátů a rozpadá se na kusy. 19.04. Stále není konec. Radarová centrála hlásí dalšího vetřelce. Tentokrát je to dvoumotorová "Betty". Ač 127mm děla mají potíže zastřílet se (torpédoborec stále neřízeně cirkuluje), přece se na vzdálenost 5000 yardů jeden pětipalcový granát ujímá a Betty v kozelcích zapadá mezi vlny. 19.08. Protiletadlová akce z levoboku, protiletadlová akce z levoboku, varuje reproduktor. Nalétávají dva "Valy". Jeden sestřelují palubní letouny, druhý uniká a míří přímo proti můstku zmrzačeného torpédoborce. Muži se rozutíkávají do všech koutů. Když je Jap vzdálen 100 yardů, jeden z nich, Lefty Lavrakas, prosí Boha za odpuštění. Jiný, Danny Denford, se domnívá, že v tom okamžiku poklekl a začal se modlit. Jinak reaguje Ladon Jones, střelec z 20mm kanónu na stanovišti těsně pod můstkem. Strhává si z hlavy přilbu a v šoku ji háže proti přídi útočícího "Valu". Další z osádky můstku, Brown, ohromeně zaznamenává podrobnosti. Kapotu japonského letounu s výfuky, z nichž šlehají modré plamínky. Těsně před nárazem cosi japonský letoun odklání. Pravé křídlo poklesá a levé přetíná lanko signálního výtahu. Poté devastuje anténní systémy a s kovovým třeskem drtí ústí předního komína. To se již celý "Val", roztočený jako vlček, převaluje nad můstkem a přes pravý bok dopadá do moře. Přitom podvozek námořníku Larsonovi z obsluhy děla č. 42 přičísne vlasy. Za příšerného rachotu prší všude dokola trosky a oněmělí lidé se s hrůzou dívají jeden na druhého. Jsme ještě živí?! 19.13. Další "Val"! A opět míří na můstek. Ač Aaron Ward je zahalen do mraku páry a kouře a radar nepracuje, bdělí dělostřelci ze zadní 127mm věže útočníka spatří a zahajují palbu. Též Larson na stanovišti 42 pod můstkem nenechává svůj kanón zahálet. Japonský pilot pozvedává příď stroje a míří přímo na dálkoměr. V něm je uzavřen bezmocný vyčítač vzdálenosti Dave Rubel. To je ono, chlapci, povzbuzuje pálicí dělostřelce. A právě on jako divák z lóže vidí střelce Larsona, jak naprosto chladnokrevně pozvedává hlaveň svého automatického kanónu, který neustále chrlí proud oceli, a pak, jako by to byla motorová pila, kanón sklápí a proudem střel odřezává křídlo nalétavajícího Japonce. Zmrzačený letoun se chvěje, vybočuje ze směru, míjí můstek a rozbíjí se v pekle hlavní paluby. Zlomek sekundy předtím vypouští 250 kg pumu. Ta vybuchuje několik stop od lodi, kterou zasypává deštěm střepin a proráží otvor do přední kotelny. Zastavuje se i pravá turbína. Kupa zkroucené a ohořelé oceli, která ještě před hodinou byla torpédoborcem Spojených států, se nyní bez pohonu těžkopádně pohupuje na lhostejných vlnách. Padá tma, boj je skončen. K šestému útoku dochází 11. května 1945. V Evropě je už několik dní mír. Zde ale, u Okinawy, útočí 150 letounů s piloty, odhodlanými je proměnit v živé střely. Cílem útoků se stávají torpédoborce Hugh H. Hadley a Evans na stanovišti č. 15. Obě lodi manévrují v rozestupu 3 námořních mil a kryjí se navzájem protiletadlovou palbou proti dotírání 50 kamikaze. Ještě než je po čtyřech zásazích vyřazen z boje, jich Evans sestřeluje 15 a Hadley přidává dalších 12. Poté jsou obě lodě, s desítkami mrtvých a raněných na palubách a neschopny vlastního pohybu, odvlečeny z bojiště. Tatáž útočná vlna kamikaze proniká i k vlajkové letadlové lodi admirála Mitschera. V 10.05 náhle z mraků vyskakuje "Zero" a přímým střemhlavým letem se rozbíjí o letovou palubu Bunker Hillu za výtahem č. 3. Podle standardní taktiky uvolňuje kamikaze těsně před dopadem pumu. Ta exploduje na hangárové palubě. O pár sekund později je vlajkový Bunker Hill zasažen znovu. Tentokrát se velké letadlovce až na kůži dostává střemhlavý bombardér "Judy". Jak letoun, tak podvěšená puma prorážejí letovou palubu. Utržený motor zabíjí na můstku 3 a zraňuje dalších 11 důstojníků z Mitscherova štábu. Kapitán "Bunker Hillu" nařizuje ostrý obrat, aby náklonem zbavil loď rozlitého a hořícího benzínu. Během následujících pěti hodin zoufalého boje s početnými požáry ztrácí Bunker Hill 400 mužů posádky navždy. 264 je raněných a admirál Mitscher je nucen přenést svou vlajku na veterána tichomořských bitev, na letadlovou loď Enterprise. Bunker Hill zůstane z námořních operací vyřazen až do konce války. Ač Okinawa je již téměř celá v amerických rukou, 5. vzdušná flotila na Kjúšů má k dispozici ještě stovky kamikaze. V sedmé vlně jich útočí 165 a opět se paluby amerických lodí topí v krvi a lidé se mění v živé pochodně. Při osmém hromadném útoku ve dnech 27. - 29. května útočí stále ještě 110 strojů. Jejich obětí se stávají torpédoborce Braine a Drexler. Teprve devátá vlna kamikaze je slabší a její útoky rozloženy do čtyř dnů. 3.-7. června se na útoku podílí jen 50 letounů. Božský vánek pomalu dodýchává. Poslední sebevražedné útoky vidí okinawské vody 21. června. Shodou okolností je to poslední den, kdy Japonci na ostrově kladou organizovaný odpor.

I přes krvavé americké ztráty nesplnil sbor Kamikaze očekávání, jež jeho tvůrci do něj vkládali. Ukázalo se, že ani několik tun hmotnosti letounu a ničivá síla podvěšených pum nejsou schopny prorazit si cestu k životně důležitým orgánům amerických lodí. I tak křehká a nepancéřovaná plavidla jako torpédoborce, byla schopna přežít zásahy několika kamikaze. Na druhé straně byl při sebevražedném útoku ztracen bez náhrady nejen letoun, ale i mnohem cennější pilot se svými zkušenostmi a několikaletým výcvikem. Někteří racionálně uvažující japonští důstojníci si této nevýhodnosti sebevražedné taktiky byli vědomi, ale nic nesvedli proti převažujícímu fanatismu. Celkem padlo v sebevražedných útocích přes 5500 pilotů kamikaze, aniž by se jim podařilo potopit jedinou americkou těžkou loď. A především ty rozhodovaly.

Zvětšit...

I tak je bilance bitvy o Okinawu otřesná. Američané ztratili během tříměsíčních bojů téměř 50 000 vojáků, 36 plavidel šlo ke dnu a 368 bylo poškozeno. Ztráty letectva činily 763 strojů. Japonská posádka ostrova byla doslova vybita. Z původního počtu 110 000 jich Američané vzali do zajetí pouze 7400. Japonské námořnictvo přišlo o zbytek válečných lodí, včetně obří bitevní lodi Jamato. Stejně důkladně bylo zničeno letectvo, když Japonci v bojích o Okinawu ztratili 8000 strojů. Je více než pravděpodobné, že vleklé a krvavé dobývání Okinawy ovlivnilo i poválečný osud Československa. Právě když boje vrcholily, zasedala Postupimská konference a američtí vyjednavači pod dojmem krutých okinawských bojů byli ochotni ustoupit Stalinovi ve všem, jen aby získali jeho slib, že Rudá armáda do tří měsíců proti Japoncům zaútočí. Trpěli noční můrou z toho, kolika stovkami tisíc, ne-li miliony amerických životů budou muset zaplatit za vstup na vlastní japonský archipelag a jakým mrakům sebevrahů ve zdokonalených Bakách budou muset čelit, když jenom ta maličká Okinawa je stála tak vysokou cenu krve. Netušili, že Okinawa byla japonskou předsmrtnou křečí, že nad Okinawou došel Nebeskému vánku dech, a proto neměli chuť handrkovat se o to, zda hranice pásem vlivu v Evropě má ležet na Labi či někde východněji. Prameny: J. Bryan III: Aircraft carrier S. Smith: The United States Navy in World War II Aeroseries vol. 7, Kamikaze © Militaria, Elka Press

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.

Voják polských speciálních sil v Afghánistánu. Karabina je HK416, šavle vojenská polská.


Recenze týdne

Jan Žižka

Život a doba husitského válečníka