Rubriky
- Války a válečníci
- Zbraně a zbroj
- Beneš(n)oviny
- Uniformy a modely
- Mrožoviny
- Vojenská technika
- Vojenská symbolika
- Bojové umění
- Miscellanea
- Toluenové opojení - galerie
- Komická sekce
- Hry
- Muzea
Do vlastních řad
Psáno ještě před invazí -- poklona autorovi za przíravost.
Soudný člověk, když se dostane do maléru, je třebas přepaden a oloupen, následně nevykřikuje stále dokola, jaký je ten, kdo ho oloupil, zločinec, který paragraf trestního zákona porušil a jak hluboce jím opovrhuje, poněvadž ví, že mu to po dokonaném činu nikterak nepomůže. Naopak, soudný člověk se věnuje sebezpytu, přemýšlí, jak se do té fatální situace dostal, zda místo nočním parkem neměl jít oklikou po osvětlené ulici, zda si neměl pořídit zbraň, nebo nenosit u sebe nic cenného. Prostě přemýšlí, jak v budoucnu dalšímu maléru zabránit.
Bohužel v současné ukrajinské krizi se většina politiků, novinářů, komentátorů a politologů chová nesoudně, poněvadž stále dokola vykřikují, jaký je ten Putin gauner, s čímž se sice dá souhlasit, ale nemá to žádný význam pro řešení něčeho, co se už stalo. Prakticky vůbec nezaznívají ve veřejném prostoru hlasy, které by mluvily o tom, jak a proč jsme se do současné situace dostali, jaký prostor jsme Putinovi poskytli, aby pod jeho vedením povstalo ze sovětského popela nové ruské impérium. Pro rozbor tohoto faktu je zbytečné se dohadovat, kdo první porušil minské či budapešťské protokoly, pitvat desinformace, které Putin vypouští, a zda porušuje mezinárodní právo, poněvadž každé právo je právem jen do té míry, do níž je vynutitelné, což věděli už Římané v antice.
Dnes prostě máme na východě Evropy jadernou velmoc, která bez ohledu na smlouvy vykročila na cestu revanše, aby obnovila sovětské impérium, a tento fakt nemá cenu morálně odsuzovat, ale musí se akceptovat jako geopolitická konstanta, aby se dala hledat účinná strategická protiopatření na zastavení její expanze, což se ale neobejde bez pohledu do vlastních řad.
Zvětralé pilíře eurounijní politiky
Dnešní EU je pokračovatelkou Evropského sdružení pro uhlí a ocel (ESUO), založeného roku 1952 za předpokladu, že bude v důsledku studené války zaštítěno americkou vojenskou přítomností v západní Evropě, což se formalizovalo v roce 1954, kdy bylo do NATO přijato západní Německo, vedle Francie hlavní partner v ESUO. Možnost pěstovat pod americkou ochranou pacifismus vyhovovala nejen Němcům, bojících se po druhé světové válce sebe samých, ale též tehdejší americké vojenské doktríně o zbytečnosti konvenčních vojenských sil, když vše mělo vyřešit jaderné odstrašování. Jenže následná doktrína pružné odvety naopak konvenční síly vyžadovala a Němcům byl dovoleno si zřídit Bundeswehr, který musel být personálně veden bývalými důstojníky Wehrmachtu. Nikdy se ale nejednalo o významnou vojenskou sílu a následnické Evropské hospodářské společenství (EHS) pokládalo americkou přítomnost a ochranný americký jaderný deštník za věčnou konstantu, takže prostředky, ušetřené na obranu, mohlo věnovat do ekonomického rozvoje.
Z tohoto schématu se vymanil prezident Charles de Gaulle, který Francii spíše než ze strategických důvodů emancipoval z důvodu nacionalistických a učinil ze země plnohodnotnou jadernou velmoc, což vedlo k tomu, že roku 1966 Francie dokonce NATO opustila a vrátila se do Aliance až roku 1995. Čtyři roky po rozpadu SSSR Francie přece jen usoudila, že bez přítomnosti USA v Evropě by bezpečnost tohoto kontinentu, potažmo Evropské unie, nebyla zajištěna.
O té doby pokládala dnešní EU americký obranný štít za samozřejmost, na kterou nemusí přispívat ani smluvním závazkem ve výši 2 % státního rozpočtu. Samozřejmě USA po 60 letech přešla trpělivost, takže prezident Trump bez obalu prohlásil, že Američany už nebaví platit evropskou bezpečnost z vlastní kapsy, za což z něho bruselský establishment udělal padoucha. Trump si jako první americký prezident uvědomil, že globálním protivníkem USA už není Rusko, ale Čína, takže centrum vojenských a diplomatických aktivit se musí z Evropy přesunout do jihovýchodní Asie. A navíc se USA zmítají v kulturních válkách. Tohle Putinovi nemohlo uniknout, a když se v roce 2014 přesvědčil, že se EU stále spoléhá na zvětralý pilíř atlantické obrany, rozhodl se před týdnem jednat. Zřejmě dopředu velmi dobře odhadl, že reakce NATO bude jen symbolická – co jiného je pár set amerických vojáků v Pobaltí nebo v Rumunsku proti mase 200 000 ruských vojáků na východě Ukrajiny?!
Ještě zhoubnější pro počínání EU bylo efemérní přesvědčení, že mocenská situace se po rozpadu SSSR už nezmění, že mocenské sféry vlivu jednou provždy zanikly, a že tak tomu bude navěky. Eurounijní politici se tak přiklonili k Fukuyamovu názoru, že rozpadem SSSR „skončily dějiny“ a světu bude vládnout selanka tržní ekonomiky, kdežto skutečnost se zřetelně ubírá cestou Huntingtonova „střetu civilizací“. Jednoznačně se dá říci, že zpravodajsky uvažující Putin chladnokrevně využívá zvětralost i tohoto pilíře, o nějž se EU opírá snad ještě více než o ten atlantický.
Zhoubný merkelismus
Spoléhání na oba pilíře vedlo politiky EU k přesvědčení, že mají na věky zabezpečený prostor pro provádění sociálního inženýrství v podobě boje proti změně klimatu a podpoře nároků různých minorit, aniž by se po nich požadovala patřičná odpovědnost. Unijní hospodářství se v posledních 15 letech proměnilo z tržní ekonomiky v dotační socialismus. EU dnes provozuje dotační systém, který nemá v lidské historii obdobu, ale v Bruselu zřejmě nikdo nepomyslel (nebo naopak myslel až příliš důkladně) na to, že dotace jako můry světlo přitahují nátlakové skupiny. Ačkoli loňský podzim ukázal, jak zhoubný bude Green Deal pro evropskou ekonomiku, Brusel jede dál, neboť je ve vleku „zelené“ lobby. Ta ale není jednolitá, skládá se z lobby plynárenské a lobby investorů do větrných a solárních elektráren, do výroby lithiových baterií a lithiových úložišť, jež si jdou navzájem po krku, ale společně se snaží odstavit lobby jadernou.
Ačkoli náhrada uhlí zemním plynem, když zahrneme emisní náklady těžby, nemá z hlediska snížení emisí CO2 logiku, dnes zemní plyn slibuje, že se stane obchodem století, k jehož rozjetí mohutně přispěla bývalá německá kancléřka Angela Merkelová. Přestože se slovně vymezila proti svému předchůdci Gerhardu Schröderovi, nepodnikla nic, aby přerušila angažmá tohoto německého špičkového politika v Putinových službách. Pro informaci, bývalý německý kancléř Gerhard Schröder je už mnoho let předsedou výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream 1 a zasadilo se o stavbu plynovodu Nord Stream 2. Prokázalo se, že toto konsorcium je dceřinou společností ruské firmy Gazprom a od září 2017 byl ruskou vládou do dozorčí rady společnosti Rosněft nominován opět Gerhard Schröder a dokonce zvolen předsedou této rady. Představte si ten povyk ze strany současných vládních stran, kdyby byl takto angažován bývalý premiér Andrej Babiš! Ve Schröderově případě je však ticho po pěšině, Angela Merkelová se nikdy vůči jeho angažmá v Rusku nevymezila a nikdo z poslanců Evropského parlamentu ani z vrcholných politiků při jednání Evropské rady na to nepoukázal.
Je evidentní, že právě za kancléřství Angely Merkelové v letech 2005–2021, podle časopisu Forbes nejmocnější ženy světa, si EU dala za hlavní cíl boj proti změně klimatu, čímž se dostala do naprostého vleku „zelené“ lobby, respektive její plynárenské skupiny, poněvadž se dalo dopředu odhadnout, že OZE nebudou stačit, a pak se jako záchrana vynoří zemní plyn – a s ním báječný obchod pro Rusko. Ovšem tento ekonomický manévr byl možný za předpokladu, že budou fungovat oba bezpečnostní pilíře, ale aktéři si nepovšimli, že mají prošlou záruku, že oni sami pak posloužili Putinovi jako užiteční idioti, včetně kancléřky Merkelové, neboť je nepravděpodobné, že souběh jejího kancléřství s tímto manévrem byl pouhou náhodou.
Angela Merkelová sice prosadila v roce 2014 sankce proti Rusku za anexi Krymu, ale tyto sankce byly voleny tak, aby nepoškodily vzájemný rusko-německý obchod. Jinak by nebylo možné, aby podle údajů na https://www.businessinfo.cz/clanky/rust-obchodni-vymeny-i-nemeckych-investic-v-rusku/ vzrostl k dubnu 2019 objem vzájemné obchodní výměny mezi Ruskem a Německem na 60 mld USD, o 32,5 % v oblasti importu do RF a německý export do RF na 25,5 %, kdežto německé investice v Rusku o 26 %ˇna hodnotu 2,4 mld USD. V Rusku pracuje na 4 700 německých firem, velmi podstatně v plynárenství, když například firma Siemens se má podílet 100 % na ruské výrobě plynových turbín.
Připomínám povyk, který v EU vyvolalo merkelovské Německo, když roku 2016 nastoupil do úřadu prezident Trump a uvalil na Rusko skutečně bolestivé sankce. Okamžitě byl prohlášen v Bruselu za zlosyna a kazisvěta. Dnes je to o to horší, že prezident Biden jde Německu na ruku. Zablokování plynovodu Nord Stream 2 Rusko nikterak nepostihne, a stejně tak s velkým halasem vyhlášené další sankce, která zakazují obchodování s oběma separatistickými republika. Proboha, co chtějí USA zakazovat v lokalitách, kde je obchod se Západem beztak nulový?!
Kdybyste byli Putin, jaký byste z tohoto chování EU vyvodili signál? Museli byste dojít k závěru, že Německo, potažmo EU bude sice na vaši imperialistickou karavanu štěkat, aby se neřeklo, ale nechá vás v klidu pochodovat na západ.
Co dělat?
Problém je v tom, že Putin, jak dokládá výše uvedené, oprávněně nevěří, že ho chce EU opravdu zastavit. Takto se v úterý 22. 2. večer na kanálu TV CNN Prima News vyjádřili bývaly velvyslanec v Rusku Petr Kolář a bývalý petrohradský konzul Vladimír Votápek. Aby uvěřil, je třeba něčeho víc než jen bezzubých sankcí a pár stovek amerických vojáků v Pobaltí a v Rumunsku. Bude ale dnešní NATO riskovat válku kvůli Ukrajině, třebas pouze nasazením letectva na podporu ukrajinské armády? A bude EU ochotna uplatnit úplnou hospodářskou blokádu, která je posledním prostředkem před otevřeným vojenským konfliktem? Bude mít německý kancléř Olaf Scholz odvahu a hlavně odhodlání, aby zastavil obchodní výměnu s Ruskem, zarazil koncernu BMW a Mercedes a firmě Siemens jejich ruské obchodní aktivity a uvalil embargo na konsorcium Nord Stream (plynovod Nord Stream 1 je v provozu a jeho uzavření není součástí sankcí), když 55 % plynu proudí do Německa z Ruska za smluvní cenu a jeho přeprodej do ostatních členských zemí EU, včetně Česka, je pro Německo báječným obchodem?! Což je důvod, proč jsou české ceny energií vyšší než německé.
Jedno se ale udělat dá. Otočit kormidlo generální politiky EU. V situaci, kdy je zřejmé, že USA mají a hlavně budou mít mocenské zájmy v jihovýchodní Asii, a kdy se rozpadá stávající mocenská struktura Evropy, už není čas si hrát na zachránce planety před klimatickou změnou, není čas se starat o bezbřehá práva efemérních menšin, protože třebas homosexuálovi, který se stane poddaným nové ruské říše, bude jedno, jestli se mu to stane jako manželovi nebo pouze jako registrovanému partnerovi. A ženě, kterou by znásilnil ruský voják, bude srdečně jedno, jestli jsme ratifikovali nebo neratifikovali Istanbulskou úmluvu, protože práva se v ruské gubernii stejně nedovolá (pro čtenáře, kteří pozbyli schopnosti vnímat text – to je, prosím, ironie a nadsázka).
Prostě je třeba tyto záležitosti, které se Putinovou expanzí na Ukrajinu staly historickou veteší, co nejdříve hodit přes palubu. A ony stovky miliard Euro, určené na utopické plány boje s klimatickou změnou, věnovat na zbrojení.
A jestliže Brusel tvrdošíjně zůstane u svých chimér, pak je třeba z postsovětských satelitů, kde ještě ohledně ruského imperialismu funguje kolektivní paměť, vytvořit v rámci EU politicko-vojenský blok, který se stane silným východním křídlem NATO, aby mohl říci ne jak Moskvě, tak Bruselu.
Skoro polovinu života jsem prožil za studené války, kdy riziko jaderného konfliktu nikdy nebylo nulové. A za to, že jsem přežil a že se Československo neproměnilo v radioaktivní poušť, vděčím pouze tomu, že Američané dali Chruščovovi a posléze i Brežněvovi jasně najevo, že když překročí „červenou“ čáru, bude Sovětský svaz zničen, i kdyby měli být zničeni oni sami. Teprve toto pevné odhodlání přivedlo Rusy k jednacímu stolu. A téhož ujištění, že bude zničen, se dnes musí dostat Putinovi. Zatím mu EU pouze signalizuje, že se bojí války a že je ochotná se ujednat až ke svému zániku.
Psáno původně pro Neviditelného psa
Foto týdne
Výročí: 11. 11. 1918 konec Velké války. Snímek z compiègneského lesa po dosažení dohody o příměří. Foch je druhý zprava. Dolní řada zleva doprava: Admirál George Hope, generál Maxime Weygand, admirál Rosslyn Wemyss, generál Ferdinand Foch, kapitán Jack Marriott. Prostřední řada: Generál Pierre Desticker (vlevo), kapitán de Mierry (vpravo). Horní řada: M: Velitel Riedinger (vlevo), důstojník-tlumočník Laperche (vpravo).
Recenze týdne
Nejnovější vydání oblíbených pamětí.
Předmět: Problém je v politickém systému
Předmět: ukrajina
Předmět: Všichni vidíme